Zpět na stránku Historie

zpracovala Anna Svobodová

obsah:

1.Úvod
2.Zbirožský odboj
ilegální tisk
3.Pátrání a zásahy gestapa
mlýn Čáp
Němcův mlýn
4.Fakta ze Zbirožské kroniky
5.Závěr

Úvod
Po událostech v roce 1938 a počátkem roku 1939 se na našem území zvedla celonárodní vlna odporu proti fašistickým okupantům. S čímž je spojen vznik jednotlivých odbojových skupin. Rozhořčení a zlost obyvatel zavdaly důvod spojit se a bojovat proti nepříteli.
Nejinak tomu bylo i na našem okrese Rokycany. Ihned na počátku okupace zde začaly působit různé odbojové organizace. Nyní můžeme s dostupnou dokumentací dokázat, že zde působila ilegální organizace: „Obrana národa“ (ON), „ÚVOD“ (Ústřední výbor odboje domácího), organizace „V boj“, I. II. a III. ilegální okresní výbor KSČ, „Družstvo v prvním sledu“, „Sokolská skupina Jindra“, „Prokop Holý“, „Junák“, poštovní zaměstnanci, železničáři, požárníci, mlékárny, odboj skupiny Škoda, „Skupina Simandl“, „Skupina Slabý- Racesberger“, „Národní hnutí pracující mládeže“, „Národně revoluční výbory“, „Druhá lehká tajná divize“ a „Skupina Metelka“.
Z partyzánských skupin to byla skupina „Černý lev“, „Brdy-Neliba“, „Brdy“, „Podmokly Froněk“ a „Jiskra-Stela“. (1)
V období od začátku okupace až po rok 1942 již byla podchycena a ochromena činnost některých odbojových skupin, některé i zanikly. Rok 1942, kdy byl spáchán atentát na Heydricha, byl však zlomovým, zesílil teror ze strany německých okupantů a došlo k velkým vlnám zatýkání. Byli zatčeni, popraveni či umučeni nejvýznamější odbojáři a likvidovány celé rodiny účastníků.
Chtěla bych se ale zaměřit na Zbirožsko, odkud pocházím. Od mala jsem slýchala od babičky historky z války. Vyprávěla mi, jak Němci zatkli jejího tatínka, Karla Vonáska, za to, že schovával na půdě obilí. A jak za ním s její maminkou jeli na Pankrác poté, co byl odsouzen k trestu smrti. Němcům se prý zželelo a namísto jedné osoby, jak bylo předepsáno, je pustili obě dvě na jedinou 15-ti minutovou návštěvu, kterou její tatínek celou proplakal. Dokonce prý slyšel, jak tam gilotina seká hlavy a jak si odsouzenci cestou na popravu zpívají „Kde domov můj“. Vyprávěla mi o mlýně pode Lhotkou, kde pozatýkali a popravili celou rodinu mlynáře Němce. Co za tím vším ale stálo, jsem se nedověděla.
Málokterý obyvatel našeho regionu ví, že všechna ta místa, které dobře zná, vesnice, mlýny podél Zbirožského potoka, hájovny apod. jsou dnes němými svědky minulých, ne příliš vzdálených dramatických časů německé nacistické okupace.
A tak jsem se rozhodla vypátrat a popsat, jak to tehdy bylo.

Zbirožský odboj
Region Zbirožsko není velký, ale i přesto se tu událo mnoho. Začátkem války začaly vznikat odbojové skupiny, které postupem času přerostly v hustou a organizovanou síť odbojářů. Figuruje zde mnoho lidí, a tak čtení by mohlo být pro oko nezasvěceného čtenáře místy chaotické, uvádím zde proto souhrnou kapitolu.
V dokumentech se mluví o Jaroslavu Šmídovi, jako o zakladateli odboje na Zbirožsku. Ten ukrýval u něj doma ve mlýně Čáp zbraně, které pak gestapo přivedly do našeho regionu. Jaroslav Šmíd byl zatčen již na počátku války v roce 1940 a popraven o tři roky později. Důležitou roli zde sehrává spoustu osob, které se zapojovali do odbojové činnosti. Je však jedna osoba, která sehraje roli nejvýznamnější. Tou je Arnošt Šmíd, bratr Jaroslava, napomáhá odbojové činnosti plným nasazením. Avšak po válce se o něm jako o hrdinovi mluvit nebude.
Odbojová činnost se zakládala na vydávání a rozšiřování nelegálního tisku. Obětavými pracovníky odboje byli mlynář František Froněk z Podmokelského mlýna a Václav Rybáček z Čilé spolu s Františkem Strakou ze Mlečic, kteří byli napojeni na členy III. ilegálního ÚV KSČ v Berouně, proto se o nich po válce mluví jako o komunistických odbojářích, přestože oni se s tímto označením nestotožnují. Pan František Straka ml. k tomu dodává:
Můj otec vždy tvrdil, že odboj byl z velké části nekomunistický, byl založen na ryze morálním a vlasteneckém základě. Později byl ale přetransformován z idelogických důvodů na převážně komunistický odboj. Což neodpovídá tehdejší realitě. Zvláště dnes je téměř nepředstavitelné, že řada lidí nasazovala své životy z morálních důvodů, ať už to byl vztah k vlasti nebo „pouhá“ pomoc lidem v ohrožení života. (2)
Na druhé straně regionu ve Zbiroze byli aktivními odbojáři městský úředník Josef Lhotka spolu s Aloisem Holubem a Arnoštem Šmídem. Tisk pak rozšiřovali do okolí a díky slévači z plzeňské Škodovky Františku Bělohlávkovi i do Plzně.
Tyto dvě skupiny svou činnost propojí po prvním zásahu gestapa v dubnu 1943, kdy uprchne Arnošt Šmíd s Františkem Bělohlávkem do ilegality a potřebují úkryt. Putují tak po našem regionu od jednoho krytu do druhého. Arnošta osud zavede v létě 1943 do Drahoňova Újezdu, kde se ukrývá spolu s parašutistou Františkem Kleinem, společně se pak přesouvají do mlýna rodiny Němcovy pode Lhotkou. Což bylo osudné nejen pro rodinu Němcovu, ale pro celý protifašistický odboj v našem regionu.

