Masopust - Vavřince Leandra Rvačovského (aneb povídání tuze dlouhé a šokující) | Vlašťovka.org

Masopust – Vavřince Leandra Rvačovského (aneb povídání tuze dlouhé a šokující)

Na úvod v krátkosti… objev textu tohoto jest velkým překvapením, neb odhaluje nečekaný pohled z 16. století. Pro netrpělivé čtenáře na úvod vybereme z tohoto výběru několik odstavců nejpodstatnějších. Těm ostatním nezbývá než doporučit hodně trpělivosti při naší další četbě na pokračování.

Text je částečně upraven, tak aby byly odstraněny chyby vzniklé při převodu scanu do textu, doufáme, že jsme se při tom nedopustili podstatných prohřešků proti staročeštině.

Poděkování za zpřístupnění pramenů patří jako obvykle Národnímu ústavu lidové kultury

Text nebyl krácen, neb internet to snese a případné krácení ponecháváme na čtenáři samotném…
——————————————————-
——————————————————-

Dr. Čeněk Zíbrt nebo Dr. Josef Volf:

kniha o uvedení v pravou a Bohu milou pobožnost, skrz kratochvilné o dvanácti synech Masopustových, patriarších pekelních rozjímání, roku 1580.

@Iv1@Č. 1. Pan Masopust-Karnaval z Koblihovic. (Titulní dřevorytina Rvačovského Masopustu 1580).

Podle přání a žádosti p. Otakara Zachara, tech. sládka a odborného spisovatele v Kročehlavech u Kladna, váženého a milého, dávného přítele, sestavil jsem za přílohu k časopisu »Sládek«, neodvislého týdenníku pivovarského, obraz, jak staří Čechové mívali ode dávna zábavné společnosti, jejichž účelem byly družné schůze, pitky se zvláštními řády a právy, kratochvíle všeho druhu, také někdy (podle vkusu lidí a doby) z míry bujné, nevázané i zase mírnější ku pěstování zábavy ušlechtilejší. Kniha, právě vydaná a též neodběratelům »Sládka« v knihkupeckém prodeji přístupná, má název: Rády a práva starodávných pijanských cechů a družstev kratochvilných v zemích českých. Obsah její zevrubně bude uveden v oddílu bibliografickém v Českém Lidu.

Přítel Zachar souhlasil, abych na knihu upozornil v Českém Lidu ukázkou časovou pro dobu masopustní, z obšírné kapitoly 21. Masopust a jeho dvanáct synů. Děkuji srdečně zároveň za to, že p. Zachar svolil, aby všecky obrázky z Masopustu, charakteristické, původní české dřevořezby, pořízené nemalým nákladem věrně podle originálu, byly v Českém Lidu v tomto čísle masopustním otištěny. V české literatuře po prvé bude tento cyklus vyobrazení, naznačujících slavení masopustních radovánek a bujností u nás ve věku XVI., jako celek uveřejněn.

Z knih, které pod rouškou mravokárne, vyčítavé skladby zachovaly pestrý obraz masopustních veselostí staročeských se všemi pitkami a kratochvílemi, přední místo zaujímá: »Masopust, kniha o uvedení v pravou a Bohu milou pobožnost, skrz kratochvilné o dvanácti synech Masopustových, patriarších pekelních rozjímání, spasitedlná naučení dávajíc, proč se jejich tovaryšství všichni varovati mají, nyní v nově vydaná od kněze Vavřince Leandra Bvačovského z Roudnice, děkana v městě Slaném. Vytištěno v Starém Městě Pražském u Jiřího Melantricha z Aventýnu. Léta Páně 1580″. Knihu věnoval Rvačovský Václavovi, purkrabí z Domína a na Bílém Oujezdci (jehož znak i jeho choti Elišky Bezdružické z Kolovrat a na Bílém Oujezdci jest připojen).

Spisovatel stále se omlouvá, že prý titul a počátek knížky podle zevnitřního způsobu světské i směšné věci naznačuje, ale zatím, že ten, kdo bude chtíti dobrým srdcem také jiné věci v ní sebrané uvažovati, že pod tím nic jiného nenajde, než upřímné a utěšené v pravou křesťanskou a Bohu líbeznou pobožnost uvedení. Toto přesvědčení Rvačovského s napověděným účelem knihy nevadilo však, aby výborný znalec života souvěkého, spisovatel Masopustu, rozvinul před zrakem čtoucího pěknou rozprávku o panu Masopustovi, o jeho ženitbě, o jeho dvanácti podařených synech, o jeho soudu s panem Postem, o jeho smrti a pochování Masopusta.

Do této osnovy dějové proplétá Rvačovský líčení masopustních mumrajů, maškár, vtipů, obřadů směšných a masopustních obyčejů, jídel, pitek, zábav, jak podepsaný jinde zevrubně ave spojitostí s jinými shodnými zprávami souvěkými ukázal.*1)

Do knihy jsou připojeny původní dřevořezby, znázorňující Masopusta, jeho syny i jeho pohřeb. Také obrázky tyto věrně vyličují způsob tehdejších zábav, tehdejších představ o nezbedných synech Masopustových, zosobněných náruživostech a vášních ze života souvěkého. Odborníky překvapí, že v bibliothece Musea království Českého chovají se některé štočky dřevěné, dřevořezby původní, jimiž byly obrázky do knihy Rvačovského tištěny.

Již obrázek na rubu listu titulního naznačuje vhodně masopustní náladu. Masopust honosí se v přepychu na bujném koni, jehož čabraka opatřena jest larvou. Místo kopí drží v rukou rožeň s nabodnutým selátkem. Opásán jest jitrnicovým závitem. Po straně satan jednou rukou mává velikou sklenicí na uvítanou (vilkum) a druhou vystrkuje rožeň s navinutou klobásou a kuřátkem. Pana Masopusta rozněcuje Venuše bohyně, na jejíž hlavě míří Amor šípem na masopustního reka. Vzadu otvírá se jícen pekelný a Smrt se syčícím hadem již sahá na rameno Masopustovo, ukazujíc přesýpacími hodinkami, že doba vypršela. Na str. 161. podáváme věrné napodobení tohoto promyšleného, výstražného obrázku, jímž zároveň vystižena nálada celé knihy.

Knihu všecku pročítati, všechen obsah, zvláště rozvláčné a nezáživné vložky mravokárne, se suchoparnými doklady a výpisky, omrzelo by čtoucího nynějšího. Proto vybíráme, co se nám hodí do rámce spisu, totiž hlavní osnovu, rozprávky o dvanácti synech Masopustových, jejich vlastnostech, jejich obyčejích a pak spory Masopustovy a jeho konec. Doufám, že přijdou vhod i některé obrázky, kde jsou synové Masopustovi znázorněni v pěkných, charakteristických drevorytinách.

Artikul první, odkud se začal, aneb kde se počal Masopust. Artikul druhý, co jméno Masopust vyznamenává. Artikul třetí o zlobivé moci Masopusta.

Artikul čtvrtý o dvanácti synech Masopustových. Masopust chtěje se ženiti, vypravil se k starodávnímu svému tovaryši Luciperovi, knížeti v Tartarii. Neb se byl Luciper před tím oženil a pojal sobě ženu Nepravost a zplodil s ní množství dcer, z nichž nejstarší byla Pýcha, a tu Masopust si zamiloval. Masopust pak z ženy své Pýchy zplodil dvanácte synů, dědiců pekelních.

