Čarodějnické procesy na Rokycansku

Seminární práce zveřejněna se souhlasem autora
Předmět: Raný novověk českých zemí
Zpracoval: Petr Cimala
Vyučující: PhDr. Bronislav Chocholáč, Ph.D.

Úvod
Snad každý už slyšel o čarodějnických procesech, ale jen malá hrstka lidí ví o tomto tématu více než ostatní. Některým z nás se tato skutečnost dostala do povědomí díky knize Václava Kaplického Kladivo na čarodějnice nebo stejnojmenému filmu Otakara Vávry, který zachycoval procesy z Velkých Losin a Šumperka let 1678 až 1696, kdy popraveno či odsouzeno bylo více než sto nevinných lidí, které měl na svědomí inkviziční úředník Jindřich František Boblig. Samotné čtení pramenů, týkajících se výslechů, v nás pak vyvolá úžas nad tím, co vše si páni inkvizitoři dokázali vymyslet. Kroutíme nad tím hlavou, ale musíme si uvědomit, že dnes je myšlení a chápání člověka úplně jiné. V době středověku a raného novověku se běžně věřilo na různé “zázraky” a “znamení” či něco podobného. Společnost se řídila pravidlem, že kdo žije dle víry, přijde do nebe. Kdo dle ní nežije, propadne peklu. Pokud byl tedy někdo označen za spojence ďábla, bylo téměř jisté, že neujde trestu. Dokonce se jednalo o “zcela běžnou záležitost a soudnictví ji pokládalo za běžnou agendu” .
Rozum zůstává stát, nám dnešním lidem, i nad tím, jak kruté bylo zacházení s obžalovanými resp. odsouzenými. Vynalézavost vyšetřovatelů mě až zaráží. Tolik rozličných mučících nástrojů a technik je šokující. Ostatně tresty pro odsouzené také nepatřily k těm humánějším způsobům ukončení života hříšníka.
Co se týče tématu, naše prameny zachycují mnoho případů čarodějnictví a řada státních okresních archívů vydává edice smolných knih, ve kterých se můžeme setkat se zápisy oněch procesů.
Tato práce má pak nastínit, jaká byla vznesena obvinění, jak se vyslýchalo a jaké možné tresty provinilce čekaly. Zaměřím se na vznik inkvizice a její “prorůstání” do života lidí a poté popíši tři případy čarodějnických procesů, které se vedly v té době na Rokycansku.

1. Jak se u nás čarovalo
Na začátek si uvedeme jeden královéhradecký případ mistra ostrého meče (kata) Jakuba Kačírka, jež měl u sebe v učení Šimka. Kačírek se seznámil s rasovkou Lídou, kvůli které opouští zaměstnání a páchá krádeže. V dubnu 1546 je dopaden a u výslechu uvádí, že ho Lída očarovala, nabádala k různým věcem apod. Byl odsouzen k smrti oběšením a exekuci provedl jeho bývalý učeň Šimek. Na Lídu se ale nezapomnělo. I ona byla vyslýchána a odsouzena.
Lída vypověděla, že radila jisté vačkářce Vítkové. Vačkářka si stěžovala, že psi na ni “ští”. Lída jí sdělila, že psi na ni nebudou “scáti”, když vezme soli svěcený ze tří kostelů, vosku ze tří kostelů, “mejdla” za jeden denár a střemchy. To vše měla “v hromadu spustit” a po šatech potírat. Dále uvedla, že dostala radu, aby se myla až doma a vodu po umytí, aby schovala. Tu poté ve čtvrtek po slunci bude moci někomu vlít do čepů u vrat, čímž způsobí, že zde budou často mršiny a dobytek zde bude umírat. Jindy zase radila hradecké biřičce ze své zkušenosti, co vykonat, aby neměla dítě. Měla jíst červíčky z šípkového jablka. Rada prý ale nepomohla, biřička dítě měla. Jednou také udělila radu osobě, jež měla problém s odbytem piva a psi, kteří na vrata “ští”. Poradila ji látku, jejíž složení prozradila onehdy už vačkářce Vítkové. Tou látkou měla osoba třít vrata. Ohledně piva doporučila, aby u sudu piva měla vratič, střemchu a soli ze tří kostelů a dala jí ještě oprátku z šibenice, kterým měla sud opásat, aby se zajistil onen odbyt. Jiné ženě pro odbyt piva dala oprátku ze šibenice, vosku z hromnice, vratičky dribný a vratce. To vše měla žena uvařit a kropit s tím místa v domě a to i nádoby, do kterých nalívá. Též s tím mohla umývat a omývat, že jí bude dobře. Té samé ženě sdělila, že problém s mužem, jež hraje karty, vyřeší, když půjde za hrobníkem a promění u něho své peníze za peníze mrtvého. Tyto peníze od mrtvého pak dá manželovi a ten přestane hrát. Další rada jiné ženě zněla, ať vezme ze tří pecnů chleba a tyto kusy ať má pod paží devět dní. Poté to vše má nastrouhat a dát muži, který potom “nebude moci po ní zůstati”. Lída se přiznala ještě k více “proviněním” a trest za to byl jediný. Zahrabání zaživa a probití srdce kůlem. Exekuci vykonal opět Šimek.
Úvodní příklad demonstruje jedny z mnoha obvinění vznesených proti nevinným lidem. Obecně lze říci, že čáry a kouzla měly dopomoci k zajištění či zvětšení majetku nebo zničení majetku protivníka. Na venkově se jednalo “zpravidla o zvýšení počtu a kvality dobytka, koní, případně o poškození nebo úplnou likvidaci dobytka cizího. Čáry a kouzla se také uplatňovaly v milostných vztazích, kdy měly sloužit k získání a utužení lásky a často také k odstranění těhotenství” . S kouzli a čarami se pojí i svatokrádeže, kdy se kradly hostie a jiné bohoslužebné předměty, jež čarodějníci potřebovali k čarování. Velký význam byl také připisován částem těl a oděvů oběšenců. Jinak, dle čarodějnických knih řečeno, měly čarodějnice a čarodějové s pomocí ďábla neomezené možnosti. Mohly vyvolávat oheň, bouři, vichřici, kroupy, nemoci, nemoci dobytka i lidí či způsobit potraty apod. Ke škození pak užívali rozličné instrumenty jako dobytčí či kravská lejna, lidské vlasy, psí mozek, nebo jiné části těla zpravidla sušené nebo pak s vodou míchané apod.
2. Zřízení inkvizice

