Pokusy o přirozený výklad pověr československých (díl první…)

na sklonku XVIII. věku


Zpět na stránku Historie

převzato z časopisu Český lid
Národní ústav lidové kultury

Doplněk Grohmannovy sbírky pověr z Čech a z Moravy. Podává@A@Dr. Čeněk Zíbrt.1)

Ve druhé polovici věku XVIII. a na začátku nynějšího století děly se pokusy ozářiti temno pověrečných bludů, v nichž lid tenkráte z míry tápal, paprsky vědy a náboženství. Zejména poznatků, jichž dospělo badání přírodozpytné, bylo užíváno k zaplašení pověrečných představ přirozeným, srozumitelným výkladem. Tam, kde přírodozpytné výtěžky spočívaly na základě podstatném, nezvratném, podařilo se leckde vymýtiti staré předsudky a pověry. Kde však učenci tehdejší sami nedohledali se pravého jádra pravdy při badání o zjevech přírodních, tam přidružovala se ku posavadní lidové pověře pověra nová, horší, pověra učená, která pak tiskem byla šířena mezi čtenářstvem a více uškodila než prospěla2). Celkem seznáváme čtyři způsoby, jimiž brojili odpůrci pověry proti starým předsudkům a obyčejům pověrečným. Předně doporučovali pravou důkladnou znalost náboženství křesťanského. Kdo pevně věří v Boha, neoddá se blouznivým domněnkám, že snad živý tvor nebo neživý předmět může mu přinésti dobro nebo zlo nebo snad buditi strach před domnělým zkázonosným účinem. Je vůbec holá nemožnost, aby ten, kdo má víru, jest v nitru svém přesvědčen o pravdách víry křesťanské, uvěřil v moc pověrečných bludů.

Za druhé dlužno znáti důkladně a správně přírodu, t. j. vesmír se všemi tvory, se všemi zjevy, znáti jejich vlastnosti, jejich síly a vzájemné styky, vzájemné působení. Nejde tu o všestrannou učenost přírodovědeckou. I prostý člověk, rolník, může se obeznámiti s nejdůležitějšími poznatky zákonů přírodních, pokud jich potřebuje k výkladu přírodních zjevů, jež denně vídá ve svém hospodářství a jež člověk pověrečný klamně, nepřirozeně objasňuje.

Vědomosti tyto prý rozeženou u bojácných strachy před věcmi zcela přirozenými, které nejsou nijak strašlivé a škodlivé. Vědomosti přírodovědecké poučí o slávě a velebnosti všemohoucího Stvořitele. Většina pověr jen vyvěrá z neznalosti přírody a vzájemné souvislosti jednotlivých zjevů přírodních. Znalost přírody rozšíří všude světlo a zaplaší mlhy pověrečnosti s předmětů, objasněných přirozeným výkladem od přírodozpytce.

Za třetí dlužno při přirozeném výkladu pověr přesvědčiti se hned a na místě co nejzevrubněji o pravé příčině zjevu zdánlivě podivného, nadpřirozeného, obestřeného rouškou představ pověrečných. Kdo sám neví si rady, ať se pozeptá učenějších a zkušenějších. Přesvědčí se pak, že se nic na světě neděje báječným způsobem, všecko přirozeně podle přírodních zákonů.

Za čtvrté potřeba prý chladným rozumem zkoušeti jádro pověrečných rozprávek. Tak rozliší se skrovninké zrno pravdy od spousty plev pověrečných názorů. Tak vysvitne často nastrojený klam ziskuchtivosti a šibalství lidského.

Rozšířena byla zejména kniha Heidenreichova3), která po stránce vylíčené objasňovala psychologicky vznik pověry a odstrašovala přirozeným tímto objasněním před pověrčivostí.

Na Moravě brojil také v této asi době proti pověře Karel z Eckartshausenu, dokazoval přirozený vznik jednotlivých zjevů, jež potom z neznalosti pravé příčiny dávají vznik vybájeným dohadům pověrečným. Spisovatel tento vydal několik spisů podobných.4)

Podobné pokusy děly se také u nás. Byly vydány, jak hned poznáme, tři samostatné spisy proti pověrečnosti, na Moravě, na Slovensku a v Cechách. Spisů těchto jsem si povšimnul, když jsem rozebíral prameny známé a svého druhu posud u nás jediné sbírky pověr českých od Grohmanna 5), kterážto sbírka pro novější spolupracovníky stále je hlavním zdrojem, ať již citovaným nebo také bez citace vykořisťovaným. Znaje literaturu německou proti pověře s pokusy o přirozený výklad zjevů pověrečných na sklonku věku XVIII. a na začátku věku XIX., s pokusy podporovanými od tehdejšího rozkvětu věd přírodních, hledal jsem, zdali se Grobmann podobných prací českých (jež nepřímo byly by vždy zároveň sbírkami pověr vykládaných) dopátral a pokud jich použil. Bohužel jsem se přesvědčil, že nečerpal Grohmann z tohoto vydatného pramene, o kterém patrně nevěděl.

Zjistiv údaji bibliografickými, že v literatuře české tři podobné spisy byly vydány, po delším hledání jsem jich získal k svému studiu. Nejdříve jsem se přesvědčil, že jsou to volné překlady a napodobeniny příbuzných spisů německých. Zároveň však brzy vysvitlo, že přes tento cizí původ nepozbývají důležitosti pro studium československých pověr. Spisovatelé a překladatelé čeští byli nuceni voliti si příklady z pověry, zakořeněné mezi lidem československým, se všemi podrobnostmi, s původním, domácím názvoslovím, i když se přidržovali pořadu a soustavy v cizích knihách, jež jim byly podkladem.

Další rozvahou o významu těchto českých spisů došel jsem přesvědčení, že vlastně tyto tři sbírky, od nikoho posud nepoužité, tvoří vůbec základ sbírky československých pověr ze století XVIII. a ze začátku věku XIX., kterážto sbírka ve spoustě plev přirozených výkladů možných i nemožných ponejprve v naší literatuře byla tu soustavně pořízena, a dotýkala se všech stránek pověry československé. Co Grrohmann. uspořádal z Houskový sbírky, z Krolmusa a jiných, co původního potom bylo sebráno z lidového podání, co nyní sbíráme na poli pověry československé, to vše možno svésti a posunouti i zařaditi za Grohmannovu sbírku i sbírky předchozí do století XVIII., do výboru z oněch tří spisů československých proti pověře.

Naznačené tuto důvody nutkaly6), aby výbor z těchto tří spisů, nyní velice vzácných, byl učiněn přístupným, asi podle Grimmova vzoru, jenž také ke své Mythologii připojil otisky všech důležitějších starších sbírek pověr. Vypouštím z textu oněch tří spisů, co nesouvisí s předmětem, o který tu jde. Jinak vypisuji doslova. Bude pak tento výbor jakýmsi doplňkem mých Staročeských obyčejů, pověr a slavností, vydaných v Praze r. 1889, jakožto druhá sbírka staročeských pověr a obyčejů, s jejímiž jednotlivostmi dlužno nyní sbírku Grohmannovu i všecky pozdější a nynější srovnávati, zkoušeti původ a stáří zjevů pověrečných, posud kolujících v lidovém podání československém.

I.„Odkryté tajnosti čarodejnických kunštů k vejstraze a vyučování obecního lidu o pověrách a škodlivých bludech, Sepsané v německé řeči od Pána 0. Eckartshausen, Do moravského jazyka přeložil upřímný milovník své vlasti, v Holomouci, vytištěné u Josefy Hirnlovy, skrz Josefa Losertha, faktor a, 1792, Prodávat se ma 6 kr.“ Str. (8), 79 7).

