Pokusy o přirozený výklad pověr československých na sklonku XVIII, a na začátku XIX. věku (díl třetí…)

Podává Dr. Čeněk Zíbrt. @P@III.
(pokračování, zatím nekorigováno)
Další česká kniha, o kterou jde ve článku tomto, má název: „Lucian, syn Fortunatův a obec Kalenská, aneb kniha o pověrách, v které se obšírně vypravuje, kterak to Lucianovi prospívalo, Se na duchy a strašidla již nevěřil; po vyloženi pověr písmem svatým, rozumem a zkušeností, jedná se o pověrečném jednání v nemocech, o můře, snech, sympatyi, zažehnávání, při hospodářství, dobytku, prodávání a kupování, při malých dětech, kmotrovství, sňatku manželském, smrti člověka, na štědrý večer, o volení dnů atd. Od Jana Javornického, biskupského notáře a faráře církevního, Díl první, v Prase, 1827″, str. 174.

Podkladem jejím byly uvedené již knihy německé a částečně, jak se pravdě podobá, také uvedené obě knížky české. Vybírám opět místa význačnější, nejdříve názory Javornického o tom, co jest pověra, jak dlužno proti ní vystupovati, a zase pak celou spoustu dokladů pověr, zároveň s pokusem, vykládati zjevy pověrečné přirozeně.

Pověrečný jest ten, kdo víc věří, než pravda, a nepatřících prostředků užívá. Takový pověrečník jest, kdo v zimnici cedulku jistými slovy popsanou na krk sobě pověsí a uzdravení očekává. Ten zajisté víc věří, než pravda, poněvadž černé na bílém tak málo nemoc zhojí, jako kdybychom při hladu kus chleba na krk sobě pověsili a nasycení čekali.

Také ten jest pověrečný, kdo něco za pravdu drží, nemaje ? tomu dostatečného důvodu. V příkladu, věc škodlivá má býti to, když v pátek bílé prádlo oblékáme, anebo když mrtvý přívětivý pohled má.

Pověry vzaly počátek odtud: Lidé viděli, že se něco stalo, to jest: neviděli příčiny; a že té příčiny neznali, měli to za něco skrytého a neviditelného. Oni přičítali takový oučinek duchům. Kráva dala krvavé mléko — odkud to? nevěděli, nezkoumali příčiny: tedy přiřkli oučinek zlému duchu, čarodějnici, udělání. Člověk věří vždy dřív a raději, nežli věc pozná. Jeho víra jest pověra, a zůstává tak dlouho, dokud ho příhodná příležitost nepoučí.

Pramen tedy pověr jsou a zůstávají oučinkové v přirozenosti, jejichžto příčiny smysly svými nechápáme. A proto takové oučinky skrytým a neviditelným mocnostem přičítáme. Neviditelné bytnosti aneb ducha nemůže si člověk představiti, pročež ve fantasii skládá podobizny, obludy ďábla s kopytem a rohy, prostovlasé čarodějnice na vidlích a košťatech, ohnivé draky. Člověk sám takové potvory dělá.

Nejlíp takto pověry pohřbíme: Hledejme pravé příčiny o věcech a hned pošetilost a směšnost pověrečných skutků ukažme. Při prostředcích, kterých užívá pověrečník, jako při čarách a zahánění nemocí, zlehčuje se náboženství, bližní škodu bére, rozumný zlomek proměňuje se v jalovou řezanku, rozmáhá se tupost a nepravostem cesta se klestí. Místo toho, co by se oučinek s příčinou srovnati měl, co bychom toho potřebovati měli, co rozumní činí a radí, co bychom pokojně dobrého skončení očekávali měli, přičítáme věcem takové příčiny, kterých nemají, doufáme a strachujeme se pro nic za nic, zakládáme na řeči lidské, sami pak o ničem nepřemýšlíme.

»Bůh tento pořádek ve světě ustanovil, aby každý oučinek takovou příčinu měl, která s ním přirozeně a skutečně spojena jest. Také srovnávají se věci vespolek jako záměr, cíl aneb oučel a prostředek.«

»Každý směřuje k tomu, aby se denně jednou nasytil; prostředek k tomu jest pokrm a bez pokrmu toho cíle nedosáhne žádný.« Odtud spisovatel vychází, aby dokázal bezpodstatnost pověry, že má čeledín koně zdravé a pěkné, když jde o půlnoci k šibenici, odřízne z oběšeného kus »klocu« a pak otírá koně tímto »klocem«. Otázkami a odpověďmi přesvědčí Lucian sousedy, že není jiného prostředku, aby koně pěkně vyhlíželi, než pořádné krmení a čištění. Ostatně prý jest každému svobodno, kdo obroku šetřiti, lecjako krmiti a koňů čistiti nechce, přece však pěkné koně míti žádá, ať jen klocem z oběšence koně potírá, pak se alespoň přesvědčí, zdali tím prostředkem cíle dojde.

Každý tedy oučinek přirozeně musí býti spojen se svou příčinou. A toť ten klíč, kterým se otevře zámek všech pověr. Dlužno při tom pozorovati, jak se kolikráte přihodí několik účinků a jeden není příčinou druhého. Může se na př. státi, že někdo šije jehlou, kterou byl šit rubáš na nebožtíka. Nedlouho potom se roznemůže. Nesmí pak tu jehlu pokládali za příčinu svojí nemoci. Kdo ví, čím se v tom čase pokazil.

Tomu říkají lidé také předcitem, když skrze kromobyčejné znamení něco nového zvědí. Některý člověk slyší ve spaní udeření, hřmot, břinknutí aneb zaklepání na dvéře; to se zdá také člověku, který v popeli leží a nespí, buď zdřímá aneb hrozná divadla sobě představuje: tu by měl oči sobě protříti, vstáti a vyšetřiti, nebylo-li to zavznění v uších neb jiná přirozená příčina. Zůstane však tiše ležeti a nehýbá ani oudem. Který v strachu ohlíží se po světnici a ničeho nenalézaje praví: ,Duch byl, znamení to bylo!’ To je ale nerozumný závěrek. Dokud dobrým rozumem a zdravými smysly přesvědčeni nejsme, nemáme tak souditi.

Psi vyjí, kočky se kousají, sůvy hohtají, červotoč v stěně vrtá, na půdě něco padlo. Ihned lidé praví: ,To jest jisté znamení, že nemocny v domě umře.’ Darmo jim rozumny člověk vykládá, proč psi vyjí, kočky se kousají, sůvy hohtají, a že červotoče v tiché noční době slyšeti jest a že udeření na půdě svou přirozenou příčinu má; ne, to jsou samá znamení smrti. To je nerozumný závěrek, neb Bůh nikde neustanovil vytí psů a hohtání sov za proroky smrti; to však v Písmě nacházíme, že hodina smrti naší nejistá a nepovědomá jest.

Někdy v noci jest něco slyšeti. Ihned se praví: ,Totě něco neobyčejného;’ tu hned sem a tam se myslí, co se stane aneb který přítel umře. Přihodí-li se pak, že některý přítel umřel, tuť dotvrzují: ,Zdaž jsme to nepředcítili ? Stalo se.’ Jakoby lidé v každém čase neumírali. To domejšlení ale jest bludné. Nechť někdo umře, aneb něco nenadálého se přihodí, má to přirozenou příčinu, jen že my toho důvod nevíme. Kolikrát se náhodou něco stane. Nemocny leží na smrtedlné posteli a kočky na půdě převrhnou nějakou nádobu. ,Nemocný umře!’ Nu, byla-li v něm samém příčina smrti čili kočky tím převrhnutím příčinu ? smrti daly ? Který rozumný bude na kočky hádati ? Kdybychom věřiti měli, že po udeření neb jiném neobyčejném znamení někdo umře, mohli bychom právě tak věřiti, že po dešti oheň vyjde, protože se to časem stává; je-li pak ale déšť ohně příčina? Když někdo z přátel umře, bývá na kolik mil vzdálený. Svým tělem nemohl takového znamení dáti; duše pak bez těla nápodobně zjeviti se nemůže. Lidé však praví: ,Kdo zná moc duchů?’ I to jest marná výmluva, neb duchové z svého místa nemohou. Tak to máte, když se předcítění naplní. Jest to pouhá náhoda . . .

Pouhým pomyšlením nemůže žádný přítomný, tím méně nepřítomný člověk v duši jiného buď myšlení neb představení vzbuditi, z čeho prej máme znění v uších neb skytání. Pokusme se o to, když tak pohromadě jsme, jedenkaždý na něco mysleme — — zdali to, co si jedenkaždý myslí, v duši jiného něco působí? Aneb mysleme si na přítele, který u příkladu v kostele, na poli aneb jinač nepřítomný jest, a pak se ho tažme, měl-li o tom myšlení našem znamení neb pocítění? Zajisté ne. Tak také duše nemocného nemůže v duši nepřítomného přítele působiti, neb duše nemocná nemá vyšší moc nežli duše zdravá. Kdo by na taková předcítění věřil, věřil by věci nemožné. Máme-li předcítění a vyplní-li se, nepochází to z nějakého nadání, nýbrž jest to předzvídání v naší vlastní duši, která ustavičně oučinlivá jest, soudí a z kolika věcí na jednu zavírá . . .

Můra není nic jiného, než křeč, přirozená tíseň v prsech a nohách a pochází zvláště z zkaženého žaludku a husté krve. Lidé, kteří mnoho jedí a málo pijí, mnoho sedí a málo chodí, nejvíc toho zakoušejí. Když jest žaludek mdlý a přecpáme ho jídlem, nadme se, neb opírá se o oponu, která se tiskne a ty bolesti působí. Neb oběh krve zastavuje se, dýchání jest těžké, smyslové se zmírnějí, hlas se zaráží a povstává tesknost, takže člověk myslí, že na něm leží tíž jako centnýř. I to lékaři zpozorovali, že ti, jenž na zádech leží, začasté od můry tlačeni bývají. Kdo tak leže spí mívá těžké sny. Lidé v takovém stavu věří pevně, že nespali; tím pevněji, poněvadž strašné obrazy, kteří jim dle jejich umínění pokoje nedali, vypsati umějí a své pochybování navlas vypovědíti znají. Tu prý seděl černý mužíček na stolici, najednou se tak natáhl, že byl až k stropu, opět se skrčil, ke mně přiskočil, na mne se položil a tlačil mne až k zadušení. Pak zmizel a tu teprv mohl jsem dýchati a křičeti. Jiný vypravuje: Tu ležel pes podle mne na zemi, vstal a oklepával se hrozně a v malého mužíka se proměnil. Potom ke mně na postel vstoupil . . .
Kdo v střídmosti spát jde, nezví nic o můře. Toť pochází od sepření srdce na odporu z jedné a života z druhé strany, a při těžké krvi můra jako pes, jako mužíček vyhlíží.

Jiní pověreční mají za to, že to duch moras, který z jiného člověka vychází a druhého k svému vyražení tlačí. Jiní mají za to, že čarodějnice ducha neb ďábla k tomu navádějí, aneb že to samy dělají. Tu ale patrně viděla, ‘ že to pověra jest, neb toť obyčej člověka, když příčiny některého oučinku nezná, že obyčejně to na ducha neb ďábla svádí, jak se říká: Toť způsobil čert.

Pak se nastvořilo historií o můře, jak jim fantazí, lehkověrnost a lživost nadala. Za času, když celý svět pověrečný byl, byly nařknuté osoby ku právu potahovány, které ze strachu před mukami vyřkly, kterak se spějícího člověka mačkati naučily. Nejprve prý šla s nimi stará teta a jim ukázala, jak by se na spějícího položiti a ho tlačiti měly. Po druhé prý zůstala přede dveřmi státi a pozorovala, zdali to dobře dělají, pravila, aby se spějícímu na srdce položily, na děti ale aby nechodily. »Když nás z rána někdo pro něco poslal, neměli jsme jíti, ani v noci s lidmi mluviti. Teta pomazovala mastí práh, postavila se u dveří a pohybovala se, pak se lehce do povětří vznesla.« Samé báchory, kterým rozumný člověk nikterak uvěřiti nemůže. O vyznání před právem víme, že se lidé ze strachu na mnohé věci vyznaly, které pravdivé nebyly.

Můrou tlačiti umějí přej ti, kteří mají srostlé obočí. Bláznovství! Totě dar přirozenosti a tak málo působí oučinky nadobyčejné, jako obočí rozdělené. Abychom se před můrou uchránili, máme střevíce neb trepky (pantofle) tak obrátiti, jako bychom je na nohy vzíti chtěli, neb postaviti hrnek k ohni, neb stolici z večera s místa postrčiti, na které jsme seděli.

Já ale dám proti můře lepší výstrahu a naučení, neb mnohý ani pantoflí nemá, mnohý sedá na dlouhé lavici, která k stěně přibita jest, mnohý z večera ohně nedělá, a ti by od můry pokoje neměli. Kdo mnoho jí, jez budoucně míň pokrmů, kteří se těžce strávějí, a pí víc. Zahaleč pracuj rukama a neseď ustavičně; když jdete spát, lehněte na pravou stranu, pak na vás můra nepřijde. Ještě jedno, zachovejte svědomí čisté nepravostí, neb poskvrněné svědomí nedá ani ve spaní pokoje.

Hojení skrze Sympatii jest takové, kde se užívá prostředku, kterým se tělo nemocného nedotýká. Sympatie není jiného nic, než prázdné slovo, které nic neznamená. Sympatie má prý býti tajné spojení, Antipatie přirozené, nepochopitedlné odvrácení věcí od sebe. Lidé, kteříž se styděli jisté věci a nemoce s babičkami za čáry a oučinky ďábelské držeti, vzali outočiště k Sympatii a Antipatii, a základ neb možnost toho takto vykládali, že prý cosi outlého z jednoho těla vychází a do druhého vchází a tak cosi působí.

Máš-li vole, ku příkladu, obrať se obličejem k měsíci, vezmi kámen, který před tebou leží, potři ním třikrát vole a vrz jej za sebe; to třikrát po sobě udělej, to jest, vždy jednou, když měsíce přibývá. — Potom zůstane měsíc na nebi a vole na krku.

Je-li tvůj krk naběhlý, oviň o něj žlutý voskový sloupek; neb máš-li žloutenku, hleď do kolomaznice. — Vskutku v kolomaznici kolomaz uzříš.

Máš-li pohromu na těle, vezmi vejce, vypí je, napusť moče do skořápky, uvaž ji do pytlíčka a pověs ji do dymnika. — Věř, že se udí.

Uřízneš neb píchneš-li se, namaž nůž neb jehlu sádlem, zavaž klůckem a polož na místo, kde ani příliš teplo, ani zima není, ránu zavaž suchým klůckem. — Věř, že se zahojí, budeš-li ji v čistotě držeti a bude-li lékař dobře ošetřovati.

Máš-li bradavice, vem nit, otoč ní bradavice, pak ji hoď pod okap: když nit shnije, také bradavice odpadnou. Neb jdi časně ráno po dešti mlče na hřbitov, umý se vodou, jenž ostala na některém hrobovém kamenu, odejdi opět mlče; pak bradavice zajdou. — To jest: s tebou z hřbitova odejdou.

Neb vezmi dřívko, nadělej do něho tolik vroubků, kolik bradavic máš, vrz je tajně zvoníkovi do koše. — Pak bude míti zvoník dřívko, a ty bradavice.

Kousne-li tě pes, hleď, abys z něho chlupy dostati mohl, přilož na ránu a rána se zahojí. — Budeš-li ji pořádně hojiti.

Teče-li ti z nosu krev, nech ji téci do slepičí skořápky, která na uhlí leží aneb na křížku z stébla udělaném, pak přestane. — Když ji dost vyteklo.

Chce-li ti někdo nůž darovati a ty jej od něho přijmeš, bude na tě nevříti. — Jestli té v srdci nenávidí.

Jíš-li chléb, z něhož již někdo jiný jedl, budeš od něho lakomstvím nakažen. — Jsi-li k tomu náchylný.

Máš-li v hlavě hmyz a nemůžeš-li se ho zbaviti, nos usušenou hadí hlavu při sobě, pak ti hmyz sejde. — Budeš-li hlavu často čistiti. Když kráva státi a mléko pouštěti nechce, bí ji holí žebráckou, pak bude státi. — Když rány ucítí. To jest, jako bych řekl: Jsi-li hladový, pověs si kus chleba na žaludek a budeš nasycen.