ilegální tisk

Na Zbirožsku působilo velmi aktivní odbojové hnutí, které se zaměřilo na shromažďování zbraní, poskytování úkrytů osobám stíhaným gestapem, jejich materiální podporu, rozmnožování a rozšiřování ilegálního protifašistického tisku, zejména pak Rudého práva.
Rozsáhlejší odbojové hnutí na severním Zbirožsku vzniká počátkem roku 1943. Svůj vliv tu sehrála především skutečnost, že v nedalekém Berouně se rozvíjela pod vedením Josefa Moláka činnost III. ilegální ÚV KSČ, který zapojoval do své programové činnosti řadu skupin. Tak došlo k navázání styků se skupinami v obcích severního Zbirožska, kde vznikla rozsáhlá síť, která zahrnovala několik obcí – Podmokly, Mlečice, Lhotka, Ostrovec, Zvíkovec, Hradiště, Čilá, Chlum. Skupinu řídil Molákův spolupracovník Josef Košťálek ze Zdic, instruktor a člen III. ilegálního ÚV KSČ, pod krycím jménem Pepík. Nejprve prostřednictvím Arnošta Šmída ze Zbiroha a od června 1943 se vedoucím obvodu stal František Froněk. (2)
S podporou Františka Froňka se začalo s vydáváním ilegálního tisku, nazvaného „Za novou vesnici“. O tom vypráví Václav Rybáček, který dojížděl do Zdic vyřizovat vzkazy na kole a plnil tak úlohu spojky mezi Koštálkem a Froňkem.
Byl jsem vyzván k účasti v redakční radě s mlynářem Froňkem, kromě mne tam byl František Straka ze Mlečic a učitel Mojžíš z Chlumu. Bylo připraveno, vytištěno a odbaveno první číslo, toto jsme posuzovali a připravovali druhé a část třetího čísla tohoto ilegálního časopisu pro naší vesnici, který v té době měl předpoklady být rozšiřován do celého protektorátu, mohl být rozšiřován spolu s ilegálním Rudým právem a dalším ilegálním tiskem. František Froněk byl skutečným zkušeným a obětavým ilegálním pracovníkem, on také zajišťoval přechovávání lidí hledaných gestapem v objektu mlýna a pro tiskárnu obsluhoval psací stroj i rozmnožovací techniku. (3)
František Froněk si ve skupině získal nesmírnou autoritu, práce skupiny se rychle a zdárně rozvíjela. Avšak netrvalo dlouho a hrozící nebezpečí prozrazení jejich činnost překazilo. František Froněk se dozvěděl o tom, že gestapo hledá stroj, na kterém bylo rozmnožováno první vydání časopisu „Za novou vesnici“, a tak ho potopil na dno nedaleké tůně Skryjských jezírek. V srpnu 1943 přišlo gestapo na stopu Košťálka a taktéž se začalo zajímat o samotného Froňka. Ten gestapu uprchl a až do konce války se skrýval.

K rozšiřování tisku významně přispěla též odbojová skupina zaměstnanců bývalého městského úřadu ve Zbiroze. Pro svou činnost využívali nejen okolí, ale i samotné prostředí městského úřadu. Přípravy probíhaly i v budově lesního úřadu a k bezpečnosti členů přispívala jak uniforma hajného Františka Ročka, tak městský úředník Josef Lhotka.
Zaměstnanci lesního úřadu byli opravdovými vlastenci a velmi aktivní v ilegálním odboji. Tyto podmínky pak daly podnět k tomu, že se na městském úřadě rozmnožoval ilegální tisk.(4)
Městský úředník Josef Lhotka s Aloisem Holubem účetním MěÚ každý pátek jezdili s místními zemědělci mlít obilí do mlýna Čápu. Měli za úkol kontrolovat množství Němci povolených samozásobytelských dávek mouky rolníků Zbirožska. Vozy s moukou pak mimo mlýn již nebyly kontrolovány, a tak tito dva muži místním napomáhali a ulevovali. Získali si tak sympatie místních občanů, a především důvěru rodiny Arnošta Šmída ve mlýně Čápu, která byla rozhodující pro vstup Lhotky do Zbirožské odbojové skupiny založené poručíkem Jaroslavem Šmídem, synem mlynáře Šmída, již počátkem 40. let.
Při jedné takové výměně obilí za mouku ve mlýně přivezli jsme, na jaře roku 1943 od staršího Jardova bratra Arnošta na náš úřad, nový rozmnožovací stroj. Všichni jsme si mezi sebou rozdělili práci. Výtisky ilegálního Rudého práva i jiné nelegální tiskoviny předával Josef Lhotka slévači Františku Bělohlávkovi, který je přenášel do plzeňské Škodovky a na jiná místa. Josef byl nejaktivnější na městském úřadě, byl bystrý, ostražitý a na všechno šikovný.(5)
Vzpomíná spolupracovník Josefa Lhotky Alois Holub. O Lhotkovi a Bělohlávkovi se ještě dočteme dále.

Do odboje byli zapojeni též tři mladí studenti ze Zbiroha: Vláďa Matoušek, Viktor Veverka a František Nepeřený.
František Nepeřený byl do odboje získán v létě 1943 při totálním nasazení ve válcovně v Hrádku Františkem Racesbergem. Ten si ho nejdříve oťukal a pak mu nabídl členství v ilegální organizaci „Revoluční národní výbor“. Nepeřený měl funkci spojky mezi Rokycany a Zbirohem a vedoucího skupiny RNV ve Zbiroze, kterou sám založil. Racesberger mu předával ilegální tiskoviny, zejména výtisky Rudého práva, aby je dále rozšiřoval. Také ho pověřil vybíráním finančních prostředků na podporu pozůstalých po popravených. František Nepeřený si zvolil za členy zbirožského RNV své nejbližší přátele Viktora Veverku a Vláďu Matouška. K dalšímu rozšiřování skupiny nedošlo, neboť v lednu roku 1944 byli všichni tři pozatýkáni. František Nepeřený ve svých vzpomínkách popisuje, jak po zatčení byli odvedeni na zbirožskou četnickou stanici, kde měli vyčkat do příjezdu gestapa. V nestřežené chvíli ještě stihl sežmoulat a zahodit text básničky ukrytý v peněžence na němž stálo „Vám, vrahové českých mužů a žen, až váš čas přijde, splatit krví nezapomeneme!“.(6)
Na příjezd gestapa čekal v cele, kde již byli dva muži- rolníci ze Zbiroha zavření za to, že jim krávy dojily řídké mléko.
Gestapo Františka Nepeřeného převezlo do Plzně, kde ho postavili před dveře místnosti, z které vycházely hlasy, nářek a rány… Po chvíli se otevřeli dveře a gestapáci doslova vynesli Frantu Racesbergra. Byl to strašný pohled. Z jeho těla bez košile prýštila krev, na zádech měl šrámy po bejkovici, roztržené obočí, podlitiny… (7)
Oba byli odsouzeni k trestu smrti.