Plným jménem podepsal se překladatel v předmluvě k „svým milým vlastencům moravským stavu sedlskýho“ — totiž „ J o z e f V r a t i s l a v panoš z Monse“, tedy spisovatel známý svými historickými spisy; 1) Monse pochvaluje v této předmluvě, že mu srdce plesá, jak lid v neděli a ve svátek místo hospody a jiné škodlivé zahálky pilně čítává. Stěžovali prý si mnozí, že tolik vtipu a umění nemají, aby se uvarovali pověr bludných. Monse ujal se těchto stesků, a zatím, „dokud prý některý buďto z našich krajanů, anebo pánů cechů v Praze něco lepšího nevydá,“ přeložil z německé knížky „pána z Eckarthausen“ některé kusy, aby lid poznal šibalství a ošemetnost, jaké dějí se od podvodníků na vrub pověrčivosti lidu nezkušeného. Podobných „kunštů“ je prý také na naší milé Moravě tolik, žě by jich jeden ani na fasuňky nenabral.

Stanovisko, s něhož se Monse dívá na výklad pověr, shrnuje asi takto: „Pověra jest chybné a bludné mínění, které v tom záleží, když sprostný člověk nějakej skutek, aneb oučinek takovej příčině připisuje, která tenž oučinek podle svého přirození nikoliv spůsobiti nemohla. Kdo to chce poznati, ten musí vědět, jakej spolek se mezi příčinou a jejím oučinkem vynachází, zdaliž ta příčina podle svého přirození takovou moc a sílu má, aby ten oučinek způsobila . . . Znáti společnost, kterou přirozené příčiny a oučinkové mezi sebou mají, jest arci těžké a hluboké umění, kterému my fyzika říkáme, ale však proto předce žádný čarodějnictví, aneb zázrak není, protože v přirozených mocech, které rozličné tvory v sobě mají, a učení lidé skoumají, záleží. Co buďto přirození, nebo Pán Bůh skrze zjevené nařízení, aneb církev svatá k jistýmu cíli a vyznamenávání neustanovila, to nemůže žádnýho jinšího oučinku míti, než k čemu to buď od přirození nebo od Boha, aneb od církve ustanoveno jest.“

Monse podává příklad se svěcenou vodou. Užívá se jí při obřadech sv. křtu. Kdo chce svěcenou vodou napájeti dobytek, aby jej uzdravil, aby stloustl, nebo koně umývá, aby jich nikdo neuřkl, užívá svěcené vody pověrečně k účelům od církve neustanoveným. Podobně tápá po pověrkách, kdo vytrhne bolavý zub a vstrčí do skuliny dřevěného kříže, aby ho pak zuby nebolely.

Proto Monse doporučuje všeobecně, jakmile se objeví nějaká pověra, aby se věc směle a řádně ohledala, že potom každý pozná, že to byla věc přirozená, přirozeně přistrojená a vysvětlitelná.

Překlad Monseův není otrocky věrný. Snažil se učiniti sloh srozumitelným lidu prostému. Proto nevyhýbá se také četným moravismům, kde pojmenuje jednotlivé zjevy pověrečné názvem lidovým. Přiznává se Monse na konci předmluvy: „Vynasnažil jsem se tak psáti, jak u nás obyčej jest mluviti, a jak my spolem mluvíváme a sobě rozumíme; neboť jestli vy mně rozumíte, pro který jedině sem tuto práci podstoupil, tak sme obá náš cíl dosáhli a cizí se nemá co do toho míchat.. . Tak včil vkročte do knížky…“

Pomíjím tu zevrubného líčení několika příkladů, kde Monse ukazuje přirozenou příčinu, nastrojenou chytře nebo podvodně: Jak bota komínem vyletěla; Správa o jistým divotvorným muži, který měl tajný kunšt kradené věci nazpátek přinésti; Člověk bez hlavy; Očarovaný pták; Jak očarovaný stromy tancovaly; Očarovaný obřad.

V článku Zaklínač ďáblů posmívá se Monse muži, který důvěřoval ďábelskému zaklínání, „mnoho peněz na to vynaložil, aby sobě jenom ten pimperlimpimp objednati mohl.“ Rozhovořili se o zaklínání ďábla Aratrona, který prý peníze přinésti musí. Pověrečný muž chlubí se zaklínáním, které draze koupil.

„Já na to pohleděv, nemohl sem se od srdečného smíchu zdržet. Milý pane, pravím dále, umíte-li pak to zaklínání čísti?“

On: Ovšem že umím; poslechnou jenom : Torkle . Sállost, PriOn . WIElkoB . trecIJE Cusas Naukl. OraSkEL . KorTEsRJ. SoltiEl . TurAK. Modr UŠI. OdruSaS . JDli . tITII.

Já: Co to tehdy má vyznamenávat? On: Toto zaklínání se musí třikrát opakovat, pak se zjeví duch Aratron v způsobu osla. Já: O zajisté, v způsobu osla; být pán jenom tak dobrej, a vyložit ty slova podlé naučení Trithemiusova, a jistě se ukáže, že takto zní: Ty si pověrečný osel, který se tak musí ošiditi. On: Co ? U šlaka! Já pověrečný osel, který se tak musí ošiditi? Já: Já jim to nepovídám, ale jejich zaklínání to povídá. Jenom seberou ty větší litery, a spojejí je dohromady, tak jistě vypadne : Ty si…

Včil vidějí, že, když ten duch přijde, podle pravého vysvětlení te věci, on tu v způsobu osla stojí. Prosím jich, nenechají se tak za nos táhat. Já sem mnoho takových zaklínání vyspytoval a vyložil, a větším dílem v nich tajnosti starých spisovatelů našel, které oni takovejma slovama zastírali a přikrývali.

Nejznámější sou zaklínání ducha Aratrona o obdržení peněz. Dostal jsem jeden rukopis, v kterém stálo: Aratron nejmocnější duch, který peníze přináší, jestli rozumíš tajemství těchto slov: LiAzBi. OzRiA, tak ti přinese peníze. Vyložení toho slova a zaklínání se takto vyrozumívá: Duch Aratron v latinskej řeči vyznamenává aratrum, v našem jazyku: pluh, a slova LiAzBi. OzRiA, labora, to jest: pracuj. Tak se to celý tajemství takto vykládá: Pracuj s pluhem, nabudeš peněz.“

Další stati: Strašidlo; Správa o kopání pokladu; Kunšt někoho zamrznouti aneb fest8) udělati; Modlitby k sv. Koruně; Strašlivý příklad k vejstraze.9)

O uřknutí a kouzlení rozhovořil se Monse ve zvláštní stati. Ukazuje šalbu a bezpodstatnost jeho. Uřknutí a kouzlení pochází z pohanstva.“ Starý baby a tak nazvaný čarodějnice, které někdy známost jedovatých bylin měli, vykopávali je v jistejch časech a hodinách, užívajíce při tom jakejchsi kouzedlnickejch slov. Škodili s tím mnohejm lidem a sílu, která v tej jedovatině vězela, připisovali tomu svýmu žehnání a kouzlení. Známo jest obzvláštně, že ty baby čarodějné více s jedem a otravninou zacházely a s líbezným hladěním, chlácholením a nadchnutím malým dětem nemoci způsobovaly; příčina ale toho byly všelijaké z jedovatých koření vařené masti, s kterejma malé dítky mazaly. A co ještě škodlivějšího bylo, bylo to domnění, že jedno uřknutí s jiným naproti uřknutím se hojiti mělo; místo toho, že měli příčinu nemoci rozumně vyhledávat, braly svý outočiště k divnejm slovům a žehnáním, psaly takové nerozumitedlné slova a žehnání na cedulky, které nemocným, jenž lékařské pomoci potřebovali, k pohlknutí dávaly; i taky tenž způsob hojení od pohanů pochází; neboť povědomo jest, že uhlí z oltářního ohništěte boha Apollona třely a jej ženám ku porodu pracujícím dávaly; nosívaly při sobě taky agnustka zemí z chrámu bohyně Cybele naplněné. Prodávaly se též cedulky boha Pierouna a pásy bohyně Venuše. Když svatý Pavel do města Efezus přišel, obžalovali ho kramáři a handlíři, který v chrámě bohyně Diany její obrazy a agnustka pro nemocný prodávali, že on lidu ten předsudek o takových tintěrách odjímá, a to zboží jim zbytečné dělá.