Soběhrd, první syn Masopustův. Ohyzdný, Bohu i lidem, nejstarší jeho syn Soběhrd, v stranách na východ slunce, s matkou svou Pýchou, hned od přirození má své panování. Není pak tuto ještě konec posuňkův Soběhrdových. Máť on ještě jiné své dobré tovaryše a bratránky vlastní, sobě rovné, jichžto mysli, rovně jako jeho matka Pýcha jejich nadýmá a pudí je, aby žádnému nebyli poddáni, aby byli pyšní, dvorní, svévolní, chudých sobě nic nevážili, psy sobě více než lidi šacovali, nad nebohými lidmi aby žádné lítosti neměli, psotě a nedostatkům jejich nevěřili, těžkosti jim vyhledávali, práce jejich brali, nové roboty, větší platy vymejšleli, těžší břemena ukládali.

@Iv1@Č. 2. Soběhrd, první syn Masopustův.

Naposledy nahlédl tento Soběhrd do měst, městeček i do vsí, což jich koli jest, kdež také všudy na zbyt sobě rovných Soběhrdův nacházel, až s podivením k svým tovaryšuom, za sebou jdoucím, pověděl: Zajisté vám pravím, nenalezl jsem takové známosti a přátelství mezi Turky ani pohany. Viděl všady mezi bohatými i chudými, mezi hospodáři i čeledí, veliké množství pyšných, nadutých jako veš kašlících, a jako rohaté svině trkajících, hrdých, nepoddajných, neposlušných, svévolných, zahálčivých, vožralých, netrpělivých Soběhrdův a Darmohrdův, jimiž se více nechci zaměstnávati.

Lakomec, druhý syn Masopustův. Na západ slunce dostalo se tomuto dědictví, tam kdež zapadá všecko vzpomínání na Boha, na smrt, na poslední soud Boží, na radost nebeského království a mouky (muky) pekelného ohně . . . Kořen lakomé žádosti žádnému jinému neslouží, než ťomu, v kterémž se srdci ujme, tomu se propůjčuje, aby rostl a rozmnožoval se v bohatství, lichvami, fortely, podvody, nespravedlivou váhou, mírou, loktem, závažím, utiskováním chudých, v koupi i prodaji, až by zbohatl a měl sobě zač tím prostrannější obydlí v pekle koupiti, do něhož by i s matkou svou věčně zapadl a tam zůstal , . .

@Iv1@Č. 3. Lakomec, druhý syn Masopustův.

Nádherný, třetí syn Masopustův. Tento Nádherný a rozkošný Jablíček Gemellus, totiž Blíženec, na ostrově Cypru jest narozen. Sestra zajisté jeho Sodomská Milost s ním se narodila. Z toho pak, že byl tento Nádherníček starému otci ďáblu a pyšné mateři Smilce najmilejší, dán byl bohyni Venuši k vychování. A otec Masopust též ho náramně miluje a jako pravici svou sobě ho podkládá . . . Musí tehdy tento nádherný ďábel, sestra jeho a Smilka matka jejich vždycky pospolu býti. Z jejichžto tovaryšstva potvorím a směšná věc vychází . . . Jižť jest se v pravdě mezi nás ten Nádherný ďábel (kdo by byl z starých Čechův toho se mohl nadáti) tak vloudil a v nás vtělil, že od těch časuov, jakž křesťané v těchto zemích z milosti Boží býti počali, větších nákladův, zbytkův, marností a nádherností v šatstvu vídáno nebylo. Ani o větších zbytcích a marnějších v jídle a pití a jiných Sodomských hanebnostech všickni předkové naši neslejchali, kteréž se nyní den ode dne rozmáhají, ješto by se to sotva mezi pohany neznabohy najíti mohlo . . . Tak již k tomu přišlo proroctví Sibyllinému: Co sedlák uhlédá na pánu, by měl prodati půl lánu, chce takové šaty míti, byť jej měl čert s sebou do pekla vzíti. Mohlo by se pak odtud vejš po stupních jíti. V tom Babylóně zevnitřní smyslové svobodno vybíhají na harc, kteříž ačkoli mnohým ke zlému posluhují, však milovníci světa, majíce vnitřní smysly srdce zaslepené, toho nešetří. Najprvé Pohledění. Ten jest najrýchlejší a nejobecnější posel frejířský ; neb ten v jedné Rodině daleko zběhne a mnoho, kdež může míti průchod, zjednává. Druhé. Tam Sluch zjevně ukazuje, jak vnitř žádostí zlou hoří, když jedni druhých ponoukají k rozprávkám aneb písničkám frejířským, aneb k odpovídání na ty utěšené panenské, však v pekle složené otázky (jichž také někteří pro špatný zisk tisknouti se nestyděli) aby prý smích a kratochvil v myslích mládencův a mladic vzbudili.

@Iv1@Č. 4. Nádherný, třetí syn Masopustův.
@Iv1@Č. 5. Vožralec, čtvrtý syn Masopustův.

Třetí. Tam, v Babylone, rozmlouvání jest svobodné, s kým se komu líbí, což všecko působí žádost zlá. Předně, aby spolu poseděli a porozprávěli, ačkoli někdy o počestných věcech, však ne z počestné příčiny. Jiné ta zajisté mluví jazyk, a jiné žádost zlá v srdci obmejšlí. Potom z toho vzejdou smíchové, kumšty, rozprávky, aby byly v podnět zlých věcí a mnohdykrát zlých skutkův . ..