2.1. Kladivo na čarodějnice
V roce 1484 vydal papež Inocens VIII. Bulu “Summis desiderantes” (Nejvyšší hřích) a jmenoval současně také dva profesory theologie, dominikány Jindřicha Krämmera Institorise (1430?–1505) a Jakuba Sprengera (1436?–1495) jako první inkvizitory. K těmto dvěma pak dále jmenoval ještě notáře Gempera z Kostnice.
Právě Jakub a Jindřich napsali knihu “Malleus maleficarum” (Kladivo na čarodějnice) , která byla vytištěna v roce 1487. Dočkala se v letech 1487-1669 devětadvaceti vydání a stala se vzorem pro mnohé pozdější autory čarodějnických knih a učebnicí budoucích inkvizitorů. Ve své knize dokazují možnost tělesného obcování s ďáblem a tento proces popisují takto: “Ďábel, aby mohl škodit, potřebuje spojence. Nejpřístupnější ke svodům jsou ženy. Proto s nimi uzavírá ďábel smlouvy o spolupráci a oboustranné pomoci” , neboli jak se říkalo upsat se čertu či ďáblu. Podle uváděné smlouvy se pak čarodějnice scházejí povinně každý rok na zvlášť vybrané hoře, kde pořádají svůj sabat (sjezd). Jejich nejčastějšími prostředky k cestování jsou košťata, smetáky, vidle, lopaty na chléb, díže, necky či kozel nebo vepř. Než čarodějnice odlétne, svlékne se donaha, tělo si natře mastí od ďábla, obkročmo sedne na koště, lopatu, vidle, a to vždy čelem vzad. Se slovy “Pořád nahoru a nikám” vylétá velkou rychlostí komínem. Ony sabaty čarodějnic se konají obvykle v noci před prvním májem, začínají večer a končí zakokrháním kohouta. Jejich celonoční orgie může popsat jen ten, který se jich mohl účastnit. Petros Cironis pak dodává, že autoři jsou v jejich sugestivním líčení až dramaticky přesní.

2.2. Kde a proč inkvizice zasáhla
Zprvu byly inkviziční tribunály vytvářeny hlavně v západní Evropě. Skládaly se z duchovního, soudce, písaře, kata a jeho pomocníka. Počet procesů roste v polovině 16. století a vrcholí po třicetileté válce v druhé polovině 17. Století. Mezi lidem se během 16. století upevňuje a zakořeňuje víra v čarodějnice a jejich škodlivé působení na dobytek, lidi, úrodu a majetek. Vznikla i celá řada knih obhajující a prosazující procesy.
Nejvíce inkvizice zasáhla ve Španělsku, v podmaněném Nizozemí, v Anglii, ale především v německých zemích, kde nebylo vyjímkou, že při autodafé hořely naráz desítky obětí (např. v trevírském biskupství koncem 16. století vylidněny celé vesnice, v Babmberku 1625-1630 upáleno přes 600 čarodějnic, ve Würzburku 1625-1630 900 čarodějnic mezi nimiž i 10-12leté děti, v Quedlinburku za jeden den roku 1589 133 čarodějnic a v Nördlingenu počátkem 17. století uvádí místní kronikář: v “tom roce šel rozum ve městě na procházku”). Často se jednalo o zámožné lidi i šlechtice např. vévodkyně z Wolfenbüttelu. Důvodem byl majetek, moc či sadismus. Pregnantně to vyjádřil trevírský katolický kněz Cromelis Loos, jež říká: “pomocí nového druhu alchymie se z lidské krve dobývá zlato a stříbro”. Ovšem čarodějnictvím byly zasaženy i české země, nejvíce však Slezsko.
Čarodějnictví bylo svoji podstatou protináboženské a řadíme jej mezi delikty proti ideologickým základům feudálního státu. Musíme si ale také uvědomit, že inkviziční (trestní) proces nevznikl za účelem pronásledování kacířství. Vzniká za pontifikátu Inocence III. na přelomu 12. a 13. století. Nahradil tzv. proces infamační, jež připouštěl iracionální důkazní prostředky jako ordál (boží soud) či soudní souboj apod. Došlo tedy k racionalizaci práva. První procesy však měly charakter spíše disciplinárního řízení zejména proti duchovním. Teprve počátkem třicátých let 13. století je inkviziční proces aplikován proti osobám podezřelým z kacířství a hereze. K tomuto účelu byla v této době zřízena inkvizice. Tedy inkviziční proces byl užíván biskupskými soudy i inkvizicí.

2.3. Tortura
Tortura , neboli právo útrpné, byla povolena Inocencem IV. roku 1252 byť zpočátku v omezeném rozsahu. Stává se účinným prostředkem k vynucení odpovědí a lze ji hodnotit jako instituci s dokonale vypracovanou metodou a s dokonalými prostředky k vynucení doznání.
Způsob mučení nebyl jednotně stanoven. Teprve až za Josefa I. byly definovány stupně mučení vzestupně seřazené. U výslechu byli přítomni delegovaní konšelé, rychtář, písař a kat s pacholky. Mučení bylo trojí. Pokud se dotyčný nepřiznal, bylo zvykem, že jej inkvizitoři propustili. Tento zvyk se ale občas nedodržoval jako v případě se šumperským pláteníkem Jindřichem Peschkem, který byl jako “zvlášť nebezpečný ďáblův spojenec” popraven.

Tři stupně výslechu obžalovaných:
1) Začínal utahováním rukou a nohou v palečnicích, někdy byla vyslýchaná osoba obuta do tzv. španělských bot .
2) V druhém stupni, na základě soudcova příkazu, začínalo natahování na žebřík. Posuvné prkno opatřené kladkou a vratidlem napínalo tělo až k prasknutí, zatímco nohy byly zatíženy těžkým závažím. Jestliže po vyvrácení kloubů nedocházelo ještě k přiznání, nastupoval třetí stupeň výslechu.
3) Při třetím stupni se používal oheň. Zapálenými smolnicemi ožehával kat chodidla, boky, podpaží a jiné části těla. Aby členové inkviziční komise nebyly rušeni řevem a bolestivými výkřiky vyslýchané osoby, vkládal ji kat do úst dřevěnou nebo ocelovou hrušku či roubík. Hrušku pak uvolňoval katův pomocník, aby souzená osoba mohla odpovídat na otázky, které ji kladl duchovní. Na závěr procesu předávaly církevní úřady čarodějnice moci světské, která je odsuzovala zpravidla k nejvyšším trestům.
Pozn.: kati také užívali např. bodlinaté nákrčníky, železné masky, háky, různě tvarované kleště, válce, křesla či stolice opatřené ostrými hřeby apod.

Z tortury (výslechu) byly vyloučeny osoby vyšších stavů, dětí, staří lidé, duševně nemocní, němí, hluší, těhotné ženy a ženy v šestinedělí. Obžalování často uváděli doznání, jež se velmi podobala těm z Kladiva. Sami často neuměli číst a psát a tak je skoro možné, že se tyto příklady šířily ústně z generace na generaci. Také počet obvinění spíše napovídá, že inkvizitoři v průběhu šetření vyráběli další a další obvinění a nutili obžalované, aby se k těmto obviněním přiznávaly. Po skončení tortury musel vyslýchaný potvrdit svou výpověď, jež učinil tzv. “před trápením” a “na trápení”. Nezřídka byl vyslýchaný konfrontován s udávanými osobami, tzv. “vejvod”, a snažil se tak o “odvod” neviny neboli její prokázání. Pokud se provinil, čekal jej např. trest stětí mečem, které bylo považováno za “milostivější” (vykonáváno také kvůli kouzelníkům, kteří často potřebovali provazy ze šibenice i části těl viselců), nebo lámání kolem, kdy byl odsouzený připevněn na zemi pomocí kolíků a kat mu lámal ruce a nohy okovaným kolem od hlavy k patě nebo naopak. Exekucí také bylo čtvrcení, kde kat připoutal proviněného k zemi pomocí kolíků či ke čtyřem koňům a poté odsekával končetiny. Vpletení do kola naopak znamenalo, že se vplétalo již mrtvé tělo a to vše se na ose poté vztyčilo. Tyto popravy se konaly v den, kdy je mohlo navštívit co nejvíce lidí a kdy soudci mohli využít exekuci coby odstrašující příklad. Tortury se v našich zemích přestalo užívat roku 1778, kdy byla zrušena.

