Pokusy o přirozený výklad pověr československých na sklonku XVIII. věku (díl druhý)

Podává Dr. Čeněk Zíbrt.
Doplněk Grohmannovy sbírky pověr z Čech a z Moravy.

(Pokračování.)

V. O některých půvěrčivých domněních okolo dělání pole a okolo hospodářství.

Nejdříve vysmívá se učitel pověrečnému názoru, jakoby v pondělek oračku začínati nebylo dobře. Pokud se týče orání, není rozdílu mezi pondělkem a jiným dnem. Světíme toliko neděli, v ostatní dny, když nepřekáží déšť a jiné proměny, může se jakákoliv práce zahájiti.

Další výklady týkají se pověr o měsíci. V poznámce podotýká Michal Institoris: „Obzvláště plň měsíce, toto jest nejvážnější a nejmilejší modla půvěrčivých hospodářů, které se více nežli Bohu klanějí, a hotovi jsou radněj tři svaté neděle, jako jeden plň měsíce zanedbati.“

Lidé věří a povídají, že není dobře, když měsíc schází, aneb „od-budá“, rozsívati a sázeti semena, z kterého roste užitek nad zemí (např. žito, ječmen a jiné obilí, kapusta, mák atd.). Jiné věci, které přinášejí užitek v zemi (jako řepa, petržel, brambory), nemají prý býti sázeny a rozsívány v ten čas, když měsíc roste. Učitel dokazuje, že je zcela lhostejné, v kterou čtvrt měsíce jakékoli semeno se sází nebo seje. Vykládá přirozený původ čtvrtí měsíčních. Není tedy potřeba při pracích hospodářských pozorovati dny (pondělky a pátky) ani měsíční čtvrti.

Pověry tyto udržují a rozšiřují mezi lidem skladatelé kalendářů. Lid si vykládá dále z kalendářů pověrečně beze všeho rozumného důvodu také dvanáct znamení nebeských a řídí svoje práce podle nich, vy-světluje jejich jména symbolická podle svého rozumu, podle svých představ, na př. o rybách, o raku a pod.1)

Při této příležitosti rozpovídali se sedláci o rozmanitých pověrách při hospodářství. Nejdříve o vánočních obyčejích. Sedlák: Mnozí lidé zase, aby dobrou úrodu měli, berou v štědrý večer do nádoby zrno, tu nádobu kladou za stůl a z každého jídla za jednu nebo dvě ližice mezi to zrno dávají. Ta nádoba s tím zrnem musí potom přes celé vánoční svátky za stolem být. Potom toto, jakoby posvěcené zrno smíšávané bývá s tím, které rozsívat mají. A odtuďto dobré úrody sobě slibují. Jiný sedlák: Ba někteří pod ubrus zrno sypávají, takové přes svátky tam držívají, a též to s ním činívají, co ste vy pověděli, aby dobré požehnání na poli měli. Učitel vykládá vznik těchto pověrečných obyčejů odtud, že Spasitel, jehož památka narození o vánocích se oslavuje, lidem požehnání z nebe donesl. Lidé se domnívají, že Kristus v ten den svým příchodem na svět všecky věci posvětil. Proto lid koná všelijaké pověrky v ten den a v tu noc, když se světí památka Kristova narození. Zatím je to všecko jedno, chováme-li zrno, příští semeno, na stole, v komoře, v jámě, na sýpce. Proto žádná hojnější úroda nebude.

Ještě i to domnění mnozí za pravdivé uznávají, že při rozsívání nekaždá ruka šťastná jest, anebo že se po některém rozsévačovi nemůže dobrá úroda očekávati. To podle učitelova výkladu může býti pravda, když někdo rozsévá hustě, nebo řídce nebo nerovně, nebo když role není dobře zorána, ohnojena nebo semeno je nedobré.

Někteří lidé vrabce odpuzují pověrčivým způsobem od svých rolí. Berou zem z hrobu některého mrtvého člověka, dávají mezi zrno a tuto smíšeninu pak rozsívají. Učitel se posmívá, jak by mohla tato nevinná zem vrabečky zaplašiti. Vždyť vrabci i jiní ptáci na hřbitovy a na hroby zaletují, na věžích kostelních nad hřbitovem hnízda si robí. To je blud a pověrčivost.