Pátrání a zásahy gestapa
mlýn Čáp

Dne 20.dubna 1943 přijelo Gestapo do mlýna Čáp a provedlo domovní prohlídku. Hledali zbraně, které byly ukryty ve hrázi mlýnské nádrže mlynářovým synem Jaroslavem Šmídem, bývalým členem čsl.armády a zakladatelem vojenského odboje Zbiroh.
Jaroslav Šmíd byl zatčen již 3.4.1940 po vyzrazení jeho ilegální činnosti a patrně donucen vyzradit úkryt zbraní. Gestapo nějaké zbraně našlo. Jaroslav Šmíd byl poté 5.5.1943 popraven v Berlíně.
Druhý mlynářův syn Arnošt Šmíd v dubnu uprchl a unikl tak zatčení. Spolu s ním přešel do ilegality i dělník Škodových závodů František Bělohlávek.

Do zbirožské odbojové skupiny vstoupil dne 5.dubna 1943 prostřednictvím hajného Antonína Kučery ze Lhotky také Rudolf Bittner z Podmokel. A již nedlouho po svém vstupu, přesněji v noci z 16. na 17.dubna si Bittner vzal do bytu hledaného Arnošta Šmída, kterého přivedl hajný Kučera. Bittner pak ve svých vzpomínkách uvádí:
Arnošt Šmíd chtěl okamžitě po svém příchodu navázat spojení s mlynářem Froňkem z Podmokel a Václavem Rybáčkem z Čilé, s nimiž, jak se ukázalo, již dříve spolupracoval. Setkání jsme mu umožnili v našem bytě. Pak se uskutečnily i další schůzky, jichž se navíc účastnili i hajný Kučera a František Bělohlávek, slévač ze Škodovky. Vždy se debatovalo o situaci a úkolech ilegálních pracovníků současných i do budoucna.
Počáteční pohoda však netrvala dlouho, byla narušena neukázněným chováním Arnošta Šmída, který se začal toulat po nocích, vyjížděl na kole a často přijížděl až k ránu, kdy se již rozednívalo. Tyto cesty jsme považovali za bezúčelné, neboť vše mohlo být vyřizováno námi, kteří jsme byli mimo jakékoliv podezření gestapa.
Froněk a Kučera mu jeho jednání vytkli, že jako pracovník hledaný gestapem si nemůže takto počínat, že tím ohrožuje jak rodinu, která ho přechovává, tak i samotný odboj. Šmíd, který nesnesl žádnou kritiku, se urazil a samovolně od nás odešel do úkrytu k Bělohlávkovi v mlečickém lese. Tam se zakrátko nepohodl i Bělohlávkem, jak jsme se později dověděli, a odešel k Drahoňovu Újezdu a následně do Němcova mlýna pode Lhotkou.(8)

Němcův mlýn
Dne 26.října přišel na zbirožskou četnickou stanici rozkaz od gestapa z Plzně, že má dne 27.října o páté hodině ranní být na stanici velitel stanice nebo jeho zástupce, psovod se psem a starosta města, a tam očekávati příjezd gestapa.
27.října tedy na stanici byl vrchní strážmistr Karel Kříž, nejzkušenější a také nejstarší četník, podle slov mé babičky hřmotný člověk, ze kterého šel respekt, dále pak tam byl starosta Vaněk, městský úředník Josef Lhotka a strážník Novotný se psem. Dalo se soudit, že půjde o pátrání po Arnoštu Šmídovi a Františku Bělohlávkovi. A že bude ve mlýně Čáp a v domku Bělohlávkově provedena domovní prohlídka za účelem pátrání po těchto dvou uprchlících.
Učinili jsme pokus vyrozuměti Šmídovi ve mlýně Čáp, hledali jsme poštovního úředníka p.Koláře, který byl se Šmídovými zpříbuzněn, ale nenalezli jsme jej. Sami jsme do mlýna jet nemohli, ježto se musilo předpokládat, že mlýn bude gestapáky střežen. Byli jsme hlídáni gestapem a jeho přisluhovači, namnoze českými lidmi, jak jsme se později přesvědčili na každém kroku a gestapo vědělo o každém našem hnutí. (9)
Po příjezdu gestapa pod vedením Fleischera následovalo dotazování, co tam pohledává Lhotka, který nebyl vyžádán a i přes přesvědčování strážníka Kříže, že ho starosta potřebuje jako tlumočníka, byla přítomnost Josefa Lhotky zamítnuta.
Kříž byl pověřen dovést gestapo do Němcova mlýna. Ve Lhotce však auta zastavila a Fleischer nařídil přivést starostu obce a poté rozdělil své muže na dvě skupiny po 25 mužích.
Četník Kříž, ve svém vyprávění uvádí, jak to onoho pošmourného rána bylo:
Fleischer mi dal rozkaz vést jednu skupinu mužů ke mlýnu tak, abychom se tam dostali nepozorovaně po proudu potoka. Namítal jsem, že místní terén neznám, ale marně. Tak jsem vedl. Rozešli jsme se každá skupina v jinou stranu a po 10-ti minutách jsme se pod obcí zase sešli. Gestapáci zuřili, že jsem to udělal schválně, že sabotuji – to bylo jejich neoblíbenější a nejužívanější slovo, to lehko pomáhalo pod sekeru. Poukázal jsem na to, že jsem hlásil před odchodem z místa, že se zde nevyznám. Vedl jsem tedy dále, pěkně přes vršek, z něhož bylo vidět do mlýna jako do zrcadla, a přirozeně také ze mlýna k nám. Trvalo to 5 minut než jsme vršek přetáhli a pak jsme přišli na stráň, kde jsme byli rovněž dobře viditelní. Škoda, že ve mlýně nebyl nikdo na dvoře, byl by nás musel vidět. Velitel skupiny zase zuřil a já se bránil hlasitě tak, aby nás slyšeli ve mlýně a že to mohli slyšet v tom ranním tichu. Tím naším manévrováním jsme přišli do údolí ovšem později a teprv tehdy, kdy již první skupina vedená Fleischerem vnikla do mlýna. Bláznivá sestra mlynářky křičela na dvoře, gestapáci řvali a již jsme slyšeli bití synů mlynářových. Kdyby byl někdo vyběhl k lesu, mohlo se mu podařiti uniknout. Než by překvapení gestapáci sáhli k zbraním, byl by v lese a pak bylo šero a mlha, těžko by se střílelo na pohyblivý cíl. Ze mlýna však nikdo nevyběhl a my obsadili mlýn také z této strany.
Jeden z gestapáků, takový katův pacholek, snad nejodpornější chlap z celé skupiny mi hrozil, že si mne pak vypůjčí, protože jsem zmařil obklíčení mlýna. Odsekl jsem, že jsem hlásil Fleischerovi, že se nevyznám v terénu a že se o tom nyní přesvědčí, když mi nechtěl věřiti. Ještě jsem si brublal, ovšemže německy, aby mi bylo rozuměno, že se nám nevěří a pak to takhle dopadá. Nejhorší na tom bylo, že jsem podnikal vše marně. Ze mlýna nikdo nevyběhl a hledaný si pěkně spal v peřinách. Byl jsem rozloben. Teď byl mlýn obklíčen a kdo neutekl již neuteče a schová-li se, bude nalezen. Vždyť je tu na to 50 lidí a dva psy.(10)