Kdo čte hrobové nápisy, ztratí paměť. — Věřím, kdyby nic jiného nedělal, než dnem i nocí s takovými nápisy se obíral, pak by jistě na jiné věci paměti neměl.

Krev přestane téci, když žábu do ruky vezmeme, aneb když suchou jedovatou žábu pod paždím nosíme. — Věřím, poněvadž si ji ošklivíme a jí se lekáme, z toho ošklivení a lekání stáhne se kůže a žíly dohromady a krev téci přestane.

Příze, kterou přadlo dítě do sedmi let, má ten výborný oučinek, že plátno z té příze chrání proti suchému lámání a očarování. Kdo je na těle nosí neškodí mu ani kulka ani bodnutí; kdo ním ručnici nabije, nechybí. —

Proč tedy myslivci dcer svých do sedmi let k prádlu nepřidržují; těm zajistě na tom záleží, aby nikdy nechybili a od pytláků postřeleni nebyli.

Když myš šaty hryže, znamená to neštěstí. — Ovšem, protože se na šatech škoda děje.

Kdo v březnu na venkovském povětří mnoho jí, aneb na zem se klade, dostane bolení hlavy. — Totě věc přirozená, neb v jaře mnohé páry ze země vystupují, a působí bolení hlavy tomu, kdo všemu povětří navyklý není. Kdo se na zem klade, prv než se husté povětří rozejde, dostane jistě bolení hlavy.

Když cizí do světnice vkročí, nesmíme mu dát odjíti, prv než by se posadil, byť se to jen na okamžení stalo, sic odejme spaní a dětem pokoj. — Zdvořilá to věc, když cizímu židlici podáme; činíme-li to ale z toho ohledu, aby nám spaní nevynesl, pošetile jednáme. Ten, kdo to začal, vzal si to za příčinu, aby hosta pozdržel.

Když slepice kokrhá, znamená neštěstí. — Když se slepice dobře krmí, ztloustnou a jsou bujné, pak kokrhají, přestají vejce nésti, což pro hospodářství ovšem dobře není.
————————–
—————————–
————————–
—————————-
————————–
Kdo z rána kejchá, toho dne něco nového zkusí, aneb něco obdrží. — Když z rána kejcháme, je rýma na cestě, kterou každý, když chce, za dar považovati může. — Když někdo něco vypravuje a druhý ? tomu kejchne, říkají, že to kejchnutí znamením jest, že to, co se pravilo, jest pravda. — Kejchání není nic jiného, nežli prudké pohnutí strojů potřebných ? dýchání, jak to tedy může něco budoucího znamenati ? — Kdo při obouvání střevíců kejchá, znamená to pro něj neštěstí. — Arci, může mu šňůrka neb řemínek u komínku prasknouti.

Kdo s nůší do světnice vejde, v které šestinedělka leží, musí se mu z koše prut vylomiti a do kolébky vstrčiti, sic matce neb dítěti pokoj vynese. — Suchý prut nemá žádné moci ? člověku, a mnohá žena nedala by si ani té škody dělati.

Když ženy přízi zapařují, musejí při tom lháti, sic by nebyla bílá. — To pošetilé důmění vlastně odtud pošlo: Někdo dal si napsati, jak se příze zaparuje, a četl místo luhu lhu (lháti). Dělal to, a že měl bílou přízi, řekl, že se při tom lháti musí.

Není dobře přes smetí jíti. •— Ovšem že ne, neb se zas tam zanáší, Ikud bylo vymeteno, a proto lip jest, když se hned vynese. — Jiní praví: Kdo jde přes smetí, nemá žádného štěstí. — Jak ale, mnohý šel přes smetí a našel prsten, neb peníze, nebylo-li to štěstí?

Rodiče nemají sami dětem řehtačky kupovati, nýbrž čekati, až. jim je někdo jiný přinese, sic se těžce a zdlouha mluviti učejí. — Však ani při darovaných řehtačkách nebudou se učiti mluviti, jestliže k tomu časně a pilně vedeny nebudou.

Když se děti těžce mluviti učejí, má se jim dát jísti vyžebraného chleba. — Snad by se proto dobře mluviti učily, protože žebráci mnoho

mluví?
—————————————————————————————-
Když z domu vyjdeme, nemáme se vraceti, jestliže jsme něco zapomněli; dejme si to raději skrz jiného přinésti, neb kdo se vrací, ten své věci špatně pořídí. — Jeť ovšem lip, když nic nezapomeneme, a vracením meškati se nemusíme.

Když ženy peří do peřin nasejpají, nemají mužové doma zůstati, sic bude peří skrz sýpky píchati. — Kdyby ale muž nemocný byl, rok i dvě léta ležel ? Mnohý muž drží ženě sypký, když peří nasýpá, a spí dobře.

Když žena kvočnu nasaditi chce, vloží vejce do chlupaté čepice a pak je co nejrychleji do hnízda vysype, aby se kuřátka najednou vylíhla. Líhnou-li se zdlouha kuřátka, má páliti bezové šťopky na ohništi, a jak bez praská, praskají také skořápky a mladé rodí se. — V chlupaté čepici nepřijdou vejce tak brzo ? porouchání a pálení bezu na ohništi neoučin-kuje na vejce ve světnici.

Kdo chce chocholaté slepice míti, musí v tom čase, když nasazuje slepice, slaměný klobouk sobě na hlavu posaditi. — Toho příčinu hledali staří v písmu svatém. Jakob nabrav prutů topolových zelených, mandlových a z javoru, z částky obloupil (sloupal) je, a když oloupeny bylo kůry na těch místech, bělost se ukázala; ta pak, kteráž celá byla, zelená zůstala, a tím způsobem barva učiněna jest rozličná. I kladl je v žlaby, kdež se vylévala voda, aby když by přišla stáda píti, před očima měla pruty a v patření na ně počínala. I stalo se, že ovce rodily malé rozličnou barvou pokropené. Z toho zavírají lidé, že kuřátka chocholatá budou, když ten kdo pod kvočnu klade, něco velikého na hlavě má. Jakob dělal přirozeně a jeho pruty mohly březí ovce viděti, kvočna ale na veliký klobouk nehledí, a byť hleděla, nemůže to učiniti, aby kuřátka chocholky měla. —

Pověrečnice ví také pravidla, aby tolik kohoutů a tolik slepiček dostala. Při nasazování má se vzíti sláma na hnízdo z postele ze strany ženy, a pak je mnoho slepiček; ze strany muže, je mnoho kohoutů. — To je tajemství, které pověrečníci vyzkoumali, a také jen oni sami věřiti mohou. Co v moci přirozenosti jest, toho člověk nepředělá.

Když se ráno myjeme, nemáme s rukou vodu stříkati, sic odhazujeme živnost toho dne. — člověk pořádný neopomine se z rána umyti, a jestli mravný, nebude stříkati, až by jiné pomáčel. Stane-li se to přece, proto živnosti své ujmu neučiní, pokud dobrý dělník jest.

Není dobře, když se prázdnou kolébkou kolébá. — Proč by to bylo dobré, když to zbytečné jest? Rozumný ale nebude tomu věřiti, že by se tím dítěti spaní bralo.

S malým dítětem nemá se dö roka do sklepa jíti, sic by bylo bázlivé. — V sklepě je tma, kde dítěti o tom, co červeného a tmavého jest strachu nahání, pak se ovšem dítě takového místa bojí.

Matka má první zub, který dítěti vypadne, polknouti, pak dostane dítě pěkné zuby. — Pověz nám také, kterak matčin žaludek a dásně dítěte spojené jsou. To jest věc jistá, že polknutý zub něco nemilého působí, nikoli ale pěkné zuby.
————————————————————————————-
Dětem nemáme říkati: »Mužíčku, dědečku, babičko«, sic dostanou brzy svraskalé neb faldovaté obličeje; poněvadž Eva nazvala svého syna mužem, proto byl z něho zuřivý chlap a krčil čelo. — Proč nehledáte příčinu, když děti časně čelo krčí v darebném vychování ? — Pak budou povolné, jejich pohled bude příjemný a nebude se faldovati. Vy říkáte dětem hůř než Eva: »Mladý ďáble, rarášku, čertíku,« a to jim nemá

škoditi ?

Děti nemají do roka do zrcadla hleděti, sic by byly pyšné. — Děti malé neumějí ještě přemýšleti, aby si buď v tváři nebo v postavě zpý-chaly- — V noci nemá žádný do zrcadla hleděti, proto že by v něm snadno ďábla spatřil. Je-li ta povídka pravdivá . . . ?

Když pes do chlebové pece hledí, odpadne chléb. — Ovšem, když se pec dlouho nepřihradí,. tak že tam chladné povětří žene a od toho chléb se oduje. Pes tomu tak málo uškodí, jako by tam osel hleděl.

Když je těsto v díži, nemá se světnice zametati, sic se spolu chléb vymete. — To je něco pro líné ženy a podvodné děvečky, které rády poplamenice dělají. Pekaři vymetají světnice, ač plné necky těsta mají, a škody z toho neznamenají.

Džbán s octem nemá se na stůl stavěti, sic se ocet zkazí. Kdo na ocet nasazuje, musí mrzutou tvář dělati, a hněvati se, sic se ocet nepovede. — Kdyby mrzutí lidé svou mrzutostí octu kyselosti přidati mohli, tak by naproti tomu přívětiví lidé sladký ocet dělali. — ¦—- Ocet nemá se bez peněz vydávati, sic jiný nezkysá. Kdyby nic jiného nebylo, mají alespoň špendlík za něj dáti. ¦—• To je vymyšlení šenkýře, který nechtěl na dluh dávati.

Když se malému dítěti první kaše nevyfouká, nebude sobě pak hubu o horké polévky páliti. — Zdaž by se tudy celá tělesná přirozenost neproměnila, neb oheň pálí tělo naše.

Kdo chce bohat býti, ať srovná chléb, když krájí. Na chlebě se může jistým způsobem viděti, jak hospodářství stojí. — Mají-li děti a čeládka při jídle svobodnou vůli, chléb všudy skrajovati, tam není správné hospodářství, neb tam se chlebem plejtvá, což ? bohatství nevede.

Když se nebožtíkovi zvoní, nemá žádný jísti, sic ho budou zuby boleti. — Kdyby se to pravidlo v městech pozorovalo, tuf by začasté nesměli lidé celý den jísti, protože se některý den od rána do večera zvoní. Někdo jedl hltavě horký pokrm, tu uslyšel umíráčkem zvoniti, čerstvě se napil, odběhl, aby se zeptal, kdo umřel. Horké, studené a povětří v ústech způsobilo mu bolení zubů.

Když se dítěti do roka červené střevíce na nohy dají, nemůže, když

zroste, na krev hleděti. — To řekla paní mistrová, protože její muž

neměl červené kůže ? pro dítě byly červené střevíce objednány.

Není dobře, když někdo na. sobě něco zašívá. — Ovšem je lip,

když se šatstvo spravovati nemusí. Když pak to býti musí, pořádněji

se to udělá, když se správa na těle nečiní. Nedělá to žádný pořádný

člověk
———————————————————————————-
O člověku, který je zhrbatělý, aneb má tělesnou vadu, říkají, že je od Boha znamenaný, čímž na jevo dává, abychom se ho varovali. — Takovou chybou jest člověk již dost snížený, a tím důměním činíme ho ještě nešťastnějším . . . Máme ale příklady,, že v těle mrzáka dobrá a šlechetná duše přebývá.

Není dobře, když někdo dítě překročí. — Já bych rád toho člověka viděl, přes kterého by se v jeho dětinství nebylo kročilo, a žádný škody toho neznamená? — Když přej se dítě překročí, má se zas nazpátek přes něj překročiti, aby se ta škoda napravila.

Vši a blechy nemáme na stole bíti, sic je zas všecky dostaneme. — To jest znamení veliké nečistoty, kdo to dělá. Dává-li čistotná a správná hospodyně dětem a děvečkám takovou výstrahu, kdo jí bude za zlé míti, aby je tomu odnaučila? Tomu snad nebudete věřiti, že by na stole zabitý

hmyz zas obživil.——- Kdo stoly a lavice chvojštištětem zametá, dostane

prý blechy. — Proto ne, že smetá neřád se stolu chvojštitětem, ale proto, že se neřád na ten způsob rozmáhá.

Kdo o dříví dělá, nebude bohat. — Nemáme-li možné koláře, sou-stružníky a tesaře?

Když večír za stolem sedíme, nemáme pod stůl svítiti, sic povstane hádka. — Může býti, že někdo v tu chvíli kus pokrmu se stolu aneb z mísy uchvátí a druhé ošidí, aneb mezi hráči, poněvadž ten, kdo se stolu svíčku bere, aby buď peníze neb karty hledal, dává příležitost ? důmění, že podvodu hledí, aneb jiný ve tmě podvod tropí, z čehož váda povstane.

Kdo napálenou dračkou smítá, pomáčí se v posteli. — Z hraní ohněm neb světlem pošlo již mnohé neštěstí; proto matky tuto výstrahu dětem dávají.

Kdo při hře peníze půjčuje, prohra. — Kdo své peníze tak dalece prohrál, že vypůjčovati se musí, bývá tak šťastný, že se mu list obrátí, a tak se stane, že ten, který půjčil, prohra. — — Jiný praví, máme-li vyhráti, musíme jinému peníze půjčiti. — Tote marnotratnost a skoro da-remnost, když se hraní tak silně oddáme, že peníze vypůjčovati musíme. Při takové hře nemůžeme šťastni býti.

Kdo jdeš do trhu, nepůjčuj první stržení, neb tak své štěstí zapůjčíš. Kdo v trhu něco prodává, nemá prvního kupce pouštěti, sic nebude štěstí míti. — Člověk pověrečný jak kupující, tak i prodávající mohou oba ošizeni býti. První koupí, jakmile trh se počne, a po hodině je zboží lacinější, druhý v tom důmění prodá se škodou.

Ghce-li žena do trhu, musí nejprve na pravou nohu střevíc obouti. — Které ale bosýma nohama do trhu chodí, jak ty pochodí ?

Kdo zádama z postele vstává, tomu se toho dne všecko naopak děje. — Když to, co počínáme, od rukou dobře jíti nechce, říkáme: Tak mi to jde, jako bych byl zády vstával. To je ale proti obyčeji, neb žádný tak nevstává, a stane-li se to kdy náhodou, nic to na práci neoučinkuje, neb na tom záleží, jak se ? práci máme.
———————————————————————————————
Při nejmenších dětech pozorujeme, že mají ve spaní otevřené oči a zřetedlnici vzhůru obrací, jakoby po něčem hleděly a se smály aneb dají se pláče. Tu říkají, že s ním hráček (psotnik) zahrává. Tu se má koupiti novy hrnek a vařečka, beze všeho smlouvání, do toho hrnka má se vlíti voda, kterou dítě umyto bylo, a s vařečkou na kamna postaviti, aby tím hráček hráti a vodu vyšplichovati mohl, až by nic nezůstalo. Pak říkají, když se po několika dnech voda vykouřila, že ji hráček vyšplíchal. Co ale ten hráček je, nevědí sami. I tenkráte hráček s dítětem hrá, když se vejce do kaše vyfoukne, prázdná skořápka, několik karet a jiné lehké věci na nit na kolíbku přiváží, pak když se to otvíráním a zavíráním dveří a povětřím pohybuje, říkají: Hráček si hraje. To je věc přirozená. I to je přirozené, co dítě ve spaní dělá.

O dětech, které mnoho jedí a přec nerostou, říkají, že mají ostarka.

__ Ostarka tak málo kdo viděl, jako hráčka. —¦ Takové dítě má se do

pece šoupnouti. — Staří uvázavše dítě na lopatu, šoupali je do pece, nešetříce příčiny nemoce, že děti měly zaneřáděný žaludek od zkejslých pokrmů.

Když se otelí kráva, má se v neděli ponejprv vyvésti, potom bude míti strakatá telata. — Žádná neděle v roce nejmenuje se strakatá a proto také žádná neděle té moci nemá.

Od prvničky neprodávej tele řezníkovi, neb vrazili nůž do něčeho tvrdého, učiní krávu tvrdou. — To by byl divotvorec, kdyby i nechtě a v nepřítomnosti na krávu oučinkovati mohl.

Vedeš-li krávu do trhu, strkej ji zadkem z chlíva a dobře prodáš; naplí jí do očí a žádný jí neobhlídne. — Kdo to první řekl, ten měl v zadku rozum, a proto ať mu zas takový odpoví.