Vožralec, čtvrtý syn Masopustův. S nemalou prací, v potu tváře mnohých, tento ďáblík líhne se na svět. Jehož Noel, muž svatý, po potopě světa na své vinici najprv vykopal a nalezl, což ovšem bez práce nebylo ; on však nic toho nedbaje, nehledí se ničímž dobrým všem napořád lidem odpláceti. Čehož hned při témž Noelovi dovedl, kterýž pracoval okolo něho k jeho poctivosti. On pak, jakž se ho zmocnil, přivedl ho k věčné hanbě. Jest na obloze nebeské nějaká sphoera aneb kolo, kteréž hvězdáři jmenují Zodiacum, na němž jest dvanácte znamemí, z kalendáře dobře známých, kteroužto sfferu aneb kolo slunce vždyckny jednou v roce oběhne a na tom každém znamení se zastaví. Odkudž povaha ožralství a ožralcův může se příjemně vzíti. Na tom Zodiaku mezi dvanácti znameními první jest Skopec, znamení vzteklé, kteréž, bude-li od některé planety uraženo, hned se plaší a hrozí válkami a jednak všeckna jiná znamení zbouří a po sobě potáhne. Tak víno i pivo bezsmírně pité, vsteklá jest věc, kteréž jakž se o smysly lidské obrazí, tak všeckny v člověku zbouří, zblázní ho, oslepí i ohluší, tak že ani rukama vládnouti ani na nohách choditi moci nebude. Jako pak za Skopcem jde druhé znamení hrozné a strašlivé Bejk, na hlavě kvězdy Hyadas nesouc, kteréž časem svým hojné deště vylévají: Tak když víno i pivo nad míru pité, ožralce dobře vnitř oplákne, právě z něho udělá vsteklého a divokého bejka, tak že bude bouřiti, trkati, hlavou stěny, dvéře, zdi porážeti, všemi strkati, žádnému nemoha pokoje dáti, až za tím vyleje z hlavy hojný déšt, láni, přísahání, hromování, oplzlá, nestoudná mluvení, vády, svády, krykování, lotry, zrádce, šelmy každému spílání, lží nadávání, až po lži přijde na políček, z políčku, chytíc se za vlasy, jako psi budou se rváti, vláčeti a smejkati, k čemuž ovšem najméně dva, jako Blíženci1 nedaleko sebe býti musí. Z toho potom raníc a okrvavíc jeden druhého, tak krví zbarvení a jak Rak červení budou se chtíti na různo jeden pod lavici, druhý ze dvéří rozlézti. O čemž jakž uslyší hospodář, tak popadna kej aneb stolici, jako nějaký Lev mezi ně přiběhne, aby tu rvačku aneb šarvátku zastavil. Tu rozraze je na různo, domlouvá jim, proč s pokojem jako jiní dobří lidé nesedí a nepijí, že on vína aneb piva proto nešenkuje, aby se v domě jeho vaditi, kočkovati a jako psi rváti, aneb tlouci jako hovada měli. Předkládá jim hanebné jejich ožralství, skrze kteréž mohl by jeden druhého zamordovati a sám potom také o hrdlo přijíti. Hrozí, že je rozkáže do vězení pobrati, pročež musí škodu i hanbu nésti. Neb je uručí, aby k sobě řečí i skutkem pokoj zachovali. Po kterémžto poklidu posadí se zase na místa svá, jako kohouti uklíbaní a ačkoli mlčí, však jako psi na sebe vrčí. Než že se bojí zuřivosti hospodářovy, k tomu šatlavy aneb věže, protož sedí s pokojem co Panny, až se z toho rozejdou domův. Kdež potom víno aneb pivo zmocnie se ožralce, hází ním a strká jednak na tuto stranu ulice, jednak na onu, jednak tento duom, jednak onen chtíc hlavou rozbořiti. A tak jako na Váze ležíc, mnohdykrát s jedné Strany na druhou se klátíc, kálí se v blátě jako svině, až vždy domův doleze, kdež vlastní jeho dítky i čeládka budou se jemu jako bláznu posmívati a posměšné hříčky s ním strojiti, nad což před obličejem Božím nemuože nic ohyzdnějšího býti. Žena pak jeho jako chudá po vřeteně se živic přes celý den, s dítkami doma sedíc, hladem mrouc, vodu pijíc, což může dělá, aby tolik měla zač dítkám chleba koupiti, jakž uzří tuto ožralou šelmu, tak se vzteká, zlořečí, laje, křičí, šelmy, lotry, zloděje spilá a jako Štír jedovatými slovy štípe a naříká, že vzav statek od lidí, nic nedbá, aby z toho mohl práv býti, než každý den s ožralci utrácí, mrhá, prožírá a ji s ditkami v hladu, psotě a nouzi nechává. On pak rozpálen jsa ďáblem a bez rozuma nemoha déle té pašije poslouchati, popadna přeslici bije, tluče, ohejbá okolo hlavy, až se čert té jejich hře směje. Pakli mu z rukou vyklouzne, tehdy popadna v ruce, k čemuž přijíti může, hází a střílí k ní, co Střelec k terči, aby ji zabil, A když se dosti do ustání uplundrují, již sám poleze co ožrala svině do komory, kdež nemoha na nohách státi, hází sebou od jedné stěny k druhé a rovně jako kozel rohy, tak on čelem stěny trká, jakoby chtěl komoru rozbořiti. Až se vždy do postele uvalí, kdež jakž se rozehřeje, tak přirození jeho, nemohouc těch ožralých zbytkův snésti, musí to všeckno, co vypil i snědl, z sebe, co Vodnář vodu z koryta vylíti.

@Iv1@Č. 6. Vsteklík, pátý syn Masopustův.

A tak ta ožrala šelma oběma konci ohyzdněji než žádná svině nablije a naklidí, až ohyzdno o tom mluviti i na to mysliti. Čímž se tak všecken umdlí, že spadna s lože, musí se v tom smradu jako Ryby u vodě koupati. A bude jako ten, kterýž spí na prostřed moře a dí: stloukl jsem se a nebolelo mne, trhali mnou a necítil jsem.

Vsteklík, pátý syn Masopustův. Vysokomyslný jest tento ďáblík, neb vysokého jest urození, z otce Lucipera a matky Pejehy, v nebi jsa narozen. Kterýžto jakž se brzo narodil, tak pozdvihl pejchou otce svého a skrz to bouřku a boj v nebi zdvihl, jehož však Michal archanjel a všeckna říše nebeská s otcem i s mateří řetězy ohnivými s nebe do naj-hlubších pekelních propastí svrhli. Odkudž však hned zase za otcem jako drak pekelní vylezl na svět … A od té chvíle (od vraždy Ábelovy) po všem okršlku světa sváry, nevole, různice, vojny, války, mordy a krve lidské prolévání vzbuzuje. A to všeckno skrze nástroje své, lidi vysokomyslné, pyšné, nesnesitedlné, netrpělivé, vsteklé, hněvivé, skrze závist, nenávist, nepřízeň, hněv na různo rozlučuje.

@Iv1@Č. 7. Pochlebník, šestý syn Masopustův.

Summou, vsteklost a hněv rozum z místa svrhají, a člověka v šelmu vsteklou proměňují, kteráž sama sobě najvíce škodí. Jakož se čte o jednom Vsteklíkovi, hněvem rozpáleném, kterýž proto, že se mu druhý na hřbet pověsil, tak se o to vstekal a chtěl na něm plášť jeho zřezati. Ale nemohl, protože mu ten druhý na hřbetě ležel. I nevěda, kterak jinač vsteklého hněvu svého provésti a onomu pláště zřezati, vytrhv meč, nalehl na něj a sám sebe naskrz prohnal a zabil se, aby aspoň tudy tomu plášť mohl rozřezati. Jest tedy hněv v člověku vsteklém, rovně jako zkalená voda v řece. Nebo jako v zkalené vodě nemůže člověk tak dobře tvářnosti své spatřiti, jako v čisté : tak v mysli hněvem sturbované nemuož mnohdykrát tomu, co se upřímně mluví, rozuměti, ani přijíti, a to tím, že tehdáž v té vsteklosti všeliký jakkoli zlý účinek za přední raddu v svém srdci má. Pročež potom, když se mysl upokojí, častokrát bycha za ušima hledává.

Pochlebnik, šestý syn Masopustův. Mudřec Diogenes, jsa otázán, která by věc byla nejškodlivější, odpověděl: Mezi divokými tyran, domáčími pochlebnik !

@Iv1@Č. 8. Závistník, sedmý syn Masopustův.

A to tím, že přirození jazyka jeho příliš jest škodlivé a jako jed tráví duše, jimž pochlebuje. A ačkoli počátek slov jejich zdá se míti počátky libé a příjemné, však konec jejich častokrát smrt přináší … To ďábelství zhusta se nyní po všem světě vleče. Pochlebníci nic jinačejšího nejsou, než jako vochechule. Jsou pak vochechule, vlastně mluvíc, potvory mořské, od vrchu hlavy až do pasu spůsob krásné pany mající, ostatek pak ryba jest. Ty když vidí, an se lidé přes moře plaví, tak pěkně a lahodně zpívají, že prostější posluchači nijakž se nemohou od snu zdržeti. Ony pak v tom připlynouc, převrátí lodi a všecky ztopí.

Kteří pak jsou opatrnější, zacpávají sobě uši voskem a tak zahynutí ucházejí. O co by nám bylo dobré, před takovými pekelnými vochechulemi zacpávati uši, srdce, abychom jejich lahodnými řečmi nedopouštěli v sobě smyslův převraceti a do hlubokosti hříchův jako mrtvé pohřížeti.