2.4. Jak inkvizice zapůsobila
V čele literatur stála základní učebnice čarodějnických inkvizičních soudců Kladivo na čarodějnice. Kniha tato měla negativní dopad na inkviziční soudce, panovníky, vzdělance, církevní hodnostáře i vrchnost. Například salcburský arcibiskup Paris Lodron, učený a prozíravý muž, nařídil zvonění po vší arcidiecézi po celou svatojánskou noc, aby se prý zabránilo ďábelským rejům čarodějnic. Toto nařízení platilo od roku 1623 do roku 1782. V platnosti byla dokonce instrukce, již vydal roku 1634 inkviziční právník Schultheiss a která říkala, že pokud se někdo z přísedících opováží čarodějnickému soudci odporovat, je také čarodějníkem.
Podezřelým se stával prakticky každý, hlavně ženy a každý člověk s nějakou tělesnou vadou. Podezřelí byli i hrbatí, slepí a hluší. Nejednou docházelo i k vyřizování osobních účtů či k tomu, že z čarodějnictví byly obviňovány celé obce, kdy obce sousední na ně přivolávaly inkvizitory. Právníci “nepátrali po možnostech čarodějnictví, drželi se jen zákoníku a spekulativních výkladů” . Chápali procesy jako právně podložené a to i díky uni. prof. v Lipsku Benediktu Carpzowi (1595-1666), o němž soudobý obdivovatel Oldenburger nechal zprávu, že podepsal 20 tisíc rozsudků smrti (přehnané). Carpzow sepsal spis Practica rerum criminalium, kde čarodějnictví hodnotí jako vyjímečný zločin, kdy soudce může opustit pravidla řádného vyšetřování v neprospěch obžalovaného. Protože jde o zločin těžko zjistitelný, lze se spokojit s podezřením a vynutit přiznání mučením. Čarodějnictví je pětinásobný zločin a proto zasluhuje trojnásobné mučení a pětinásobnou smrt. Podobného názoru byl i profesor práv ve Frankfurtu nad Odrou Johann Brunemann. Jejich názory ovlivnily mnoho právníků, kteří slepě přebíraly jejich myšlenky. Snad možná proto nebyla kritika moc slyšet. Jedním z kritiků byl např. jezuita Adam Tanner (kancléř pražské univerzity) či jeho kolega Langenfeld (známý pod básnickým pseudonymem Fridrich von Spee), který je proti vedení procesu, ale nepopírá existenci čarodějnictví. Zato v katech a soudcích vidí spojence ďáblovy. Podobně situaci hodnotí protestant Johann Grovius, dále René Descartes, Hugo de Groot, Baruch Spinoza, Gottfried Wilhelm Leibniz i Jan Ámos Komenský. Proti procesům se zasazoval i šumperský děkan a farář Kryštof Alois Lautner, jež byl sám nakonec vyslýchán. Mučení vydržel, ale přesto nepropuštěn. Podroben 14denímu mučení, po němž povolil a přiznal se. O své výpovědi napsal biskupovi, kde vše uvedl na pravou míru. Ovšem biskup tohoto nebral na vědomí a naopak podepisuje jeho rozsudek (1.9.1685) upálení zaživa. Na hranici stanul 18.9. s pytlíkem střelného prachu na krku (nevybuchl). Inkvizitory zneužito i bouřky z 11. na 12. a následných dešťů, aby rozsudek Lautnera legitimizovali, když vykládali, že si Lautner přičaroval déšť, aby nemohl být upálen.
Ke vzniku procesů napomohl také fakt, že soudcům skýtal možnost se finančně obohatit na vrub obžalovaného a že získávali pocit moci nad lidským životem. Někteří inkvizitoři bohatým viníkům změnily trest v pokutu, kdy souzení platili daň. Pokud by přestali, vystavovali by se riziku, že stanou opět před soudem (vydírání). Řada soudců byla cynicky krutá a výslechy obviněných jim dopomáhaly uspokojovat jejich sadistické potřeby.

3. Inkvizice v českých zemích a na Rokycansku
Nejstarší písemně dochovaný případ procesu na našem území je uváděn z roku 1540, kdy byla v Náchodě upálena jako čarodějnice jistá stařena. O pár let později (1566) byla upálena v Berouně čarodějnice Anna Jabulka a to samé také stihlo roku 1576 služebnou dívku v Plzni, která míchala svému pánovi do jídla různé lektvary, aby v něm vzbudila lásku k sobě. Dalšími byla v Chrudimi (1587) manželka mlynáře Vančury a tři její společnice, v Kutné Hoře (1593) loupeživý čaroděj, v Rokycanech (1591) zloděj a žhář Jakub Kulhavý a mnoho jiných.
Jak už bylo zmíněno výše, nejvíce postiženými oblastmi českých zemí se stalo Slezsko, ale také severní Morava, resp. území s převážnou většinou německého obyvatelstva např. Nový Jičín, Fulnek, Šternberk, Bruntál či Krnov. V jiných oblastech Moravy je situace o něco horší než v Čechách, kde je o poznání méně případů snad i díky Koldínovu Právu městskému, které považuje čarodějnictví za zločin pouze tehdy, byla-li způsobena škoda, a konkrétně uvádí travičství. Jinak řečeno, čarodějnické procesy se objevují převážně v souvislosti s trestnými činy proti majetku, životu a zdraví. České vnitrozemí se tedy stalo, řekněme, nejméně postiženým místem. Zato pohraničí Čech, resp. města Podkrušnohoří už takový “bezpečný” úkryt nenaskýtala. Důvodem tohoto se stalo blízko situované, čarodějnickou pověrou silně postižené Sasko. Jedním z postižených měst byl i Chomutov, kde bylo v letech 1579-1615 upáleno 40 čarodějnic.
Co se týče velikosti procesu, za masové můžeme označovat slezské a severomoravské. Zřejmě první vlnou se stal proces roku 1622 v Jeseníku, kde pastýř Mikuláš Schmied obvinil na smrtelné posteli svoji ženu Barboru z travičství a čarování. V této první vlně bylo obviněno 35 žen. Druhá vlna proběhla roku 1636 v Nyse a Zlaté Hoře (Cukmantlu), kdy bylo obětí několik set a jež soudil kořistnický prokurátor dr. Martin Lorenz. Roku 1639 vynesla knížecí vláda příkaz k postavení spalovací pece v Nyse. Daleko nejhorší vlna proběhla roku 1651, kdy během necelých dvou let přišlo o život minimálně 250 obětí a kdy měli inkvizitoři k dispozici 8 katů každý den. Iniciátorem byl nástupce Lorenze Ferdinand Zacher, jehož pravou rukou byl velkolosinský a šumperský inkvizitor Boblig . Obětmi se stávaly hlavně zámožní lidé v kraji př. roku 1651-52 v Jeseníku upáleny všechny manželky radních a čtyři z nejbohatších mužů města.
V Čechách čarodějnické procesy trvaly do poloviny 18. století. Pravdou ale také je, že ve sporných případech docházelo k osvobození či zmírnění trestu.