Kdo kočku poraní neb zabije, na toho čeká neštěstí. — Snad proto, že se čarodějnice nejspíš v kočky proměňují.

Komu blecha na ruku skočí, zví něco nového. — Ovšem, neb nechá-li ji, udělá mu červený flíček. To zvířátko podle přirozenosti nej-raději tam skáče, kde pokrm čije.

Když žena jde spát a pozdraví hvězd, neuchvátí jí káně neb ostříž žádné kuře. — Ovšem, protože jich hvězdy chrániti budou.

Když do postele čerstvou slámu dáváme, nemáme uzlů na povříslech nechati. — Za takovou postel bych se také poděkoval.

Není dobře, když světlo neb oheň z domu vynášeti dáváme. — Z jedné strany jest to opatrnost, aby se neštěstí nestalo; na druhé straně byla by to neúčinlivost, kdybychom tu lásku bližnímu odepřeli.

Když děvečka ? novému hospodáři na službu jde, má hned do kamen nahlídnouti, aby brzy v domě přivykla. — Mařena to udělala, a Přec po čtrnácti dnech utekla. Nová děvečka má se ovšem všudy obhlíd-nouti, aby věděla, kde co leží neb stojí, potom ovšem dřív přivykne.

Děvečky mají v masité dny na službu jíti, aby se jim nezdál rok dlouhý. — To zachovávají, a přece jest jim rok dlouhý, co tedy jest toho příčina, to nám pověrečnice ? druhému vydání oznámiti musí.
—————————————————————————
Když ženy práti chtějí, musejí všickni v domě s veselou myslí vstáti, potom nastane pěkné povětří. — I ovšem, neb s ženami vstává obyčejně bouřka.

Kdo z břízy, která stojí v mraveneční hromadě, dá soustruhovati kohoutky, a nimi pivo neb víno točí, vyprodá brzy. — Mravenci shromažďují, to činí také rádi šenkýři, spojem tu ale. není žádné.

Když děti na vojáky hrají, je znamení ? vojně. — Když má vojna býti, dělají se ? tomu přípravy, a děti, které jsou jako opice, dělají všecko po dospělých lidech. Vypukne-li pak skutečně vojna, praví lidé: děti to předzvídaly. Nyní ale na dvanácte let není vojny, a děti rok od roka na vojáky hrají; což nemají teď prorockého ducha?

Není dobře rožeň neb třínožku na oheň klásti, dokud se na ně nevloží, co smažiti chceme; když pak pokrm hotový jest, mají se hned převrhnouti. — Co by také na ohni dělaly, když jich tam třeba není, ještě by se skrze ně něco převrhlo.

Kdo má čtyřlístkový jetel, má jej uložiti a při sobě nositi; neb jak dlouho jej při sobě nosí, je šťastný. — Každý jetel, který má přes tři lístky, jest nezdařený, a ten by měl štěstí přinésti’? Vědí ale na to, takový jetel nemá se hledati, nýbrž musí náhodou nalezen býti. Jaká chytrost, poněvadž mnoho tak nezdařilých lístků jest, dal by se snadně některý nalézti a pak by svou moc ? štěstí ztratil. Jest pěti, šesti a sedrnilístkový jetel, jak šťastný musil by ten býti, kdo by takový nalezl ? Snad by jen proto byl šťastný, že by ten poněkud vzácný lístek nalezl, jiným štěstím ještě žádný se nepochlubil.

Nosí-li dítě při sobě datlové jádro, nepadá, a upadne-li, neuškodí si. — Prvé se věřilo, když se na datlový neb palmový strom též položí, že se neskloní, ale spíš napřímí. Proto se domnívali, že snad datlové jádro tu vlastnost také při dětech má. Zkušenost ale ukázala, že tomu není tak.

Když paní neb děvečka na ulici podvazek ztratí, znamená, že muž neb milovník nevěrný jest. — Je-li ženská tak nepořádná, že si ani punčochy nepodváže, není divu, že milovník srdce od ní odvrátí.

Ženská nemá si žádnému o zástěru ruce dat utříti, sic bude na ni nevříti. — To je lež, neb mezi rodiči a dětmi nebylo by žádné lásky,

neb tu se to nejvíc stává; a kde jest větší lásky!——-Říkávají také, že

ten, kdo si o zástěru ruce utřel, bude za tou ženskou choditi. — Ovšem, neb si ? ní smělost vezme za tu zdvořilost, co neměla dělati.

Kdo najde podkovu, bude štěstí míti. — Ovšem, bude si moci za ni housku koupiti.

Kdo se myje ve vodě, v které se prvé již jiný umyl, bude jeho nepřítelem. — Co by tu bylo za nepřátelství mezi rodiči a dětmi, aneb mezi lidmi, kteří se v rybníku jedni po druhých koupají.

Má-li ženská bolení v uších, má si něco okolo krku otočiti, co mužský nosil. — Boty také?

Když děvečky troud dělati chtějí, mají klůcky z mužských košil páliti. — Ubohá žena, která nemá mužského v domě, ta musí troud že-
——————————————————————–
brati. I toť by byla na ženské hanba, kdyby se jejich kloci ani na troud nehodily.

Člověk, který dřív vlka spatří, než vlk jeho, nesmí se báti, že se mu co stane; vidí-li ale vlk dřív člověka, tak jest v nebezpečenství. — Povědomo jest, že lítá zvěř před člověkem jakousi bázeň má, aneb tak lehce na něj nedotírá, zvláště když vidí, že se nebojí. — Vidí-li člověk řív vlka, může se před ním uchrániti, aneb ukázati, že se nebojí; naproti tomu bojí se, když vidí, že ho vlk již zočil. Totě věc přirozená.

Když psi vyjí, znamená to neštěstí, a tu máme uši zacpati, abychom to neslyšeli. — Vytí jest psům přirozené a vlastní, a kdyby neštěstí znamenalo, tak by se u myslivců a jinde, kde se psi drží, denně neštěstí státi musilo. Pro zacpané uši nepřestane pes výti, a také by se neštěstí nezastavilo, kteréž by znamenalo.

Kdo první konvici piva ze sudu dostane, má s ní rychle utíkati, pak jde pivo rychle od ruky. Šenkýři mají za to, že mají na pivo odbyt, když pro pivo z plného čistá panna přijde. Co je ale do toho, dobrého pijana žádná pověra neošidí.

Děti nemají bosýma nohama po stole choditi, sic dostanou bolavé nohy. — Dobrá opatrnost, neb na stole se jí a chléb krájí.

Kdo nosí při sobě šňůrku, kterou průtrž uvázána byla, může sebe těžší břemeno zdvihati, nic sobě neublíží. — To jest vymyšlená věc od podvodníků, neb mnozí, kteří se na to bezpečili, uškodili si na zdraví.

Když ženy neb děvečky pytle perou, prší na to. — Ovšem, třeba za tej den.

Kdo jí kradený chléb neb sejr, dostane škytavku. — O, by to pravda bylo, alespoň by se mnohý zloděj prozradil.

Kdo člověka, který se sám oběsil, uřízne, je nepoctivý. — Člověk, který z pomatení rozumu neb zoufalosti sám sobě život vezme, jest politování hoden a zasluhuje naší pomoci, dokud jen trochu naděje. Kde jest ten člověk, an by všecku citedlnost zapřel a takového nešťastníka bez pomoci nechal ?

Když někomu do levé ruky hledíme, dostane peníze. — Vskutku lehký vejdělek, tuť na práce a trampoty zapomenouti, na trávníku ležeti a jen někdy hlavy pozdvihnouti můžeme, abychom se někomu do dlaně podívali. Pověra dobře na sebe pamatuje.

Když přej v pondělí cizí muž do světnice nahlídne a nevejde, to působí, že muž ženu bije. — To by byla vůle Boží, aby se manželé Prali, kterým lásku a snášení přikazuje.

Kdo se u protestantů na Zelený čtvrtek neb po tři pátky po sobě postí, nebude toho roku na zimnici stonati, a kdo ji má, ztratí ji. — Když se postíme, následujeme Pána Ježíše, muže svaté a církev Kristovu, a hledáme tudy duchovního dobrého. Kdo té pověře uvěří, a zimnici ne-Pozbude, vidí, že jeho naděje sklamaná jest, ztratí srdce, reptá proti Bohu, a přestane se v něj důvěřiti.

Děti nemají se v pátek koupati, sic budou nepokojné. ¦— O tom. naše báby nic nevědí.
————————————————————————
Když se v sobotu kužel nevypřede, nebude z ostatního lnu dobrá příze, a nevybílí se. — To řekla dobrá hospodyně, aby si děvečky popílily. Proto ale nebylo ještě plátno strakaté.

Tomu, jenž na dni věří, říkáme poboňkář . . . Poboňkář neočekává od Boha ničeho, nýbrž od toho dne, kterého práci svou konati má, a doufá všecko od Nikazia (14. prosince) a od sv. Petra.

Já jsem rozsíval v týhodnu, v kterém sv. Burgharda připadá, a který čas za nešťastný ? setí někteří pokládají. Já však byl jsem šťastný a jiní, kteří tak neučinili, potom toho litovali. Když je čas ? setí a povětří pohodlné, nemáme si povídaček všímati a své práce hleděti. V tom čase jsou posvícení, a proto čeládka tu báchoru vymyslila, aby nemusela dělati.

Na Zelený čtvrtek máme před slunce vejchodem trojí semeno roz-sáti a když by mělo metati, má se při zemi sežnouti, rozsekati a z toho všeho mast udělati, která nejlepším prostředkem proti vší spálenině býti má. Shledal jsem, že to není pravda, a proto jsem pak každého k tomu měl, aby v takové příhodě ? rozumným lidem na radu šel.

Jiní věří, kolik vozů hnoje v pašijový tejden ze vsi aneb ze dvoru se vyveze, tolik bude v té vsi, aneb v tom domě umrlců a kolik prostěradel v tom hospodářství se vypere, tolik bude pohřbů. — Ovšem, kdo v pašijový tejden raději paří a peče, šperky rovná, ten nevyváží hnůj a nepere. To je ale špatná zástěra, kterou všelikou neslušnou práci v tom čase odstraniti hledí. Dobrý hospodář hledí před tím týhodnem vyhnojiti, aby v tom svatém čase památku drahého vykoupení vděčně sobě připomínati mohl.

Někteří lidé věší na Velký pátek šaty své na slunce a věří, že se do nich moli nedají. — Příčina může býti přirozená, protože v tom čase ještě ostrá a pronikavá povětrnost panuje, která molům příznivá není.

Když samovražedník na hřbitově pohřben jest, nastane příštího roku neouroda. — Tak tedy máme nešťastného, kterému tuhý osud všecko srdce odňal a na mysli jej pomátl, že si sám život vzal, na mrchoviště pochovati? Kterak by Bůh za provinění jednoho člověka, za tu lásku křesťanskou, že tělo, příbytek duše nesmrtedlné, na místě posvátném pohřbeno bylo, celou nevinnou krajinu trestal? Nestala se ještě, co víme, taková neouroda.

Když se na sv. Silvestra krtiny rozházejí, toho roku krtkové víc neryjí. — Kterak by neryli, když v tom svou obživu hledají? Proč se tedy krtkové chytají, aby na lukách a v zahradách škody nedělali?

Když se na sv. Tiburce (14. dubna) a sv. Abdona (30. července) rákosí, trní a kopřivy vysekají, neroste víc žádná neřest, jako stoklasa, sveřepec (ovsíř), metlice atd. — Kdyby jen víc dnů v roce bylo, kde by se taková neřest vyplela, co by tu na polích škody ubylo.

Napiš na sv. Nikazia velmi ráno mlče na všech dvéřích: Dnes je Nikazia. Tím se všecky myši zaženou. —¦ To by byl výborný prostředek, ale kdo bude tomu věřiti? Sv. Nikazius měl by podivnou povinnost.
——————————————————————————–
Když se v sobotu kužel nevypřede, nebude z ostatního lnu dobrá příze, a nevybílí se. — To řekla dobrá hospodyně, aby si děvečky popílily. Proto ale nebylo ještě plátno strakaté.

Tomu, jenž na dni věří, říkáme poboňkář . . . Poboňkář neočekává od Boha ničeho, nýbrž od toho dne, kterého práci svou konati má, a doufá všecko od Nikazia (14. prosince) a od sv. Petra.

Já jsem rozsíval v týhodnu, v kterém sv. Burgharda připadá, a který čas za nešťastný ? setí někteří pokládají. Já však byl jsem šťastný a jiní, kteří tak neučinili, potom toho litovali. Když je čas ? setí a povětří pohodlné, nemáme si povídaček všímati a své práce hleděti. V tom čase jsou posvícení, a proto čeládka tu báchoru vymyslila, aby nemusela dělati.

Na Zelený čtvrtek máme před slunce vejchodem trojí semeno roz-sáti a když by mělo metati, má se při zemi sežnouti, rozsekati a z toho všeho mast udělati, která nejlepším prostředkem proti vší spálenině býti má. Shledal jsem, že to není pravda, a proto jsem pak každého k tomu měl, aby v takové příhodě ? rozumným lidem na radu šel.

Jiní věří, kolik vozů hnoje v pašijový tejden ze vsi aneb ze dvoru se vyveze, tolik bude v té vsi, aneb v tom domě umrlců a kolik prostěradel v tom hospodářství se vypere, tolik bude pohřbů. — Ovšem, kdo v pašijový tejden raději paří a peče, šperky rovná, ten nevyváží hnůj a nepere. To je ale špatná zástěra, kterou všelikou neslušnou práci v tom čase odstraniti hledí. Dobrý hospodář hledí před tím týhodnem vyhnojiti, aby v tom svatém čase památku drahého vykoupení vděčně sobě připomínati mohl.

Někteří lidé věší na Velký pátek šaty své na slunce a věří, že se do nich moli nedají. — Příčina může býti přirozená, protože v tom čase ještě ostrá a pronikavá povětrnost panuje, která molům příznivá není.

Když samovražedník na hřbitově pohřben jest, nastane příštího roku neouroda. — Tak tedy máme nešťastného, kterému tuhý osud všecko srdce odňal a na mysli jej pomátl, že si sám život vzal, na mrchoviště pochovati? Kterak by Bůh za provinění jednoho člověka, za tu lásku křesťanskou, že tělo, příbytek duše nesmrtedlné, na místě posvátném pohřbeno bylo, celou nevinnou krajinu trestal? Nestala se ještě, co víme, taková neouroda.

Když se na sv. Silvestra krtiny rozházejí, toho roku krtkové víc neryjí. — Kterak by neryli, když v tom svou obživu hledají? Proč se tedy krtkové chytají, aby na lukách a v zahradách škody nedělali?

Když se na sv. Tiburce (14. dubna) a sv. Abdona (30. července) rákosí, trní a kopřivy vysekají, neroste víc žádná neřest, jako stoklasa, sveřepec (ovsíř), metlice atd. — Kdyby jen víc dnů v roce bylo, kde by se taková neřest vyplela, co by tu na polích škody ubylo.

Napiš na sv. Nikazia velmi ráno mlče na všech dvéřích: Dnes je Nikazia. Tím se všecky myši zaženou. —¦ To by byl výborný prostředek, ale kdo bude tomu věřiti? Sv. Nikazius měl by podivnou povinnost.
———————————————————————————
Kdo na sv. Petra slepicím hnízda dělá, tomu nesou mnoho vajec. — I sv. Petr měl by pěkný ouřad, o kterém však v Písmě svatém nic nečteme.

Rývy vinné podaří se, když se na znamení panny zakládají neb zatápějí. — Od Boha očekáváme ve všem požehnání, oď něho pochází znik a zdaření. Mnohý vinař ani do kalendáře nehledí a nemívá co naříkati, že se mu rývy nezdařily.

V noci na Nový rok otáčejí mnozí ovocné stromy povřísly, někteří to mlčíc dělají, jiní k tomu požehnání říkají, neb vloží do povřísla měděný halíř, aby stromové v nastávajícím roce hojného ovoce vydali. — Kupují sobě ad stromů ? za halíř ovoce, dost lacino . . . Není-li lip: housenky obrati, stromy oškrábati, vyřezati, pohnojiti a obrejti? Noci Nového roku nic do toho není. To jen lidé sobě usmyslili. Mezi obřezáním Pána Ježíše a obvazováním stromů povřísly není žádného spojem. Nový rok slavil se také 21. března. Tak by ustanovení lidské mělo moc nad stromy? Ať jen také poručí vrchnost, aby v čas sucha pršelo.