Závistník, sedmý syn Masopustův. Proklatý Závistník vlastně samého ďábla Lucipera jest syn, jímž najprvé vinen byl před Bohem a bude vinen na věkův. A jest též vlastní syn Nepravosti, jehož Luciperovi jako i Pejchu v nebi zrodila. A z té příčiny podnes Závist nepředčí před Pejchu, než za ní v patách, jako mladší bratr kluše. Není zajisté Závist příčina Pejchy, než Pejcha vždycky jest příčina Závisti. Čehož jest snadný rozum. Nebo poněvadž Pejcha nic jiného není, než sobě samému, v nějakým štěstí, neb bohatství, aneb v obzvláštních daříeh příliš se líbiti a jinými v srdci svém pohrzeti a potupovati. Závist pak jest jinému buď štěstí neb bohatství, neb jakýchžkoli dobrých darův záviděti: tehdy dobře se praví, že závist z pejchy, obědvě pak, Pejcha a Závist, jsou z ďábla. Protož bylo by nejužitečněji, aby takovému ďáblu Závistníku kat oči vyloupil a uši obřezal, aby ani neviděl, ani neslyšel o štěstí a dobrých věcech svých bližních, snad by tak aspoň nějaké spokojení na mysli míti mohl. Aneb aby vždycky v katovně seděl, kdež se kati s zločinci obírají, aby patře na jejich neštěstí, a poslouchaje jejich trápení a naříkání, z toho svou kratochvílí se sytil, kteréž v jiných žádných věcech na světě nemá. Aneb aby každý ten ďáblík měl z dopuštění Božího tak mnoho očí a uší, kolik jest na všem světě měst, městeček i vsí, aby čím by více viděl štěstí a požehnání Božího, bohatství aneb slávy při jiných lidech, tím větší sám v sobě a v srdci svém proto měl íresování a trápení, dokudž by tak sám sebe žera, pomalu neuvadl a nezcepeněl dříve času. Aneb aby každého takového pobožní lidé z prostředku obcování svého vyhnali na nějaké pouště mezi vlky, draky, nedvědy a jiné šelmy, aby tam nic potěšitedlného nevida, měl z toho své potěšení a byl tam jako blahoslavený, jsa rozumné stvoření mezi nerozumnými hovady a za tou příčinou z štěstí a dobrých věcí jiných lidí neměl by tak těžkého ďábelského fresování, kdyby na to hleděti aneb o tom slyšeti musil, až by se. zatím do pekla dostal, kdež s otcem svým i s matkou (jestliže se ho zde opravdově nezhostí a neobrátíli se ku pokání) tam by již věčně věčnou mizérii a bídu trpěti musil, zbaven jsa věčného nebeského štěstí, aby z vidění slávy a radosti volených Božích ještě větších muk a trápení na věky míti nemusil.

Klevetník, osmý syn Masopustův. Mezi štíry a hady vylíhl se někde tento ďáblík, kteříž všecko jeho přirození sštípali, tak že jest všeckno děravé, jako zvrtaný sud. Protož rovně jako z děravého sudu tak dobře vyteče víno jako kvasnice, tak z tohoto pravda jako lež a častěji lež než pravda, na škodu druhého . . . Ach Bože, jak mnohými čistými reky ten jazyk klevetný (zvláště, jakž říkají, třetí) proti sobě pohnul? Jak mnohé dobré přátely vespolek svadil? . . . Zemdlívá a pomaličku udušuje přátelství mezi lidmi jazyk klevetný, když pod lstnou a pochlebnou zprávou různice rozsívá. Nebo jinač neměl by k ostuzení jednoho druhému klevet formovati, kdyby pod pláštěm upřímné lásky nešel k tomu, kohož chce lstně od druhého odraziti aneb ho jinému osočiti.

@Iv1@Č. 9. Klevetník, osmý syn Masopustův.

Já (prý) přeje všeho dobrého a lituje tebe, že o tobě takto a takto, tento a tento mluvil, nemohu před tebou zatajiti. Ač časem a místem ve věcech náležitých nebývá škodná taková dobrého přítele výstraha, ale že svět ve všem zlém již jest postaven, a přítele upřímně věrného, kterýž by miloval pravdu, lásku, svornost, pokoj a v nenávisti měl lež, nevole a nesvornosti, musil by nyní v nebi hledati: z té příčiny řídko se může člověk takovým klevetám, kteříž lahodná taková slova (by pak někdy pravá byla) nemohou než tím svým třetím jazykem nakažovati, v nichž taková jest ďábelská žádost lidských nevolí, svárův a nepřátelství, jako v ďáblu duší lidských zahynutí.

Všetýčka, devátý syn Masopustův. Všetečného tohoto ďáblíka urodila Pejcha v ráji, pod tím stromem, kterýž uprostřed ráje byl. S nímž se hned Eva, naše první matka, seznámila a on ji také hned od Boha k otci svému odvedl . . . Pošetřmež tehdy toho poněkud, jak tento Všetýčka skrz své jedovaté vnady lidi umí od Boha, od počestnosti, od studu a tak dále odvozovati a v hříchy proti Bohu i vlastnímu svědomí uvozovati a jak takové zase Buoh umí pokutovati a trestati. Jest pak i jiné ještě potvorné povahy tento všetečný ďáblík, totiž že rád na sebe bére víc, než náleží. Protož aby to lehčeji nésti mohl, pověsil sobě na hrdlo dvě mošny, s předu jednu, a s zadu jednu. Což potom vidouce jiní vše-tečníčkové, že mu to čistě slušelo, učinili též. A potom opět jiní a jiní opět, až tak přišlo to i mezi nás. A my jako opice všetečné, také tak jako oni činíme. Do té, kteráž na hřbetě visí, klademe vlastní naše nedostatky, někdy mnohé a veliké a k nošení těžké jako písek. Do té pak, kteráž napřed jest, cizí slova, skutky i všelijaké nedostatky, jakkoli malé a lehké jako peří a mnohdykrát k nám se nic nevztahující. Však že se tento dáblík vždycky mezi námi tluče, a již jsme jemu zvykli, protož jeho raddy poslouchati, v té mošně, kteráž jest napřed (tím, že jest nám vždycky na oku) rádi se přebírati, všecko, což v ní jest, všetečně přetřásati a ven mezi všecky roztřásati, posmíšky z toho míti, naopak slova i skutky převraceti, z mouchy slona strojiti a jestli v ní někde hrnček octa, k tomu kyselého přilévati umíme. V tom těchto časuov přední jsou naše kratochvíle. Na to pak, čehož se sami dopouštíme, neradi patříme, nýbrž všecko do té, kteráž na hřbetě visí, mošny, klademe a uzavíráme, aby ani jiní na to nepatřili, to vše proto, aby ani slovem odporným žádný nás nikdy nedotýkal.

@Iv1@Č. 10. Všetýčka, devátý syn Masopustův,

Lenoch, desátý syn Masopustův. V Satranské zemi u Kašné Hory tento ďáblík se vylíhl, kteráž jelitovými a klobásovými ploty jest opletena a líhancovými prkny opažena. Kdež jest též znamenitá vobora a v ní rozličná zvěř, naj více pak vepřové a svině pečené, mající ve hřbetě nože a řezáky, běhají. Tito pak ďáblíkové na též hoře běžící, čekají, až jim k ústům přiběhnou a tu vyňmouce řezák, uřeží sobě, což chtějí a kdy chtějí. Pramenové pak mléka a strdí z té hory se prejštící také jim hned v ústa tekou, aby nelačněli, ani nežíznili nikdy. Jako pak té Satranské země, zvláště kdež jest Kašna Hora, (totiž hojnost bohatství) jest díl po všem světě: tak také těchto ďáblíkův lenochův a daremních chlebův dosti jest na všechny strany, kieříž hned právě svinské majíce přirození, tím se toliko zaneprázdňují, aby tou Satranskou kaší, totiž žrádlem a pitím krmíce břicho a starajíce se o ně dnem i nocí (neb té země Bůh břicho jest) tak čas svého spasení mařili a raději v zahálce, u té Hory, to jest u čepu aneb bečky v krčmě, aneb doma hnili, žerouce, až v nich tělo, střeva i duše dříve času shnije, než by k milosti Boží a do oněch nebeských rozkoší, dokudž Bůh volá, časy svými s jinými se uprázdňovali. . .