Podobně bludná věc je, když lidé na Veliký pátek před východem slunce na zahradách a lukách mlátívají cepy ta místa, která jsou rozryta od krtků. Když je na krtky rok příhodný, může sedlák mlátiti cepem na Veliký pátek do sytosti, nic nevyhladí. Když je mnoho dešťů, vláhy, vyhynou krtkové sami beze všeho mlácení.

Taktéž prý někteří blázni na Veliký pátek před východem slunce led anebo sníh do jizby donášejí, a po všech koutech jej rozhazují, aby s tím blechy ze svého domu vypudili. Kdože by se takovýmto nerozumným „čarám“ nesmál? Rovněž jako, když lidé v slavný den vánoční z chrámu domů přicházejí, lněným a konopným semenem potřásají, z místa na místo překládají, aby prý měli dlouhý a hustý len nebo konopí. Čím přispívá toto potřásání semene k dobrému vzrůstu a hustotě, očištěné. Nebo již nebývá více do nich kladeno ku př.: která planeta v tomto aneb druhém roku panuje, a co s sebou přináší, vojnu-li aneb mor aneb neúrodu. Rovným způsobem, v který den jest dobré aneb zlé, žílu pouštěti, purgaciu (na počištění) bráti, vlasy stříhati, dítky od prsů odstavovati, dříví sekati atd. Než ještě jest jedno, co bych upřímně vinšoval, aby již jednouc z našich křesťanských kalendářů bylo vymustrováno, totiž bláznivé a pověr-čivé předpovídání: jaký v tento aneb onen den čas bude uvážíme-li věc se stanoviska rozumu zdravého, vybaveného z babských pověrčivých titěrek? Pilná, soustavná práce a Boží požehnání přinesou úrodu bohatou, nikoli daremné pletky.

Sedlák v dalším žaluje na svou ženu: Včera, když husy nasazovala, žádné sousedě ohně dáti nechtěla, obávajíc se, že nebudou husence z vejců štěstlivě vycházet. — Učitel soudí, že přenášení ohně v dědinách z domu do domu je vůbec nebezpečné. Pověra prý vznikla nejspíše tím, že opatrná žena, když v čas větru sousedka si přišla k ní pro oheň, vymlouvala se, že její husy a slepice sedí na vejcích, a že v takový čas není dobře oheň rozdávat. To se potom rozneslo a pověrčiví lidé tomu věřili, i tak prý vznikl počátek této pověry.

Když se kmitla v proudu řeči zmínka o ohni, dokazoval učitel jalovost představ, jakoby chléb zapomenutý nebo přeškorubek („to jest měkké a nedozralé vejce“ bez svrchní, hrubé skořepiny, které jiní slgátým vejcem nazývají“), na kterém červenou křidou kříž napsán jest, mohl udusiti požár, když se chlebem nebo vejcem hodí přes oheň. Podobno nerozumné je mluvení, že prý oheň nejde dále od hořícího domu, když někdo nahý kolem oběhne. Jiní zase na brány a dvéře domu mají obyčej všelico „machlovati“, v bláznivém domnění, že se domu takto poznačeného oheň nechytl. Rychlé hašení prospěje více, jak ukazuje zkušenost, než všecky pověry podobné dohromady.

Proti pověře, že oheň obyčejně jde za „podpaličem“ (kudy utíká, v tom směru oheň se šíří), tvrdí učitel, že tu rozhoduje směr větru a nic jiného. Také při zapálení bleskem rozhoduje vichřice, spojená pravidelně s bouří, a často překáží všelikému hašení. Lid si to vykládá, že se takovýto oheň bleskový nedá uhasiti, jen prý mlékem, ale to jsou všecko pověrčivé tlachy. Kde by se tolik mléka nabralo na udušení ohně, ať již vzniklého jakkoli, když se může oheň vodou zcela dobře hasiti?

Jde nyní o výklad, proč někteří lidé, když mají cestu před sebou, nechtívají se vybírati z domu mezi jedenáctou a dvanáctou hodinou. Říkává se, že takováto cesta není šťastná. Hodina jako hodina! Poněkud je nešťastný člověk, který jde na cestu mezi jedenáctou a dvanáctou. Z domova odchází hladov od oběda jižjiž připraveného, a než dojde, kam spěchá, tam zatím již oběd snědí. Tak se musí postiti a je nešťastný — vysmívá se v poznámce Mich. Institoris.