Na sv. Bartoloměje nemají děvečky do“ zelí na chrást a listí pro dobytek choditi, protože toho dne sv. Bartoloměj hlávky do zelí hází, pročež by mu v té práci překážely. — Tato pověra uráží toho sv. apoštola.

Když se v poslední masopust stromové ořezávají, není na nich toho roku housenek, a do ovoce nedají se červi. — Na to se zajisté housenky a červy neohlížejí, ani se pro housenky poslední masopust neustanovil.

V poslední masopust nepřeď! — Ovšem, protože by nemohla bláznit

a tancovat.——-Nezašívej, sic zašiješ slepice. — Dovol, aby hospodyně

a děvečka na stole tancovaly a zpátky dolů skočily, potom budoš dlouhý len míti. — Toto všecko náleží ? dokonalému bláznění.

Seješ-li len, vezmi dlouhý pytel, nech hodně dlouho semeno do něj padati, pak je zas zdlouha vytahuj, len bude dlouhý. — Ano, je-li semeno dobré a příhodná povétrnost.

Když na sv. Urbana prší, podaří se víno. Je-li den jasný, hojnost bude hroznů. — Jeden se na to bezpečil, na sv. Urbana nepršelo, a den byl pošmourný, nechtěl tedy starou zásobu za hodný peníz prodati. Víno se zvedlo a vinař kladl si velikou škodu.

Před sv. Janem věší v Saších protestanti vlčí mák, chrpu, stračí nožku v kytce do povětří, po desíti dnech je z ní dobrý prášek na myši. Tu moc mají prý také věnce míti, které ženci při obžinkách dělají, když celý rok visí. — Někteří mají za to, že když na sv. Jana svatojanská bylina (červený zvoneček) mezi 11. a 12. hodinou od kořena se odřízne, že se ukáže krev sv. Jana v malých krůpích a po 12. hodině zmizí. — Hlupák bude tomu věřiti, že by Bůh každoročně bez potřeby toho dne zázrak dělal a krev sv. Jana téci’ nechal, který před 18 sty lety sťat byl, i kdo ví, víme-li v pravdě den jeho stětí. Na kořenu té byliny jsou vajíčka jako zrnka neb krůpě jisté žížalky, která je tam v červnu položí, a když se rozmačkají, vydávají červenou šťávu, která skrz celý měsíc viditelná jest.
————————————————————————–
Když se černé víno sv. Jana mezi jistými způsobami a kej klováním vykopá, mají zrnka takovou moc, že se s nimi zahání pakostnice (jako suché lámání). Z toho ohledu přinesla žena večír před sv. Janem od zahradníka takový keř. V noci do nahá se svlékla, vzala ten keř a šla s ním do zahrady. Tam vykopala jámu a keř vsadila, při čemž jakási slova říkala. Neslyšel jsem však, že by byl kdo za tou príčinou pakost-nici pozbyl.

Když na den sv. Jana prší, nerodí se ořechy. — Déšť, který ourod-nost dává, nemůže nikterak příčinou toho býti, to dokazuje zkušenost. — — Sediaci válejí se na ten den v cibuli, aby se zvedla. Pravda jest, když se v lom čase cibule a řetkev poválí neb pošlape, že jim to ? dobrému vzrůstu slouží. Ale válení jmenovitě na sv. Jana to nedělá.

Mnohé pověry povstaly, aby se něco dobrého vyvedlo; ale na to se zapomnělo, že se při tom rozumu neposvítilo. Tak mají sedlky za to, že slepice mnoho vajec kladou a je šťastně vysedí, když se v poslední masopust kurník vyčistí. Kdo by v ten den děvečku do kurnika vypudil, kdyby se jí pověra na nos nepověsila a za pravidlo neustanovila? Slepice milují vždycky čistotu a když v kurníku tepleji jest, rozmáhají se čmelíci, kteří slepice mořejí, že pak zemdlej í a málo vajec nosejí. Potom v tom čase hnojí se v zahradách a na lukách a na ten způsob hospodyně cíle svého dosáhne.

Někteří mají středu, jiní čtvrtek a jiní pátek za nešťastný den pro všeliké dílo; já ale mám za to, že žádného dne v týhodnu není, který by se na rozličných místech za nešťastný nepokládal. Lenost a nedbalost je toho příčina.

Podsvinčata odstavují se v masitý den, telata ve středu narozená jsou nejlepší a mají se pro dům odstaviti, na Valentina narozená nehodí se ? odstavu. Toho dne nemá se také žádná slepice nasazovati (protože je ještě chladno), ve středu nemá se žádné tele odvazovati, žádný stěhovati, do služby aneb ze služby jíti. — Nechci, aby kdo jiný těmi báchorami se trápil, své povinnosti zanedbával a vlastní vinou škodu trpěl. — — V pátek oblečená bílá košile je pro hryzení v břiše. I dobře tomu, kdo tím hryzení zahnati může.

Také jsem slyšel, že den nemluvňátek se za nešťastný pokládá; den sv. Anežky, sv. Valentina a sv. Marka pro namlouvání, a kdo o těch věcech v ty dny jedná, dobře pochodí.

Na vstoupení Páně nechtí ženy protestantské šíti, neb věří, že ten v čas bouřky u velikém nebezpečenství jest, kdo toho dne ušitou věc na těle nosí.

Mnozí jedí na Zelený čtvrtek preclíky, aby toho roku studené zimnice nedostali. — V Saších pekou masopustní preclíky naposledy na Zelený čtvrtek, aby tedy pekařům žádných nezbylo, vymyslili tu pohádku.

Modrá chrpa, na Boží Tělo i s kořenem vytažená, zastavuje krev, když z nosu teče, musí se ale na dlani tak dlouho u nosu držeti, až se zahřeje.
—————————————————————————–
Kdo na Petra v okovech makovice řeže a z máku olej tlačí, má pak dobré spaní. — Tu vlastnost má mák i v jiný den řezaný.

Ovčáci praví o Hromnicích, že by raději vlka na dvoře viděli, nežli slunce na nebi. Ženy pak chtějí míti slunečno, protože se len daří, když nad to ještě tancují. -— Jestli slunce ? dobrému vzůstu pomáhá, nač třeba tance? Dělá-li to tanec, proč si žádají slunce? Ale pamatuji se, že začasté na’ hromnice pršelo a len byl nejpěknější. — U katolíků netancuje se na Hromnice.

Seješ-li len, dej rozsívači zpropitného, sic se ti len pokazí. — Nevěřte, to vymyslili rozsívači.

Když na sv. Medarda, Jana a Navštívení Panny Marie prší, má 40 dní, a když na den sedm bratří prší, má pršeti sedm neděl. ¦— Já tomu nevěřím, protože se to za řadu mého dlouhého hospodaření mnohokrát nevyplnilo. Jestliže ale za zimu nashromážděné páry potom v dešti dlouhý čas se spouštějí a na den některého toho svatého prší, to všecko věc přirozená, žádného pravidla nemající.

Lidé, kteří na věžích a vodách pracují, mohou mračna obhlídnouti, že neprší, dokud s prací hotovi nejsou. — Ovšem, protože ten čas ? práci ustanovují, když se stálá povětrnost ukazuje. Avšak i tu se mejlí, neb kolikrát přitrhne na ně déšť, že z práce utíkati musejí.

Nápodobně bez příčiny lekají se dnů sv. Serváce, Pangráce a Bonifáce, ježto v tom čase pršky nejjistější jsou a žádnou zkázu neznamenají.

Každý stav má o svých pracech jisté důmnění. Myslivec myslí, že-se při rozsívání lesního semena na znamení v kalendáři hleděti musí. Zdali pak se símě, dokud je v šáchu, při vypadání také podle kalendáře zpravuje? ? zašívání lesů jest dobré ruky, dobrého semene a náležité přípravy v pasece třeba. Ruka je nešťastná, když hlava hloupá.

Dubové dříví hojí všecky otevřené rány, když se dělá na sv. Jana, nebo na Veliký pátek z rána před východem slunce při mlčení.

Dubové měli hojí padoucí nemoc. Měli pochází z mízy, když se v dřevě staví, jak by obzvláštní moc míti mohlo? (Pokračování.)

————————————————————————–
Pokusy o přirozený výklad pověr československých na sklonku XVIII. a na začátku XIX. věku.
Podává Dr. Čeněk Zíbrt.
(Pokračování.)

Ještě se nenarodilo dítě, již pověry moc ? němu sobě berou. Jde-li těhotná žena ? polici, aby sobě chleba ukrojila, a zůstane-li u police státi a jí, dostane dítě její újmy, snědky, pojedek, to jest: housenky, které všechen pokrm, jehož dítě požívá, sami strávějí, takže mu žádné jídlo ? duhu nejde. Když přej se dítě medem a pšeničnou moukou natírá a do teplé lázně položí, vyjdou ty housenky jako teničké vlásky skrz potní dírky. Pak se ty housenky na med přilepí, a není ani ? pozorování, že by kdy živé byly. — Dejme tomu, že by takové housenky byly, jakož takové nejsou, jenž by spolu jedly, tak by to místo, kde matka státi zůstane, nemohlo příčinou býti, aby se v ní živočichové zlíhli.

Jde-li šestinedělka přes pole, neb přes záhonek v zahradě, po několik let nic tam neroste, a co vyroste, zkazí se. — Sedlák v Ghvojnově nasil v zahradě salátu a hlavatice. Nebyl doma, když jeho manželka v šestinedělích kozu v zahradě spatřila. Běží tam a vyhání ji. Zatím přišel sedlák domů a viděl, co se dalo. Vzav lopatu, zaryl símě, které pěkně scházelo, a nasil jiného na jiném místě. Nebyl-li pošetilý, nejednal-li hříšně ?
———————————————————————————
Vezme-li šestinedělka černý punt (živůtek) na sebe, bude dítě bázlivé. .— Tak by jiná bar.va jinou povahu ustanoviti musela. Červeny punt dělal by srdnaté vojáky aneb řezníky. Vychování, vyučování a příklady účinkují na mysl lidskou, ne pak černý punt.

Když šestinedělka do kostela jde, může pozorovati, obdaří li ji Bůh synáčkem neb dceruškou. Potká-li nejprv osobu mužskou, bude míti syna; potká-li ženskou, bude míti dceru. — Zkušenost vyvrací to důmění.

Žena těhotná, když je kmotrou, nemá na rukou držeti, sic buď to, neb její dítě brzy umře. — Toho zkušenost opět popírá. Těhotné ženy chovají.cizí děti, které neumírají, proč by je při křtu na ruce vzíti nesměly?

Těhotná žena nemá pod voji projíti, sic by přes čas choditi musela. — Sehnutí pod voj mohlo by jí uškoditi, jako každé jiné náhlé sehnutí, ale voj nemá k tomu žádné moci.

Když dvě ženy, které kojí, najednou pijí, upije jedna druhé mléko. To důmění patří ? onomu, když dvě osoby zároveň píti počnou, a stejně přestanou, že jeden druhému barvu vypije. —¦ Může býti, když chlastají, až se jim duch zatají.

Dítě nesmí dřív píti, dokud není pokřtěno. — Tu jest přirozená příčina, protože první mléko zdravé není. Dítě nesmí’se odstaviti, když se ? setí vorá, nýbrž když pole v létě zelené, aneb v zimě sněhem přikryté jest. — Tak tedy nesmí se na to hleděti, když matka nemocná, aneb jiné příčiny tomu chtějí, aby sedíte odstavilo? Jak ? tomu přichází sníh a zelené’ pole?

Přes kolíbku, v které dítě leží, nesmí se nic podávati, sic by doslalo svírání srdce. — I ovšem, kdyby se na ně tíž pustila a ležeti nechala.

Přinesou-li ? tobě dítě ponejprv, daruj mu 3, 6 neb 9 řehtavých vajíček, přiraz mu je třikrát ? ústům a zpívej: Až bude kuřátko utíkati, počneš ty spolu s ním štěbetati. — To je lež, ve vejceti není žádné kuře, nikdy nebude titikati, tak by také dítě nikdy nemluvilo.

Před sedmým rokem nestříhej dítěti vlasy, sic mu spolu rozum vystříháš. .— Který je ve vlasech!

•V šestinedělích nemá se dítě do pláště bráti, sic by bylo těžko-myslné a truchlivé. ¦— Prvé ale děti se jinač nechovaly, než v pláštích. Truchlily a byly těžkomyslné, když je neštěstí potkalo, a tak až podnes.

Nově narozené dítě nemá se nejprv na levou stranu klásti, sic by bylo levákem. — Když tomu přivykne!

Chlapec narozený, když krasopaní dennici jest, dostane mnohem mladší manželku, než je sám; je-H ale zvířednicí, dostane starší. U děvčete je to naopak. —~ Tak tedy planety ustanovují ženichy a nevěsty.

Vidí-li se při měsíci králomoc neb krasopaní, ukazuje to Štěstí při narození dítěte; je-li tu ale hladolet a smrtonoš, znamenají neštěstí. — Ne.Bůh, ale jeho tvorové rozdávají dary!

: … Sedmý, syn je šťastný. — Snad v lékařství, má-li k tomu potřebné umění.
——————————————————————————————————–
Děti v neděli narozené jsou šťastné a mohou strašidla viděti, — kdyby která byla.

Když dítě po odstavení opět ? prsu jde, bude uměti uřknouti, alespoň pomlouvati — bude-li skrze daremné vychování zlé srdce míti.

Znamení raka a lva má moc na mysl a povahu dítěte. — Kdyby pak se lev na nebi ukazoval a dítě ustavičně na něj hledělo.

Když se dítě narodí a má obličej vzhůru obrácený, dostane se na šibenici. — Když toho zaslouží.

Stojí-li mládenec a panna ? sv. kmotrovství, má se kazatel (praví protestanti) mezi ně postaviti, sic by byl mezi nimi ustavičný svár^ kdyby se za sebe dostali ¦—- a jeden by šel v pravo a druhý v levo, to jest, kdyby se ? sobě nehodili.

Žádný nemá se za svého kmotra neb svou kmotra oženiti neb vdáti, sic bude hřímati- a nastane bouřka — když se právě takové páry v povětří nashromáždějí, z kterých bouřka povstává. . ,¦

Kdo se za kmotra dostaví, musí sobě peníze vypůjčiti; potom každý dítěti .půjčí a bude všudy víru míti. — Bnde-li z něho hodný a poctivý člověk. . ;

Má-li dítě sto let staré býti, musejí se k tomu (praví • protestanti) z tří far kmotrové požádati. — Můžeť dlouho živo býti, je-li od narození zdravé, střídmý a pořádný život vede. Zdali ale sto let, to kmotři ani z desíti far nedokáží.

Dostane-li první dítě jméno otce neb matky, umře dřív než rodiče. — Což děti s jinými jmény neumírají?

Kmotři mají dítěti lžičku koupiti, aby neslintalo. Bude-li sviňákem, ani stříbrná lžička mu nepomůže.

Koho lehtá v levé dlani, bude brzy kmotrem. —¦ Aneb si dá dřív žilou pustiti, aby ostrost krve zahnal.

Když kmotři do domu vejdou, musejí před křtem rukavice na kolíbku položiti, je-li děvče; je-li ale chlapec, klobouky, pak budou dítěti šaty dobře slušeti. — Věřím, je-li dobře rostlé.

Kmotři musejí také dřív koláče jísti, aby je dítě také jísti se naučilo. —• To mohou kmotři nechati; dítě se bez nich naučí koláče jísti, bude-li které míti.

Bijí—li mezi křtem hodiny, díle brzy umře. ¦—¦ Protože je na smrt nemocné. .

Bijí-li hodiny před křtem, a dítě umře, bude z něho ohnivý muž. — Pěkné odsouzení; kde těla mrtvá hnijí, tam se dávají husté ohnivé páry viděti, a to jsou ti ohniví mužové.

Děti, které při křtu dostali jméno Adam (z země učiněný) neb Eva (matka živých), neumřou. — Ale skonají!

Dítě, kterému Jan říkají, nepotká žádné neštěstí. — Proč tedy všem dětem Jan neříkají?
——————————————————————————————
Kdo nechceš bázlivé děti míti, dej dítěti hned po křtu meč do ruky, pak bude srdnaté a smělé. — Skoda, že malé dítě meč držeti nemůže.