Mívá pak tento lenoch každého dne veliká pokušení, neb jakž se počne rozednívati, přicházejí k jeho lůži dvě panny, každá ho sobě namlouvajíc. Z těch jedna, kteráž slove Pobožnost, stydlivou tváří, jako matka s ním rozmlouvá . . . Druhá pak panna, kteráž slove Lenost, ta ho k sobě také namlouvá:*2) »Můj synu, (řkouc) netrap ty se tím nic, raději sobě předkládej krátkost tohoto ¦ života, kterak nic věčného není pod sluncem. A přes to by ty pak jakkoli všelikou pilnost k vyhledávání pobožnosti přikládal, však nic méně to všecko není než marnost, poněvadž jest jednostejné jak moudrého, tak blázna zahynutí. Nýbrž by ustavičně se vší tou pilností, ve dne i v noci pracoval, dělal buď na den aneb oukolem, až by pot oči zaléval, coť by ta práce byla prospěšná, kterouž by se tak trápil pod sluncem? Poněvadž dnové takoví toliko práce a psoty, horka a zimy, hladu a žízně plní jsou, a ani v noci mysli odpočinutí nedají: i zdaliž také to nad všemi marnostmi marnost není? Protož stokrát jest tobě lépe, dokudž jsi mlád, zdráv, čerstev, sobě povoliti, jísti, píti a ukázati životu tvému dobré věci. V den tehdy dobrý požívaj dobrých „věcí a zlého dne jako hada se varuj. A nebývaj příliš spravedlivý, ani víc smajšlej, než jest potřebí, aby se přílišným učením a velikým mudrováním nezbláznil, však knězem ani biskupem nebudeš. Mnohýmť jest, věř mi toho, přílišné učení aneb mudrování kočky v hlavě zalíhlo, a tobě hned přirození toho nedalo, aby měl hrubě moudrým býti, anižE také toho jest potřebí. I pročež tehdy máš proti přirození válčiti? Z vlka nebrzo bude voráč, rovně jako z zemana žák. Raději ty sobě povol a vyspi se čistě, neb tělo naše tak dobře snu potřebuje, jako jídla, a po raném vstávání ráda hlava bolívá. Nechť ti ráno vstávají a dělají, kteříž nic nemají; tobě nic neujde, by třebas do poledne spal. Přirození tvé jest měkké, nemůže dlouho bez jídla býti, vstanes-n ráno, musíš dlouho jídla cekati,* a tak přirození tvému učiníš násilí, a to jest veliký hřích. Lépe jest tehdy, aby hned z lůze za stůl k obědu sedl, jedl a pil, byť se pak nechtělo; neb tak učí Písmo, aby nedával tělu vůle, totiž, kdyžť se nechce jisti aneb píti, aby předse jedl a pil, by pak zase oběma konci mělo téci, na tom nic není. Zdaliž jsi ty ten sám, dosti jest jich v tom zákonu (řádu) pracujících, a proto jsou předse dobří tovaryši, anobrž to jest právě dvorská věc.

@Iv1@Č. 11. Lenoch, desátý syn Masopustův.

Zmeškáš-li pak co v jídle a pití ve dne, snadno to můžeš v noci nahraditi. Víš dobře, že ne všickni ptáci ve dne svých živností hledí. Také sovy a netopýrové umějí v noci tak dobře svých živností hledati, jako jiní ve dne. Tak jest také i tuto: Povol ty sobě toliko, dokudž jsi zdráv, jez s veselím chléb tvůj, a pí s radostí víno tvé, neb ten díl jest v životě tvém; co potom po smrti bude, co ty se o to staráš? Budeš-li v pekle, zdaliž tam sám budeš? Jižt“ jest dosti tvých dobrých tovaryšuov tebe tam předešlo, a ty též nebudeš poslední. Zdaliž jest v něm tak příliš horko, jak kněží praví? Aneb zdali jest čert tak škaredý, jak ho malíři malují? Všuclyť jest býti, bud v nebi aneb v pekle. Zatím srovnavaj ty se s lidmi, a nech pobožnosti kněžím, kteříž za to platy berou. Tobě zajisté tak pěkně sluší pobožným býti, jako oslu varhaníkem! Nezaneprázdňuj se mnoho pokáním, neb jest to zákon tvrdý a kdo jej může snésti? A také by sobě tím nemálo uškodil, musil by hned raněji vstávati, častěji do kostela choditi, musil by se pomalu ožírati, dobrým tovaryšuom se zoškliviti, a od nich s posmíškem slejchati: »Když budeš v nebi, pomni na nás!«

@Iv1@Č. 12. Darmotlach, jedenáctý syn Masopustův.

Musil by častěji střízlivým býti, častěji na Pána Boha mysliti, a mnoho jiného, což se k tomu vztahuje, čímž nechci mysli tvé turbo-vati. A přes to všeckno by pak pokání začial, nevíš, počna, setrval-li by v tom. Dlouhýť jest rok, mnohem pak delší všecken čas života. A víš dobře, že lépe jest nepočínati, než počna, nedokonati. Nic ty se na to neohlédaj, že říkají v přísloví, že zeman tak jest řídký a divný v nebi, jako zvěřina v kuchyni chudého řemeslníka: klevety jsou to toliko od některých smyšlené …. Protož nech ty nyní všeho na straně, až přijde Veliký pátek, tu přes ty dni také s jinými budeš činiti pokání, a za tím přijde Velikonoc, dosti jest tobě na tom.*3) Aneb až budeš nemocen, pošleš sobě pro kněze, a budeš Tělo Boží přijímati, příliš ty dosti máš na tom pokání. An onen lotr tak dlouho v pokání nestál a proto prvé do nebe přišel, než kdo z apoštolů. Summou, spravuj ty se králem Šalamounem, neb on také Ducha Svatého měl, kterýž radí, že nic lepšího není pod sluncem, než povoliti sobě a veseliti se ve dnech svých, a to aby měl za díl tvůj. Protož jest radda má, aby mne sobě oblíbil a mne poslechl, neb tak bude přidána milost hlavě tvé a halže zlatá hrdlu tvému!«

Darmotlach, jedenáctý syn Masopustův. Někteří smajšlejí, že by tento ďáblík Pejše mateři své . . . vypadl . . ., že vždyckny rád hanebně a mrzutě o tělesných hříších darmo žve . . . Jsou předně mezi těmito ďáblíky mnozí čistí heralti, kteříž tím chtějí najzdvořilejší býti, když mezi všemi, kdež se trefí, toliko o tělesných mrzkostech, smích a obzvláštní kratochvil strojí, jako by najutěšenější věc byla, o níž mluví. Kdež jeden přes druhého, jako z úst sobě vydírajíce, těch mrzkostí dotýká, kdo prostější, ten zdvořilejší, a ten daň obdrží. Jiní pak divné šprýmky směšně rozprávějí, aneb hanebné příběhy bez studu vypravují, a tomu se smějí všickni, to kratochvil najčistší, až z toho najprv císařové, králové, knížata, páni, potom kněží, naposledy i mniši, s svými nedostatky aneb hříchy, musejí býti na placu, a to již tak obecně všudy mezi lidmi, zvláště mezi těmi ďáblíky popeněžnými třepačkami se rozmohlo, že srdečná jest hanba člověku pobožnému při tom býti a toho přislejehati . . . Slova pak marná jsou, všeliké rozprávky, šprýmky, kunšty, básně … A z toho přišlo přísloví: »Co (prý) někdy z úst vrabcem vyletí, zase toho neutáhne člověk čtyřmi koňmi!« . . . Jest pak jistá věc, že jako žádný hřích tak malý není, aby výmluvy nenalezl, tak tito ďáblíkové své oplzlosti hotovou mají výmluvu: »My (prý) tak toliko slovy pro kratochvil kunštujeme, ale srdcem na to nemyslíme! . . .« Povězte mi, prosím, jestli z vás tu přísedících aneb přístojících jeden, aby, kdyby byl otázán, uměl počet z své víry, aneb jediný žalm Davidův, aneb jedinou potřebnou a spasitedlnou sentencí, z evangelium aneb jiných písem zákona Božího, ven z paměti vyříkati?, s těžkém by se nalezl . . . Nebo kdyby se někdo vás ptal na nějaké písně frejířské, aneb na … šprýmky, aneb na oplzlé a hanebné rozprávky, aneb na utěšené Panen Babilonských pohádky,*4) co by jich všudy nalezl, že se tomu od dětinství snažně učili, a po tuto hodinu o nich rozprávěti, v nich dny i věk mařiti, za najvětší potěšení i za rajské rozkoše sobě pokládají . . .