O ošemetných tulácích a driáčnících. Mezi podvodníky chytřejšího braku patří toulaví olejkáři a driáčníci, kteří s svejma všeobecnýma lékárna kouzedlnické, to jest zázračné.hojení a uzdravení provozujou. Oni ukazujou sprostnýmu lidu svůj balšám a letkvář, které ty nejnebezpečnější rány hojejí, a dělají průbu na kuřatech, když jiní šídlo do hlavy vpíchnou, a balšámu do tej rány nakapají, po tomž kuře v tu chvíli zase bez ouhony běhá, a lid se tomu diví. Však ale toto celý kouzedlnický tajemství záleží jedině na kostní podstatě toho kuřete, která v hlavě tak způsobená jest, že se do prostředka šídlo bez ublížení mozku strčiti může. Ten též způsob mají jejich jedovaté líky: předně se napijou oleje, aneb jedí čerstvý putr, pak na to k sobě vezmou nějakou částku jedu beze škody. Ta tučnost oleje neb másla odjímá jedu svou sílu, a oni ten oučinek připisujou svým lékam. Sprostný a nerozumný lid, když takový léky kupuje, bejvá skrze to podveden k zkáze svýho zdraví a kolikráte i svého života.“

II.

V bibliothece Šafaříkově v Museu království Českého v Praze chována je další kniha zajímavá pro otázku, kterou se tato stať obírá: „Hosmlouvání učitele s několika sedláky o škodlivosti pověry při obecném lidu velmi panující. Sepsané od Pavla Michalko, při církvi Evang. Pilišské dítek učitele, s předmluvou pak a některými užitečnými přídavky Michala Institoris (Mossotzy) vydané, V Prešporku, Nákladem a literami Šimona Petra Weber, 1802″, 8°. str. XXVIII, 306.

V předmluvě spisovatel poučuje „sedláky, upřímné spolu-lidi“, že často sami neznají, jak ve velikém bludu váznou a jaké neštěstí blud na ně uvaluje. Doufá, že čtouce tuto knížečku, naleznou v ní mnohého neštěstí jisté příčiny. Když zavrhnou pověry, budou žíti život pokojnější, šťastnější, klidnější. Naleznou v knize také učené výklady, kteréž se jim budou zdáti nepravdivé a nepochopitelné. Spisovatel radí, aby se ne-hanbili to oznámiti panu farářovi nebo jinému učenému člověku, čemu nemohli porozuměti. Od nich že se jim dostane užitečného naučení a vysvětlení.

„Mnohá nalezneš místa, na kterých velmi sprostě některý sedlák mluví. Ale to se proto tak napsalo, aby tím lépe od sedláků rozuměno bylo.“ 10)

Neměním pořad a místy doslovně vypisuji, aby nebyl setřen pel, jakým je celá kniha obestřena a provanuta.

I. O mátohách, obludách nočních, strašidlech a o zemřelých lidech po světě se toulajících.

často prý se stává, že mačky (kočky), když v noci myši topí, hřmot činívají, a když to někdo slyší, který věří, že obludy a mátohy v noci chodívají, ten se hnedky leká a věří, že je to mátoha. Někteří lidé tak jsou půvěrčivostí oslepení, že, kdyby v takový čas i tu jistou mačku viděli, předce by nevěřili, že ona v pravdě mačka jest, ale by ji za mátohu uznávali, která se na mačku obrátila.

Podobně prý se lekají lidé pověrčiví, když spatří stín komínu, sloupu nebo černého člověka v noci při světle měsíčním. Nechť každý k strašidle podobného druhu jde a přesvědčí se, co to vlastně jest. Často se též stává, že lidé dobrovolně jedni druhé v způsobu mátohy strašívají. Zlodějové často, aby mohli bezpečně krásti, činívají ze sebe mátohy a strašidla. Spisovatel vypravuje tu žertovný příklad, jak zloděj bral slaninu a uzené maso z komína. Náhle vpadl komínem do kuchyně a způsobil pádem veliký hřmot. Rychle vyvázl z nebezpečí. Učeřnil si tvář a ruce sazemi, přehodil slaninu přes plece a čekal. Hospodář probuzený lomozem otevřel kuchyni a spatřil v přítmí černou obludu. Ptá se: „Kdo jsi?“ — „Já jsem čert (odvětil zloděj). Donesl jsem ti slaninu, chceš-li ji?“ — Hospodář strachem odpověděl: „Ach — nechcem, raději jinému nes.“ Zloděj podle příkazu hospodářova slaninu pak odnesl.

Někdy prý zase jedni druhých nastrašiti chtějí, aby sobě z toho smích učiniti mohli; zejména činívají to lidé lehkomyslní, kteří sami nevěří v strašidla, často na smrt se bázlivci ulekají.

Příčinu lekavosti lidu prostého vykládá spisovatel tím, že již v dětinství často o mátohách, obludách nočních a podobných babských pletkách slýchávali. Rodičové i jiní lidé před dětmi a dětem podobné vymyšlené básně vyprávěli, jakoby sami je viděli a o skutečnosti povídaček podobných byli přesvědčeni.11)

Pověry také možná tím vysvětliti, že si člověk vykládá to, co se mu zdá ve snu, za skutečnost. Učitel poučoval při této příležitosti lid o původu náměsičnictví. Vesnách chodící měsíčník (měsíčný člověk) není nějaký zázračník, a jen tam může vylézti, kde se může rukama chytiti, aneb nohama bezpečně vstoupiti a kamž i jiný bdící, kdyby se nebál, snadno by se vychápal. Pověrečný výklad, že snad měsíc k sobě přitahuje člověka, takže i po rovné zdi vzhůru může stoupati, nepodobá se pravdě. Divné věci prý o měsíci lidská pověra vypravuje. Jeden říká, že vzhůru táhne, druhý zase, že tlačí dolů. Obojí výklad je bezpodstatný. Že slunce svými teplými paprsky vzhůru táhne, je prý všem známo. Ale i slunce netáhle vzhůru lidí, než vodu, rosu a jinou vláhu, která potom opět skrze déšť, sníh a mlhu dolů padá. Měsíc pak je tak studený, že i když jeho paprsky skrze; palčivé sklo do jednoho bodu sebrány bývají, nijakého znamení teplosti nevydává. Ba v zimě, čím jasnější je měsíc, tím studenější bývá povětří.