Jakmile synáček neb dceruška pokřtěni jsou, mají na prsa otce neb matky dupnouti, a přítomní mají jim štěstí žádati. — Ano, a v trpělivosti očekávati, zdali se to naplní.

Když se růžoví lístkové na potoce nerozdělí, stane se sňatek. —¦ Jestli se obě strany shodnou.

Daruje-li ženich nevěstě knihu, zmate se láska. — Kdyby ženich do knihy hany a útržky na nevěstu napsal; aneb kdyby nevěsta ustavičně v knize čti a a na ženicha zapomněla.

Koupí-li jí před slibem nůž nebo nůžky, překrojí neb přestřihne se láska. — Taková láska musí velmi vetchá býti.

Když se zcela nevinné osoby oddávají, zblázní se první dítě jejich.

— Je-li sám otec neb matka bláznem, aneb kdyby to dítě ten člověk odchovával, který na tu pověru věří.

Před oltářem musejí ženich a nevěsta zároveň vstáti, neb kdo dřív vstane, dřív umře. — Musel by tam kaprál státi, aby jim to velel, jako se vojákům velí, aby všickni stejně a zároveň při cvičení v zbrani práci svou konali.

Ženich nesmí se po nevěstě ohlížeti, sic se ohlíží po jiné manželce.

— Běda, jestli se mu již nyní nelíbí.

Do stavu manželského má se před úplňkem vstoupiti. — Nic plátno není, kříže na ně čekají, jako ? poslední čtvrti.

Když svatebníci do kostela jdou, ženich pak a nevěsta se ohlídnou, dostanou jejich děti křivé krky. — Jestliže rodiče vychování zanedbají. Prší-li nevěstě na věneček, budou noví manželé bohatí a požehnaného života. — Mají-li bohaté rodiče, jsou-li zdrávi a budou-li pracovití a šetrní.

Z květin, které na novy rok v noci na oknách namrznou, zavírají na štěstí v sňatku manželském. Růže a jasmín znamenají štěstí; kopřivy a bodlák neštěstí. ¦—¦ Kde ale okenice zavírají a okna nezamrznou, tam se snad nesmějí dcery vdávati?

Při kopulaci musí nevěsta peníze v střevících míti, potom nebude nedostatku míti. — Když bude pořád peníze pod zámek ukládati.

Nevěsta má peníze s sebou vzíti a chudym rozdati, pak za každou almužnu nové štěstí jí zroste. — Já bych to takto řekl: Za každou ochotnou a upřímnou almužnu může se nadíti někdy odplaty u Boha.

Ženich a nevěsta musejí před oddavkami těsně podle sebe státi, sic by ? sobě lásky neměli; a kdo by mezi ně viděl, mohl by jim uškoditi. — Kdyby mohl z očí oheň mezi ně pustiti a šaty jim popáliti.

Před sňatkem nemá nevěsta tkanice na střevících vázati, aby lehce rodila. — Ba raději, aby jí mozek nezkysal.

Padne-li při podávání prstenu jeden na zem, umře jeden neb druhy. To jest jeden dřív a druhy později.
———————————————————————————————-
Kdo mezi sňatkem třikrát okolo studně běží, jména ženicha a nevěsty třikrát vyřkne, zámek spustí a do studně vhodí, udělá jim, že se manželé nesrovnávají. — Ba raději, že vodu zkalí.

Mezi sňatkem musejí se kopřivy vázati, aby se mladí manželé snášeli. __ Co počnou ti, kteří sobě na zimu kopřiv neuložili?

Šlápne-li žena muži mezi oddavkami na nohu, aneb jestli spodní sukni na jeho kabát položí, bude nad ním panovati. Nevěsta musí hleděti, aby při příchodu ženicha dřív zahlídla, než on ji. Podaří-li se jí, panuje nad ním. Jestli mezi sňatkem nohou dál ? předu nakročí, než on, bude ona též v domě pánem. — Bude-li ženich tak hloupý, že by se ženy bál jako chlapec.

Nevěsta a ženich musejí z jednoho talíře jísti, aby svorni zůstali. __ Aneb dřív talíř vyprázdnili.

Kdo v první noci dřív usne, dřív umře. — Ovšem, protože spaní jest nápodobné smrti.

Nevěsta nemá ani štichu na košili ženicha udělati, sic bude na ni nevříti. — Pokudž všecko naopak dělati bude.

Když ženich a nevěsta do kostela jedou, nesmí se vůz s nimi otočiti.

— I ovšem že ne, protože by později do kostela přišli a později cíle svého dosáhli.

Když mezi anebo po večeři Páně svíčka na oltáři zhasne, umře pastor, praví protestanti. — Třeba z jiné církve.

Večeře (Páně) pomáhá víc nemocným než léky, praví protestanti. Kdo ji požívá, může pokojně umříti a blahoslaveným býti. Ovšem, jestli dřív dobrý život vedl a pravé pokání učinil.

Po večeři Páně mění se nemoc buď ? životu nebo smrti. — Spíš po posledním pomazání, jak svědčí sv. Jakub.

Kdo jde ponejprv ? večeři Páně a má bolení zubů, má kousek chleba snísti, když z kostela jde, pak přestanou bolesti. — Třeba za tej den.

Kdo hostii z úst vezme a ji schová, ten v střílení nechybí. — Když se dobře stříleti naučil a dobrou zbraň má.

Ten, u něhož se při večeři Páně kalich naplňuje, bude brzy kmotrem.

— Když lidé o něm vědí, že jím rád je.

Někteří se domnívají, že dítě hned stonati přestane, když se z kalicha naškrábe a dítěti ? užívání dá. — Je-li kalich stříbrný, neškodí dítěti ta maličkost, je-li ale kalich mosazný neb měděný, mohou mu přísady rezu a krunšpátu dávení, křeče a smítání způsobiti.

Matka, která dítě při prsu má, má po tři neděle, když z kostela Jue, dítěti do úst dechnouti, pak mu polezou zuby. — Když k tomu čas jest.

Kdo jde do kostela a žvejká, tomu zůstane huba otevřená. Když umře, a — když mu ji nezatlačí.

Když jdou lidé z kostela, klaď vejce pod slepici, budou se ti brzy kuřátka líhnouti. — Pakli ne, věř, že byly vejce smradlavé.
—————————————————————————————–
Slejcháme ve stěnách a ve futrách oken zvuk, nápodobný zvuku kapesních hodinek. Pověrečný nazývá to hodinou smrti a domejšlí se, že to znamením nastávající smrti některého člověka v domě. Je-li v tom čase někdo nemocný, praví, že musí umříti, neb bylo slyšeti hodiny smrti. Pošetilec povídá to i nemocnému, který se na mysli porazí, a tím mu právě ? smrti dodá. Než ty smyšlené hodiny smrti nejsou nic jiného než malé rány, které jistá žížala rypáčkem dělá.

Když žluťák (bylina) odkvete, zůstaví vlasatou štětičku, kteréž pak děti a pověreční lidé trhají, jich se dotazujíce: Pověz, dlouho-li budu živ? Pak do ní fouknou a myslí, že ještě tolik let živi budou, kolikrát fouknouti musejí, až chumáček odfouknou. Podle toho znamení máme od dneška 7 neb 8, a podle zejtřejšího foukání jen 2 léta živi býti; to jest patrný odpor a přece u mnohých víru nalézá.

Jiní slyšíce žežhuli, volají: Jak dlouho ještě živ budu? Kolikrát pak žežhule se ozve, tolik let ještě domnívají se živi býti. Mnohý kráčí smutným krokem domů, když mu žežhule málo let přisvědčí, a jiný se raduje, když mu dlouhý věk odpočítá.

Sůva a kalous bydlejí ve věžích a starých staveních. Pošetilý měšťan a sedlák bojí se jich náramně, držíce je za posly smrti a u veliké tesknosti věří, že v tom domě, neb v sousedstvu někdo umříti musí, kde seděl neb kulichal kalous. Jakmile ho uslyší, trnou po celém těle; sedne-li na jejich dům, musí bez milosti někdo v něm umříti.

Proč ale sedají sůvy a kalousi obyčejně na ty domy, kde nemocný leží; proč máme příklady, že tam lidé umřeli, kde kuli chove a sůvy seděli a hohtali? Na tu otázku odpovídám: Sůva a kulich mají před jinými dravci ostřejší čich; každý nemocný, jako vodnatelný, potí se, a jeho pot vychází ze světnice. Sůva, která po větru letí, čije to a blíží se k tomu místu, odkud páry jdou, sedne na dům a bříská. A je-li tomu tak, jak někteří jistí, že na smrt nemocný před smrtí porušením zavání, takť tedy i ta pára přivábí sůvu k domu. Nemocný umře. Tu se hned praví: Neřekli jsme to? vždyť tam sůva břískala. —¦ Hle, nebyl-li by nemocný umřel, kdyby sůva nebyla břískala, jako jiných na tisíce bez břískání sov umírá.

Kde nemocný leží, hoří obyčejně v noci světlo. Tím se zaslepují oči sov, které ? osvícenému oknu lítají, jako můry a komáři na světlo. Na ten způsob udeří kalous do okna, a ten, který nemocného opatruje, ulekne se a řekne: Nemocný nebude dlouho dělati, neb v noci silně něco na okno zatlouklo. — Na smrt nemocný umře. Hned se praví, že před smrtí jeho dostali v domě znamení.

Loudavé cvrkání cvrčků má znamenati brzkou smrt člověka v domě neb v příbuzenství. — Tento živočich přinese se ve žni s obilím do domu a podle přirozenosti neumí jinou píseň, než ostře neb loudavě cvrkati; při tom ale nevšímá si ani života ani smrti člověka.

I to jest pošetilost, zavírati na smrt člověka, když dvoje hodiny spolu bijí, neb zvony ve dvou vesnicích se setkají, neb když zvon temně zvučí. — Víme, že ten, kdo kolikeré hodiny má, chce, aby všecky zá-
—————————————————————————————-
roveň šly a spolu bily, proto je každodenně opravuje a na jednu minutu řídí. Když se tedy kolikeré hodiny setkají, jest to věc přirozená, a nic víc neznamená, než pořádná jití hodin. Víme také, že měkká těla, jako sníh, voda a vítr čistý zvuk zarážejí, a zvuk temný dělají.

Podobně pošetilé jest věřiti, že by prázdné znění rakve, když se mrtvý zahrabává, opět nového nebožtíka v roce znamenalo. — Toť se hrudami na špatnou umrlčí truhlu snadně dokáže.

V nemocnici hoří obyčejně světlo mdle. Pověreční také mají za znamení, že nemocný brzo umře; toho ale jiná příčina není, než hojná pára, kterou světnice naplněna jest. Aby oheň jasně hořeti mohl, jest třeba čerstvého povětří, neb parou umdlívá. V čerstvém povětří shoří svíčka dřív než v hustém a nečistém; a čím hustší povětří, tím dusněji, tím špatněji a zdlouhavěji svíčka hoří. Když se čerstvé povětří do nemocnice pustí, hned světlo jasněji hoří; dodržuje-li nemoc mnoho dní a hlídači o čerstvé povětří’se nepostarají, musí světlo v posledních dnech nemoce mdle hořeti. A poněvadž to smradlavé a nakažené povětří i nemocnému škodí ? ? smrti přidává: usmyslili si neumělí lidé, že mdlé světlo v nemocnici znamením smrti jest.

Ghodí-li děti s kříži po ulici, jest znamení, že brzy pohřeb bude. — Co děti dělati vidí, dělají také. A byť byl brzy pohřeb, děti to neudělaly, neb v osadě lidé jeden po druhém umírají.

Kdo mnoho staví, brzy umře. — Ovšem, protože staví až do smrti; jiný se při tom usouží, nadělá a na zdraví sobě uškodí.

Když žena v šestinedělí umře, musí se válek neb kniha do postele položiti a postel každého dne přestlati, sic nemá v zemi pokoje. — To si vymyslily báby, aby z domu dlouho užitek braly.

Kdo vidí neb poraní domovního hada, musí toho roku umříti. — Když si to do hlavy vezme a se utrápí.

Když umře hospodář, musí se pivnými, a vinnými sudy ve sklepě s místa pohnouti. — Sic by zůstaly na starém místě. Pro toho hospodáře nic nevíte, který ani vinných ani pivných sudů nemá?

Když oheň praská, děti před domem hrabají, psi vyjí, krkavci krkají, straky na domě křičí a kočky se kousají, umře někdo. — Buďto na dlouze nebo na krátce, tu nebo tam.

Když mráz po kůži běží, běží smrt přes hrob, neb smrt na něj sáhla. — Které j ešte žádný neviděl.

Když nemocného slzami skropíme, aneb přes něho dosahujeme, umře těžce; a nedokoná-li ve 4 hodiny odpoledne, bude se ještě šest neděl trápiti. — Věřím, že slzy a lomení rukou manželky a dětí umíra-jícímu manželi a otci smrt těžkou způsobí; ale na neděle nedá se to měřiti.

Když se tělo v rakvi na pravou stranu nahne, umře mužský, na-hne-li se na levou, umře ženská z rodu. — Mrtvý nemůže se z vlastní vůle ani na pravou ani na levou stranu nahnouti a s živými nic víc co dělati nemá.

Jakmile člověk umře, musejí se okna otevříti, aby duše vyjíti mohla. ~~ Duch toho nepotřebuje, ale lidé potřebují čerstvého povětří.
———————————————————————————————–
Aby se nebožtík nenavrátil, musíme, když ho z domu vynesou, konev vody za ním vyliti, dvéře u domu zamknouti aneb mrtvého za palec u nohy vzíti. Udělají-li se na všech dveřích tři kříže, nemůže mrtvý do domu. — Kdyby mrtvý přijíti chtěl nebo mohl, nic by na to znamení nedbal.

Zůstane-li tvář manžela neb manželky po smrti měkká, přijde brzy pro někoho z přátelstva. — Bude-li moci.

Kdo první lopatu země do hrobu hoditi může, k tomu nemá mrtvý žádné moci. — Jako ? onomu, kdo poslední hrudu vrhne.

Sadí-li se hrob, následuje brzy nebožtíka někdo z přátelstva. — Tu by se mohl pověrečník do Církvice (kde byl spisovatel J. Javornický farářem.) podívati, kde se každý hrob ssadí, ale přátelství, jak věří, neubývá.

Mrtvému položí se šat na tvář a pod bradu hruda, neb kdyby se mu dostal rubáš do úst, který by pomalu pozřel, brzy by celé přátelstvo vymřelo. — Pověrečník má za to, že nebožtíci po smrti ještě jedí. Nechme ho při tom.

Leží-li mrtvý na levé straně, nemá pokoje; proto musí se tak položiti, aby ? pravé straně nachýlen byl, kdyby se snad v truhle obrátiti chtěl. — Jen ty, pověrečníku, dej mrtvým pokoj. Nevíš-li, že strom zůstane ležeti, na kterou stranu padne?

Nechtějí-H se přátelé po nebožtíkovi trápiti, musejí mu kousek zeleného drnu na prsa položiti. — Ba raději, co možného, na něj zapome-menouti.

Do hrobu musí se nebožtíkovi to dáti, co mu nejmilejšího bylo. — Právě pohanský obyčej.

Dejte mrtvému do hrobu hřeben, kterým se česal; neb bude-li se ním kdo česati, sejdou mu vlasy jako nebožtíkovi. — Víš-li, pověrečníče, jak brzy nebožtíkovi vlasy sejdou?

Nemocný má si plátěným nepotřebovaným klocem tvář a ruce natříti a pozadu do hrobu vhoditi, tak s ním pochová nemoc. — To jest, kloc bude v hrobě a nemoc v těle.

Kdo mrtvou rukou bradavice natře, zajdou mu. — Když mimo to patřících prostředků užívati bude.

Když se ochlastovi dá kořalka, která byla cezena skrz kloc z nebožtíka, nebude jí víc píti. —¦ Bude-li si to oškliviti.

Kdo má pihy a tím klocem se myje, kterým byl umyt mrtvý, ztratí je — svým časem.

Kdo má růži, má ji dát zažehnati, kloc z mrtvého na tvář pověsiti,

— a čekati, zdali od toho pomine.

Když z vykopané umrlčí truhly kus dřeva do zelí vstrčíme, nedají se do něho housenky. — To jest, nedají se do toho dřeva housenky, nýbrž do zelí.