@Iv1@Č. 13. Lhář, dvanáctý syn Masopustův.

Lhář, dvanáctý syn Masopustův. Ačkoli poslední jest v počtu tento ďáblík lhář, však v ončincích jest první. On zajisté najprv lež a vraždu na svět uvedl, z čehož pošlo všeckno, což najhoršího na všem okršlku světa se vidí. Odtud též jsou jiné všeckny formy a spůsoby lži, totiž hřích, bídy, psoty, sloty, nemoci, trápení, smrt i peklo, což všeckno, poněvadž z otce Lži pošlo, také jiného nic nejsou, než lži. Jakož pak již to v přísloví přišlo, že za jménem Božím všeliká nepravost na světě se provozuje. Jako v příkladu: Pobídnou se někdy dobří lidé (jakž říkají): Pojeďme (prý) ve jméno Boží na dobrou vůli, k tomu aneb onomu příteli! Dobrý to začátek, jedou ve jméno Boží, za tím pak nic jiného není, než zhovadilé obžerství, ožralství až do ustání … A takž jménem Božím dobrou vůli začnou, skutky pak ďáblovými dokonají . . . Ďábel má divné nástroje v hádání. Protož vymyslil divné lži, kouzedlníkům, čarodějníkům, nigromantikům, chiromantikům, planetníkuom, hadačům a těm podobným jiným vtěleným ďáblům obojího pohlaví, mužského i ženského, jimž divných instrument svého řemesla podal, některým na rukou, některým na vodě, na řešetě, na volově, na vosku, jako těm zadnějším ukázal Jiným již dokonalejším nějaké kamení z pekla přinesl, aby do nich hledíce a ducha jeho poslouchajíce, také budoucí věci, co se komu něco zlého aneb dobrého státi má, hádali. Kteréhožto řemesla tak se chtivě mnozí chytají, že jim tento ďábel (Lhář), jako kníže tohoto světa, za to dobrý jorgelt dává, protož než by od toho upustili, raději se ohněm spáliti dají. Lidé však rozumní a pobožní, slovem Božím jsouc dobře vyučeni, ne hned s těmi nástroji tohoto ďábla (pokudž býti může) na oheň pospíchají, než spatřujíc předivnou lest ďábelskou, častokrát směšně jich odbývají. Trefuje se však, že tím kunštem někdy bývají sklamáni lidé prostí, zvláště, když se kunštuje v náboženství, jako když někdy prostý člověk, strate něco z statečku svého, ptá se po tom a k hadačům sem i tam běhá. I trefí někdy na chytráka, kterýž z kunštu dá jemu tu raddu: Dej (prý) chudým pro Buoh teplou žemličku, a pokrop ji svěcenou vodou (totiž tu věc stračenou pokrop) a nalezneš svou stratu! On pak nebohý domnívá se, že má teplou žemličku pokropiti, učiní tak, za to maje, že nalezne, z čehož potom přichází jiným smích a jemu škoda . . .

Artikul pátý o soudu, Masopusta s Quadragesimou (Postem) a vejpovědi, která se mezi nima stala.

Některého pak času Masopust, sedě v svém pokojíku uprostřed rozkoší svých a vida sebe býti v tak velikém štěstí, sám se sobě podivil, kterak mu všecky věci podle jeho vinše pod ruku jdou, kterak bohatství a poctivosti vždy více přibývá, kterak mu jednak veškeren svět slouží, kterak rodina jeho se rozmnožuje, … a kterak se skrz ně (syny) jednak se všemi zemskými i pekelnými obyvateli v znamenité spříznění vešel, i počal z toho pyšným a vysokomyslným býti a nad jinými se potřásati . . . Pročež ne bez příčiny říkají v přísloví, že nemohou tak pevné nohy býti, aby volné štěstí mohly dlouho bez poklísky nésti. Rozum jest toho, že jakkoli Pejcha jest nedůtklivá, však nicméně vždyckny se za ní loudí a na paty jí nastupuje Nemesis, to jest Božská spravedlnost, šklubíc a pokutujíc ji … Kdež sobě zjedná hospodu pejcha, tam pojme s sebou také chloubu, a ta hospodáři oči zaslepí a Soběhrda za birýtek zastrčí, aby jako šálený sám sebe, co by byl, neznal …

Skúsil toho všeho Masopust. Neb jsa on též v krátkém času štěstím velikým pozdvižen, popnul výše a koupil sobě erb, pro svou i rodu svého poctivost, a psal se: Pan Karnavál z Koblihovic, neb se již za prvnější příjmení i obyčeje, v nichž zrostl, i za chudé přátely hanbil . . . Tak tento vida, že byl mezi jinými stavy na slovo vzat, a kam se obrátil, s vděčností přijímán, hned z toho (jako jiní) počal býti pyšný a jinými pobrzeti a potřásati se nad mnohými, zvláště pak nad nějakým dobrým člověkem Quadragesimou (Postem), o němž všelijaké úklady obmajšlel, kterak by ho z světa svedl, z příčiny té, že každého roku svým časem Karnaválovi v jeho kratochvílech překážku činil. Což sobě Karnavál za hanbu a zlehčení sebe i svého rodu pokládal. Protož jsa hněvem a pejchou popuzen, umínil se vypraviti do Říma a tam před najvyšším biskupem římským na téhož Quadragesimu (neb odtud byl rodem) žalovati a v nějakou lehkost i těžkost ho uvésti.

Ale někteří z přátel jeho neradili mu k tomu, vědouce, že spíše sobě sám nějaký posměch a strach, těžkosti uhoní, než aby tam měl Quadragesimu zlehčiti . . . Snadnoť jest do Říma jeďti a soud tam začíti, ale ne tak snadno toho se zhostiti . . . Karnavál pak vzpoléhaje na své bohatství a štěstí, raddy toho přítele, ani jiných nechtěl poslechnouti, ale nashromáždiv mnoho zlata a stříbra, předse do Říma jel. Kdež mimo naději dosti přátel nalezl, zvláště těch, kteříž byli z rodu a čeledi jeho, a kteříž téhož pana Quadragesimu v velké nenávisti mají. Neb když jeho správa a panování přichází, příliš jim obroku ujímá, za kteroužto příčinou rádi se příteli svému starodávnímu Karnaválovi propuojčili a jeho při (jako v krajině neznámé) vyvésti slíbivše, před stolici najvyššího biskupa s ním šli. Mezi nimiž byl procurator (t. j. advokát) Phüargyrus ab Aurea rupe (Penězmilovník ze Zlaté skály). Jiní pak s ním advokáti: Doctor Crassus ex Monte Veneris (doktor Tlustý z Hory Venušiny). Item pan Wildpret z Grinwaldu, pan Marcypán z Cukrperku, pan Svítek z Putrsfeldu, pan Paštéta z Dykštajna s jinými znamenitými lidmi. Kteříž vyrozuměvše žádosti jeho, dotčenému prokurátorovi poručili mluviti v tento smysl:

Poněvadž žádnému člověku povlovná audiencí před stolicí vašeho důstojenství, najsvětější otče, nemá zahájena býti, a pokudž víme, nebyla, protož tento vysoce vznešený eques auratus, pan Karnavál, v též důvěrnosti před svatost vaši předstupuje a za touž povlovnou audienci a s tím i za ochranu žádá. Předně pak žádá za spravedlnost, kteréž poněvadž všickní soudcové kdežkoli, povinni jsou žádajícímu, pokudž spravedlivé a náležité jest, udělovati, mnohem více svatost vaše, jsa vicarius najspravedlivějšího soudce Krista zde na zemi, v tom se jemu volní najíti dáti jste povinni. Zvláště poněvadž za věc slušnou a sobě potřebnou žádati míní. Ale poněvadž soud od půhonu začíti se má, tento pan Karnavál žádá, aby skrze půhon k tomuto právu svatosti vaší Quadragesima odporník a škůdce jeho pohnán byl! — Čehož jemu dopříno bylo a den i hodina, aby se obědvě strany před soudem postavily, položena.