Díky štěstí v neštěstí Václava Němce, syna mlynářova, který prý vždy říkával: „Nám se nic nestane, vždyť jsme Němci“ si dnes můžeme přečíst jeho vyprávění o tomto osudném dni 27.října 1943. Václav Němec byl jediný, který z rodiny přežil do konce války.

Když jsem se ráno probudil, bohužel jsem jako nejmladší z rodiny vstával poslední, otec i maminka byli již ve chlévě a krmili dobytek. Vstanu, natahuji si kalhoty a kouknu se takhle z okna na zahradu. Viděl jsem tam, nu, asi dvacetičlenou šňůru esesáků, blížících se k našemu mlýnu. Nevěděl jsem, co se děje, hlavou mě proběhlo, že snad je to hon státních lesů. Ale něco mi říkalo, že je to gestapo. Jak jsem byl jen tak v kalhotách, běžel jsem do horní místnosti, kde ležel na posteli Arnošt Šmíd se sluchátky na uších a poslouchal právě ranní zprávy Moskvy nebo Londýna. Zvolal jsem: „Arnošte, je zle, je tu gestapo!“
Arnošt vyletěl z postele, já jsem seběhl do spodní místnosti. Kouknu se odtud na dvůr, tam již plno gestapáků obkličovalo mlýn z druhé strany. Otec právě vyšel ze chléva, hned ho obklopili a vedli do místnosti. Nevěděl jsem strachem co mám dělat. Ale gestapáci mne ihned objevili, chytili mne za košili, začali mne bít do obličeje. Stále na mne volali: „Wo ist Šmíd? Wo ist Arnošt?“, a já stále opakoval, že nevím, nevím…
Vytáhli mne na dvůr a rány na mne jen pršely. A ti nadlidé stále opakovali:“Mluv! Mluv!“…
V tom okamžiku vyšla matka a starší bratr ze stáje a byli okamžitě obklopeni a zajati. Mne s bratrem vzali za zahradu, tam našli klacky a bití pokračovalo. Viděl jsem, že dva čeští zbirožští četníci musí jít prohledat stodolu. Gestapáci měli sebou psy, ale nechtělo se jim do stodoly hledat, kryli se a pobízeli naše četníky.
Gestapáci, kteří obklopili otce a matku, začali do nich bez ustání mlátit a bez ustání řvali, aby jim vydali Arnošta Šmída. Pak nám dali u stodoly ultimátum: „Neřeknete-li, kde je Šmíd, všechny vás zastřelíme!“
Říkal jsem si, že už je vše ztracené a je jedno jestli nás zastřelí hned nebo později.
Pak mne a matku vedli nahoru do mlýnské místnosti udělat prohlídku. Tam v šatníku našli mužské šaty a začali řvát, čí jsou. Matka byla zdrcena a já se snažil zachránit situaci, říkal jsem: „Mami, to jsou přeci moje šaty“.
Pak gestapáci zjistili, že postel je rozestlaná a teplá, všimli si, že dveře do mlýnice jsou pootevřené, hned mě nutili abych tam šel sám a přivedl Arnošta. Na jejich příkaz jsem tam šel a volal, on tam samozřejmě nebyl.
Pak mne zase vedli dolů za ustavičného bití, až konečně přivedli otce a poslali ho za asistence vrchního četnického strážmistra Kříže do mlýnice… Sami se báli lézt do mlýna, kde se pod střechou ukrýval Arnošt. Ten zřejmě pochopil, že je pro něj situace bezvýchodná a beznadějná. Kol mlýna byla všude záplava gestapáků, bylo jich tam plných 11 aut a dva mikrobusy na převoz vězňů.
V té chvíli gestapáci střelili do otevřených dveřích mlýnice, kde tušili, že se Arnošt skrývá, dvě slzné bombičky. Za chvilku, když pravděpodobně už nemohl Arnošt dýchat, uznal, že se nedá nic dělat, a tak se gestapákům vzdal. Já dokonce jsem jednu nábojnici a zátku z té plynové střely našel mezi mlýnskými stroji v mlýnici po svém návratu z odsouzenecké cely v květnu roku 1945.
Pochopitelně, když Arnošt sešel dolů, hned byl gestapáky obklopen a dostal se v jejich zuřivé peklo, řvaní a bití…trvalo to bez ustání deset, dvacet minut…snad hodinu. Pak ho posadili do jednoho z gestapáckých aut a vezli ho s úmyslem pozatýkat jeho právě prozrazené odbojové spolupracovníky. Jak jsme se pak postupně dovídal, jeli nejprve do mlečického úkrytu pod mlečicemi, kde byl předtím Arnošt ukryt, pak se jelo do Podmokel do rodiny odbojáře Bittnera a do dalších míst, kde se skrýval s Františkem Bělohlávkem, slévačem z plzeňské Škodovky, a s Josefem Koštálkem ze Zdic, pozdějším partyzánským velitelem podzemního krytu v lese u Kařízka.
Gestapáci však nezatkli ani jednoho z Arnoštových zde jmenovaných spolupracovníků, když se s ním vrátili, donutili nás, mě s bratrem v poutech- rodiče nebyli spoutáni, nastoupit do zeleného antona. Před odjezdem jsme ještě viděli jak gestapáci bujaře střílí ve mlýně holuby, slepice i ovce a dělají hrdiny.“(11)
Tomu doslova odpovídají vypovědi strážmistra Karla Kříže, mluví o „hrdinech gestapácích“, kteří všude vyslali nejprve Němcovi, aby v případě výstřelu nebyli zasaženi. Donutili Němcovic přehazovat slámu, všechno prošátrat a oni tomu jen přihlíželi schovávajíce se za trámy a zdiva. „Ani je snad nenapadlo, že by se měli stydět.“