Také objevují se strašidla (t. j. přestrojenci), aby poděsili osoby, jimž se někdo chce pomstiti. Jindy popuzuje závist a nenávist někoho, aby tajně sužoval šťastnějšího, bohatějšího, aby ho přivedl postrachem do neštěstí. Děje se to také někdy na vrub pošetilosti lidské, že chce strašiti leckdo z chytrosti. Kdo na př. chce lacino dům koupiti. Mátoží, straší v něm některý čas, chytře, aby se neprozradil. Rozkřikne se o stavení, že tam straší. Lidé lehkověrní, pověrčiví brzy těmto smyšlenkám uvěří, nikdo nechce v domě bydleti a tak snadno a lacino původce strašidel dům koupí. „Znám příklady, ale je zamlčím,“ dodává pod čarou Michal Institoris.

Proti pověře o nebožtících, kteří se po smrti toulají po zemi a lidem se ukazují, namítá spisovatel, že mrtvola, uložená v hrobě, nemůže povstati a choditi. Duše pak rovněž nemůže v podobě viditelné po světě blouditi. Po smrti přichází buď do nebe nebo do pekla.

Rozprávky, že lidé těžce nemocní viděli u sebe, u postele zemřelé příbuzné, že jim ruce podávali, objasňuje spisovatel horečkovitým blouzněním. Někdy člověku i zlé svědomí maluje před oči strašlivé obrazy a přístrachy. Slyší-li se po smrti člověka v domě hřmot, křik, nejlépe hned vyhledati a vyzkusiti přirozenou příčinu tohoto třesku a hřmotu.

Ve schůzi sedláků jeden vypravuje, že po smrti se zjevují zejména ženy, které při maličkých dítkách umírají, a že potom plakávají okolo svých dítek. Spisovatel vyvrací tuto pověru, dokazuje její nemožnost jakož i bezdůvodnost představy, že člověk bezbožný v zemi nemá pokoje a chodí po smrti po světě, nebo že se zjevují nebožtíci, kterých nedobře do hrobu položili (pochovali je buď na bok nebo obličejem dolů).

Rozpředl se rozhovor o bludičkách, světýlkách. Sedlák: Já sem sám viděl v našem starém cynteri (hřbitově) před několik letmi, nětco bílého sem a tam se pohybujícího. Ale kdo zná, co to mohlo být? Učitel: To bez pohyby byly takové blyštící se smradlavé páry, které z hrobu z hnilých těl vystoupily. Nebo to pravda jest, že na těch místech, kde mrtvá těla pochovaná jsou, a potom na místech močárných a na tučných rolích často můžeme takovéto bílé páry, jako když pálené na míse, anebo na lžici zapáleno bývá, v noci spatřovat. Půverčivý lid, když takové spatřuje, domnívá se a věří, že jest to v skutku obluda aneb některý zemřelý člověk. Takové v noci viditelné páry, když člověk k nim jde, utíkají, a když sám utíká od nich, tehdy oni za ním se táhnou. A toto mnohých velice nastrašilo. Vozáři aneb formané často svými bičmi takovéto páry místo oblud od sebe odehnali. Sedlák: Ale jakože pára za člověkem běžet, anebo od něho utíkat může; však ona není živá? Učitel: Když člověk jde a obzvláště spěšně, tehdy povětří před sebou žene a za sebou táhne, a takové páry jdou, kam jich to povětří nese. Odkuď to neomylně následuje, že když jsou takové páry před člověkem, který k nim jde, tehdy spolu s povětřím před ním ustupovat musejí. Když jsou ale za člověkem, a člověk od nich utíká, tehdy spolu s povětřím za ním táhnou a běží. Někdy takovéto v noci blyštící se páry podskakují, jakoby tancovaly; sem a tam běhají, když jich vítr nahání. Pěkná věc jest na to hledět — ale ne pověrčivému. I jiné věci se nalézají, které se v noci svítívají, jako některé ryby ve vodě a někteří živočichové na zemi, na př. svatojanská muška neb světlonoš. I shnilé dřevo se v noci blyští.

Proč lidé s bázní hovoří o starých, pustých staveních, hrobkách, sklepech a pod., proč vypravují, že tam zlí duchové člověka umořují, zaškrcují, vysvětluje spisovatel častými zjevy, když tam lidé z neprovětraného, zkaženého vzduchu onemocňují i náhle se zadušují. Lid přirozeně si to neumí vyložiti a tak svádí příčinu těchto zjevů na působení oblud, strašidel, duchů.

II. O strygách, čarodějnicích (kougedlníách) a černokněžnících.

Spisovatel vyvrací báchorky, že domnělé čarodějnice nemohou s ďáblem-duchem míti úmluv a spolků. Proč právě staré ženy (nikoli mladice) jsou vyhlašovány za čarodějnice, snaží se spisovatel takto objasniti : Mladé ženské osoby obyčejně jsou lehkomyslné, nezkušené, bujné a nerady se zaneprazdňují s nesnadnými věcmi. Nemnoho se jim důvěřuje. Ale věkem sešlá osoba, která již jest usedlá, mnoho na světě zkusila, o rozličných i neobyčejných věcech umí rozprávěti, sedí se smrštěnou tváří zamyšlená, anebo i svýma rukama hned to, hned jiné, čemu jiní nerozumějí, prpre; ráda doktoruje, při tom pak jest chlubivá, skoupá, závistivá, omrzelá, pověrčivá. Tu pak snadno lidé prostí takovouto stařenu podezřívají, že je to čarodějnice a věštice.

Že by čarodějnice domnělá mohla svým pohledem na někoho nemoc uvaliti, je bludná představa. Podobného účinu zrak lidský, oko, nemá. Nemoc dětí (říkají, že jim „přichází z očí“, když člověk zvláště cizí na ně pohlédne, pochválí je a pod.) vyloží se strachem a bázní dětskou před osobou neznámou. Smělému dítěti nikdy z očí nepřichází, často svádí chůva úraz dítěte, zaviněnou chorobu na uhranutí, aby ušla výčitkám. Rovněž u dospělých často vysvětluje se utajená příčina choroby, často v zárodcích dávno v těle chované, lékařsky vysvětlitelná, bajkami o uhranutí. 12) Prostý lid, když nemůže poznati pravdivou, přirozenou příčinu jakéhokoli zjevu, usnadňuje si výklad vírou v nadpřirozenou moc čarodějnou.

V dalším pásmu řečí brojí spisovatel proti smyšlenkám, jakoby snad čarodějnice a černokněžníci mohli způsobiti dlouhotrvanlivé sucho, nebo déšť anebo roznítiti bouřky a krupobití. Člověk nemůže libovolně rozkazovati povětří a oblakům. Kdo zná přírodu, jak vzniká déšť, kroupy a bouře, přesvědčí se o jalovosti těchto pověr. Proto spisovatel objasňuje čtenářstvu zevrubně přirozený vznik uvedených zjevů podle zkušeností „fizykusů, kteří na všecko, co se na nebi, v povětří a jinde z přirození děje, pilný pozor dávají, a co z takového ustavičného pozorování poznávají, v tom i jiných lidí vyučují.“ Varuje při tom, aby nikdo nevěřil, co lidé vymyslili, že černokněžník v oblacích na drakovi aneb šarkanovi lítává a tam oblakům rozkazuje. „Však by jeho tam i s jeho šarkanem hromy naučili mores.“

Pokud se týče tak zvané „hromové střely“, domnívá se lid, že je to nějaký tvrdý kámen, vystřelený z oblaků. Spisovatel dokazuje, že tato „střela“ nic jiného není, než „zapálené, touze letící povětří, které kam trefí, tam co popadá, zapaluje, lomí, kazí.“ Báchorky jsou o studené a ohnivé střele hromové.