Kdo hřebíkem z umrlčí truhly v zubech dloubá, zajde bolení zubů-

— Jako od jiného šťárátka.
———————————————————————————–
Dáváme-li holubům z umrlčí hlavy pít, aneb přibijeme-li ? holubníku prkno z umrlčí truhly, zůstanou holubi. — Mají-li se dobře.

Z domu, před nímž rakev s nebožtíkem odpočívá, brzy někdo umře.

__ Na ten způsob vesnické fary u kostela, před nímž pohřeb se vždy

zastaví, vždy do roka vymříti by musely.

Když spálíme papír, a každý sobě jasné hvězdičky pamatuje, můžeme zvěděti, který kterého přečká — Skoda, že ta písemnost shoří.

Když při zvonění hodiny bijí, umře někdo. — V městě nebo ve vesnici.

Šetek neb skřítek jest dle obecného důmnění jakýsi ďáblík, kterýž se do domu člověka, jenž s ďáblem v spolek vkročil, přistěhuje v té neb oné podobě a kterého se člověk ten již zbaviti nemůže, časem prý také tento host nezvaný do domu přichází. Jeden pověrečník prodával mi za jistou pravdu, že jistý člověk, chtěje se šetka zprostiti, boudu z slámy vystavěl/ v které šetek pracovati musel; potom zapošil boudu, kudy se do ní vcházelo, ze všech stran ji zapálil a sedna na kůň, cvalem tam odtud ujížděl; však ale když se ohlídl, seděl mu již šetek za zády. — Na jiném místě slyšel jsem, že jedna paní otýpku lnu dostala, v kterém krabička zavinuta byla, v té krabičce moucha a ta moucha byl šetek. Šetek v podobě mouchy může rozličné tvářnosti na se vzíti a všelikou žádost člověka naplniti . . .

Prvé slýchali pověrečníci hvízdati a smáti se; viděli, kterak jim kamenové okolo hlavý lítají, a když se tázali: Honzíčku, kde jsi? Odpověděl: Zde. Honzíčku, jak ti říkají? Odpověděl: Honzík. Potom ale shledalo se, že frejovný chasník, by u milenky seděti, neb lstivý zloděj, .by směle krásti mohl, ty veselé kousky dělali.

Jakub kradl pánu svému obilí a krmil ním koně, aby při těle byli. Aby ale lehkověrný hospodář toho nepozoroval, namluvil mu Jakub, že šetek v podobě mužíčka po domě chodí a koně krmí . . . Jiný vyvolil si to za řemeslo, aby zaklínáním šetka ? penězům sobě dopomáhal. Jiný opět vydával řeč o šetkovi, aby bližního v zlou pověst přivedl . . .

Pověrečnost byla hned od počátku velmi opatrná, neb vymyslila, že ten, kdo by se opovážil a tolik srdce měl, že by šetka a povídačky o něm skoumal, brzy umříti musí. Který ale rozumný člověk dá se tím strašiti, an by po pravdě nešel a šelmu člověka odkrýti neusiloval? . . . Jednou prý vzal šetek z mísy maso, které pro mnohé lidi vařeno bylo, snědl je a mezi obyčejným smíchem paní kosti na hlavu házel. Toť ale duch dělati nemůže a šetek také duch jest; pročež musel to jiný šetek býti, který sobě na onom mase pochutnal.

Obyčejná příčina, pro kterou se povídačky o šetkovi vymejšlejí, jest závist. Zbohatne-li kdo pilností, šetrností a způsobností, praví závistník: 8Má šetka.« O jednom pilném kovářovi pravili, že s ním šetek bez ohně kuje- I proč by mu raději peníze nepřinesl a nezbavil sebe a kováře práce? Způsobný lékař léčí šťastně pomocí šetka, a slouha, který léčení nerozumí, dává poněkud na jevo, že má šetka, a z té příčiny jde, prv než odpoví neb lík podá, do komory, jako by se šetka tázal, a mluví tak

—————————————————————————————————-
hlasitě, aby ho v druhé světnici slyšeli; potom troupové valem k němu se hrnou . . .

Šetek nezahálí dle důmnění pověrečných, ale těm, kdož jej ctí, plodné dukáty dává, kteříž tak kouzedlný peníz jsou, že ve 24- hodinách novy dukát vysedí.

O hastrmanovi jest mnoho slyšeti, ale málokdo jest tak šťastny, aby jej viděl. Nejen děti, nýbrž i matky a staří lidé jsou žádostiví zvěděti, kterak ten nepřítel lidského pokolení vyhlíží, kterýž nejraději děti topí. Já vám povím, jak vyhlíží . . . Představte si malou člověčí postavu, skoro tak širokou, jak dlouhou, s velikou hubou, hlavou jako věrtel, červenými vlasy a červenýma očima, pod jazykem má žábu. Obyčejně nosí zelený vystřižený kabát, z jehožto levého dílce voda kapá a místo jedné člověčí má koňskou nohu. Fi, totě ošklivá podoba! A tu podobu vytvořili rozumní lidé, ji sobě představují a o ní rozmlouvají.

Vodníci jsou dle obyčejného důmnění rozumní tvorové, kteříž se jako lidé množí, a z čeledí a rodin pozůstávajíce, pod vodou živi jsou, lidi pod vodu táhnou a své děti za jiné podstrkují. Totě ale odpor, pokudž vodníci pokolení své rozmnožují, proč své děti za jiné podstrkují?

Jeden starý rybář vypravoval mi: Jistý pastýř vzal dítě své s sebou na pastvu, když pak poodešel a po chvíli se vrátil, nalezl místo svého dítěte mladé hastrmaně aneb podvržence; i dal se do něho a nadělal mu modřin. A hle, z daleka viděl, kterak vodník z vody vychází, jeho vlastní dítě přináší a svého podvržence odnáší. Když ? svému dítěti přišel, shledal, že od štípání také modřin nadělaných má. — Jiný také tak učinil, musel to ale draze zaplatiti, neb spatřil vodu krví zbarvenou, v níž dítě jeho ploulo. Vodník je zahubil. — V jednom městě přicházela vodnice veřejně do trhu na kupování a její obruba u šatu byla vždy mokrá. Řezníkovi, ku kterému pro maso chodila, až ? omrzení v mase se přebírala, což se jemu dokonce nelíbilo. Konečně uťal jí ukazováček, kterým ? nechuti po mase jezdila. I tu byl oheň na střeše. Počkej, zlosyne, zkřikla, to si budu pamatovati. Nedlouho na to vedl řezník tele, pršelo, stopa koňská byla plná vody, řezník do ní obličejem upadl, nabral si plnou hubu a utopil se. To prý ona vodnice udělala. —¦ ? jedné bábě přišel v noci vodník, žádaje ji, aby s ním k jeho ženě šla, která se ku porodu čekala. Bába vymlouvala se, jak jen uměla, ale nebylo nic naplat, musela s sebou a vodník nesl ji na zádech. Když ? vodě přišel, udeřil na ni prutem, a aj, voda rozdělila se, a cesta dolů jim se ukázala. Vodnice dala bábě tu radu, aby všecko smetí sbírala, ješto každodenně světnici zametati musela, a když odtud půjde, by smetí s sebou vzala. Osm dní přebývala bába pod vodou, pak ji opět vodník domů odnesl. Když smetí vysypala, uzřela příštího rána, že samé zlato bylo. — — Tak vypravuje pověrečník a hlupák poslouchá s vyvalenýma očima. Kdo ale nenahlíží bídné osnování takových povídaček? Kdo by si vzal tu daremnou práci, aby je vyvracel? Ještě prý nyní dávají se hastrmani viděti, však řidčeji, než prvé, a toliko dětem strachu nahánějí, aby ? vodě nechodily, a to také dalo příčinu ? vymýšlení vodních strašidel. To ale nemají lidé dě-

———————————————————————————————
lati, lip by bylo, kdyby dětem zrovna řekli: Budete-li ? vodě choditi, můžete se snadně utopiti, a budete před Bohem odpovídání míti . . . Toť by dětem užitečnější bylo, než když jim hlavy obludami naplníte, kterých není, a příčinou jste, že člověku v nebezpečenství života ku pomoci nechvátají, protože se hastrmana bojí.

Pověry vánoční. Svobodná chasa leje rozpuštěné olovo do studené vody a z ulitých podob chtějí vyzvěděti budoucí zaneprázdnění, ženění a vdávání. Věc přirozená, že olovo v lití rozličné podoby bere, a to se stává nejen o štědrý večer, nýbrž každého dne. Kovářka Helena lila olovo a nalilo se jí malých hřebíků; to je ale to nejmenší, protože zvolna lité olovo podobu hřebíků bere. Kdo budoucí věci skoumá, tím víc na olove vidí, čím víc způsoby neb figury jeho žádostem nachlebují.

Jsou ženy, které na ty nalité podoby vejklady dělají. Že to ale každá jinač dělá, proto je všecko to umění podezřelé. Kašpara přemluvili, aby na štědrý v,ečer mezi 11. a 12. hodinou mlče olovo lil. Tu se mu slila podoba člověka, který má ručnici na rameně a psa podle sebe. Kašpar bude myslivcem, pravili přítomní, ale Kašpar až podnes krávy pase. Toho dne lité koule nechybí — zvláště když jich výborný střelec potřebuje.

Aby jinoch a dívka budoucí zamilování zvěděli, jdou mezi 11. a 12. hodinou mlčíc ? studni, hledí do ní a domnívají se, že tam žádanou osobu uzří. Bedřich zvěděl, že bohatá Anna také ? studni půjde, pročež sstoupil do studně a koukal vzhůru. Anna přišla po 11. hodině ? studni a spatřila Bedřicha. Když to rodičům oznámila, odpověděli: Ty si vezmeš Bedřicha za manžela, protože je tobě souzen.

Děvčata, které by se rády vdaly, hledí toho času do kamnovce, aby v něm své ženichy spatřily.

Z dolívání vína na štědrý den soudí pověrečníci, jak se víno v příštím roku povede. Mnozí mají za to, že se mezi 11. a 12. hodinou voda v víno promění. Vinař naplní sudy vínem a soudí z vystupování a sedaní vína na hojnost a dobrotu příštího roku. Obilník činí totéž s obilím: naplní totiž sudy obilím a dělá z přeměření a nedoměření úsudek na drahotu a láci v každém měsíci.

Je-li na štědrý večer vítr, říkají, že se stromové ramlují, a těší se na ourodný rok na ovoce.

Čí stín při světle na štědrý večer nemá hlavu, ten umře toho roku. — Povídám, vytáhněte krky jako husy, abyste neumřeli. Když se po obou stranách člověka svíce v rovné míře postaví, nemá stín jeho hlavy.

V šlédrý večer musejí dvě svíce přes celou noc na stole hořeti; shasne-li jedna, znamená, že otec neb matka umře. — Svíčka může náhodou shasnouti, může se tomu ale také zabrániti. Aby ale vůli pověřeč-níka nevyplnili, nepálejí u nás obyvatelé v noci světla; tak mají děti jisté rodiče a rodiče mají v kapse jistých několik českých.

Pukne-li v noci na nádobě obruč, toho roku jeden v domě umře. — Pročež před štědrým večerem všecko dřevěné nádobí roztlučte.

Od vánoc až do Třech králů nemáme hrách, jiné luskoví a plodiny jísti, sic dostaneme toho roku svrab a vředy. — Tu pověru postavil
——————————————————————————————-
člověk, který chtěl v tom čase samé maso a koláče jísti. O svrab tu není, neb ten můžeme dostati i v jiném čase, jestli máme mnoho vlhkosti a nečistě se držíme.

Panny, které by se rády vdaly, mají se v štědrou noc beze všeho obleku modliti, potom se jim jejich milý ve spaní ukáže, kterého si žádají. — Panny, které se Boha a sebe samých stydí, neudělají to, kdyby se podlé soudce pověrečníka vdáti neměly.

Chce-li děvečka zvěděti, zůstane-li u pána neb ne, má v štědrý večer střevícem hoditi; obrátí-li se špičkou ? dveřím, půjde, bude-li obrácený, zůstane. Sama ale posadí se zády ? dveřím. — Říkáme, jak kdo věří, tak se mu stane. Věří-li dívka, že to osud tak usoudil a změniti se nedá, bude v službě nedbalá a pak ovšem půjde; naproti tomu bude vůli pána činiti a zůstane. Pak se to metání střevícem naplní přirozeně.

Chce-li děvečka věděti, jaké vlasy má její budoucí milovník, aC v štědrý den ze světnice zpátky ruku vystrčí; tuť se takové vlasy na její dlani uhlédají. A chce-li zvěděti, dostane-li v tom roce muže, má na kurník zatlouci a říci: »Kdáče-li slepička, dostanu mužíčka; bude-li pak kohout zpívati, nebudu se ještě vdávati.« Chce-li zvěděti, bude-li nejmilejší rovný nebo křivý, má z vyrovnaného sáhu dříví štěpinu (poleno) vytáhnouti, a jaké to, takový bude její muž.

Chce-li věděti, jak jejímu nastávajícímu muži říkají, má první nit, kterou na štědrý večer upřede, před domem natáhnouti, a jak prvníma okolo jdoucímu říkají, tak také její muž jmenovati se bude.

Pes, který v noci na štědrý večer vyje, vztekne se toho roku. Té noci zaklínají ďábla, aby dal peníze, kopají poklady, za to majíce, že duchové, kteří pokladů hlídají, té noci ruce svázané mají. Vyškrábe se 12 cibul, do nich se nasype drobet cibule a ta má ukázati, v které cibuli bude voda, že ten měsíc mokrý bude.

Na noži a vánočce dělá se průba, bude-li draho neb lacino. Ze soli dělají se hromádky, pro každou osobu jedna, čí hromádka se rozpadne neb rozpustí, ten umře toho roku. Stoletý stařec udělá si ze suché soli hromádku, postaví ji na suché místo, ona se nerozpadne, ani nerozpustí, stařec ale zejtra umře. Chlapec učiní to naopak a jest živ ještě padesát let. Můžeť se jen o sůl zavaditi, aneb do soli kapka vody pustiti.

Abychom věděli, budeme-li v příštím roce živi, vrhneme střevíc pozadu přes sebe ze dvéří. Je-li špičkou ? dvéřím obrácený, zůstaneme; pakli ne, umřeme.

Kdo mezi 11. a 12. hodinou lázeň na nohy bere, nebude v novém roce šťastný. Sedlák ovazuje stromy mokrými povřísly, aby je ? budoucímu roku ourodné učinil. Jasné noci vánoční, tmavé stodoly; tmavé noci, světlé stodoly.

Že se toho času dětem dary dávají, jest starobylý obyčej podlé darů, které mudrci od východu Ježíškovi přinesli; že ale punčochy a ošatky za okna klásti mají, a koukati nesmějí, sic by jim Jezulátko něco nemilého udělalo, kdo bude takové rouhání chváliti ? O svatém Mikuláši co se

——————————————————————————————-
tu rozpustilosti tropí, dělal by to ten svatý biskup, kdyby mezi nás přišel, děsil a bil by děti?

Hádání z obličeje. Phyziognomie jest ono umění, kde z tahu obličeje (pověrečník hledí zvláště na tahy čela) něčí povahu uhodnouti hledíme. Nezapíráme, že některému člověku faleš, lstivost, hloupost atd. a jinému upřímnost, poctivost, osvícenost atd. takměř z očí hledí. Z obličeje můžeme ovšem nějaké znamení povahy poznati, není to však neomylné . . . Phyziognomie má něco do sebe, ale hádání z obličeje jest podvod. Když člověk s petrovským obličejem zlý život vede, můžeme předzvídati, že dobrý konec nevezme . . . Když poctivý člověk, jemuž poctivost z očí kouká, poctivě smejšlí a jedná, můžeme bez hadače věděti, že dobrý konec vezme. Zhola dle tahů obličeje chtíti něčí osud předzví-dati, jest bláznovství. Jen činy následuje odplata nebo trest.