Víra v čarodějnictví se podepsala i na stávajících právních normách (práva městská, zemské zákoníky, trestní-hrdelní řády, právní sbírky či lexikony), kde se můžeme dočíst, že: “Magia sive sortilegium, to jest čarodějnictví a všelijaká jiná škodná kouzla, kterážto pokutou meče aneb upálením na pohlaví mužském a na pohlaví ženském zahrabáním, též upálením ztrestána býti mají” .
Trestním právem procesním se v českých zemích měl stát hrdelní řád Karla V. “Constitutio criminalis Carolina” z roku 1532. Nebyl schválen, ale přesto “používán a recipován pozdějšími hrdelními řády” . Bohužel se soudci, ke škodě obžalovaných, neinspirovaly zmírněním tortury. Dalším zdrojem inspirace se stal hrdelní řád císaře Ferdinanda III. pro Dolní Rakousy z roku 1656, který byl užíván i u nás hlavně u pražského soudu nad apelacemi. Čarodějnictví, nalézající se v článku 60, je považováno za velmi těžký zločin, který následuje hned za urážkou Boha a teprve za čarodějnictví se nachází urážka majestátu a po ní velezrada.
První paragraf zmíněného článku pojednává o indiciích směrodatných k zatčení. Praví, pokud se “nějaký čarodějník nebo čarodějnice na jiné přízná a prokáže to věrohodnými znameními a důkazy”, nebo “když je tu veřejné mínění, že ona osoba škodí lidem a dobytku”, či když konečně “nepodezřelí lidé vypovídají, jak a kdo se zakázanými uměními a proroctvími zachází” .
Druhý paragraf se zmiňuje o způsobu zatčení, “když vyšetřováním vyjde najevo, že čin, škoda nebo jiné okolnosti, z nichž je dotyčná osoba nařčena, jsou pravdivé, může soudce takovou podezřelou osobu dát zatknout a uvěznit. Musí však přitom dbát toho, že je nutno současně se zatčením provést prohlídku šatů, bytu a domu, zda zatčený nemá čarodějné věci, jako masti, zbraně, lidské kosti, hostie, čarodějné knížky a podobně. Dále má nechat obviněnou osobu prohlédnout katem, zda nemá na tajných místech věci či jiná pravá ďábelská znamení” .
Třetí paragraf podává indicie k dotazování právem útrpným. Mučení smí být užito, když se zmíněné věci či znamení naleznou na těle obviněné osoby nebo pokud existuje důkaz, že jiné učila čarodějnictví, když někomu hrozila očarováním či někoho očarovala, když je ve zvláštním společenství se stejnými čarodějnými osobami, když se prokáže zacházení s podezřelými věcmi či provádí čarodějné skutky či když se tato osoba nenachází v noci v jistou dobu v uzavřeném domě a nelze dokázat, kde jinde v té době byla.
Čtvrtý paragraf předkládá soupis otázek, které má soudce obžalovanému položit. Nazývaly se též “interrogační seznamy”. Byly vydávány tiskem i samostatně coby praktické příručky pro inkviziční soudce. Otázky byly formulovány dokonce v té formě, v jaké je soudci kladli obžalovaným, totiž jako otázky sugestivní, obsahující v sobě už žádanou odpověď. Paragraf říká, že soudce se má o věcech, místech a znameních apod. přesvědčit, zda škody skutečně existují a dodává, že na pouhém přiznání, které se nezakládá na skutečnosti, nelze stavět.
Pátý paragraf je věnován trestům a čteme: “Potom na pravé čarodějnictví, když se dělo s výslovným nebo srozuměným spojenectvím se zlým nepřítelem, byla tím způsobem škoda lidem, nebo na ty, kteří se odřekli křesťanské víry, oddali se zlému nepříteli, s ním obcovali nebo se tělesně spojovali, i když jinak nikomu nezpůsobili škodu, náleží trest ohně, který za určitých okolností a když škoda nebyla velká, u kajících lidí může být zmírněn předcházejícím stětím” .
Konečně šestý paragraf se zabývá přitěžujícími a polehčujícími okolnostmi. Za polehčující považuje pravé doznání před obžalobou a za přitěžující mnohonásobnou zlobu, dlouhou dobu provozování čarodějnictví, velkou škodu, svedení druhých či zneužití hostie.
Tento Constitutio criminalis Ferdinanda byl pak ještě vzorem pro tzv. Nové útrpné a hrdelní právo pro země koruny české Josefa I. z let 1707-1708 tzv. Constitutio criminalis Josephina. Užíván byl i Heynenův právní lexikon z roku 1738, který dělí zločin na čarodějnictví spolčené s ďáblem, kdy je odsouzený trestán upálením, a na čarodějnictví bez spolčení s ďáblem, kdy je dotyčný “pouze” sťat. Ve Slezsku a na severu Moravy byla využívána Constitutio criminalis Carolina a Constitutio criminalis Ferdinanda.
Ještě v 18. století představovalo čarodějnictví závažný delikt. Je ale pravdou, že provinilci byli obviňování spíše z pověr než z magie a dokonce i tresty už nebyly tak kruté. Odsouzený byl potrestán karabáčem či odveden do vojska apod. V listopadu 1766 byl pak vydán šestnáctiparagrafový artikul o čarodějnictví, jež byl jako článek 58 vtělen do trestního zákoníku Constitutio criminalis Theresiana. O čarodějnictví soudil: “Kdokoliv by se dozvěděl o čarodějnictví, nechť okamžitě případ hlásí politické instanci. Podezřelá osoba nechť je neprodleně prohlédnuta lékařem, neboť žádné čarodějnictví neexistuje” . Vláda Josefa II. pak ukončila éru čarodějnických procesů.