Zvonění proti mračnům není prospěšné. Zvukem tím se oblaka nerozeženou, naopak ještě pohybem vzduchu může k sobě hromovou střelu přitáhnouti. Ještě větší a nerozumnější pověra je říkati, že by tento a onen zvon jen proto, že je posvěcený, svým hlasem nejen oblaky rozháněl, nýbrž i zlé duchy a mátohy zapuzoval,. čárům a kouzelnictví moc odjímal, hady a jiný jedovatý a škodlivý „tvoř“ umrtvoval.

Někde lidé v čas bouře ožehy na dvůr vyhazují anebo rakytové proutky, které v květnou neděli v kostele posvěcené byly, na oheň kladou a s tím chtějí bouře odháněti. To je daremné, ba škodlivé usilování. Ožetíy nemohou bouři a hromobití zastaviti, a pálení posvěcených rakytových proutků může velké nebezpečenství způsobiti, neboť dým přitahuje k sobě hromy. Nejlépe jest v čas hromobití nedělati oheň vůbec.

Rovněž daremné jsou povídačky, že se strhne vichřice, když se někdo oběsí. Možná věc, že se někdy veliký vítr strhnul v ten čas, když se právě někdo oběsil. Lid neznaje přirozenou příčinu větru, svedl to a svádí na oběšence. Vítr vzniká, ať se kdo věší nebo nevěší, když jsou dány podmínky přirozené. Kdo to věří, že proto vítr duje, když se někdo oběsil, může stejným právem věřiti, že někdy proto slunce svítí, když ten anebo jiný tancuje.

Lid pokládá za čarodějníky a černokněžníky neznámé cizince, zejména mnichy z řádu Milosrdných a študenty, kteří se žebrotou potulují po dědinách a často se vydávají šibalsky za mocné kouzelníky, aby z bázně před čarodějnou mocí lid jim hodně kabelu napěchoval. Při této příležitosti zapsal Michalko velmi zajímavou zprávu o pověrečném obřadu za trvanlivého sucha, jenž se poněkud shoduje 13) s podobnými obřady slovanskými i cizími (Dodola, Peperuga). Rozhovořil se o tom sedlák: „Ale, pane rektor, cože se má o tom koupání žen myslet, skrze které v čas dlouhotrvanlivého sucha lidé vyzvědět chtějí, která by stryga byla, a která by to dlouhotrvanlivé sucho byla spůsobila? Učitel: Jakovéže je to koupání ? Sedlák: V ten rok, když sem já rychtářem v naši dědině byl, za dlouhý čas žáden déšť nepršel. Lidé, podle svého obyčeje, pravili, že jsou tomu strygy příčina. Protož mnozí mne prosit počali, abych všecky ženy z dědiny dal spolu shromáždit, a aby sme jich do hluboké vody smáčeli, že se ta, která je stryga, celá do vody nezamoří, ale že po vrchu bude plavat. Ještě mi při tom i to pravili, že již rychtáři po sousedních dědinách též všecky ženy dali okoupat. Já sem tomu hned nechtěl povolit, ale když na mne mnozí touže dotírali, šel sem ku nebožkýmu pánu farářovi, a od něho sem poradu, z ohledu na touto věc, prosil. On se z toho jen smál a pověděl mi, abych se s takovými babskými pletkami naskrze neobíral, že u moudřejších lidí v posměch upadnem. Na moje štěstí potom v krátký čas pršelo, a přestali mne blázniví lidé nepokojit. Učitel: Takové smíšné a bláznivé věci sprostí lidé častokrát před sebe berou. Tou ženu, která se tak do vody nezamoří, jako jiné, měli by sme hned za strygu a za nějakou bezbožnici uznati? Ó sprostnost! Ó nekřesťanská k lidem náklonnost! člověk velmi tučný, anebo který velké plíce má, nikdy se tak do vody zamořiti nemůže, jako jiní lidé. A tak těchto lidí hned bysme měli za nespravedlivých lidí aneb za strygy uznávat?“ 14)

Proti pověře, že stryga, čarodějnice, ve spaní lidi „dlávívá“, namítá spisovatel, že to působí krev, jež se zastavuje ve spaní, kdy se člověk nepohybuje, na prsech a působí zde tlak, nebo také se to stává, když člověk s přeplněným žaludkem usnul. Lidé opět neznají přirozených příčin tohoto tlaku, této těžkosti na prsech ve spaní a svádějí to na vrub čarodějnické moci. Kdo věří, že stryga takto moří lidi, mívá sny o tom, když ho tlak skličuje, že ho čarodějnice „dláví“ a když se potom probudí, nedá si za jinou, než že onen sen byl skutečností, že ho skutečně stryga dávila. Tak vznikla tato pověra 15) a přidružené další bláznovské povídačky, „že kdyby někdo nad takovým, kterého dláví, v ten čas zámek zamknul, že by to, co ho dlávilo, tam zůstalo chytěno.“

Dokazuje dále učitel shromážděným sedlákům holou nemožnost pověry, že snad čarodějky mohou kravám ubírati mléka svým pohledem a pod. Kráva ztrácí mléko z přirozených příčin, když pozře jisté bylinky, když ženy krav neošetřují, nebo když zlé ženy ze závisti, ze msty nebo ze šibalství tajnými, ale přece jen přirozenými prostředky na zdraví škodu kravám činívají. Často bývají to služebné dívky, které samy potajmu krávu podojí a mléko odcizují, i potom se vymlouvají, že čarodějnice mléko odbírá, aby takto zakryly svou lesť a zlodějství.

Spisovatel jde ještě dále ve výkladu o přirozeném potracení mléka. Lidé neznají, proč nemají krávy mléka, a příčinu si vysvětlují vybájeným čarodějnickým účinem, jako prý onen hospodář, který to rovněž sváděl na čarodějnici. „Po některém čase jeho manželka z chléva přiběhla do izby a povídala mu, že jeden veliký had od kraví utekl a do jisté díry rychle se skryl. Ten hospodář potom že za čas tajně pozor dal na svou krávu a na toho hada a že s podivením viděl, jako ten had krávu tou sál aneb cical; že mu dolů lehla a že se mu jako teleti sáti dala. Potom že toho hada zabil, a jeho kráva dosti mléka měla. Sedlák: Ach — kdo-žeby to pomyslel, že by had mohl tak krávu vysávat? Učitel: To není věc nemožná.“ 16)

Proč někdy bývá mléko špatné, nečisté, že se roztahuje jako teplá smola, nebo jindy krvavé, vykládá spisovatel přirozeně nakažením krve v krávě, účinem některých zelin. Bláznivá věc je, vařiti takovéto mléko špatné a za varu míchati vařečkou s tím domněním, že se čarodějnice musí trápit a mořit, dokud se mléko vaří, a že musí do domu přiběhnout. Mléko všecko již vyvře, a předce žádná čarodějnice se neobjeví, leda osoba, která náhodou do stavení zavítá.

To jsou též blázni a nekřesťané — zakončuje učitel výklad — kteří na maštalních dveřích C.M.B, anebo tři kříže (+ + +) proto píšou, aby jim strygy nemohly mléko odebrat aneb pokazit. Nadto ještě větší blázni jsou, kteří krávě v ten čas, když má na pole prvníkrát vyhnaná být, na rohy mužskou spodní šatu zavěšejí, anebo s takovou ji po všech místech utírají, aby stryga nad ní žádnou moc nemohla mít.

Za pouhé pletky babské vyhlašuje dále učitel ošklivý, nelaskavý obyčej, že lid prostý po západu slunce nechce nikomu cizímu dát mléka, protože prý snadněji může takovým kravám učarováno býti, od kterých toto mléko je nadojeno. Při tom mnozí i ve dne, bojíce se neštěstí, nechtějí jiným mléka prodat, kromě když ho nejprve osolili. Sedláci při-svědčují učitelovi, že často nakrmili pocestné a chudobné mlékem, nedbajíce pověry zmíněné, a proto předce měli vždy hojnost mléka dobrého, lepšího než ti, kdož místo pečlivého hospodaření obírali se babskými daremnostmi.