Mluvívají lidé o neštěstí, že kdo cestu začíná, aby se raději domů vrátil, když přes cestu přeběhne stará baba, nebo člověk s prázdnou nádobou nebo zajíc. To prý bude nešťastný na své cestě. To je taková, pravda, jako v koši voda. „Znal sem jednoho (přidáno v poznámce), který veliký byl polovky (lovu) milovník, ale zřídka kdy co ulovil. Jeho pak obyčejná výmluva bývala, že proto jest nešťastný, poněvadž jej hned tato, hned druhá stará baba, aneb jako on říkal: stará stryda s prázdnou nádobou předešla. Než rozumněji byl by učinil, kdyby byl při tom pomyslil, že když tyto baby, ačkolvěk jsou již staré, předce však nezahálejí, ale hned z rána jdou na vodu k své a svých domácích potřebě, skrze to jej napomínají, aby i on, když jest ještě mladý a čerstvý, daremně s svou flintou čas nemrhal, ale na to místo raději své hospodářství piloval.“

Prostí lidé také ten obyčej mají, když ženou dobytek („statek“) na jarmark, z chléva zpod prahu berou hrstku země a za dobytkem vyhodí, aby měli tolik kupců, kolik je prášků v té hrstce země. Učitel se tomu směje. Kupec každý kupuje, co se mu líbí. Když se mu zvíře nelíbí, může prodavač vyházeti z maštale všecku zem až na skálu a nic to neprospěje.

Někteří lidé, když dohánějí domů z jarmarku koupený dobytek, vedou jej zadkem, pozpátku do maštale. Potom s vejcem a s poduškou utírají, aby byl dobytek tučný a hladký. To je práce daremná a ničemná. Kdo dobře chová dobytek, daří se mu, a kdo si nehledí dobytka, může stírat třeba každý den tisíci peřinami, dobytek zhubne.

Mnozí lidé na den sv. Lucie česnek s chlebem dobytku dávají, aby mu čáry neškodily. Mnozí zase žjer („množství červíků, které spolu v tovaryšství z jednoho místa na druhé lézti a tak sobě potravu hledati obyčej mají“) do svých maštal zakopávají, aby dobytek tak spolu se držel, jako ten žjer, a „žeby z něho nic neskapalo“. Lépe by prospělo dobře opatrovati dobytek než tropiti podobné pověrčivé kousky.

Někteří lidé telátka pověrečně v jisté dni od cecků odlučovati obyčej mají. Učitel schvaluje, že tak moudře činí, nebo když tele může se vychovati a uživiti již bez mléka, může se v kterýkoli den odloučiti.

Mnozí zase při dobytku na barvu pozor nedávají. Nebo jeden této barvy dobytek kupuje, jiný zase jiné, s tím domněním, že v jejich dvoře jen takové a ne jiné barvy dobytek šťastný zůstává a se rozmnožuje. Učitel namítá, že dobré zvíře je dobré, jakékoli již je barvy. „Nanichodnost“ zvířete nezáleží v barvě jeho. To všecko jsou básně a pletky nesmyslných a pověrčivých lidí.

Na Štědrý den zamykávají nad ovcemi zámek, aby se žádná neztratila neb aby žádnou vlk nesežral. Učitel vtipkuje: Kdyby někdo s tím zámkem ústa vlkovi zamknul, mohl by bezpečný být, že ten vlk žádnou z jeho ovec nesežere. Anebo, kdyby někdo svůj ovčinec s tím zámkem zamknul, když jsou ovce v něm, tehdy by se mohl nebát, že se některá z nich ztratí. Ale když kdo jen samý zámek mezi ovcemi aneb nad ovcemi zamyká, ten daremnou a nanichodnou věc koná.

Nemůže-li to prospěšná věc býti, když lidé v Štědrý den stromy povřísly okrucují, aby úrodné byly? ptá se v dalším hovoru sedlák. Učitel chválí tento obyčej. Toto ovazování stromů může chrániti před mrazem, před ohryzením od zajíců a zvěře, ale mělo by se to konati dříve, než o vánocích. Kdo ovazuje na vánoce a myslí, že snad právě vánoční doba tu má nějaký zvláštní účinek a nikoli přirozená ochrana stromů, ovázaných slámou, koná daremnosti, pověry.
—————————————————————-

VI. O půvěrčivosti, Měrou při naroseni, do manželství vstupování a umírání člověka špatnost lidská zachovává, jako též i o jiných daremných pletkách.

Nejdříve vysvětluje učitel sedlákům, co znamenají planety a aspekty v kalendářích podle hvězdářských výzkumů, a dokazuje, jaký je to nesmysl, uváděti v domnělý styk tyto planety a aspekty s budoucími osudy dítěte narozeného pod tou neb onou planetou.