V tom pak času na téhož Quadragesimu, starožitného rytíře, přišlo neštěstí (jakož pak to ne po horách, než po lidech vždyckny se tluče), skrz kteréž v takovou mdlobu těla upadl, že jednak za šest nedělí pořád zběhlých masa neokusil. Však jakkoli byl zemdlený, předse k uloženému dni se kulhal, na kteréžto cestě jednak všechněm byl neznámý. Jakož se pak to vůbec přihází, že dokudž jest člověk v štěstí, muože přátely na centnýře vážiti; ale jakž přijde neštěstí, ani jednoho k potřebě nemůž najíti. A to též v světě za obyčej jest: Přijdeš-li kde s penězy, jakou chceš zvůli a ochranu nalezneš; pakli bez peněz, tudíž i u vlastních přátel mrzákem zůstaneš! Tak se též Quadragesimovi přihodilo, žádný z těch hlavatých nechtěl ho znáti, což zadní vidouce, počali ho též v ošklivost bráti, až se nad ním a jeho spravedlností některým pobožným slitovalo. Mezi nimiž byl Doctor Macilentus ex Lachrymosa valle (Hubený ze Slzavého údolí), pan Suchánek z Ghudobic, pan Stuchlík z Hladomře s některými jinými. A zjednavše mu prokurátora Modesta de Macris (Mírného z Hubenie), k soudu před najvyššího biskupa s ním šli.

A když bylo rozkázáno, má-li kdo proti někomu žalobu, aby oznámil Philargyrus Procurator, jsa laskav na peníze, prvé s Karnaválem na tom zůstal, chce-li, aby pilně při jeho vedl, že nemusí peněz litovati, neb na tom mnoho záleží. Protož jestliže se chce k němu ochotně ukázati, on také že chce ochotně jazyk nabrousiti a řeči nelitovati . . . Počal tehdy prokurátor mluviti v ten smysl: ». . . Žádá pan Karnavál od práva svatosti vaší, v své násilné křivdě, kterouž od tohoto Quadragesimy trpí, ochráněn býti. Každého zajisté roku k němu beze vší opovědi přijíždí (pravě se k tomu nějaké privilegium míti, o němž Karnavál žádné vědomosti nemá a míti nechce), a tak přijeda s jakýmisi svými mistrnými nástroji, tam v těch krajinách, odkudž jest Karnavál, ne velmi (jakž správu dává) vděčnými a přirození jejich nesnesitedlnými. Jak jest pak těžká věc i hotová nemoc a z toho strach smrti, užívati toho, čehož se přirození lidské děsí, to všem známé jest. A takž jest rozuměti, že tohoto Karnavála více smradem, než strachem, z mnohých království, krajin a zemí křesťanských vyhání. A k tomu ještě takový jemu tam posměch činí, že i ta místa, na kterýchž on před tím s manželkou svou Smilkou a s čeládkou aneb rodinou svou sedával, rozkazuje vodou, octem, louhem vymývati a někde ohněm čistiti, nejinač než jako by na těch místech hlízy, pryskýře a nějaké jedovaté šelmy od desíti let trvaly. Jestliže pak to na veliký jeho posměch se nevztahuje, nechť to každý soudí. Ješto kdyby chtěl Karnavál s Quadragesimou na vetu hráti, mohl by ty cesty vyhledati, že by s těžkém nemusil Quadragesima na zpátek coufati. K čemuž ho (jakž mám správu) mnozí neposlední přátelé jeho, bezděk aby to učinil, nutkají, neb již, jakž jest, rozuměti, Quadragesima tam nemnoho dobrého větru má. Ale jakž jest koli, on jsa člověk pokojný, nechce nic skrz moc a kvalt před sebe bráti. Než teď před vrchnost svou i jeho najíti se dal pokojně toho hledaje, poněvadž spravedlivé jest jednomu každému svého vlastního svobodně pro zachování pokoje požívati, aby jemu vladařství jeho, od Quadragesimy svévolně odjaté, bylo navráceno, i škody, kteréž pro něho nésti musí, nahrazeny. A toho všeho podle processu práva žádá. Nebo poněvadž Quadragesima nestydí se nad ním pychu a kvaltu provozovati, kratochvílím jeho překážku činiti, přátely jeho turbovati, protimyslnost jim činiti a příliš vysoce sobě počínati, ješto zřením k udatnosli tohoto nic není, než jako nějaká káně vyzáblá: přes to, kdyby takovou protimyslnost jednou aneb po druhé učinil, snad by bylo snesitedlné, než toto se každého roku přes tolik věkův vleče. Ne-máliž tehdy nad čím tak vzácný člověk těžek býti ? Nemáliž slušné příčiny, že se k svatosti vaší utíká a na tu pokutu se potahuje, kterouž jemu Quadragesima při právě svatosti vaší jest povinen? . . .«

Proti té žalobě Modestus de Macris Procurator Quadragesimův mluvil: Račtež předně, najsvětější otče, toho povážiti, jak posměšně a utrhavě tento procurator Karnaváluov i s ním před svatostí vaší vůkol jdou, ježto dekretové a práva toho brání, aby jedna strana druhou haněti zvláště neduovodně měla, a pokuty na to vysazeny jsou . . . Navrátím se k žalobě jejich, kdež praví, že pan Quadragesima svými časy přijížděje tam, kdež Karnavál heraltuje, jeho nespravedlivě z toho vladařství vyhání a posměch jemu i rodu jeho činí a škody nemalé uvozuje. K čemuž se všemu Quadragesima zná, anobrž což jest mu po ta všeckna minulá léta činil, to ještě, pokudž ho stává, činiti chce a to slušně i spravedlivě . . . Mnoho tuto od něho bylo mluveno, jak by mnoho dobrého v křesťanstvu při všech stavích, což by se k pokoji a přátelské lásce vztahovalo, statečně provozoval, ale to jemu škodí, že se sám chválí, musí tuším tam zlé sousedy, míti. Ježto však s těžkém to všeckno, což se mluvilo, jest upřímné. Ne všeckno zlato, což se blýští. Anobrž sám v své řeči se stíhá. Neb to všemu křesťanstvu známé jest, že netoliko za času správy jeho, kteráž se každého roku jako měsíc mění a nikdy v své váze nestojí, ale děje se toho mnohem více jiných částek roku, že lidé v přátelské spříznění (svatby) vstupují. A mnohdykrát taková spříznění, kteráž se v jiných částech roku dějí, bývají rozšafnější, nechci říci pobožnější, jakž zkušení pravdu činí. Mnoho se tu plaše děje, mnoho se též toho plaše rozvěje . . .