Umývám a vypařování mléčných nádob některými zelinami může býti věc dobrá, užitečná, když se to koná z čistoty, nikoli z pověrei-nosti. Tu se spisovatel rozhovořil o některých pověrách při mléčném hospodářství: Někteří blázni tři vršky ze šípu s nožem a s vidličkami na cedidlo kladou a tak mléko cedívají — ale neznám, z jaké příčiny. Ovčáry sice při horách kladou chvojky aneb prutky z jedlového stromu na cedidlo, ale oni to proto činívají, aby se vlna, která se mezi mlékem nalézá, na cedidlo nenalepila, jináčeby mléko tak rychle přes cedidlo neprošlo. Taktéž půvěrčivost a bláznivost jest,, když někdo pod dbenku dvě slámky, hřeben, nůž atd. klade, aby se smotana rychleji smoutila. To všecko nic nepomáhá. Nebo když smotana anebo velmi studená, anebo výše míry teplá jest, můžeme, co chceme, pod dbenku aneb okolo dbenky naklást, předce se ona hnedky nedá smoutit. Musí se tehdy smotana v zimě při teplé peci maličko zahřít; v létě pak s dbenkou v studené vodě ochladit, jestli s moutěním mnoho času strávit nechceme.

Jde nyní o noční jízdy a schůzky čarodějnic. Lidé prý vypravují, že čarodějnice „na metlách, ožehoch, vidlách atd. v povětří jezdívají, a že se tak někdy spolu k hodování a k tancování scházívají, že se mohou na koně, mačku aneb jiné zvíře obrátit, že se mohou ne-viditedlnými učinit, že v nepřítomnosti mohou někomu škodit.“ Učitel zmiňuje se tu o německých pověstech, jak prý se čarodějky slétají na Blokovou horu. Vše to je lež a klam. O čem některá stará baba ve dne přemýšlí, o tom se jí v noci snívá, totiž že v oblacích na metle lítá, nebo že se proměňuje v koně, kozu, kočku. Naposledy snu věří, že se to vskutku tak stalo, jako ten, kdo ve své nemoci blouzní. Smyšlená lež je také, že nikdo nemůže viděti člověka, který při sobě nosí jistou bylinku, jak učitel sedlákům drasticky dokazuje.

Rovněž smyšlená je pohádka o čarodějnici, že prý měla takovou uzdu, kterou, když někomu na hlavu založila, hned že se v koně proměnila, že potom na něm sem a tam běhala a jezdila. Jednou prý, když nějakého člověka takto uzdou v koně proměnila, shodil uzdu (potřásl hlavou) a hned zase obrátil se v člověka, honem uzdu vhodil čarodějnici na hlavu a rázem ji též proměnil v koně. Hned šel ke kováři a dal koně okovati, pak jej pustil. Čarodějka shodila uzdu s hlavy, proměnila se v ženu, ale podkov nemohla s rukou a nohou strhnouti. Věc bláznivá, směšná! Koho Bůh člověkem stvořil, nemůže se v jiného tvora proměniti žádnou mocí lidskou ani ďábelskou. To by bylo proti přirození, proti zkušení, proti zdravému rozumu.

III. O věštcích, zázracích nebeských, kometách, zatměních slunce a měsíce; o snách a jiných věcech, z kterých sprostý lid tajné a budoucí věci předzvěstovati obyčej má.

Spisovatel dokazuje, jaká je to bláznivost utíkati se na radu k věštcům, lidem „nanichodným“, kteří hádají z karet a z dlaně o délce života, počtu dětí, o zloději a pod., když napřed se na všecky podrobnosti vyptali buď chytře veřejně nebo potajmu, nebo když se zlodějem jsou spolčeni.

Půlnoční záře nemůže předzvěstovati vojnu, krveprolití, mor aneb jinou pohromu, poněvadž vzniká přirozeně, jak učitel pupulárně sedlákům vykládá. To by v severních krajinách, kde je půlnoční záře zjevem docela pravidelným, zuřily stále vojny, mory atd. Podobně tomu s kometami, jež nemohou také oznamovati příští vojny, zemětřesení, smrt potentátů, poněvadž mají svoje dráhy na nebi vyměřeny, a hvězdáři navlas vypočtou, kdy zcela určitě opět se která kometa objeví. Netřeba se jich proto báti a raději dlužno odtud chváliti divnou moc a prozřetelnost Boží.

Pěkný příklad, jak se učeně vykládal vznik pověry o zmokovi, jenž nosí peníze, čteme v dalším. Sedlák: A cože je to, pane rektor, když hvězdy padají? Lidé povídají, že v ten čas, když hvězda upaduje, někdo zemírá. Cože to tehdy někdy po nebi, jako hvězda lítá a potom na zem padá? Učitel: To jest nic jiného jen oheň, který v povětří odtud povstává, když se tam některé tučné páry zapalují — a potom, když hoří, tehdy jich vítr sem a tam rozhání. Někdy v povětří zhasnou, když všecko zápalné tam shořelo; někdy ale, když má co hořet, až na zem hořící padají, a na zemi za čas hoří. Na takových místech, na které takové hořící páry padly, obyčejně nalezená bývá taková matéria jako huspenina, a lidé praví, ač není pravda, že se to hvězda očistila.

Někdy takové hořící páry ve větší hromadě v povětří lítávají, a sprostí, lidé, kteří toho příčiny neznají, povídají, že jsou to drakové anebo zmokové (zkratkové), o kterých to domnění panuje, že některým lidem peníze aneb co jiné přinášejí … Co se toho dotýče, že někteří lidé viděli, když takový drak aneb zmok do komína vletěl, to může vymyšlená věc býti. A kdyby i pravda byla, že něco ohnivého vletělo do jeho komína, tehdy to nic jiné nebylo, jen též takové zápalné hořící masné páry, které i krom toho dým obyčejně k sobě přitahuje.

Tyto věci blázniví a závistliví lidé vymyslili, kterých to mrzelo, že bližní jejich štěstliví jsou. Neznali jiné proti takovému člověku povídat, jen to, že mu čert v způsobu nějakového černého aneb ohnivého ptáka peníze donáší. A co potom takováto sprostnost lidská o těch zmoků navymýšlela, že se jich více nemohou sprostit atd., všecko jest lež a nepravda.

Také zatmění měsíce, slunce dá se vyložiti přirozeně (připojeny jsou nákresy), a nemůže tedy zatmění zvěstovati něco zlého.

Domnění mylné, že snové mohou i nynějšího času (jako v bibli) něco předzvěstovat, rozšiřují a potvrzují nejvíce tak řečené Snáře, které se zhusta u sprostých lidí nalézají, a které někteří blázni pro svůj zisk vymyslili a sepsali. Někdy se přihodí, co Snář ze snu prorokuje — to však je čirá náhoda, jak opačně potvrzuje zkušenost, že se proroctví bláznivého Snáře pravidelně nevyplní, poněvadž vznik snů dá se vyložiti prostě, přirozeně, jak učitel sedláky obšírně poučuje.

Jako Snáře, tak právě i tak řečené Sybylie, z kterých mnozí blázni usilují se budoucí štěstí své předzvěděti, nic jiného nejsou, jen vymyšlené babské a půvěrčivé pletky, které mnoho zlého při mnohých sprostých lidech způsobily.