Může-li to pravda být, že z takového dítěte, které již jeden anebo dva zuby má při narození, věštec bývá, a že vidí i ty věci, které jsou pod zemí? — Rozum člověku nezáleží v zubech. Zrak lidský nemůže proniknouti tmavou, hustou zem aneb skalní hmotu, třeba se člověk se zubem narodil.

Povídá se mezi lidem také o dětech „podvrhnutých“, že prý zlý duch dítky odnáší a na místo nich jiné donáší, které svým ustavičným pláčem, hněvivostí, nepokojem a „jinou nerádou“ mnoho trápení rodičům činívají. To je vymyšlenost. Dítě nemocné často změní posavadní chování, pláče, běduje. Lidé nemohouce vyzvěděti pravou příčinu nemoci, věří, že mu „stryga počařila“, nebo že jest podvrhnuté.

I to bývá mluveno, že nekřtěnátka při svém hrobě každý sedmý rok plakávají. — Bezdušná mrtvola děťátka, třeba nekřtěného, plakati nemůže. Kdyby tu křest rozhodoval, pak by na židovských hřbitovech byl slyšán ustavičný pláč, když všichni židé pochovávají se nepokřtění.

Panna, která chce zvěděti, za koho se vydá, postí se v suché dny a doufá, že se jí ve snu budoucí manžel zjeví. Učitel tvrdí, že není souvislosti mezi postem a zjevením budoucího manžela ve snách. Ostatně zamilované osoby, kdyby se i nikdy nepostily, předce o takových věcech často sny mívají.

Mnohé panny, aby v manželství žádných dítek neměly, zamknutý zámek před svatbou do studně házejí. Kde se v manželství nezpůsobilost nalézá, není tam dítek, ačkoli žádný zámek před svatbou nevěsta do studně nehodila.

Někteří zase pevně věří, když nevěsta před svatbou pozpátku na schody nebo řebřík stoupá, že za tolik roků nebude míti dítky, na kolik stupňů vstoupí. Nevěsta při oddavkách přisedne v kostele tolik prstů, kolik chce míti dítek v manželství, anebo když přichází od oddavek, dělá něco s tolika prsty, kolik dítek chce míti. Učitel ukazuje drasticky, v čem záleží požehnání rodinné, v podobných titěrkách nikoli.

Některé nevěsty, když stojí před oltářem při oddavkách, přistupují svým ženichům nohy, aby potom měly v manželství přednost. Bezprospěšný skutek. Někomu nevěsta může pětsetkrát nohu při oddavkách přestoupit, a předce nedopustí, aby mu panovala, a naopak některému „mumákovi“ nevěsta na nohu při oddavkách nešlápne, a přece v domě vládne sukně.

Když o svatbě prší, bude prý manželství plačtivé; pohoda předzvěstuje šťastné a radostné manželství. Svornost a láska činí manželství šťastným. Dešťová voda nebo paprsky sluneční nic nerozhodují. Podobně cukr, med a jiné sladkosti nic nepomáhají novomanželům pověrčivým k budoucímu snad radostnému a sladkému manželství, ani zašívání kořínků a zelinek do záhlavků nebo peřin. Muže také neumoří, když nevěsta v den oddavek postavuje čepce na hlavu a věří, kolik si jich dá na hlavu, tolik že bude míti manželů.

Povídají, kdo tichou smrtí umírá, že bude blahoslavený, a kdo v trápení dokonává, že přichází do pekla. Pravý křesťan neuvěří v takové bezbožné věci babské.

Podle domnění některých lidí nemá se také žádná bylinka aneb sláma do truhly k zemřelému položiti a do země zahrabati. Nebo že proto pole a osení mrazem aneb krupobitím bývá zkaženo. Učitel nevěří : Taková bylinka aneb slámka nemá žádného společenství s mrazem anebo s krupobitím. Ještě mnozí za to mají, že z jednoho chotáře (stavení) do druhého není dobře mrtvé tělo přinášeti, jinače že takové pole, přes které nesené aneb vezené bývá, neštěstí neujde. Učitel, také tuto pověru odsuzuje: Mrtvá těla daleko vozit proto není dobře, že přítomným smrad z nich vycházející snadno uškodit může. Ale to nevěřte, že by odtuď na poli něco zlého následovat mohlo.

Povídají, jestli matka něco ukradne, tehdy že dítě zloděj býti má. Jediný zlodějský skutek, který matka vykonala, nemůže způsobiti, aby dítě bylo pak ve svém životě zlodějem.