Nález mezi Karnaválem (Masopustem) a Quadragesimou (Postem). Po úklidu pak té žaloby i odporu stal se mezi nimi nález takový: Ačkoli Karnavál při svou pod pěkným přikrytím rozmnožování v křesťanstvu lásky, pokoje, přátelského spříznění vyvésti usiluje, čehož sám Bůh všechněm lidem, kteříž k tomu spůsobni jsou a podle církve svaté nařízení, v to vkročují, propůjčuje a tomu požehnání (při svatbách) dává, však poněvadž pod tím, jakž se z vlastní chlouby jeho poznává, mnohem více zlého, Pánem Bohem zapověděného, jeho samého i synův jeho původem, na věčnou zkázu nezčíslného počtu duší křesťanských páchati se nepřestává: z těch příčin my, mocí nám od Boha propůjčenou, takovému zlému v cestu vycházejíc, a takové hanebné rozpustilosti zastavujíc, tímto ediktem vypovídáme a to míti chceme, aby Karnavál hned od outerka po neděli, kteráž slove Quinquagesima, až do radostného hodu Vzkříšení Pána našeho Jezu Krista, nikdež ve všech zemích, i ve všech královstvích i krajinách všeho křesťanstva, nedal se viděti a Quadragesimovi v správě jeho, od nás jemu darované, žádné překážky nečinil, ale aby jako vypověděnec mezi Turky a pohany bydlel a spolu s nimi i s ženou i testěm i se vší svou rodinou na věky zahynul! A tak jest konec toho soudu . . . Karnavál získal na svém předsevzetí, co Michal na sviních . . .*5)

Prokurátor (advokát) pak Philargyrus velikým hořem, že ho naděje zisku zmajlila, vyšel z města nedaleko k příteli svému do nějakého městečka, mnoho s sebou na cestě o proměnnosti Fortuny rozvažuje. A v tom přitovaryšil se k němu ďábel, v osobě člověka pocestného (a tak hrnec příhodnou pokličku našel). Na kteréžto cestě srozuměn prokurátor z řečí těch, kteréž mezi sebou rozjímali, koho by měl za tovaryše, velmi se sám u sebe ulekl a všelijak ho od sebe zahnati usiloval, ale všechno bylo darmo.

Č. 14. Pochovávají Masopusta.

V tom nějaký chudý človíček z toho městečka hnal proti nim svini, drže ji za provaz a že mu s cesty vždy zbíhala, hněval se, laje a zlořeče, aby ji ďábel vzal. To slyše prokurátor, řekl k tovaryši cesty: »Slyšíš-liž, žeť se teď zvěřina nahází, pročež meškáš ji schytnouti?« Odpověděl ďábel: »Zlořečení to sedláčkovo žertovní jest, vím já, že mysl jeho s slovy se nesrovnává!«

Zatím pak přiblížili se k městečku a vcházejíc do něho, slyšeli, ano dítě plakalo, a matka jeho pohnuvši se hněvem, zlořečila mu řkúc: Kdyby tu ďábel byl, že by mu je kázala vzíti! Tu opět prokurátor: »Neslyšíš-liž, žeť se teď opět nová zvěřina, duše lidská podává? Což myslíš, proč neběžíš a nevezmeš ji?« Odpověděl ďábel: »I toto kruté není než žert, vím já, že žena ta není tak štědrá, aby ďáblu děťátko své dáti měla, než ona jako žena těmi slovy svůj hněv chce ukojiti.«

A tak s tím rozmlouváním vcházeli dále do městečka, kdež lidé uzřevše toho prokurátora, jehož jako hada jedovatého nenáviděli, všichni jedněmi ústy křičeli: »Již opět k nám ďábel prokurátora toho vede, aby jazyk na škodu a těžkost lidskou brousil. 0 kdyby ho raději někam jinam zanesl, bylo by hodné i spravedlivé a všickni by mu toho přáli.« Což slyše ďábel, řekl k němu: »Slyšíš-liž ty též, co tito mluví? Tutoť není žádného žertu, než cožkoli mluví, z pravého srdce mluví a tobě žádají. Protož, pane tovaryši, nelzeť jest, než aby šel se mnou.« A pochopiv ho v půli, nesl ho do povětří a potom do pekla, ten tam. A takž se’tu naplnilo přísloví to: Jaká služba, taková záplata!

Artikul šestý, o smrti a pohřbu Masopusta zahájen jest pěkným obrázkem, v němž jistě právem spatřujeme masopnstní obřady české XVI. stol. při pochovávání Masopusta na konci masopustních hodů. Zakuklenci čtyři (maškary, z nichž zadní na pravo nese v levé ruce pořádnou konvici) nesou máry s rakví Masopusta. Na pokrývce smuteční ze předu jako erb znázorněna sklenice vilikhum, a na truhle, nahoře položen kuthan, kotlík, proti němž mravokárci při pití tolik horlili. Po-tvorný satanáš nese praporec, na němž vyobrazen erb: karty a dole vrhcábnice s kostkami. Na uvítanou rakve rozevírá se příšerně jícen pekelného netvora. Umělci při znázornění pohřbu Masopustova tanuly asi na mysli výjevy této úpravy a vystrojení z masopustních radovánek souvěkých. Za to Rvačovský snažil se zachovati v tomto artikuli vážný ráz mravokárny, utlumil všecky obvyklé výstřelky lidového vtipu a nálady rozveselené. Praví:

Zavíraje pak již knížku tuto, krátce o skončení Masopustovém oznámím . . . Umřel v nemoci najhorší, pln jsa dnův zlých, i vší nešlechetnosti a pohřben v městě Awerno, kdež všech synův i s tovaryši jejich očekává, aby s ďábly tam kvasili masopust na věky věkův . . .

Takž tehdy zahynul otec dvanácti patriachův satanášových. Však nic méně synům, vnučkům i vnučkám svým zůstavil dědictví, totiž, aby vždy za jakoužkoli jejich kratochvíli, nenadálé neštěstí aneb bolest, aneb rozličné fresuňky a trápení na mysli a pomalu smrt na paty jim nastupovala. Jakož pak tak se to děje v světě, že jednak cožkoli od světské radosti se začíná, skonává se v žalost …

——————————————————————————————

*1) Zíbrt: Staročeské výroční obyčeje, pověry, slavnosti a zábavj‘ prostonárodní, v Praze, 1889, v oddílu: Masopust.
*2) Návod Lenosti shoduje se nápadně s Frantovými Právy a radami Fran-tovského cechu, aby se žilo bez starosti, pohodlně, bez práce a jen se popíjelo a všeho užívalo.
*3) Srv. skoro doslovně ve Frantových Právech str. 27: »Item žádný nechoď brzo k zpovědi, neb máte dosti času na Veliký pátek neb v Bielú sobotu, ješto malý čas a krátký staneš v pokání! Také po spovědi hned v Bílú sobotu, nejprv u Veliký pátek, tu budete nábožní, modlete se ten den … i vizte, milí bratři, v našem cechu jak jest krátké pokánie . . .«
*4) Pohádky staročesky říkalo se hádankám. Tuto je jasná zmínka, již po druhé v knize Masopust, o vydání žertovných, bujných hádanek tiskem, s názvem tu naznačeným »Utěšené Panen Babilonských pohádky«. Knihy této jsem se nedopátral. Srv. Zíbrt, Staročeské sbírky pohádek (hádanek), v Praze, 1893. Otisk z »Českého Lidu«, III.; týž, »Český Lid«, XVII, 1908.
*5) Staročeská rozprávka o čarodějníkovi Žitovi, který prodal Michalovi věchty slámy — svině, které se ve vodě proměnily v slámu. Viz Zíbrt, Květy 1893, str. 340.

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 1.0/10 (1 vote cast)
VN:F [1.9.22_1171]
Rating: -1 (from 1 vote)
Masopust - Vavřince Leandra Rvačovského (aneb povídání tuze dlouhé a šokující), 1.0 out of 10 based on 1 rating
1 851 views
;return;?>