Podobně bezpodstatné jsou všecky jiné domnělé předzvěsti. Sedlák: A snad straka svým rapotáním, aneb pukáni štola a dveří též napřed zvěstuje to, že nějaký cizí host aneb nějaká novina přijíti má? Učitel: Jakožeby tyto věci jedna z druhé vyplývati mohly? Straka tam rapoce, kde se jí páčí (líbí), A když straky vůkol svého hnízda a jinde v lese nejvíce rapotávají, tehdy odtud hned následovati má, že tam nejvíce hostové aneb noviny přicházívají? — Co se pak pukáni štola, dveří aneb jiných dřevěných věcí dotyce, to se přirozeným způsobem stává a žáden příchod hostě aneb noviny nepředzvěstuje. Nebo dřevo puchne, když jest povětří vlhké a sesýchá, aneb spolustahuje, tože povětří suché. Když tehdy na tento způsob dřevěné věci anebo napuchají, anebo se spolu stahují, tehdy obyčejně pukávají — as tím nic nepředzvěstují.

Když v uších někomu zvoní aneb zní, odtud též něco budoucího prorokují blázniví lidé. Podobně když slepice tak zpívá, jako kohout, mluveno bývá, že takový zpěv škodu aneb neštěstí hospodinovi (hospodáři) předzvěstuje. Ale vy tomu nevěřte. Taková slepice obyčejně zpívává, která je nad míru tučná, a která při tom pro nějakou příčinu vejca nemůže nést … To jest pravda, že mnozí živočichové v takový čas, když proměny v povětří nastávají, něco neobyčejného dávají na sobě spatřovati. Ale toho příčina ne jinde, jen v jejich natuře aneb přirození hledána býti má.

Cože sova aneb kuvík vřeštěním svým podle domnění sprostých lidí obyčejně předzvěstovává? To, že někdo v krátký čas zemře, v tom domě, na kterém aneb okolo kterého kuvík kuvíká. — Jakožeby takový pták, který sám své vlastní smrti čas a hodinu nezná, mohl znát, v který čas tento aneb jiný člověk zemříti má? A jakožeby on to chtěl předzvěstovat? Sova aneb kuvík v noci, tak jako vrabec, aneb jiný pták ve dne, kam chce, vysedne, a podle přirození svého vřeští aneb kuvíká. Odtud pak žádného člověka smrt nenásleduje . . . Zná to Bůh, že by odtud mnoho zlého na lidské pokolení vyplývalo, kdyby lidé čas a hodinu dokonání svého znali. Protož skryl On to před očima našima pro naše vlastní štěstí, a neoznamuje žádnému skrze sovy aneb co jiné, kdy, kde a jak kdo má umříti.

Tehdy ani svrček svým hlasem to neoznamuje, že v tom domě, kde se zjevuje, někdo v krátký čas zemře? — Jestli sova aneb kuvík nemůže nám to oznámiti, tím méně svrček. To všecko jest babské, bloudné a bláznivé domnění … A jak mnoho tisíc lidu zemírá, okolo kterých před jejich smrtí žáden svrček a žádná sova aneb kuvík nebývají slyšáni. Naproti tomu někde velmi mnoho svrčků a zase někde velmi mnoho kuvíků se nachází, a předce lidé proto neumírají, že okolo nich vřeštívají.

IV. O svoditelích aneb šidířích, Měří sprostý lid rozličným způsobem, obzvláště pokladů vyhledáváním a kopáním Mamou a do neštěstí přivozují.

Spisovatel uvádí příklady, jak někteří šibalové umluvivše se svými důvěrníky, klamou v sázce i jinak lehkověrný lid, tropí podivné věci se živým stříbrem (rtutí) nebo se sklennými bublinkami a pod. Kdo zná tyto věci, snadno si vysvětlí jejich účiny. Lidu nezkušenému zdá se to býti kouzlem nadpřirozeným.

V týž rozum dlužno smýšleti o kejklířích a komediantech, kteří zcela přirozeným způsobem, ale obratně, hbitě a chytře vykonávají všecky zdánlivě podivné svoje kousky a kumšty. Kdyby nám to ukazovali pomalu, postupně, jak si vedou, nezdálo by se nám to nic divného.

Nicotné jsou pověry, smyšlené snad ze šibalství, snad také na výstrahu, při krádeži. Vypravují sedláci učitelovi podrobnosti o tom: Já sem slyšel, aby ten, který chce zvědět, kdo mu něco ukradl, vzal málo země z toho místa, z kterého ta věc ukradená byla, a tu zem aby pod mlýnský kámen vysypal, že se zloděj tak dlouho musí kroutit a trápit, pokud se nevyjeví, a pokud ukradenou věc nenavrátí. Potom někteří povídají, aby nějaková perla do ohně hoděná byla, když něco skapalo, že zloděj musí oslepnout. Jiný sedlák: Ještě i to mluveno bývá, že kdyby ten, komu nětco ukradeno jest, proso na lemeši v peci před ohněm pálil, že by se zloděj po celém těle vypukati musil.

Proti tomu dokazuje a vysvětluje učitel, že se může pod kámen mlýnský vsypati co chce, a zloděje přece nenalezneme. Trápí ho snad svědomí, nikoli pověrčivé výkony s mlýnským kamenem, s perlou a pod. Všecko to jest bláznivé a neprospěšné.

Podobné babské pletky objevují se u včelařův a holubářů. Říká se: Kdo chce, aby mu roj z včelince neuletěl, aby celý včelinec okolo takovou nitkou obtáhnul, kterou žena před křtem svého dítěte napřadla. Učitel se tomu posmívá. „Jakožeby taková nit mohla roj ve včelinci zadržet, kdyby on tam neměl kde sednut, a kdyby ven vyletět chtěl. S tím nikdo včelám nepočaří, aby neuletěly.“

Podobně i ti bláznivou věc vykonávají (pokračuje učitel), kteři proto, aby jejich holuby pryč neodletěli, od žebráka palici berou, tu na dva kusy prolamují, a na kříž do holubince kladou. Hloupost a sprostnost lidská velmi mnoho bláznivých věcí navymýšlela. Podobná daremná pletka je, že prý člověk všecky mlynářovy holuby může ku svým přivábiti, když od mlýna zastavnici ukradne a do svého holubince položí. Největší šejdíři a svoditelové jsou ti, kteří se chlubívají, že znají poklady v zemi vyhledávat. Malují nezkušenému lidu skvělou budoucnost, jak prý za málo peněz jejich radou a pomocí dokopají se pokladů. Učitel dokazuje sedlákům, že by tito šejdíři (obyčejně jsou to otrhanci.potulovači, daremníci nuzní) nejdříve sami sobě pomocí proutků a kouzelných obřadů pomohli.

Na otázku, pravda-li je to, „že poklady vyhářají anebo že se přesušejí,“ odpovídá spisovatel slovy učitelovými, že o tom často prostí lidé vypravují. „Že by z některého pokladu, který v zemi zakopán jest, přirozený oheň vycházel, to se pochopiti nemůže. Někdy ze země vycházejí takové páry a smrady, které se v noci tak blyštějí jako oheň. Ale toto ptává se obyčejně na močárných místech anebo kde v zemi smradlavé a hnilé věci se nalézají (srv. kap. I.). Že by pak takovéto v noci viditelné páry aneb jako lidé povídají, oheň, z pokladů vycházely — to neznám.“

Podvodní hledači pokladů vybájili další povídačky, jimiž klamou lidi, že prý zlí duchové, čerti, hlídají v podobě černých psíků pokladů, že se poklady pod zemí z jednoho místa na druhé mohou přestěhovati.

(Pokračování.)