Některé ženy nesmějí mokré ruky o své šaty utírat, poněvadž za to mají, že dítě bude míti hlavu krastavou. Učitel dává pokyny ze zdravovědy, jak se dítě čistotou a nenošením teplých čepic nebo čepců uchrání před chrástavostí.

Bláznivě smýšlejí ženy, které vonné kvítí při sobě nositi nechtějí, aby pak dítěti z úst nepáchlo. Vonné kvítí, jež matka nosila, nemůže míti účinu na ústa dětská.

Mnohé ženy nesmějí po západě slunce vodu píti; nebo tomu věří, že taková voda v nich zůstati musí. Voda po západě slunce vypitá právě tak pořádně z člověka vychází, jako ta, kterou ve dne pije. To je věc nesmyslná.

Povídá se též, že dítě nemá ssáti, až pokud se nepokřtí. Učitel se vysmívá, že podle toho by židovské dítky nikdy ssáti nemusily.

Někteří zavíjejí k dítěti do plenek něco soli a chleba, aby mu čarodějnictví neuškodilo. Jiní od prsů neodlučují dítě v čas oračky, ale raději v žitvě nebo v zimě. Někteří zase zavíjejí novorozeňátko do kožicha, aby kadeřavé nebo kučeravé vlasy mělo. Dávají vyžebraný chléb jísti takovým, kteří se tvrdo učí mluviti.- Matky odhryzují dítěti nehty, aby nebylo zloděj. První zub, který dítěti vypadnul, některé matky pohlcují, aby dítěti pěkné zuby narostly, a aby ho nikdy nebolely. Mnozí kladou do první koupele k dítěti penízky, aby nikdy v životě nemělo nedostatek v penězích. Kladou péro, aby se dobře učilo. Kladou vejce, aby mělo líbezný hlas. Do kolébky kladou klíče, aby dobře spávalo a neoplakávalo. Bibli aneb jinou svatou knihu anebo otcovu košili, aby k dítěti čarodějnice nepřišla, aneb aby jich něco neukradlo. Učitel odbývá všecky tyto pověry, že to jsou věci bláznivé.

Povídají, když ženě, jdoucí na úvod, přichází v ústrety člověk mužského pohlaví, že bude míti příště chlapečka. Potká-li ji žena, bude míti dcerušku. Učitel se posmívá, že je to pletka, že jsou toho jiné přirozené příčiny.

Mnozí lidé až do sedmého roku neodstřihují dítěti vlasy, z obavy, že by mu tím rozum ukrátili. Lidský rozum nepřebývá ve vlasech.

Sedmý syn některých rodičů podle domnění prostého lidu bývá šťastný při sázení stromů a při hojení nemocí. — Bývá ovšem (poznamenal učitel), má-li k tomu potřebnou známost a způsobnost, ale ne proto, že je sedmý syn rodičů svých.

Někteří lidé narozené dítě proto na levý bok neukládají ležet, aby, když doroste, nebylo „krcho“, aby neužívalo levé ruky místo pravé. Mnozí lidé se domnívají, že dítě nebude jídat taková jídla, z kterých o krtinách někdo z jeho kmotrův a kmotřiček nic nejedl. Protož nechť všichni z každého jídla, jež se o krtinách klade na stůl, kolik tolik okusí. Někteří rodičové první teplé jídlo, kterým dítě krmí, dýcháním nepřechlazují, aby dítě bez opaření svých úst na potomní čas i nejhoroucnější jídlo mohlo užívati. Všechno to vyhlašuje učitel za daremné pletky.

Někde ženy, které provázejí nevěstu k oddavkám, za ten čas, pokud nevěsta při oltáři stojí, sedají na její místo, aby nezachladlo, Jinače že by i láska v manželství tak zastydnouti musila. Učitel podotýká, že láska nebo neláska manželská mají jinde svůj základ.

Povídá se též, že novomanželé mají spolu na jedenkrát a jedním krokem při oddavkách přistupovati k oltáři, jinače že ten musí zemříti za krátký čas, kdo prve k oltáři přistupuje. Také radívají ženichovi, aby vpustil do čižem několik penízků, že bude pak v manželství vždycky peněžný. Podle domnění obecného lidu novomanželé mají spolu jísti z jednoho talíře, aby se vespolek milovali, a mají, když měsíc plný jest, se oddávati, aby byli šťastní. To vše vyhlašuje učitel za babské básně a pletky, kterých si rozumný člověk nevšímá.