Hádání z dlaně. Solva dá se sněděčerný obličej cikána viděti, nechávají blázni práce ležeti, běží za ním, aby něco šťastného slyšeli. Cikáni jsou dost smělí, ? každému svým hádáním se dotříti, a nestydatí jemu říci, že toho litovati bude, nebude-li jich slyšeti. Na cestách zastavujíce se, volají: »Pozdrav tě Pán Bůh, pane můj. Ach jak dobré srdce máš, a přede tolik nepřátel máš a závistníků, kteříž okolo tebe chodí a sladce ? tobě se chovají. Ty budeš velmi dlouho živ a budeš také blahoslavený.« Darmo jim almužnu podáváme, aby jen svou cestou šli, aneb jim kýváme, aby mlčeli. »Jsmeť také křesťané (volají) a věříme v Pána Jezu Krista. Ale slyš pak nás, od jenerálů a tisíéníků byli jsme slyšáni. Veliké neštěstí nastává tobě, chraň se před dvěma páry střevíců. Můžeš tomu ujíti . . .« Cikáni dělají všeobecná proroctví, tak že je jeden každý sám na sebe obrátiti může.

Cikánka ohýbá raku rozličně, když hádati chce, pozoruje toho, jejž před sebou má, řekne něco a všímá si toho, kterak se mu to líbí: »Tvá čára života má vdovu, tvá láska jest stálá, této noci budeš o ní sníti. Jsi ještě mládenec, ale dlouho tak nezůslaneš. Jsi jedné osobě milejší, než si myslíš. Ach pane, tvé svévolné vzezření kormoutí srdce jedné hezké mladé ženy, nemáš nadarmo smějící ústa.« Pozorujte tu zběř dobře, když se ve vaší světnici otáčí, aby vás neokradli, neb to ¦ umění znají lip, než dobře hádati. — Domnělé umění z dlaně, masitosti a tahu, povahu, osudy a způsob smrti předpovídati slove chiromancie. Způsobilost tahů na dlani pochází od vychování dětí … V“ pozdějších letech oučinkují na tahy rozličné práce . . . Kovář musí jiné tahy míti než písař.

Hádání z kafové misky. Nejvíc ženské zabývají se s hádáním, a rády by něco zvěděly, čehož na ten způsob zvěděti nemohou. Táží se u příkladu, kdo to neb ono ukradl a zdaliž to zase dostanou? Vaří kafé a rozumí se, že ním hádačku také uctí. Potom vstoupí v ni duch prorocký. Vlej e do koflíčka trochu husté usedliny, třikrát ní dokola zamíchá, postaví koflíček obráceně na misku a nechá ho tak dlouho státi, co by se třikrát Otčenáš pomodlil, tudy lehké vlhkosti sběhnou; pak jej na jiné místo postaví, udělá nad ním tři kříže, vezme jej, patří do něho, aby z částek kafových na něm pozůstalých neznámé věcí učinila známé. Há-

—————————————————————————————————-
dačka mluví určitým hlasem u příkladu: Zloděj má černé vlasy atd., s ukradenou věcí ale je již přes vodu a já ji víc opatřiti nemohu. Přítomné užasnou, neb N. má černé vlasy, není právě doma, tohoť tedy za zloděje mají. — Ty, jež se táží, neumějí obyčejně mlčeti, a svěří lstivé hádačce všecko své důmnění; dle toho zpravuje pak své odpovědi, kteréž bez toho tak všeobecné jsou, že se na který způsob vyložiti dají. — Zkušenost učí, že se hádání z kafé nevyplňuje a že o tom ubohé věštkyně nic nevědí, o čem ? upokojení mluviti mají. A přede i hodné paní dávají sobě z kafé hádati.

Hádání z vody. Hydromancie aneb umění z flašky vodou naplněné hádati má původ a počátek z pohanství Pohané brali čistou sklenici, naplnili ji čistou vodou a postavili kolem ní hořící pochodně, před kterou těhotná žena neb nevinné dítě vstoupily a na otázku odpověď žádati musily. Postava toho, kohož vyzvaly, měla se ve vodě ukázati, a na to, nač se tázaly, prorockým duchem odpovídati. — I později toho zkoušeli, jakým ale oučinketn, to si můžeme snadně pomysliti; neb jak by to mohlo možné býti? Tenť zajisté kejklířstvím omámen jest, kdo praví, že to viděl neb zkusil.

Podobně tomu jest hledění do křišťálu, což pozůstává v tom, že v zvláštně připraveném zrcadle neb skle zaneprázdnění nepřítomných osob spatřiti chceme. To mluvte bláznům.

Hádání z znění v uších. Znění v uších má pověrečný za oučinek, kterýž odtud pochází, když nepřítomní lidé o něm mluví neb na něj myslí. Již za starodávna pokládali pravé ucho za šťastné a levé za nešťastné. Mluví-li se o člověku dobré, zní v uchu pravém; mluví-li se zlé, zní v levém. Ale to znění nepochází od mluvení lidského, nýbrž z příčin, kteréž v průchodu ucha záležejí, jako krevnatost, uhřití a zapálení. Jakmile pověrečnému v uších zní, hned na všecky myslí, o nichž se domnívá, že by o něm mysleli neb mluvili. Ten, u něhož znění přestane, jest to, který naň myslil … I jak by to mohlo býti, aby slova nepřítomného, kterýž tak vzdálen jest, že ho slyšeti nemůžeme, v uších našich znění způsobiti mohla ? Pravé pak ucho jest zouplna tak jako levé zformované, kterak by tedy mohlo v jednom dobré a v druhém zlé znamenati ?

O losu hadačském. Při losu zanechává se rozsouzení věci náhodě. Křesťané otvírali písmo z rána, aby zvěděli, co se jim toho dne přihodí atd. . . . Dáloť se to docela přirozeně, neb totě obsah takových kněh. Kdybychom se v činění a nechání dle losů a vyložených průpovědí říditi měli, často bychom chybili, často opustili, co bychom právě činiti měli, aneb činili, ? čemu bychom pohodlnějšího času vyčkati měli. Nač by nám byl dal Bůh rozum, kdyby náhoda naše činění a nechání ustanoviti měla? . . . Kněh máme v čas a s rozumem užívati.

Vykládání karet. Hádač míchá karty, dá tomu, jenž si vykládati dává, sejmouti a jeden list vyvoliti, dle kterého se řídí. Pak klade listy po 8 v řadě, pozoruje.
—————————————————————————————-
O řešetu a dědičném klíči.*) Tato pověra provozuje se netoliko mezi sedlským, nýbrž i také městským lidem, a mám z úst jednoho člověka, který léta 1822 v Praze tomuto bláznovství přítomen byl. Bláznice kejklovalá tím bláznovstvím v jednom domě na ztracenou věc. Pověrečník vezme řešeto a nůžky, které dědičné býti musejí. Ghce-li zloděje zvěděti, tedy vystrčí oba konce roztažených nůžek v kraj řešeta, aby je tím zdvihl; pak položí dvě osoby svůj prostřední prst s obou stran pod kruh nůžek, aby tak řešeto v povětří viselo. Tu počne mistr své pově-rečné umění, repce jistá slova, po kterých nic není, potom jmenuje jména osob, které jsou v podezření. Jakmile jméno zločince se jmenuje, tedy přej se dle jeho pověrečného důmnění hned řešeto otočí a zločince tím vyjeví. — Hnutí řešeta dá se následujícím způsobem vyložiti. Když obě osoby řešeto chvíli drží, počnou se jim v rozčilení prsty třásti, skrze to třesení pohnou řešetem, jež v položení svém velmi hnutedlné jest; aökoli to hnutí řešeta,velmi malé a nepatrné jest, předce však může odpor zrušiti a řešetem hnouti; že pak sebou právě v tu chvíli hne, když se jmenuje jméno osoby, kterou v největším podezření mají, to pochází bezpochyby odtud, protože hádač obyčejně jméno toho, o kterém se domnívá, že tu věc ukradl, teprv tehdáž jmenuje, když se třásti počnou. Nezdaří-li se mu ten ouskok, tedy snadně může málo prstem strčiti a řešetem, které jako na vodě jest, hnouti. Ale již i sprostí nabývají z toho rozumu a vyznávají, že točení řešeta podvodné jest.

Ještě jiné pošetilé hádání připomenu, kteréž v tom pozůstává, že dědičný klíč do biblí vstrčí, aby se z toho oumyslu otočil, by tudy skrytou věc zvěděli. Pošetilý hádač vstrčí ten dědičný klíč tlustým koncem do biblí a sice na to místo, kde jest první strana Evangelium sv. Jana, tak aby kruh klíče z biblí vyhledal. Pak vezme širokou tkanici, kteráž také dědičná býti musí, kterou biblí zaváže, aby klíč nevypadl a dvě osoby položí, právě jako při točení řešeta, prostřední prst pod kruh klíče, aby tak biblí v povětří visela. Pak se hádač pomodlí, táže se Jana, aby mu pravdu pověděl, kdo tu věc ukradl, a jmenuje rozličné osoby. Když se nevinný jmenuje, klíč sebou nehne; když pak vinný se pojmenuje, otočí se klíč tou největší silou. — Ale jaká jest to bezbožnost. Písmo svaté, to potěšitedlné Evangelium ? spasení lidu, takovou pověrou zohavovati. — —

Druhý díl knihy Javornického má název: „Lucian, syn Fortunatův a obec Skalenská, aneb kniha o pověrách, obsahující: vyučování o šet-hovi, hastrmanech, podvržených dětech, divokém střelci, horním mužíčku, čarodějnicích, jejich nočních rejdech na Broku, okouzlení, žehnání církevním, zaklínání zlého ducha, užívání modlitby k pověrám, citování člověka k soudu Božímu, vzetí šlépějí, uštknutí, mléku kravském, hospodáříčkovi,’ o andělích, o primrazení, neviditelným se učiniti, na dvou místech býti, o citováni duchú, gruntovní vyučování o čarách
*) Srv. Zíbrt, Seznam pověr a zvyklostí pohanských z VIII. stol., v Praze, nákladem České Akademie, 1895.
——————————————————————————————————–
a houslích g Písma svatého a zdravého rozumu, o dobývání pokladů viryulích, zaklínání ohně, o hádačích, cikánech, kartářkách, o řešetu, o dědičném Míči, o krvi zabitého člověka atd.“ Díl druhý, v Praze 1827, str. 198.

Podvržené děti jsou ty, které satan s čarodějnicí splodil a šestinedělkám za jejich děti podstrkuje. Nadávají-li rodiče dítěti pod-vrženců, nepovažují, že jim tolik praví jako: Ty nejsi mé dítě, zlý duch vzal mi dítě mé a podvrhl mi tebe. Před časem přičítali podvržené děti jakémusi nočnímu ptáku. Malé děti s velikými hlavami, s nadmutým životem, bledým obličejem a hubenými oudy, kteréžto děti neobyčejně mnoho jedí, mají pověreční lidé za podvržené. Když paní kmotra šestinedělku podruhé navštěvuje, diví se, ano se dítě tak velice změnilo, a dává ? srozumění, že to samo sebou není; tudy nahání matce strachu a ouzkosti, ubohé dítě přichází o matčinu lásku a jest ku posměchu a ošklivosti všemu pověrečnému lidu. Od maličkosti jest nešťastné, neb rodiče zanedbávajíce ho, přejí mu, aby raději umřelo, protože od takového dítěte nic dobrého nadíti se nedá. Ubohé dítě, všecky ty nešťastné následky odnésti musíš, že paní kmotra a rodičové tvoji pověrám slouží … Že dítě nemocné jest, vidí každý rozumný člověk; nerozumný ale kroutí nad ním hlavou a praví: Podvržené jest. Kým ale, jakou mocí, to nevíte? Do-pustí-li to Bůh, aby dítě křtem svatým sobě posvěcené v moc zlých duchů dal ? Dokažte to, že skutečně takové pokolení dětí ďáblem a čarodějnicí splozených jest? Ani rozum ani náboženství neznají se k tomu bludu…

Mluví-li lidé o duchách, kteří v povětří panují, přichází na mysl lidem divoký střelec, kterýž nemá hlavy, ani služebníci jeho, ani koně, ani psi; a přede na svém nočním lovu křikem a blaholáním lidi děsí, koňské kejty skrze dymníky neb komíny na ohniště hází, o které žádný nestojí; a když lidé staré ohniště rozházejí a nové postaví, přede zas takové dary dostávají. — — Jsou to sůvy neb výrové takové síly a velikosti, že i orla přemoci mohou. Když jich při soumraku kolik pohromadě letí, dělají takový povyk, jako jest štěkot psu hončích, když v kvapu zvěř stíhají. Ti, kteříž takového lovu neviděli, smyslili povídačku o zakleném lovci. Podobný hlas vydává bukač, tak že by nezkušený myslil, že to zvuk divokého střelce.

Horní mužíček dává prý se horníkům v zemi při práci viděti. Malý jest jako pachole, ale tlustý v tvářnosti pídimužíčka a bledého obličeje. Nejprve slyší a vidí horníci velikou mouchu bzučeti, jiní praví, že hvízdá, pak se moucha v horního mužíčka promění. Kovkopové, kteříž na pověry věří, ubezpečují to a dokládají, že. když od práce odpočívají, horní mužíček je obchází; ti ale, kteříž pověr jsou prázdni, tvrdí, že nikdy nic takového neviděli. — Prv než havíři do šachty vstupují, pijí horký, pálený nápoj, jímž se obraznost napne a obrazy zmatené ukazuje; pak jest to možná, že něco vidí v tom smutném, temném místě a on se jim při lampičce v očích míhá. Pod zemí v díle hornickém shromažďují se lehké páry, které napilým horníkům, neb jen ti vidí mužíčka, ukazují se co duch, ? čemuž pověreční ještě mnoho přidali.
———————————————————————————————–
Kdo peníze uložené má, ať k nim křídu položí, aby čarodějnice moci ? nim neměly a něco z nich nevzaly, neb umějí prý pode všecky zámky se dobývati a tajně peníze bráti. — Kdo mnoho peněz přijímá a vydává a vydání s příjmem nepíše, ten se ovšem s součtem neshledá a neví, kam se peníze poděly, Vpletou tedy do toho prsty čarodějnice; kdo ale v čas péra užívá, nepotřebuje se toho báti.

Nemá-li drak neb čarodějnice peněz bráti, musejí se čistou vodou obmýti a kousek chleba a trochu soli k nim přiložiti. Chceme-li tím poznamenati, že střídmost a šetrnost milujeme a na osoleném chlebě a vodě přestáváme, kdož tomu odpírati bude, že při pilnosti a šetrnosti jmění svého zachováme a většího statku nachováme ?

Táže-li se čarodějnice, nemáme ,ano’ odpovídati, sic by nám kouzlemi něco vzíti mohla. Nemáme také v pátek, kde jejich moc nejoučinlivější jest, dopustiti, aby nám rukou po zádech jela. Též na tři kroky odstoupiti máme, sic bychom před čarami jisti nebyli.

Když čarodějnice někoho očarují, praví dle důmnění lidského ? ďáblovi slova tato: »Obrať se tam a vejdi v N., muč, trap a kousej ve jménu všech ďáblů.« Kdo pak nahý na hnůj sedne, chléb a sejr jí, pozbude to zlé. Prv než léháme, přepněme dvéře řetězem, aby strašidla a čarodějnice do světnice nemohly.

Když čarodějnice konopný provaz na sloupek u dvéří chléva pověsí, jej dojí a praví: »Gerte, přines mi mléka«, tolik mléka každého rána a večera dostati mohou, co jen chtějí; neb ďábel dojí krávy bohatého souseda tak dlouho, jak dlouho provaz dojí a pak mléko přináší. Z toho mléka nedá se dobře máslo dělati.

Když čarodějnice řekne: »Gerte, přines mi vajec«, přinese jich. Když žena máslo dělati chce, má muž třemi křížky do másnice píchnouti, neb tři kříže na ni napsati, aby odjala čarodějnicím moci, by neškodily. — Kde však másla není, tam ho tři kříže neudělají. Znají prostředky, by brzké stlučení překazily, ač na čarodějnice a ďábly nepomyslí.

Kouzedlnické máslo pozná se, když máslo ve vodě utone. Tučnost plyne svrchu, kouzedlnické máslo utone. — Takové máslo může jeden-každý udělati, poněvadž sůl těžší jest, než voda; tedyť kus másla jen hodně nasolme, a pak jistě utone. Není pochybnosti, že lstiví nepřátelé toho prostředku užívali, by toho neb onoho člověka v podezření přivedli.