Na půdě mlýna zpozorovali gestapáci, že tam musí někdo býti a vystřelili několik plynových nábojí. Toho se ulekl tam ukrytý Šmíd a počal křičeti, ať se nestřílí, že sleze. A slezl. Byl přiveden na dvůr a vyslýchán a tázán po Bělohlávkovi. Šmída fackovali všichni gestapáci, kteří se k němu dostali a nebyli právě zaměstnáni rabováním ve mlýně. Pak Šmída přivedli pod kůlnu a položili přes špalek a mlátili do něho klacky a kusy prken. Bili jej tak dlouho až se zadýchali, nebo až se jim klacek přerazil. Hrozná podívaná. Když se Šmíd bránil chtěje se narovnati, srazili jej ranou pěstí do vazu až zase padl na špalek. Pak ho znovu vyslýchali. Šmíd řekl gestapákům, že jim ukáže skrýše v lese a oni jej naložili do auta a odjeli. Když se vrátili, vyslýchali Šmída znovu, tentokráte již nedostal ani ránu. Slíbili mu, že pustí jeho milenku učitelku Mikešovou na svobodu, ta byla ve vazbě od té doby, co Šmíd uprchl z mlýna Čápu.
Gestapáci hledali Františka Košťálka ze Zdic a jeho spolupracovníky a domnívali se, že také Šmíd s Bělohlávkem jsou s ním ve spojení. Proto Šmída vyslýchali, chtíce vyzvěděti vše o Košťálkovi a jeho spojeních.
Šmíd začal mluvit o zbirožském odboji a gestapáci valili oči. Spadlo jim do klína něco, o čem neměli nejmenší ponětí. Po výslechu Šmída se jelo do Zbiroha k dalšímu zatýkání.
Jak si gestapáci počínali ve mlýně, to nelze slovy vyjádřiti, stříleli holuby z pistolí, do rybníka házeli granáty a vytahovali ryby, postříleli drůbež na dvoře a pak nacpali do pytlů, zastřelili ovce a naložili do aut. I prasata byla gestapáky zabita a odvezena. Ze mlýna přinesli sud sádla se škvarkami a bochníky domácího chleba, krájeli krajíce přes celý bochník a mazali sádlem na dva prsty vysoko, až se zdvihal žaludek tomu, kdo se na ně díval, jak žrali. Nestyděli se to jísti před očima Němcovy rodiny, která stála uprostřed dvora v řadě. bylo to srdcervoucí.“(12)
Pravým důvodem, který přivedl gestapo do mlýna bylo, jak už je výše uvedeno, pátrání po Košťálkovi, který byl členem III. ilegálního ÚV KSČ pod vedením Josefa Moláka, a jeho spolupracovnících. Tato skupina měla dne 9.července 1943 zasedání v chatě Port Igorka v Údolí ticha u obce Březová u Hořovic, kterého se účastnili Josef Molák, který schůzi řídil, Josef Košťálek, nám již známý jako spojka mezi Zbirožskem a Berounem, nově příchozí František Klein a samozřejmě další, ovšem tito tři jsou pro nás nyní klíčovými.
František Klein pod krycím jménem Eda, byl totiž parašutistou vyslaným z Moskvy Československou vojenskou misí v SSSR k tomu, aby na území protektorátu sestavil vysílačku a zajistil tak spojení s komiternou. Josef Košťálek, převedl Edu do podmokelského mlýna k Františku Froňkovi, odtud byl krátce nato převeden do domku Miroslava Lasáka v Drahoňově Újezdě, kde se skrýval právě spolu s Arnoštem Šmídem, neboť domek Lasáka byl místem, kam přešel Šmíd po svém odchodu od Bělohlávka. Po nějaké době Arnošt Šmíd poprosil Lasáka, zda-li se zeptá Václava Němce na to, jestli by se nemohli ukrýt spolu s Edou u nich ve mlýně, že tam bude více bezpečno.
Václav Němec Arnošta Šmída znal, v jejich mlýně Čáp se učil mlynářskému řemeslu. A tak i přes veliké riziko ochotně souhlasil. Nejprve je ukryl na seně ve stodole bez vědomí rodičů, avšak jeho matka zanedlouho zpozorovala, že Václav často odnáší jídlo pryč a sama mu nabídla pomoc. Celá rodina se jim snažila pomáhat. Václav jim zprostředkovával místní informace a o dění na frontě a ve světě se dozvídali Arnošt s Edou pomocí vlastního rádia.
Arnošt Šmíd s Edou pracovali v úkrytu na sestrojení vysílačky a žádali Václava, zda-li by jim neopatřil nějaký elektrický zdroj. Václav pak náhodou zjistil, že sousední mlynář Kalous, který vlastnil nákladní auto, má ve stodole velkou baterii. Kalous snad tušil, k čemu jí Václav chce, na nic se ale neptal a baterii mu dal. Vysílačka tedy měla elektrický zdroj a mohla začít fungovat.
Avšak nedlouho poté kdosi odvedl Edu ze mlýna s tím, že je to tam příliš riskantní.
Okolnosti by nám mohla osvětlit výpoveď Karla Vydry, který se oné schůze v chatě Port Igorka také účastnil:
Na této schůzi Molák, který schůzi řídil, podal zprávu o stavu ilegálních organizací v Protektorátu a o poslání, kterým byli pověřeni a instruováni Gotwaldem a Dimitrovem. Pak se načrtla další perspektiva práce.
Jak je známo, z tehdejších dokumentů gestapa, už tehdy jsme byli obsazeni gestapem prostřednictvím jednoho z nějvětších konfidentů gestapa a to tehdejším centrálním instruktorem Fialou. Ten byl o jednání informován, a tak se gestapo dovědělo, že přecházíme v odboji ke zvýšené aktivitě. Proto následoval úder na Berounsko, který znamenal rozbití III. ilegálního ÚV KSČ.(13)
Tento úder, o kterém hovoří Vydra, přišel necelý měsíc po tomto zasedání. Gestapo postupně začalo likvidovat III. ilegální ÚV KSČ, jeho členy a spolupracovníky. Dne 18.srpna 1943 byl Karel Vydra zatčen v Berouně a při prohlídce jeho bytu byl zastřelen Josef Molák, který se zde skrýval.
Mezi následnými zatčenými byl také Klein, o kterém se v dokumentech gestapa nalezly údaje, že to byl on, který nahlásil místo úkrytu vedoucího Zbirožské skupiny Arnošta Šmída, po jehož zatčení došlo k velkému zatýkání na Zbirožsku.(14)