————————————————————————
1) Ukázky z této práce přednesl podepsaný ve schůzi Král. české společnosti nauk v Praze, 1897, v červenci.
2) Viz Das Buch vom Aberglauben, Leipzig, vyd. často (mám vydání z r. 1791); Darstellungen aus dem Gebiete des Aberglaubens, G-rätz, vyd. často (mám vydání z r. 1801).
3) Psychologische Entwickelung des Aberglaubens und der damit verknüpften Schwärmerei, Leipzig, 1798. O postupu poučuje obsah: I. Ueber die Natur des Aberglaubens und seine verschiedenen Arten. Theoretischer Aberglaube, logischer Aberglaube, praktischer Aberglaube. II. Ueber die Ursachen und Triebfedern des Aberglaubens. Ueber die aus dem Aberglauben entstehende Schwärmerei. III. Bemerkungen über die vorzüglichsten Arteil des theoretischen und praktischen Aberglaubens. Í. Ueber die vorzüglichsten Arten, des theoretischen Aberglaubens. A. Aberglaube durch Täuschung der Sinne und Phantasie. 1. Aberglaube durch Täuschungen der äusseren Sinne. A. Aberglaube, veranlasst durch den Gesichtsinn. B. Aberglaube, veranlasst durch den Gehörsinn. C. Aberglaube durch den Sinn des Gefühls. D. Aberglaube, veranlasst durch den Geruchsinn. II. Aberglauben durch Täuschungen der Phantasie. B. Aberglaube durch Verirrungen des Verstandes. 0. Aberglaube durch Verirrungen der Urtheilskraťt. D. Aberglaube durch Verirrungen der theoretischen Vernunft (metaphysischer Aberglaube) 2. Vom praktischen Aberglauben. Anhang: Von Zusätzen, Anmerkungen und Ueber-setzungen der angeführten wichtigeren Stellen in fremden Sprachen.
5) Aufschlüsse zur Magie aus geprüften Erfahrungen, München, 1788; Mystische Nächte oder Schlüssel zu den Geheimnissen des Wunderbaren, Ein Nachtrag zu den Aufschlüssen über Magie, Brunn, i 792 (v bibliothece Františkova Muzea v Brně).
6) Aberglauben und Gebräuche aus Böhmen und Mähren, I. Prag —Leipzig, 1864.
6) Srv. K(rejčí?), Jak sbírati pověry lidové, Český Lid V. 92—93.
7) Za laskavé zapůjčení této vzácné již knížky vzdávám díky sL správě studijní bibliotheky v Olomouci a p. prof. Vinc. Praskovi.
1) Viz zajímavou studii o tomto spisovateli öd V. Praská, Časopis vlasten. muzejního spolku olomuckého, 1897, č. 53, str. 3—33, tamtéž v pozn. 52 výčet životopisů Monseových. Jak působila knížka Monseova mezi lidem, svědčí list Pilařův dne 10. srpna 1792 z.Kyjova: „Knížka Tvoje v řeči moravské vydaná „Odkryté tajnosti“ tak velice se líbí v okolí kyjovském, zvláště panu děkanu milotickému, velikému milovníku knih, že několik výtisků té knížky žádá…“
8) Viz Z í b r t, Myslivecké obyčeje a pověry dle šesti rukopisů staročeských (Věstník Král. české spol. nauk č. 11). V Praze 1897, úvod. Srv. Český Lid VII. č. 1. (Literatura)
9) Zajímavý výklad na str. 50—60: „Ty lékaři, kteří se sera a tam po kraji toulají, olejkáři, dryáčníei a všelijaký kejklíři zbláznili ten lid a roztrousili pověry a nesmyslnost. Mně jak živo nenapadlo, abych o jistotě těch nemoudrých historijích pochybovati měla, poněvadž je moje matka vypravovala, tetka, kmocháčková a sousedka potvrzovaly je s přísahou; já sobě myslila: Dyť pak nebudou všickni lhát, tak to předce musí být pravda, co se čte a povídá, když to tak mnoho lidí — velikejch a rozumnejch lidí — též praví a věří … Oni se budou divit a mně sotva budou věřit, že sem já lidi znala, kteří ty pohádky o Fortunatovi, o císaři Octavianovi, o pěknej Meluzíně, o Bruncvíkovi, o Krizeldě, o Majoleně — pevně věřili a toho člověka, který by se opovážil o tom pochybovati, jako nějakého nejohavnějšího škůdce pronásledovali.“
10) Str. XXIII.: „Psal sem pak pro Slováků slovenským více jako českým způsobem mluvení; a to sice nejvíce proto, že, podle mého domnění, Cech lépe slovenčinu rozumí, jako sprostý Slovák češinu.“
11) V poznámce přidává Mich. Institoris: „Ba mnozí rodičové tak jsou nesmyslní, že nejen všelico o takovýchto nočních strašidlách svým dítkám vypravují, ale i sami jich straší, aneb jiným strašiti dopouštějí. Sem přináleží jmenovitě tak řečený noční Mikuláš, který tou noc před Mikulášem, v šeredném pohledu a oblečení, sem i tam po domích dítky strašívá, aby dobré byli, spolu pak jim i rozličné dětinské podarování přináší. A to křesťanská vrchnost může trpěti?“
12) Lékařským výkladem objasňuje tu učitel sedlákům kožní chorobu, když se pupence nametají po těle, čemuž lid říká: Stryga ho podstřelila.
13) Zíbrt, Seznam pověr a zvyklostí pohanských z VIII. věku. V Praze, 1895, str. 54—57. Srv. Český Lid VII. str. 75; IV. 290
14) V poznámce přidává Michal Institoris (str. 122): Jeden již dávno v Pána zesnulý výborný církevní učitel.sám mi vypravoval, že sobě jednonc jeho posluchači byli vzali do hlavy, své ženy koupati, aby tak vyzvěděli, nejsou-li některé mezi nimi strygy a čarodějnice. Při tom pak ták byli vážliví, že se osmělili i na tohoto svého duchovního otce nezbedně dotírati, aby spolu i on svou manželku dal zkoupati. Když ale on v tom jim‘ zmužile odpíral, nedali se jinače upokojiti, než tak, že ji musil od tolio koupání padesáti zlatýma odkoupiti. Když ale potom u svého zemského pána o to se požaloval, musili těch padesát zlatých zpátkem navrátiti.
15) V poznámce str. 126: „Mně sice, poněvadž sem o strygách hned od mého dětinství málo držel, na kolik se mužem rozpamatovati, nikdy nesnívalo, že by mne v takovémto tlačení krve byla stryga dávila. Poněvadž ale častokrát sem slýchal, že když taková hrubá, rápavá, jedovatá žába, kterou naši Slováci, ač nedobře, korytnačkou nazývají, někomu spícímu na tvář vyleze, že mu tak mocně ústa i nos stiskne, že kdyby mu někdo nepřispěl za včasu na pomoc, musil by se zadusiti, tehdy, hle, takováto žába mne obyčejně ve snách dlávívala. Toto noční dlávení naši Slováci, někteří skřítkem, jiní můrou, jiní opět znakem, a kdo ví, jakovým jiným jménem nazývají.“
16) V poznámce přidáno: „Někdy se stává, že se kráva sama může vysát. Často se též stává, zvláště kde jsou v maštali podmostiny, že se pod nimi rády drží veliké žáby, a ty krávy vysávají,“

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 3.0/10 (2 votes cast)
VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 0 (from 0 votes)
Pokusy o přirozený výklad pověr československých (díl první...), 3.0 out of 10 based on 2 ratings
2 263 views
;return;?>