Na Rokycansku zasáhla inkvizice nejvíce v letech 1573-1592. V té době bylo na Rokycansku obžalováno 25 osob a z toho jich byla značná část různými způsoby popravena. Většina z nich se přiznala k věcem velmi absurdním. Náboženství, resp. víra se stala vším. Určovala způsob života lidí, kteří byli i z hlediska víry hodnoceni. Pokud se vyskytlo něco, co bylo v nesouladu s vírou, podnikaly se kroky k nápravě a to často za použití velmi drsných prostředků. Jedním z míst, kde načas inkvizice zakotvila, byly i Rokycany, které roku 1573 zavedli samostatnou úřední Knihu svědomí neboli Knihu černou nebo smolnou. Zápisy jsou krátké, stručné a výstižné a obsahují nejen zápisy inkvizičního tribunálu, ale i řadu jiných těžkých zločinů.
V době po Bíle Hoře za rekatolizace pronásledování čarodějnictví pokračovalo a to možná ještě více, neboť násilná rekatolizace sebou přinesla i utužení pronásledování čarodějů. Po třicetileté válce dochází na Rokycansku k opadnutí vlny pronásledování, neboť obyvatelstvo je zbídačeno. Lidí prudce ubylo a rodilo se jich o poznání méně a jejich sídliště a krajina byla zdevastovaná.
Čarodějnictví, jeho definice a jeho trestání se brzy dostaly i do obecně platných právních norem oné doby. V roce 1579 byla vydána Koldínova Práva městská. Jednalo se o soukromou sbírku nařízení. V té době platilo ve městech zvykové právo, ale zakrátko byla tato Koldínova Práva městská všeobecně uznána českými městy, tedy i městem Rokycany. Jeden z těchto výtisků byl městské radě zaslán pány Sixtem z Ottersdorfu a Pavlem Kristianem z Koldína, kancléři Starého Města Pražského, a to dne 19.10.1579. Kniha např. jako trest pro muže-čaroděje uvádí stětí mečem či upálení zaživa a pro ženy pak zahrabání zaživa nebo upálení. Kniha se dodnes zachovala v místním rokycanském archívu a Kniha černá nebo smolná města Rokycany se na ni několikrát odvolává.
Rokycany patřilo mezi střední královská města, která si nemohla dovolit vlastního kata jako města větší. Proto si ho půjčovaly, obvykle ze sousední Plzně. Kat představoval osobu, která se podílela na výslechu, vykonávala popravy a odklízela oběšené apod. Později jeho práce splynula s prací pohodného, resp. rasa, který zajišťoval hygienické služby. Katovi pracovní povinnosti se tak rozrostly o tzv. cidění města, což znamenalo úklid veřejných prostor od mršin, kostí apod. Toto cidění se provádělo většinou před příjezdem vzácné návštěvy do města, jako byl podkomoří či hofrychtéř, ale i císař. Kat žil v katovně za městem a měl “vlastní” místo v hospodě i v kostele. Protože měl malý plat, přivydělával si mučením při procesech i prodejem léčivých bylin, mastí, lektvarů či zpracovával kůže. Také občas léčil a to díky znalostem lidského těla z mučení. Jeho doménou byly zlomeniny, vykloubení apod. Ve dne se mu lidé vyhýbali a v noci jej navštěvovali, aby získali léčivé prostředky, rady, šibeniční oprátky a jiné talismany. Obecně lze říci, že mnoho velmi zámožných katů opustilo svou práci a věnovalo se např. kulturní činnosti jako Karl Huss (1761-1839), jež se stal doživotním kustodem Kynžvartské knihovny a muzea na panství kancléře Metternicha.
Pokud se jednalo o vážnější exekuci, byl sem povolán dokonce kat pražský jako v případě decimace Madlonova pluku, kdy bylo pověšeno Janem Mydlářem 90 kyrisníků, kteří zběhli z boje. Mučící nástroje, mezi než patřily např. “kozlík”, “hůslički”, dále štiky, preclík a kláda na nohy a ruce, pak měli Rokycanští své. Exekuce byly veřejné a sloužily jednak jako výstraha všem obyvatelům a za druhé jako zábava. Nejednalo se o nic zvláštního, popravy jednoduše patřily k běžnému životu tehdejších obyvatel, ať už se jednalo o stětí mečem, upálení, potrestání na hrdle řetězem, čtvrcení, vpletení do kola či zahrabání zaživa. Je nutné také poznamenat, že obžalování byli často zavíráni, vyslýcháni a popravováni s vědomím či souhlasem vrchnosti, která neměla prostředků na jejich vyslýchání a souzení a tak je posílala do nejbližších měst, aby se tam o ně postarali. Bez zajímavosti není také to, že kronikář města Rokycan, který žil v druhé polovině 18. století, označoval ty, co “páchali” rozličná kouzla a čáry a měli jakékoli “styky” s pekelnými silami, za kacíře.

4. Tři případy čarodějnických procesů na Rokycansku
Jeden z prvních čarodějnických procesů na Rokycansku se konal 28. srpna 1589 v pondělí po sv. Bartoloměji. V případu byly z čarodějnictví obviněny čtyři ženy.
První z nich byla vyslýchaná Anna Chylíčková. Jednalo se o zdejší obyvatelku a podruhyni z dvoru pana Matesa Havlíka. Tázána byla mistrem popravním a přiznala se, že Káče Sápi nosila sedmerokvětec, se kterým pak konvičky vymývala. Uvedla také, že ukradla svému bratru povlaku, Janovi Valentovi 1 kopu míšěňských a Káči Dumetovic 1 kopu širokou, kterou proměnila Sápě.
Podle návodu Káči Sapí vzala na poustce mrtvou kočku, které rozbila hlavu a vzala z ní mozek, který poté ve “vrhlici” se starým pivem rozetřela. Tento nápoj pak dala vypít Martinu Sklenáři a jeho manželce, aby je zostudila tak, že Sukoslavka odkáže své dceři statek. Dále byla obžalována, že měla co do činění s čertem, který za ní chodíval jako černý a starý člověk. Poroučel jí prý, aby čarovala v sobotu a v neděli a poradil jí, aby za tovaryšku k sobě vzala Kozovou. Ta jí chce prý pomoci a obě pak ať ho poslouchají, že se budou mít dobře. Čert, jak uvedla, pobýval u Kozové, u které se společně všichni scházeli a kde na rozcestí čertu nechávaly na večer přichystané mléko. Chylíčková, Kozová a Plechatá pak dále, dle obvinění, chodívaly očarovávat dobytek a odjímat z něj mléko. V maštali ve vsi Tymákově u Kmoška, Staška a Pecháta křížem řezaly třísky, z kterých udělaly oheň a na kterém topinky sušily, jež poté jiným kravám dávaly. Mléko pak odjímala Kozová. Sápě pak nosívala mravence, které vařily. V domě, ve kterém Sápě šenkovala, s nimi kropily, aby měla Sápě mnoho hostů. Za tyto skutky byla Anna Chylíčková téhož dne upálena na hranici.
Další obžalovanou byla Káča Sápě, zdejší obyvatelka a podruhyně. Tázána byla mistrem popravním a doznala, že s Annou Chylíčkovou kočičí mozek ve “vrhlici” se starým pivem třely a tento nápoj pak dali Martinu Sklenáři a jeho manželce vypít, aby je zostudily. Dále je poznamenáno, že v šatlavě chtěla zabít nožem Annu Chylíčkovou. Nemohla ale na ni dosáhnout a tak jí nůž dala, aby se zabila sama. Proto ji ponechali v šatlavě ve stavu, ve kterém byla, a druhého dne (29.8.1589) v úterý po sv. Bartoloměji ji mistr popravní zaživa zahrabal.
Třetí obviněnou se stala Kozová. Tu vyslýchal mistr popravní v den popravy Anny Chylíčkové. Ta o ni nechtěla nic znát a ani slovo nechtěla promluvit, ani když byla po těle pálena. Proto ji zavřeli do šatlavy a ponechali ji tam. Propuštěna byla až na přímluvu paní měštek, protože se v šatlavě roznemohla (velmi smrděla). Třetí den po propuštění umřela. Její manžel ji sám vykopal hrob u Božích muk a pochoval ji.
Nakonec se tázal v úterý mistr popravní ohledně čarodějnictví Markyty Plechaté, ke kterému se nechtěla znát. Také jako Kozová i ona skončila v šatlavě a i ona byla na onu přímluvu paní měštek propuštěna. Umřela ještě téhož dne, kdy byla propuštěna. I ji pochoval manžel u města u Božích muk.