Obyčejně kladou lidé do rakve k mrtvému, co jemu bylo nejmilejší v životě, na př. jeho dýmku, jestli rád kouřil, aby po smrti nepřicházel. Učitel se tomu směje. Na podobné věci oblíbené musila by býti veliká truhla. K mrtvole opilcově musil by býti položen aspoň jeden soudek vína nebo jiného nápoje.

Mluvívá lid, že nemá člověk v hrobě pokoje, který všecko nesplnil, co ve svém životě zaslíbil. — Mrtvola nic necítí a nic neví ani o pokoji ani o nepokoji.

Někteří lidé aby se zbavili blech a štěnic (ploštic), dávají některé do truhly k mrtvole, aby s ní byly pochovány. Učitel přiznává, že se lidé takto zbaví neřesti, blech a ploštic, ale jen těch, jež dali do truhly k mrtvole; ostatní zbyly doma a množí se, když se bedlivě nečistí, dále.

Často i to se povídá, že ten, kdo mnoho stavení dělá, v krátký čas musí zemříti. Ovšem, souhlasí učitel, kdež skrze stavbu starost svou z míry rozmnožuje a tak života si ukracuje.

Je-li znamení smrti nemocného, když při něm svíce temně hoří? Kde je ve světnici dusno a pára, tam svíce vždycky hoří temně a není to znamením smrti.

Mnozí lidé, když člověk nemocný dokonává, otvírají dvéře aneb okna, aby duše pryč odjíti mohla. Rozumně tak lidé činí, vypouštějíce z jizby vzduch škodlivý, vpouštějíce vzduch čerstvý, zdravý.

Vypravuje sedlák o pověře v šestinedělí: Mně před několika letmí, když moje první manželka v šestích nedělích zemřela, některé ženičky to radily, aby ta postel, na které nemocná ležela, každý den od ženy vdovy popravována byla; jinače, že zemřelá nebude míti v hrobě odpočinutí. Učitel to vysvětluje: Pěkný ženský fortel! Skrze to se vám některá zalíbiti chtěla, abyste ji za manželku pojali.

Lidé takový hřeben, kterým byly česány vlasy mrtvého, zavrhují, aby se snad někdo živý s ním nečesal, poněvadž prý by mu vlasy vypršely nebo by dostal mnoho vší. Podobná pletka nerozumná je, když povídají, že tomu člověku po smrti zůstávají ústa otevřená, kdo někdy něco jedl na cestě do kostela. Učitel poznamenává, že by každému ústa po smrti zůstala otevřená, kdyby lidé z obyčeje nebo též z nějaké bláznivé příčiny jich nestiskali dohromady.

Povídá se také, že nejlepší prostředek k zapuzení bradavic je potříti bradavice rukou mrtvého. I zubů bolení zahánějí někteří lidé s hřebíkem, kterým truhla umrlčí byla sbita. Hřebíkem tímto prý dlužno, zuby párati, chceme-li, aby nás nebolely. Berou také kus dřeva z rakve ze země vykopané a kladou jej mezi kapustu (zelí), aby housenky nežraly. Zase pověrčivé, daremné i škodlivé věci.

Na konec vylíčil učitel shromážděným sedlákům vzor pověrčivé ženy, na kterou se pamatoval z dob studentských. Tato stará žena o ničem jiném neuměla hovořiti, jen o pověrčivých, daremných básních. Při každé práci zachovávala něco bláznivého.

Když něco na trh nesla prodávat, musila čižmu na pravou nohu* dříve a potom na levou obut, aby dobře a draho prodala. Když mačku (kočku) k svému domu přiučit chtěla, nesla ji několikrát okolo ohniště ve své kuchyni a zadek její o to místo otřela, kde oheň hořívá, potomně jí dala takový kousek chleba sežrat, který prve pod pazuchou (paždí) zahříla.

Slepku nikdy v jiný čas na vejce nenasazovala, jen v den nedělní, když lidé z kostela vycházeli. A obyčejně vejca z čapky na hnízdo sypala; hnízdo pak udělala z takové slámy, na které její manžel spával,, aby mnoho kohoutů měla. A v Štědrý den obyčejně své slepice prosem, krmila, aby mnoho nesly.

Jednouc nalezla člověčí zub, ten vzala a do svého roucha zašila k tomu cíli, aby bolení zubů nikdy neměla. A když jejím dítkám první zuby vypadovaly, ona takové pohltla, též proto, aby dítky nemívaly, bolení zubů.