František Klein byl zatčen gestapem začátkem října 1943, načež značně zesílilo pátrání po okruhu jeho pomocníků. Existující vyšetřovatelský materiál a výslech Kleina pak gestapo dovedl k zásahu ze dne 27.října v Němcovic mlýně.
Tento zásah gestapa byl zlomovým pro celé Zbirožsko, Arnošta Šmída zlomilo bití a teror gestapa, vyzradil gestapákům vše co věděl, vše o svých kamarádech a známých, kteří mu ochotně pomáhali. I o těch, na které by nikdy nepadlo podezření.

Tuto smutnou kapitolu chci uzavřít vzpomínkou Rudolfa Bittnera:
Jelikož byl náš byt po odchodu Arnošta Šmída volný, přivedl k nám mlynář Froněk staršího muže, jehož jméno nám zamlčeli. Bylo to dne 23.srpna 1943, byl to člověk, který mnoho řeči nenadělal, ani se ničím nechlubil. Když jsme navázali řeč no to, že věříme, že nás osvobodí Rudá armáda, rozhovořil se o sovětské zemi, mluvil o kolchozech a sovchozech. Říkal nám, jak i u nás zmizí malá políčka a budou tu velké lány. Tenkrát jsme tomu sotva věřili, že by se to mohlo uskutečnit podle jeho slov.
Tušili jsme, že ten muž není jen tak obyčejný pěšák v protifašistickém odboji. Až později jsme se dověděli, že to byl parašutista poslaný z Moskvy, Jaroslav Procházka, komunistický poslanec za Kladenský kraj z doby 1.republiky. Byl výsadkem vypuštěn omylem na polské území a odtud se přes Slovensko dostal až do Čech. Bohužel jeho pobyt u nás nebyl dlouhý, na Hořovicku a Berounsku začalo velké zatýkání. Do ilegality musel prchnout Košťálek a na něj napojený František Froněk. V těch dnech Procházka prohlásil, že musí pryč, že je napojen na oba zde jmenované, Froňka i Košťálka. Rozloučil se s námi 28.srpna a víc jsme o něm neslyšeli. Na jeho místo se v několika dnech dostal Josef Košťálek, který byl zprvu ubytovaný v mlečickém krytu u Bělohlávka. Od té doby, co přešel k nám, se zde konaly schůzky Košťálka, Bělohlávka, Kučery a Rybáčka. Košťálek nám při těchto schůzkách sděloval zprávy z kraje, kam vždy asi po týdnu či čtrnácti dnech v noci na kole dojížděl. Vždy přivezl ilegální tisk, letáky a Rudé právo, které jsme hned četli a projednávali. Z jedné ze svých posledních vyjížděk přinesl naléhavou zprávu, abychom hned přikázali Arnoštu Šmídovi opustit Němcův mlýn, jelikož je mu na stopě gestapo. Pověřil mne úkolem ihned navázat spojení s Arnoštem Šmídem a tlumočit mu Košťálkův příkaz, aby ihned opustil Němcův mlýn. Toto jsem jmenovanému tlumočil osobně za přítomnosti hajného Kučery, který zařídil schůzku na den 25. října 1943. Konala se u Čihákovic mlýna pod Ostrovcem.
Šmíd přijal vzkaz ledabyle, mluvil něco velmi nejasně o nějakém spolehlivém Kleinovi, prostě naše varování, vzkaz či dokonce rozkaz nebral na vědomí. O následcích se celý náš kraj dověděl dne 27.října 1943 po přepadu Němcova mlýna.(15)