Dalším velkým čarodějnickým procesem se stal případ ze 17. července 1591 (středa po Rozeslání Apoštolů Páně). Soudci obžalovali celkem šest osob, ale dvě unikli trestu.
Jako prvního vyslýchali Jakuba Kulhavého, syna Jana a Anny Hadrových, poddaného města Rokycan. Po tázání mistra popravního přiznal, že předně ho otčím Jan Hadr naváděl, aby zde v Tymákově nabral ze tří studní vodu a to na nový měsíc ve čtvrtek nebo v sobotu. A onu vodu, kterou nejprve omyl koně, měl nalít na křižovatku. To poté mělo způsobit, že koně a lidé, kteří toto místo přešli, budou schnout a umírat. Dále byl obviněn z toho, že na Květnovou neděli uschoval darované Boží tělo, což provedl tak, že se odvrátil a tělo do šátku uschoval. I toto měl udělat dle návodu otčíma, což mu prý poradil již před třemi roky. To tělo poté uschoval v díře žlabu v Litohlavech u Tománka a neměl by být problém ho tam nalézt. Dále odpověděl, že týž otčím mu poradil, aby jablko pod paží zapotil a dal nějaké “děvce” (dívce), že mu bude hned povolná. On prý dle rad tak učinil a dal jablko “děvce” Tománkové, která mu měla být asi třikrát takto povolná. Také uvedl, že dvakrát Janovi Soukupovi, opět podle rad otčíma, ze tří studnic té vody mezi vrata nalil a dobytek, který tudy přejde, že pomře. To prý už bylo před rokem. Soukup mimo jiné se sousedy šest zajíců chytil a čtyři z nich prodali do Plzně a dva dali pánům. Jeho otčím hned ve čtvrtek vyřezal viselce (oběšence) Krejcarovi a on mu žebřík vzal u Tománka. To co vyřezal, pak zakopal v průhoně za Režnými, otčím zase vykopal a za kamny sušil. Prášek z toho poté mu dal na rynku, aby s ním koně omýval. Co zůstane z té vody po obmytí, že na křižovatky lil. Když potom přes to člověk či zvíře přešli, schli a umírali. Dále ho otčím naváděl, aby Litohlavy vypálil, protože mu v nich nedovolili koupit dvůr. On ale odmítl, protože nechtěl uškodit Režnému a jiným. Tím zákrokem s vodou pak ve vsi Tymákově škodili, kde ve dvoře Mokroušském takto dobytek sušili. Ve mlýně Podhorním (v Rokycanech) kradli a to tak, že mlynář nic neviděl. Mlynář totiž líhal proti prostřednímu mlýnu a topil si. Jakub pak po hřídeli mouku tahal a otčím ji na klisně ženě do Tymákova vozil. Když otčím odjel, tak spolu s Václavem Kejvalem a jeho ženou dále kradli a že k Litohlavskému posvícení ukradli dva kbelce pšenice. Mimo jiné Kejval s ženou kradl seno ze stohu pana Suchomastského. Jakub se také doznal k tomu, že měl při kradení u sebe koření, díky němuž ho nikdo “neuhlídal” (neviděl). Jednalo se o “nějaké vlasaté” koření, po němž byl velmi smělý a říkal: “Pomoz, čerte, ďáble, odříkám se Pána Boha a ať nás nevidí!”
Za tyto skutky byl Jakub Kulhavý odsouzen tak, že mu byly zlámány údy, byl vpleten do kola a s tím kolem pak byl na hranici zaživa upálen. Rozsudek byl vykonán ve čtvrtek po Rozeslání Apoštolů Páně roku 1591 (18.července).
V Knize černé nebo smolné si můžeme přečíst ještě zápis z výslechu Anny Hadrové. O výslechu ostatních není v Knize žádná zmínka. Anna Hadrová byla poddanou města Rokycan a matkou Jakuba Kulhavého. Právem útrpným byla tázána mistrem popravním a přiznala se, že “vopravovala” své krávy, že s “kopytníkem” a “vraticí” chléb pekla, který kravám pomalu dávala, čehož do roku “dochovala”, aby mnoho mléka dávaly. Když krávy na pastvu hnala, myla je svěcenou vodou. Kravám cizím škodila tak, že na cesty lila (po)vařenou vodu s kořením z “vratice” (“černobejl”, “visalka”) a z kříže Matky Boží. S Prostřelencem (? – v Knize nečitelné, pozn. Cironis) že kropila vařenou vodou zem mezi svými vraty pro dobro svých krav. Její muž se synem Kulhavým nosili ze mlýna mouku, ale že ona neví z kterého. Z té mouky pak pekla chléb. A dále uvedla, že měli třetího tovaryše, avšak nic o něm nechtěla prozradit. Ač vdaná, přesto se v Čížkově scházela a tělesně obcovala s Janem Chotovem. Také prozradila, že Lonkhobr z Tymákova s jejím mužem mouku kradl a pro sebe si brával pokaždé půl kbelce. Ve čtvrtek a v sobotu kopávala “visálek” dřevem nebo rýčem. Své krávy vodou smývala, na rozhraní lila tu vodu a kouzlila “visálkem”. S Pechatkovou a pastýřkou Potůčkovou byla v Otěšicích u hádačky, která jim dala po náruči koření, aby s ním své krávy omývali. Do koryta … (a zde zápis z výslechu končí).
Z Rychtářské knihy I. se můžeme dovědět, že proces dopadl takto. Jan Hadr, Anna Hadrová a pastýřka Potůčková byly na hranici upáleni. Kejval byl na zápis propuštěn a Pechatková stíhána nebyla, poněvadž obvinění vznesena proti ní Hadrová odvolala.