Když se někdy na klínec poranila, tehdy ten klinec do slaniny aneb sádla vstrčila, že by poraněné tělo nezapuchlo. (Sedlák: To byla v pravdě bláznivá žena. Však takovým způsobem klinec chtěla hojit, a ne svou ránu?)

Když náthu ztratit chtěla, hledala příležitost, aby byla mohla svůj nos do cizího ručníka vysakat, a tak tomu, komu ručník přináležel, náthu odevzdat. Když svině prvníkrát na pole vyháněla (a to v středu činila), musila řemen z nohavic pod práh chléva položit, aby ho překročily, a aby proto do domu z pole natrefily. Když se z domu někam vybírala, musila pravou nohou nejprv práh překročit, aby šťastná byla; a jestli v takový čas něco zapomenula, nesměla se navrátit, ale musil to jiný za ní z domu vynést, jinače by ji neštěstí bylo potkalo.

Krávu svou bila žebráckou palicí, aby nekopala a aby mléko pustila. Když se někomu kýchlo při jejím mluvení, obyčejně říkávala: Ať jo pravda. A komu se někdy rannějšího času kýchlo, tomu předzvěstovala, že dostane dar aneb zkusí něco nového. Tomu ale neštěstí předpovídala, komu se při obuvání čižem kýchlo.

Když ocet zadělávala, ač neměla příčinu, předce se hněvat musila, aby ocet ostrý byl. A octovný džbán nikdy na stůl nekladla, ani darmo octa nikomu nedala. Nebo se obávala, že se proto ocet zahubit musí.

Lenové aneb konopné semeno držela v dlouhém vreci, zvláště když se rozsívat mělo, aby dlouhý len a dlouhé konopě narostly. Jako též pro touto příčinu na den Očišťování Marie tancovávala.

Při tomto všem mnohé věci, obzvláště pak příjemnou aneb nepříjemnou chvíli často bláznivým lidem předzvěstovávala. Tak na př. pravívala: Jaký čas na Medarda, takový bude v žatvě; a jestli na den Medarda aneb Jana Krstitele prší, tehdy že za tím ustavičně 40 dní musí pršet, a že bude mnoho ořechů. Dále, jestli ta noc, v kterou památku Narození Krista Pána sobě připomínáme, jasná jest, pravila, že bude drahota. Potom, jestli na Urbana prší, že bude hojnost vína; jestli na den Zvěstování Marie pěkný čas, že bude dobrý rok.

Když porozuměla, že v některém domě mnoho ploštic aneb blech se nalézá, hned radila to, aby tři ploštice anebo tři blechy spolu s jedným penízkem, do škatulky zapravené, aneb do plátenca uvázané, a tak na křížné cesty zanesené byly, že takovým způsobem všecky ty blechy a ploštice k tomu se přestěhovat budou, kdo tou škatulku anebo to plátence zdvihne.

Takovému, který měl zimnicu, radila to, aby se v Zelený čtvrtek postil, že jistotně přestane. Tomu, který se na novou hospodu přestěhovat chtěl, radila, aby to činil ne v středu, aneb v pátek, ale v jiný den, a to v takový, když měsíc roste, jinače, že jeho hospodářství odrostat bude. Potomně, aby do nové hospody nejprve psa, anebo mačku svou vhodil. Nebo podle jejího domnění, kdyby sám člověk nejprv doň vkročil, musil by v krátký čas umříti. Naposledy aby do takové hospody nejprv metla, sol a chléb byli přineseni.

Služebným děvkám, jestli u pánů svých přivyknut chtějí, radila to, aby hned, když do domu, v kterém sloužit chtějí, přijdou, do peci popatřily, a aby v první neděli do kostela nešly. Potom aby ve středu a v pátek do služby nepřicházely, jinače že by se jim nešťastně vodilo.

Vandrovníkům z domu vycházejícím radila, aby se zpátkem na svou vlast neohlídali. Nebo kdyby to učiniti, nemohli by v cizině přivyknout.

Furmanům radila, aby v biči vpletený hadový jazyk měli, jestli chtějí, aby jejich koně mnoho síly měli. Potom, aby své koně s takovou handrou utírali, kterou z oběšeného člověka šat dostali, jestli chtějí, aby byly pěkné a tučné.

Pannám radila, aby ve Veliký pátek za sebou izbu zametali; anebo na den Ondřeje olovo topili, že jim budoucí jejich manžel ukázán bude.