Fakta ze Zbirožské kroniky
Po několika řádcích o běžných událostech ve Zbiroze se zde nalézá první důležitá zmínka o zásahu gestapa, čímž bylo pátrání gestapa ve mlýně Čáp. Tento zásah je zde popsán jako počátek utrpení mnohých zbirožských občanů a občanů ze sousedních vesnic.
Následuje pak 26.říjen, kdy četnická stanice ve Zbiroze obdržela od plzeňského gestapa telefonický rozkaz a instrukce na den následující, kdy byl proveden zátah na Němcův mlýn.
Dále se zde píše o zásahu, od obklíčení mlýna až po nalezení Arnošta Šmída.
Měl u sebe pistoli. Když se jej gestapáci tázali, proč nestřílel, proč se nebránil, řekl, že to nechtěl dělat horší, a když se ho tázali, proč se nezastřelil, řekl, že ztratil odvahu. Šmíd byl pak gestapem ztýrán a prohlásil, že nebude šetřiti nikoho, ani vlastních rodičů a také nešetřil. Začal vyprávět o Zbirožské skupině ilegálně pracující a gestapu otvíral oči. Neměli o ní ani ponětí. Hledali Šmída a Bělohlávka v souvislosti s pátráním po Františku Košťálkovi ze Zdic, Karlu Vydrovi z Berouna a nějakém Procházkovi z Prahy. Teď jim najednou spadlo do klína nové odhalení, o němž neměli ani ponětí a přirozeně toho využili.
Na místě a v průběhu dalšího vyšetřování vyjmenoval Šmíd nejméně 54 osob ze Zbiroha a okolí, mimoto i osoby z Prahy a Plzně, které se s ním setkaly v Němcově mlýně jako turisté, jdoucí shlédnout Skryjská jezírka.
U okresního soudu ve Zbiroze byly vyklizeny dvě místnosti pro výslechy zatčených. Výslechy provádělo gestapo. Podle toho, jak Šmíd jmenoval své kamarády, je gestapo zatýkalo a vyslýchalo. Vyzradil všechny.(16)

Závěr
Vše co se událo, není v mých silách zde uvést, o mnohých událostech nemají ani samotní pamětníci tušení. Že odbojová činnost na Zbirožsku byla, a byla silná, jsem věděla, co se ale za ní skrývalo, nikoliv.
Ve mlýně byli 27. října zatčeni, spolu se Šmídem, mlynář Václav Němec, jeho žena Kateřina a synové Václav a Josef. Dne 8.11.1943 byli manželé Němcovi spolu se synem Josefem popraveni na Pankráci. Nejmladší syn Václav byl vězněn ve Straubingu a 19.5.1945 se vrátil domů, zemřel v roce 1977.
Na Šmídovo udání (z osob, které v textu byli zmiňovány), byli hned dne 28.října 1943 zatčeni: Josef Lhotka, Alois Holub a hajný Antonín Kučera. Alois Holub přežil do konce války ve vězení, hajný Kučera v dubnu 1945 zemřel ve Straubingu. Josef Lhotka po svém zatčení začal sám udávat v domnění, že si tím zachrání život. Nic mu to však nebylo platné a 13. dubna 1945 byl popraven v Lipsku.
Dalšími zatčenými dne 31.října 1943 byli rodiče Arnošta Šmída, Aloisie a Arnošt Šmídovi. Oba se v květnu 1945 vrátili.
V prosinci byl zatčen s mnoha dalšími i Antonín Dvořák z Týčka, který po odsouzení čekal na popravu v Norimberské věznici, přežil pochod smrti a na konci války se spolu s dalšími zbirožáky vrátil domů. To on později shromáždil nejvíce informací o zbirožském odboji. Zemřel v roce 2005.
Následovalo pak 21.ledna 1944 zatčení Františka Nepeřeného, Viktora Veverky a Vladimíra Matouška, studentů, kteří založili Zbirožskou skupinu RNV. František Nepeřený, tehdy 20-ti letý student, se i přes odsouzení k trestu smrti dočkal konce války stejně jako jeho kamarádi Viktor Veverka a Vladimír Matoušek a v květnu 1945 se vrátili domů. Jejich spolupracovník František Racesberger byl popraven v Drážďanech 18.srpna 1944.
František Bělohlávek byl 18.ledna 1944 zastřelen na útěku u silnice poblíž Terešova, jeho manželka Marie Bělohlávková byla zatčena 17.února, v Aibachu dočkala konce války a v květnu 1945 se vrátila domů.
Zatýkání následují každý měsíc až po 19.květen 1944, kdy bylo ještě pozatýkáno dalších 10 osob.
Všechna zatčení se stala na základě výpovědi Arnošta Šmída ml. a některých vyslýchaných osob. Zatčené osoby, které byly podrobeny výslechu a gestapo u nich předpokládalo, že jsou původci odboje, byly při výslechu bity a hrozně týrány, aby oznámily další osoby, které toto odbojové hnutí podporovaly nebo jen o něm známosti měly. Po takovém utrpení a vysílení se stalo, že někteří z vyslýchaných tomuto nátlaku podlehli a jmenovali osoby, které ani při odboji ničeho nepodnikaly. Následkem jejich udání byly i takové osoby zatčeny.(17)
Šmídovi však jeho udávání nebylo nic platné, byl 13.4.1945 popraven v Lipsku. Mnozí v okolí na něj vzpomínají jako na zrádce, který se měl radši zastřelit a předešlo by se tak mnohému utrpení.
Ptali se dokonce i strážmistra Kříže, proč on Arnošta nezastřelil, když u toho byl a všechno to viděl. On sám říkal, že o tom přemýšlel, ale že věděl, že po válce by všichni odsuzovali jeho, že zabil tak významného odbojáře a navíc nevěděll, jaké bude mít následky jeho zatčení. Po válce Arnošta Šmída všichni odsuzovali. Vždyť jak je to možné, když on sám si toho tolik vytrpěl, že tolik lidu ještě udal? (18)
Tolikrát zmiňovaný Košťálek ze Zdic se na přelomu roku 1943-1944 skrýval spolu s dalšími odbojáři v partyzánském bunkru vybudovaném v lesích mezi Kařízkem a Újezdem u Hořovic. Dne 11. ledna byl tento partyzánský úkryt obklíčen sedmdesáti muži pohotovostního oddílu SS z Prahy a Josef Košťálek se zastřelil, aby nepadl do rukou gestapa.
V Újezdu u Hořovic se v té době skrýval i František Straka, který po tomto incidentu opustil rodinu Richarda Hlavatého, která ho ukrývala, a přesunul se k Václavu Rybáčkovi do zemljanky v poli mezi Hradištěm a Čilou. Později se F.Straka s V.Rybáčkem přestěhovali na statek Václava Hoška do Skryj, kde se skrývali do konce války. V květnu 1945 se mohli vrátit domů. František Froněk se také do konce války ukrýval, avšak naneštěstí nedlouho po jeho návratu domů ho koplo hříbě a on na následky zranění záhy zemřel. Rudolf Bittner z Podmokel, před zatčením gestapa uprchl a nebyl vězněn.
Na začátku zmíněný tatínek mé babičky, Karel Vonásek, se i přes odsouzení k trestu smrti dočkal května 1945 a vrátil se domů.
Lidských osudů a hrdinství o kterých bych mohla psát by bylo nesčetně. Vím, že se mi nepodařilo obsáhnout vše, co provázelo období let 1939 – 1945 v našem regionu. Je více příběhů, avšak mnohé jsou dnes stále uloženy pouze v myslích pamětníků. Toto je jen malý zlomek naší historie, který jsem Vám zde mohla napsat hlavně díky panu Dvořákovi. Shromáždil výpovědi mnohých pamětníků a sám sepisoval ty své. Jeho vzpomínky na Norimberskou věznici a pochod smrti, člověka přimějí zamyslet se nad všemi těmi krutostmi, nad odvahou a nad neuvěřitelnou vnitřní silou a vírou, kterou generace, která zažila příkoří války, musela v sobě mít. To by však bylo na další kapitolu.
Já chtěla odkrýt skutečnosti, které se skrývaly za všemi těmi zatčeními, co se skrývalo pod pojmem „protifašistický odboj na Zbirožsku“, a to se mi snad i podařilo.
citace:

(1) -Muzeum Dr.B.Horáka. (1995). Rokycansko v boji proti fašistickým okupantům 1939 – 1945. Sborník vydalo Muzeum Dr.Bohuslava Horáka v Rokycanech. str.7
(2) výpověď pana Františka Straky, syna F.Straky odbojáře z Mlečic (20.2.2010)
(3)- KSČ (1976). Podmokly- Podmokelský mlýn. Dvojlist vydán připříležitosti odhalení památníku hrdinům komunistického odboje severního Zbirožska 22.5.1976. Vyd. Plzeň: Stráž.
(4) Dvořák, A. (2005). Sládkův kraj se bránil str.16 (sepsané vzpomínky, vytisknuté v roce 2005- k 60.výročí vítězství nad fašismem a konce II. světové války – nevydané, k dispozici v knihovně Muzea Dr.Horáka)
(5) Dvořák, A. (2005). Sládkův kraj se bránil. str.16 – vzpomínky Aloise Holuba.
(6) Dvořák, A. (2005). Sládkův kraj se bránil. str. 18 – vzpomínky bývalého todeskandidáta Fanouše Nepeřeného.
(7) Dvořák, A. (2005). Sládkův kraj se bránil. str. 18 – vzpomínky bývalého todeskandidáta Fanouše Nepeřeného.
(8) Dvořák, A. (2005). Sládkův kraj se bránil. str. 33-34. -vzpomínky Rudolfa Bittnera.
(9) -Kříž, K. (1970). Sepsané, nevydané vzpomínky strážmistra Karla Kříže, zapůjčené Ing.Miroslavou Chmelovou z Čilé. str. 28.
(10) -Kříž, K. (1970). Sepsané, nevydané vzpomínky strážmistra Karla Kříže. str. 29-30
(11) Dvořák, A. (2005). Sládků kraj se bránil. str. 22-23. -vzpomínky Václava Němce.
(12) -Kříž, K. (1970). Sepsané, nevydané vzpomínky strážmistra Karla Kříže. str. 31-32
(13) Dvořák, A. (2005). Sládkův kraj se bránil. str. 40. -vzpomínky Karla Vydry.
(14) Dvořák, A. (2005). Sládkův kraj se bránil. str. 40. -vzpomínky Karla Vydry.
(15) Dvořák, A. (2005). Sládkův kraj se bránil. str. 34. -vzpomínky Rudolfa Bittnera.
(16) Dvořák, A. (2005). Sládkův kraj se bránil. str. 11. – Zbirožská kronika.
(17) Dvořák, A. (2005). Sládkův kraj se bránil. str. 12. – Zbirožská kronika.
(18 ) výpovědi paní Strakové (12.2.2010)

zdroje:

primární:

-Dvořák, A. (2005). Sládkův kraj se bránil
(vzpomínky sepsané k 60.výročí vítězství nad fašismem a konce II. světové války – nevydané, k dispozici v knihovně Muzea Dr.Horáka)

-Kříž, K. (1970). Sepsané, nevydané vzpomínky strážmistra Karla Kříže, zapůjčené Ing.Miroslavou Chmelovou z Čilé.

-Vyprávění:
– Marie Jelínkové, mé babičky z Terešova,
– Ing. Miroslavy Chmelové z Čilé (neteř Václava Rybáčka)
– paní Anny Strakové z Mlečic (za svobodna Rybáčková – sestra odbojáře Václava Rybáčka) a jejího syna Františka Straky

sekundární:

-Laštovka, V.,Němec, V., Stránský, R. (1986). Hrdinové protifašistického odboje. Vyd. Plzeň: Stráž.

– OV KSČ v Rokycanech (1980). Kupředu levá, průvodce po síni tradic. Vyd. Plzeň: Stráž.

-Jožák, J. (1978). Památná místa protifašistického odboje západočeského kraje. Vyd. Praha: Naše vojsko

-Helmichová, Š. (2006). Perzekuce bez soudu, cesta k vyhlazení Čechů. Vyd. Praha: Český svaz bojovníků za svobodu

– KSČ (1976). Podmokly- Podmokelský mlýn. Dvojlist vydán připříležitosti odhalení památníku hrdinům komunistického odboje severního Zbirožska 22.5.1976. Vyd. Plzeň: Stráž.

– západočeský krajský výbor KSČ v Plzni. (1965). Před dvaceti lety 1945, skupina autorů. Vyd. Plzeň: Stráž.

-Cironis, P.(1979). Rokycansko bojující. Vyd. okresní Národní výbor Rokycany, tiskárna Plzeň: Stráž.

-Muzeum Dr.B.Horáka. (1995). Rokycansko v boji proti fašistickým okupantům 1939 – 1945.
Sborník vydalo Muzeum Dr.Bohuslava Horáka v Rokycanech

-Komise regionálních dějin OV KSČ Rokycany. (1988). Sborník 1988 závěrečných písemných prací posluchaču Večerní university marxismu leninismu v Rokycanech.

-Cironius, P. a kolektiv. (1980). Zbiroh 1230- 1980 Vyd. Plzeň: Stráž.