Další a poslední případ, jež zde zmíním, bude o Matěji Rothovi, který byl souzen roku 1691 za cizoložství a čáry. Matěj Roth řečený Kořínek byl dědičný a kmetičný podaný města Rokycan. Byl shledán vinným ve věci porušení šestého přikázání a měl být za to sťat. Vrchnost se ale nad ním slitovala a změnila rozsudek na 18 dní vazby o chlebu a vodě, zaplacení peněžité pokuty a podepsání reversu, ve kterém sliboval, že se něčeho podobného do nejdelší smrti nedopustí.
Zhruba o dva roky později stanul Roth, v té době nájemní mlynář Podhorního mlýna, opět před soudem. To ho obvinil hrnčíř Vít Budín, který uvedl, že si u něj Roth objednal devítižejdlíkový džbán s pokličkou a přikázal mu, aby ten džbán ve čtvrtek navečer pozpátku vytáčel a přitom na Pána Boha nemyslel. Hrnčíř ale neuposlechl, neboť by to prý uškodilo jeho duši a poznamenal také, že mu mlynář poslal bochník chleba, mísu krup a mísu mouky, aby u soudu svědčil, že to myslel z legrace. Za chleba hrnčíř poslal peníze a kroupy a mouku vrátil. Mlynář ale vše opět zaslal hrnčíři a podotkl mu, že si to vybere odběrem nádobí. Hrnčíř pak u soudu zmínil, že na navrácení trval.
Roth se samozřejmě bránil a zapíral: “Nemaje než tu jednu duši, musel bych se spustit Pána Boha!” a objednávku označoval za žert. Objednal si hrnec na to, aby osobě, která mu chodí na trávu, způsobil běhavku. Leč prý s tím zacházet neumí. Nato byl tázán hrnčíř Budín, zda těchto džbánů udělal více. Ten odpověděl, že vyráběl lidem nepolívané džbány a splnil tak jejich přání, neboť ti lidé si je nechávaly dle rad ostatních zhotovit, když měli nějakou škodu. Další svědek, měštěnín Jan Břehovský st., vypověděl, že si přede dvěma lety stěžoval Rothovi, že nemůže prodat žádný chléb. Roth mu poradil, aby z jakéhosi džbánu vodu před domem jiného pekaře kropil. Za to že chtěl od něj “Boží drahý tělo”, které by umístil do mlecího stroje, což by způsobilo, že kdokoliv by mu přinesl melivo, mlel by už napořád pouze u něj. Břehovský mu prý ale sdělil: “Mně není možno toho dostat, zachovej Pán Bůh” a svou výpověď byl ochoten stvrdit. Roth se tomu vzpíral a odvolával se na Boha na nebi. Soud ovšem prověřoval, proč až nyní Břehovský Rotha udává. Břehovský uvádí, že vše již dávno pověděl rychtáři Václavu Pražskému, který poznamenává, že si není vědom toho, že by proti Rothovi byla podána žaloba v této věci. Manželka Kateřina Rothová vypověděla, že hrnčíři Budínovi nic neposlala a že právě on do mlýna děvečku pro chléb poslal. Kroupy mu dala před tím za nějaký pekáč a chleba poté za dva groše, které nesplatil ihned. Zaplatil pouze jeden groš, druhý že dá až po jarmarku.
I protentokrát skončil soud pro Rotha příznivě. Opět byl uvězněn, ale za krátko byl opět propuštěn. Musel ovšem podepsat 1.července 1693 revers, že se nic takového či podobného nebude do smrti opakovat, a proto je tento revers na pamět uložen v rychterní knize. Tím ale příběh nekončí. Již v únoru 1694 stanul Roth opět před soudem, kdy byl obžalován za vychloubání a poukazování na zlého ducha (spiritusa).
Vdova Alžběta Ungrová svědčila, že ji Roth ukazoval krabičku podobnou tabákové, ve které že měl onoho spirituse se kterým se vychloubal a nazýval ho svým andělem strážným. Její dcera Sibylla prý toho spirituse viděla a dále uvedla, že se také Roth chlubil, že ujede na jednom koni tolik jako jiný na dvou. Obecní sládek Vít Skála dosvědčil, že se panu děkanovi zmínil o tom, že Roth mu řekl o spiritusovi. Roth mu také sdělil, že spiritus mu ze všeho pomůže nebo že mu všecko poví, to si ale přesně nevzpomíná. Další svědek David Rudof na otázku, zda neslyšel, že by se Roth chlubil s nějakým spiritusem, odpověděl, že Roth v době nedostatku vody mlel a pravil, že mu Filipp pomůže. Dodává ale, že koho tím Roth myslel neví a že spirituse neviděl, ani o něm neslyšl. Dcera Alžběty Ungrové Sibylla vypovídala, že ji Roth ukazoval něco huňatého v krabici, honil ji s tím po světnici a v říkal jí, že když ji to položí na hlavu, v noci neusne. Označila to huňaté za něco pískavého, co vypadalo jako myška. Mlynář pana Ledňanského Martin Smorda byl tázán, zda viděl v den sváteční po malé mši podhorního mlynáře Rotha péci chléb. Odpověděl, že viděl, že to sdělil panu děkanovi a že je navštívil, aby si vypujčil sekeru, protože tu jejich tatínek upustil do vody. Při konfrontaci Alžběty Ungrové s Rothem Ungrová řekla vše Rothovi do očí. Roth přiznal, že měl krabičku s dřeveným ptáčkem na drátu, se kterým pohyboval a na pusu svou pískal, neboť prý umí rozdílně pískat. To že by to nazýval svým andělem se nepamatuje. Dále zapíral, že by něco jiného huňatého měl, něco Sibylle ukazoval a že na jednom koni ujede tolik co ostatní na dvou. Popřel i vše, co vypověděl sládek. Přiznal však, že ohledně sládkova zdraví vykonal cestu za nějakou hadačkou do Kdyně u Klatov. Sládek mu k tomu poskytl moč nebo punčochy, což si nepamatuje přesně. Hadačka sládkovi dle shlédnutí “vzorku” poslala koření a nařídila Rothovi, ať se o sládka stará dokud mu nebude lépe. Byla to jeho jediná cesta za onou hadačkou. To vše potvrdil i sládek, ale podotkl, že Roth byl u hadačky již dříve ohledně svého bratra, což Roth opět popíral. Žena sládka potvrdila manželovu výpověď a uvedla, že Roth dokonce pomáhal někomu v Německu. Roth oponoval. Byl prý pracovně za Týnem, kde od jednoho horníka slyšel, že má nějaký kuřátka (běhání zpod ruky do prsou) a že potřebuje pomoc.
Soud mu patrně nedokázal spolčování s pekelnými silami a obvinění ze “spiritusu” zřejmě také neobstálo. Ovšem roku 1695 stanul Roth před soudem znova. Obviněn byl z neřádného života a obcování s Kateřinou Hejrovskou. Při výsleších svědci vypovídaly v jeho neprospěch a nezapomněli vzpomenout jeho chování ovlivněné kouzlama a čáry. Poslední výslech proběhl 30.ledna 1697, kdy se Roth přiznal, že užíval svěceného koření, které vařil a kropil s ním svůj verštát. Jednalo se o koření na Božím těle z oltáře, z věnečků apod. Toto koření právě žádal od lidí. Darem ho dostal např. od paní Exlové nebo od pana děkana z Radnic, který mu daroval hned celý kornoutek tohoto koření. Přiznal, že si nechal zhotovit hrnec pro strach děvečkám, které z něho budou píti odvar. Popíral ale, že by někdy čarami svedl Kateřinu Hejrovskou. Dával ji pouze to, co si přála např. punčochy.
Dne 18.dubna byl na Pražském Hradě vynesen rozsudek, ve kterém se pravilo, že Roth má vykonávat rok obecně prospěšné práce a to v poutech a železech. Souložnice Kateřina Hejrovská pak byla odsouzena k šestinedělnímu arestu a po vypršení trestu měli žít odloučeně.