Krčmářkám aneb šenkýřkám radila, aby, když sud načínají, nejprvnější holbu některé panně aneb mladé ženě z něho odměřovaly, že se jim pivo aneb víno rychle mine.

Když se jednouc na jistého člověka byla velmi nahněvala, nejprv vyhledala klinec z truhly mrtvého, a ten do šlépěje toho svého nepřítele zabila, s tou nadějí, že musí okulhavět, ale na štěstí, nic zlého se mu nestalo. Když se jí v tomto nepoštěstilo, vyhledala …. tohože svého nepřítele, a takové v ohni pálila s tím domněním, že se skrze to popálit musí. — — — — Ale ona při tom nedošla cíle. Ale poslouchejte dále, co dělala. Vzala málo země z takového místa, na které ten její nepřítel stúpil, zakroutila a zavázala takovou do jistého plátenka, a s tím do komína oběsila, aby se udila, za to maje, že ten její nepřítel pomalu vyschne a v krátký čas v mnohém trápení zemříti musí… Potomně zakopala pod práh tohože nepřítele svého nejprve žábu, potom ještěrku, aby, když takové překročí, do těžké nemoci upadl. Ale i s tím nic nevykonala. Naposledy, když okolo statku tohože svého nepřítele něco maklovala, a tento ji v maštali své jako zloděje v noci polapil, a rychtářovi do ruk dal, dostala 25 korbáčů.

Často též pravila, že když ženy šaty chtějí prát, mají všichni v domě veselí být, aby se šaty dobře vypraly, a aby pěkný čas byl. Potom, kdo hoře hřbetem z postele povstává, že se bude přes den hněvat. Kdo chce, aby mu z očí nepřišlo, že má chléb a sůl při sobě nosit. Kdo na opak košelu oblečenou má, že tomu z očí nezaškodí. Kdo chce smělé dítky mít, že jim má hned po pokrstění meč do ruky dát. Kdo palec oběšeného člověka při sobě nosí, že ten může bezpečně kradnut. Nebo že ho žáden nevidí, kdo čtyrlistnou ďatelinu při sobě nosí, že bývá štěstlivý.

Dále pravila, že takové dítě nebývá pěkné postavy, kterému se před šestima rokmi věku jeho, košela aneb jiná šata, když měla šitá být, odměřila; že dítky nemají pod stůl lézti, jinače že nebudou dobře růsti; že ten, kdo ráno na den Narození Krista Pána surové vejce vypije, velmi silný bude; že se v tou noc, v kterou památku Narození Krista Pána světíme, mezi jedenáctou a dvanáctou hodinou všecky vody na víno zamění; že prázdnou kolísku není dobře kolísat. (Sedlák: Pravda, nebo je věc daremná!). Že v noci do zrcadla není dobře hledět. (Sedlák: Nebo nevidí člověk nic.) Ale ona pravila, že se ďábel v něm snadno spatřit dá. Potom, že po smetišti není dobře chodit. (Sedlák: A snad že by se smeti nazpět do izby nevnesly? A mnozí, kteří přes smetiště šli, byli štěstlivi, když prsten aneb co jiného v něm nalezli).

Ještě, že pokud‘ těsto v korytě kyne, nemá se izba vymetat, aby se skrze to chlebu dobrota nevymetla. (Sedlák: Ba a snad aby lenivé ženy měli s čím svou lenivost ukryt, když jiní lidé do jejich nevymetené izby přicházejí.)

Dále, odtuď zavírala, že dobrý čas bude, když se všechen chléb, který na stůl položen byl, při jídle minul. Obrus na stůl nikdy opakem hoře obráceným nezastírala. Nebo věřila, že by se proto někdo nemohl nasytit. Jako též takový obrus nikdy přes noc na stole nenechala, ani ližiců v hrnci. Nebo za to měla, že proto někdo dobře spát nebude.

Svícu po uhašení dolů vrchem do svícníka proto nekladla, aby procítit mohla, kdyby snad zloděj do jejího domu přišel. Sedlák namítá, že proto neklade tak svíci, že se v čas potřeby nedá rychle zapáliti.

———————————————————————
1) V poznámce projevuje Mich. Institoris přání: Naše kalendáře sice již, buď Bohu chvála, oď rozličných před tím obyčejných a pověrčivých kusů jsou

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 0.0/10 (0 votes cast)
VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 0 (from 0 votes)
926 views
;return;?>