Kočky považují za ona zvířata, v která se čarodějníci nejsnáz proměňují; a těch se bojí nejvíc, které jim z večera na oči přijdou, protože za to mají, že by to čarodějnice byly, ačkoli dobře vědí, že kočky nej-raději v noci na lov jdou, protože jich lidé a psi neplaší. Když se v domě neb na domě kočky hryží, tam prý se dobře neděje, neb v těch tvářnostech čarodějnice se navštěvují. — Staré ženy, které v samotě žijí, poněvadž přátelé jejich pomřeli, drží konečně s kočkami, s kterými důvěrného přátelství šetří. Tento lid má staré ženy beztoho v podezření a přijde-li ? tomu ještě to, ó pak jsou bez pomoci čarodějnicemi. Chvoj-štiště, stolička od přeslice, vidle, černý kozel, na kterých (čarodějnice) sedíce, ouzkým komínem do povětří se vznesou, a jako na rychlém perutí
——————————————————————————–
na Brok přilétají, kde jich Belzebub očekává. On sedí dle směšného důmnění pověrečného lidu na povýšeném místě, okolo něho tancují čarodějnice s ďábly do kola, kteříž z částky podobu zvířat mají. Když se chutných pokrmů najedly a Belzebubovi nakláněly, navracují se příšery tím způsobem, jak přišly. V noci od 11. až do 12. hodiny musí se všecko skončiti. (Pokračování.)
————————————————————————————–
Pokusy o přirozený výklad pověr československých na sklonku XVIII. a na začátku XIX. věku.
Podává Dr. Čeněk Zíbrt.
(Pokračování.)

Když umírající nepřítele svého ? soudu Božímu povolává, nenásleduje z toho, že v tu hodinu umříti a před Bohem se ukázati musí; neb Bůh na žádost mstivého života člověku neukrátí, který beztoho soudu jeho neujde. Někteří uváděli příklady, že se takové citování v tu hodinu skutečně naplnilo a zavírali z toho, že v tom mnoho pravdy býti musí. Můžeme se však naproti tomu tázali: Zdaliž citovanému čas života právě v tu hodinu nedošel ? Zdali jej nepokojné svědomí dřív neusmrtilo ? Proč také takových příkladu nezaznamenali, kde citovaní neumřeli ? Těch by zajisté bylo mnohem víc.

Malým dětem nemáme malý ráčku říkati, protože raci nazpátek lezou, dětem pak se také všecko nazpátek anebo naopak vede a umrou. — Ale malí raci rostou, následovně by malé děti, kdybychom jim lak říkali, brzy vyrostly.

Tesařům a zedníkům dávají vinu, že když jim při stavění někdo ublíží, jistými slovy neštěstí na dům složí nebo do něho vezdí a vbijí. —
—————————————————————————————-
Slova přecházejí jako kouř a v tom smyslu ani škoditi ani prospěti nemohou. — Při zboření domu našli prý talíř, na kterém kostky ležely; ihned pravili, že otcovský podíl toho, kterýž dům vystavěl, do kolikátého kolena rozptýlen byl neb rozptýlen bude. Pověrečníei vložili ty věci při stavění do zdi, aby tomu rodu uškodili; nevěříme ale, že oumysla svého dosáhli a byli-li potomci toho, jenž byl dům vystavěl, mařici, talíř ve zdi nebyl toho příčina. Bůh zajisté život náš tak nezdělal, aby štěstí a neštěstí naše na vůli člověka záleželo.

Mnozí jsou toho důmnění, že když se šlépěje vezmou a na dým pověsí, celé spatříny bývají; jiní praví, že se to napsáním jistých znamení neb namazáním- jistou mastí domovních dveří, neb zakopáním chrastavé žáby nebo ještěrky pod práh dokázati dá. — Když nešlechetník bližnímu jedu dá, mívá to zlé následky, a člověk to časem smrtí zaplatiti musí. Jak ale trocha vyzdvižené a do dýmu pověšené země, po které člověk šel, souchotiny způsobiti může; jak může znamení nebo mast na dveřích lidem škoditi nebo je ze světa sprovoditi; jak může člověk onemocněti, když přes práh jde, pod nímž to neb ono zakopáno jest: )o potřebuje dobrého výkladu. Mezi člověkem a těmi věcmi není přirozeného spojení a kde toho není, nemůže nemoc nebo smrt následovati . . .

Právě tak nachází se to s krví a vlasy, o kterých praví, že nebezpečné jsou, když se do ruky čarodějnice dostanou. Proto radí, aby se vlasy hned spálily a vypuštěná krev do běžící vody vylita byla. Vůbec věří pověreční, že se nám tím, co jsme na sobě nosili a v tom se potili, udělati může. Ať tím, co chtějí, dělají, buď spálejí, nebo do komína pověsí, co již na našem těle není, to na nás víc oučinkovati nemůže. Když se něčí výkal spálí, nebo žžavé uhlí na ně vysýpá, že se jemu spálí střevo. Tohoť se v pádech ohně dost spálí a přede lidé na tělích svých škody nemají. Když se špendlíků do téhož napíchá a na uhlí pálí, tolikrát člověk bolestně toho ucítí, kolik špendlíků vpraveno, a kolikrát se pohnou. Tomu však všemu odpírá zkušenost.

Znamenáme-li, že někdo za dveřmi poslouchá, máme tam svazek dědičných klíčů hoditi, i ohluchne od toho. — Ovšem, že ulekna se, na okamžení ohluchne, ale dobrý sluch zůstane jemu.

Děti jsou prý uřknutí a očarování nejvíc podrobené, pročež pově-rečníci znamení vynalezli, dle něhož neomylně poznati lze, jsou-li takové nebo ne; totiž ehceme-li se přesvědčiti, zdali dítě očarované, máme je na čele lízati. Chutná-li to solí, tedyť skutečně má uděláno. Hned do zahánění se dávají; vezmou totiž smetí ze čtyř koutů, naškrábají pilin ze stolu čtyř rohů a podkuřují dítě devaterým dřívím. Umře-li pak přede, tedy praví, že na smrt očarováno bylo. — Každý pot, zvláště nemocných, jest slaný.

Nejlepší zkouška, aby se vědělo, je-li nemocný uřknutý, má býti ta: vaří se babí léto, v tom se nemocný koupá a koupel postaví se za postel. Srazí-li se ten lík, jest dítě uřknuto; nesrazí-li se, není. Voda musí se ve vší tichosti nositi, po proudu nabírati a ostatní potřeby mají se v jistou hodinu uchystati. — Kdož ale neví, že kyselina, z níž tolik ne-
——————————————————————————————–
mocí pochází, i. také z potových dírek nemocného vychází, a když jej mlékem obmyjeme, srazí se koupel. Tato tedy zkouška jest marný podvod.

Kdo chléb a sůl pří sobě nosí, jest před učarováním bezpečen. Když se dítě na čelo blátem pomaže, nemají ? němu čarodějnice moci. — Kdyby čarodějnice byly, ani chleba, ani soli by se nebály; pomazání blátem jest opatrná lest rodičů, aby děti ? čistotě navedli, neb když jim namluví, nedají-li se mýti, že okouzleny budou, budou se zajisté nečistoty varovati.

Oblíkáme-li některý .kus prádla rubem, žádný nás neuřkne. — Dejte nám toho důvod, kterak se to děje; rozumný stydí se něčemu bez důvodu věřiti.

A kdo jsou ti, kteříž mají moc nařknouti? Děti prý, které jednou odstavené byly a zas prsu požívají. —¦ Jak nešťastný a převrácený byl by to svět, kdyby se všecko, co lidé praví, vskutku naplnilo. Neb kolik dětí jde ? prsu po odstavení, kolik jich pije z dvou matek, když ? příkladu matka umře ?

Čeho lidé pochopiti nemohou, svádějí na udělání neb očarováňíi Tím se nejvíc zavádějí, když člověk nebo dobytče něco jedovatého jedl nebo pili. Místo lékaře uchýlí se ? pohodnému, kterýž o těch věcech známosti nemá, nebo ? staré ženě, a tak musí mnohý zahynouti, kterému pomoci se mohlo.

Rozličné nemoce, kterými dobylek obtížen bývá, vedou nerozumného’ hospodáře ? pověrečným prostředkům. Přirozené příčiny nemocí neznaje, pokládá je za oučinek očarování. Ztratí-li kráva mléko, nebo šeredná smetana na něm se ustojí, nechce-li se máslo udělati, ukazují-li se na mléce modré poskvrny, nebo červené prouhy: má pověrečný za to, že krávě uděláno bylo. Co by se měl rozumných na příčinu zeptati, kouří sedmi bylinami, aby čarodějnici hodně mučil a dělá k tomu bláznovské posunky . . .

Pověrečný chytí do hrnce moč, aby ani kapky na zem nepřišlo, a pak to vyhodí i s hrncem a chvojštištěm ve jménu ďábla. To dělá sice smrad, čarodějnice ale strupů nedostane. Těžce to zodpovídají, kteříž se takových prostředků chápají, neb u podvodníků rady berou, kteříž sice přirozenými prostředky nemoc zahánějí, aby ale umění své v tajnosti udrželi nebo velikou váhu na ně kladli, slova mluví, způsoby a kej klování dělá, což ? hojení žádného prospěchu nemá. Tak viděl podvodník, že hospodář koně, majícího v střevách dnu, obyčejným olejem, rtutí a olejem heřmánkovým léčil, mezi mícháním Abrakadobra *) mumlat a osIři-ženou cedulku, na níž to bláznovské slovo napsané bylo, přimíchal, protože pevně věřil, že slovo a nikoli nápoj oučinkovati bude; podvodník ho při tom nechal a ještě jiných šprýmů nadělal . . .

Ani modré mléko nepochází od čar, nýbrž od přirozené nemoce dobytka . . . Dojení krve, což se v létě i v zimě přihoditi může, pochází z následujících příčin. Jistá bylina, která každého roku neroste, má tu
*) Viz Zíbrt, Kouzla a čáry u starých Čechů, Arch. Pam. XIV.
—————————————————————————
moc do sebe, že dělání mléka v dobytku překazí; pročež zbrkle jednáme, když ten oučinek za něco nadobyěejného považujeme a pověreéných prostředků proti tomu užíváme. Hned jinou píci dobytku dávejme.

Když pověrečnice mléko z domu dává, hodí do hrnce trochu soli,, aby se dobytku udělati nemohlo. — Když se tvá kráva otelila, jdi nazpátek do chléva a rci: Záda tam, neštěstí ven, budeš tam. — Nechce-li žráti, polož ruce křížem přes sebe, jeď nimi krávě po hřbetě od hlavy až ? ocasu a rci: Jsi-li určena až do konce, tedy tě tru oběma rukama, ve jménu atd. Potom kráva žere — když vychladne. Aby křesťané jednou oči otevřeli a prostředky bláznovské zavrhli, které ani jim ke cti, ani dobytku ? užitku nejsou.

Podobně ovsem, který v žlabe zůstane, má se koňům po hřbetě jeti, aby před učarováním bezpečni byli. Kdo na hřbitově hřebík nalezne a do stopy dobytčí vrazí buď ve jménu Božím nebo ďáblovým, zchromne dobytče. — Aby dobytek před očarováním bezpečen by], máme bezový keř před chlévem vsaditi. — Kdo modlení dobře rozumí, může každou dobytčí nemoc zhojiti. Neb vezmi dědičný pytel, nech krávu do něj močiti a bí jej trnovou holí, tak všecky ty rány na čarodějnici padati budou.

O lidech, kteří prý čarují, nemoci hojí, a nadobyčejné skutky činí, věří pověrečníci, že mají hospodáříčka nebo diblíka. Tote takový duch, který s člověkem tejně zachází, jemu v potřebách radí a pomáhá, a s ním věci vyvodí, které sílu lidskou převyšují.

Kdo praví, že přimraziti nebo zamraziti*) umí, má se s něčím pošetilým co honositi. Chce znamením, které v povětří činí a vyřknutím jistých slov člověka tak zamraziti, že s místa nemůže a nepohnutelný zůstati musí. Tím způsobem chce zloděje zamraziti, aby utéci, ptáky, aby odletěti, a zvěř, aby odběhnouti nemohla. Jestli ale zloděj na outěku a nechtě nepohnutelný stojí, musí tu nevyhnutelně nějaká moc krom něho oučinkovati, musí to ruka nebo něco jiného býti, co jej drží. Kdo praví, že zamraziti umí, vydává za pravdu, že všecky oudy zloděje, jichž ? pohybování potřebuje, ochromiti a jako mrtvé učiniti umí, a že ho zas rozvázati může, když chce. Kdo ale byl by tak pošetilý, an by věřil, že by se to pouhým znamením a mumláním jistých slov státi mohlo ? To rozumějme také o zamrazení ptáků a zvěře lesní. Go o tom někteří myslivci rozprávějí, jest pouhé vychloubání, čímž si jakousi vážnost dávají, nebo v lidu o sobě hrůzu způsobiti chtějí. Pakli ale sami tomu věří, zasluhují, aby se jim všecken svět vysmál, když to, co za pravdu vydávají, nedokáží.

Podobně pošetilost jest, když se někdo chlubí, že sebe samého zamraziti, to jest bezpečným učiniti musí, aby mu ani meč, ani rána z ruč-
*) Srv. Zíbrt, Myslivecké čáry a pověry za starých časů v cechách, v ľísku, 1889; Zíbrt, Myslivecké obyčeje a pověry, v Praze, nákladem Král. čes. Společnosti Nauk, 1897.

——————————————————————————–
nice ublížiti nemohla. Někteří lidé vydávají to za věc přirozenou, odvolávajíce sena kamzíky, jeleny a jinou zvěř; ježto v ten čas, když jisíé byliny neb ovoce jedí, na dva nebo tři dni se zamrazí, a žádnou ranou z ručnice poraniti se nemohou. Z toho pošla jiná pošetilost, totiž, že prý každý, kdož při sobě kamzíkovou kuličku nosí, přede vší ranou bezpečen jest. Z čeho ale pozůstávají ty kamzíkové kuličky? Já vám to tajemství vyložím. Jsou kuličky z chlupů, jenž se někdy v žaludku kamzíků nacházejí. Kamzíci žerou rádi jistou bylinu a kořínky její, kterých ale velmi těžce zažívají; a poněvadž kamzíci rádi líží, dostanou se chlupové do jejich žalúdka, kdež se s nezažitým pokrmem splétají, a tvrdé kuličky pojdou, které kamzíkové kuličky nazývají. Jaká ale jest tu přirozená příčina, jaké spojení mezi příčinou a oučinkem, že by ten, kdož takovou kuličku při sobě nosí, přede vším poraněním bezpečen byl? Jen si pomyslete, čeho _k- tomu potřebí jest, aby zvířecí tělo, které z tolika tekutých částek pozůstává, tak pevné bylo, aby ho žádná koule neprorazila? Ihned tomu porozumíte, že nemožné jest, aby požívání jakési byliny nebo kulička, kterou při sobě nosíme, takový oučinek způsobiti mohla; kdyby to možné bylo, tedy by lidské tělo jako ocel a kamení ztvrdnouti musilo; a kdyby pak tak tvrdé bylo, nemožné bylo by člověku živu býti, protože by v něm krev obíhati nemohla, a obíhání krve jest ? živobytí nevyhnutelně potřebné. Ti lidé, o nichž povídají, že sami na sobě toho zkoušeti a kouli z ručnice bez ublížení na sebe stříleti dali, lidi přítomné svým uměním omámili. To děje se takto: Udělají se kuličky z teničkého skla a naplní se rtutí. Vyhlížejí pak a jsou rovněž tak těžké jako olověné a žádný jich tak snadno nerozezná. Když se tedy ručnice takovou kulkou nabije, roztluče se štemflikem při nabíjení a tak žádného oučinku způsobiti nemůže!

Figláři (Taschenspieler) mají ? tomu cíli a konci bambitky, do kterých jinou hlaveň z tenkého kovu vstrčí, vlastní hlaveň nabijí dříve prachem, pak nastrčí tenkou, dají pak některému diváku prachem a kulkou ostře nabiti, pak provozují všeliké kejklířství, tenkou hlaveň vytáhnou a dají na se střeliti. Kdo to neví, vyvaluje oči, obdivuje figláře a umřel by na to, že se před ranou bezpečným učiniti může. (Pokračování.)

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 1.0/10 (1 vote cast)
VN:F [1.9.22_1171]
Rating: +1 (from 1 vote)
Pokusy o přirozený výklad pověr československých na sklonku XVIII, a na začátku XIX. věku (díl třetí...), 1.0 out of 10 based on 1 rating
1 794 views
;return;?>