Další známé procesy se objevují v 18. století, ale obžalovaní často vyváznou bez těžkých následků. Mezi obžalované se dostal např. Ondřej Bláha z Přešína, jehož případ se řešil skoro půl roku (1751 – 52), kdy byl podezírán z čarodějnictví. Dalšími byl Jan Bláha z Přebudova nebo Jedlík, jeho žena a jeho služka (všichni tři nakonec popraveni). Tomáš Kroft a Jakub Stašek (1720) pocházející z Tymákova u Rokycan byli zavřeni za čáry. Nakonec byli puštěni pro nedostatek důkazů. Dále Vít Vlček (1720) ze vsi Ujezda (Kamenného) byl odsouzen na dva dny arestu a 20 ran karabáčem nebo Jan Hozl (1750), který byl zavřen za klení a urážení Boha a za hanebné řeči proti purkmistru pánu Tobiáši Bydžovskému. Souzen byl také Josef Hanka (1750), kterého zavřeli za hrozné urážení Boha a za urážení a proklínání své tchýně Anny Gatzovej a královského purkmistra. Potrestán byl 4mi týdny arestu, kdy byl o jednom krajíci chleba a jednom žejdlíku vody na den. Mezi poslední procesy v Rokycanech patří nejspíše případ z roku 1783, kdy byl obžalovaný souzen pro pověry a kouzla.

Závěr
Přechod od nalézání práva k právu kodifikovanému bylo nepochybně přínosem. Bohužel byl do právních sbírek zanesen i jeden, podle mě, z největších bludů oné doby. Poněvadž mělo trestní právo chránit společnost a bylo autory stvořeno coby orgán božské spravedlnosti, napáchalo mnoho škod na lidských životech, neboť mentalita lidí či jejich víra ve věci nadpřirozené vykonaly své. Jak už jsem ale uvedl výše, do hry vstupovaly i osobní cíle, kdy inkvizitoři hleděli na to, jak sebe co nejlépe obohatit či uspokojit. Mohli jsme se přesvědčit, že nejvíce čarodějnictvím trpělo Slezsko a severní Morava. Čechy na tom byly o poznání lépe spolu s Rokycanama. Konkrétní rokycanské případy dokládají, že se v Čechách jednalo o jedince, že nešlo o masové procesy, které pohltily mnoho životů. Obvinění pak ukazují, že se všude čarovalo takřka shodně, což lze přisoudit oněm předlohám, které měly inkvizitoři po ruce a které je vyškolily.
Nastupující osvícenství pak osvítilo osoby povolané, přineslo racionální pohled na věc a přemístilo tyto bludy z reálného života do světa báchorek a lidového vyprávění, odkud mohou strašit snad jen ty nejmladší, což je jenom dobře.

Poznámky

1) Cironis, P.: Kniha černá nebo smolná, str. 7.
2) Francek, J.: Zločin a trest v českých zemích, str. 215.
3) V rokycanské smolné knize se nikdy nepovedlo prokázat lety na koštěti, bouře, vichřice, a jiné přírodní katastrofy (nebyly inkvizicí předloženy důkazy), viz. Cironis, P.: Kniha černá nebo smolná.
4) Jindřich K. Institoris – na počátku 16. století se stal inkvizitorem v Olomouci, kde byl obnoven úřad inkvizitora, viz. Válka, J.: Dějiny Moravy I., str. 187.
5) Dostupná je i v českém překladu viz. Sprenger, J. a Krammer, H.: Kladivo na čarodějnictví, čarodějnice a jejich kacířství kopí hubící, z různých autorů složené a do čtyř svazků správně rozdělené, z nichž první dva se nehmotností ďáblů zabývají … 1. Díl. (v překladu Jitky Lenkové), ed. Jana Martínková, Otokar II., Praha, 2000, 628s., ISBN 80-86355-82-9.
6) Cironis, P.: Kniha černá nebo smolná, str. 8.
7) O tortuře se zmiňují i Koldínova Práva městská: “…mučením a trápením ne vždycky se má věřiti: také ne vždycky ovšem hned nevěřiti. Právo zajisté útrpné jest věc nejistá, nebezpečná, kterážto pravdu častokráte zklamává. Mnozí zajisté trpělivostí, snesitedlností, tvrdostí a svou urputností všechna trápení a muky vytrpěti umějí, mučení sobě nic nevážíce, k ničemuž hned přiznati se nechtějí, by pak i na prach spáleni býti měli. Zase na odpor, někteří lidé velmi jsou v tom netrpěliví, takže všecko raději i na sebe i na jiné lháti budou, nežli by nejmenší trápení vytrpěti mohli. A protož nesluší soudcům v tak velikých věcech kvapiti”, viz. Francek, J.: Zločin a trest v českých zemích, str. 45.
8) Název není úplně výstižný. Španělskou botu představovaly dva tvarované pláty železa opatřené zevnitř hřeby. Tyto pláty se přiložily na lýtko, kde na jedné straně byly spojeny a na druhé opatřeny závitem, který sloužil k utahování “boty” kolem lýtka.
9) Spurný, F.: Čarodějnické procesy 16. a 17. století a jejich právní aspekty, str. 135.
10) Jindřich František Boblig – jeden ze známějších inkvizitorů českých zemí, který je “právem v tomto ohledu uváděn i v základních dílech o evropských čarodějnických inkvizičních procesech.”, viz. Spurný, F.: Čarodějnické procesy 16. a 17. století a jejich právní aspekty, str. 134.
11) Francek, J.: Zločin a trest v českých zemích, str. 215.
12) Spurný, F.: Čarodějnické procesy 16. a 17. století a jejich právní aspekty, str. 134.
13) Spurný, F.: Čarodějnické procesy 16. a 17. století a jejich právní aspekty, str. 134.
14) Týž, tamtéž.
15) Týž, str. 135.
16) Cironis, P.: Kniha černá nebo smolná, str. 15.
17) Cironis, P.: Kniha černá nebo smolná, str. 123.
18) Týž, str. 124.

Prameny

Literatura:
Cironis, P.: Historie města Rokycan, I. díl. Státní okresní archiv Rokycany, Rokycany, 1993, 452s.
Francek, J.: Zločin a trest v českých zemích. Rybka Publischers, Praha, 1999, 464s., ISBN 80-86182-91-6.
Kreuz, P.: K charakteristice procesního projednávání trestních případů v českých městech doby předbělohorské, str. 63-98, In: Francek, J.: Hrdelní soudnictví českých zemí 16.-18. století. Sborník příspěvků z konference, konané v Pardubicích 21.-22.9.1995. Východočeské muzeum v Pardubicích a Historický klub – pobočka Pardubice, Pardubice, 1996, 192s., ISBN 80-86046-06-0.
Spurný, F.: Čarodějnické procesy 16. a 17. století a jejich právní aspekty, str. 133-140, In: Francek, J.: Hrdelní soudnictví českých zemí 16.-18. století. Sborník příspěvků z konference, konané v Pardubicích 21.-22.9.1995. Východočeské muzeum v Pardubicích a Historický klub – pobočka Pardubice, Pardubice, 1996, 192s., ISBN 80-86046-06-0.
Válka, J.: Dějiny Moravy I. Muzejní a vlastivědná společnost, Brno, 1991, 231 s.

Edice:
Cironis, P.: Kniha černá nebo smolná královského svobodného města Rokycan z let 1573-1630 (s přílohou pozdějších čarodějnických procesů). Státní okresní archiv Rokycany, Rokycany, 1994, 145s.

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 0.0/10 (0 votes cast)
VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 0 (from 0 votes)
1 663 views
;return;?>