Pokusy o přirozený výklad pověr československých na sklonku XVIII. a na začátku XIX. věku (díl čtvrtý…)

Podává Dr. Čeněk Zíbrt.

Zpět na stránku Historie

(Pokračování.)
Když se před bitvou 91. žalm říká, má prý tu moc, že bére sílu a odvrací všecky koule. Podobně, kdo žalm 109. denně říká, má prý tudy nepřítele pohubiti.

Právě tak jest to s přimrazením divoké zvěře v lese: co někteří myslivci o tom praví, jest pouhá chlouba, a jestliže opravdu tak smejšlejí a tomu věří, tedy jsou pošetilí a zasluhují, aby se jim každý rozumny člověk do očí vysmál. Též to domnění, že se ručnice přimraziti může, aby nespustila, jest ošemetné a ohyzdí rozum lidský. Když někdo, an v lese nebo v poli z vzdáli ránu slyší, a pak jistá slova říkaje, křoví v uzel sváže, tedy přej střelec z ručnice své nemůže dříve vystřeliti, dokud se ten uzel sám od sebe nebo od někoho jiného nerozváže. Ale když ručničný prach na pánvičce dobře suchy jest, dobry kámen na kohoutku přistrojen a tak postaven, že jiskry, jak náleží, na pánvičku padnou, tu zajisté ručnice spustí, byť i na tisíc uzlů v křoví svázáno bylo a všickni zaklínači ručnici přimraziti usilovali.

Byli a jsou až dosavad lidé, kteří věří, že by se někteří smrtelníci dle libosti proměniti,, jinou tvářnost na se vzíti a opět v své člověčí způsobe ukázati mohli. Dá-li pak se to ale pochopiti, že by takoví lidé byli, ani by tou nesmyslnou vírou jati byli, že by ti neb oni tou mocí od satanáše obdařeni, byli, by se v zajíce, psy, kočky a koně dle libosti proměniti mohli ? Bezpochyby pošlo to důmnění z bajek pohanských mudrců, kteříž proměnění lidu v zvířata v obrazích představovali a tudy na jevo dáti chtěli, že nepravosti člověka v zvířata a potvory proměňují . . .
Zvláště věřili, že se člověk v rvacího vlka proměniti může. Otočí a ováže se prý řemen okolo sebe a tak to proměnění způsobí…….
Vstrčí hůl a toť prý jeho ocas. Pak běhá po lese a po polích, trhá a žere všecko, co mu v cestu přijde. Na jednoho pacholka, kterýž se v takového vlka proměnil, doráželi psi, a jakkoli se statně bránil, přece jedno oko jemu vyškrábali. Druhého dne ukázal se opět ve své člověčí tvářnosti, ale jen s jedním okem.

Té báchoře věříme tak málo, jako oné, že by se člověk neviditelným učiniti mohl. Člověčí tělo, které z tolika dílů pozůstává, muselo by se v tak drobné částky rozděliti, že by jich oko lidské uzříti nemohlo; pak by ony částky opět složeny a oku lidskému představeny býti musily; aneb oči naše musely by tak oslepeny býti, že bychom přítomnou postavu člověka viděti nemohli. K tomu ale bylo by všemohoucnosti třeba, které žádné stvoření nemá.

Považujíce vlastnosti těla a hnutí jeho, shledáváme, že i to důmnění nepravé jest, že by člověk na jiném místě býti mohl, kteréž jest rozdílné od jeho skutečného a pravého místa, nebo že člověk za živsi straší. Přítomnost lidského těla na dvou místech odpírá zcela přirozenosti těl, a protož jest přirozeně nemožné . . . Povídačky, že lidé za živa straší nebo na dvou místech chodí, jsou buď smyšlené nebo pošly z fantazí, nebo měl někdo tak živý sen, že to za pravdu držel.

Kdo čtyřlistový jetel při sobě nosí, myslí, že se nedá oslepiti a všecko zdravýma očima vidí. I něco si na tom zakládá, že by figláři kousek udělati mohl, který by po šlacích mrzel, ježto by se mu nic podařiti nechtělo.

Byli od dávna lidé, kteříž se za to vydávali, že skrze kola, ???-slovné svěcené svíčky, zaklínání, kouzelnými zpěvy a ohlasy duše zemřelých citovati umějí. Tomu umění říkají nekromancia a těm divotvorcům nekromantisti. — Není možné, aby duše zemřelých čímž citovány býti mohly, neb stav zemřelých a duší odsouzených jest tak spořádán, že se ukázati nemohou. Ďábel pak anebo jiný duch nemůže podobu zemřelého na se vzíti. Ale podvodníci, kteříž se za zaklínače duchů vydávají, umějí přirozenými prostředky tvářnosti vyvoditi, nad čímž ti užasnou, kteříž těch prostředku neznají. Ty tvářnosti pohybují se, mluví, jaké to divy! Ty divy dělá kouzelná lucerna. Španělská stěna, za kterou se kejklíř skryje a všecko slyší a od nikoho vidin býti nemůže; duté zrcadlo, které působí, že slova, která kejklíř po něm mluví, hlasitě znějí, takže za to máme, ana osoba, již za ducha máme, sama mluví, to vše ? divům napomáhá. Neb že spatřovaný stín žádný duch není, soudili bychom již z toho, kdybychom o těch přípravách nic nevěděli, poněvadž duše zemřelých, byť i žádaly na tento svět se navrátiti, přec z vlastní moci a z vůle lidí na tomto světě ukázati se nemohou. Lidé musili by všemohoucí býti, kdyby duchy zemřelých nazpátek povolati mohli. Je-li vidění toliko stín, tedyť nemůže mluviti, jakož se při tom kejklířství stává; je-li ale tělo, nemůže zavřenými dveřmi skrz zeď přijíti.

Zaklínač duchů má sobě pamatovati den, kteréhož se narodil, i panující planetu, má toho dne všeliký kov rozliti, z něho zvon uliti a na srdci Adonai, na zvonu Tetragrammaton a na uchu Ježíš napsati. Devět dní před tím má se čistota těla, zdržením se od jídla a modlením připravovati, pak se nakouřiti a nové šaty obléci a dny přípravy tak zříditi, aby se ve čtvrtek skončily. Potom má v noci na samotné místo, položené k východu jíti, novy stůl kobercem přikrýti, k němu stolice a na něj tři voskové svíce v nových svícnech postaviti, pak novým z páva pérem, novým nožíčkem řezaným a zvláště připraveným ingoustem jména duchů napsati, které míti chce, a pak říci: »O Bože, Tetragrammaton Adonai! Já N., stvoření Tvé, prosím Tebe skrze Ježíše, abych tuto svou žádost v štěstí, skrze tvou milost a s těmito duchy bez zlého zvěděl, mocí Tvé mocnosti, Pane Sabaoth, Pane všech Pánů. Amen.« Po té modlitbě má tím zvonem začít zvoniti a říkati: »Ty duchu N., žádám skrze tuto svou žádost a tato jména Vaše, byste se mi v tom okamžení ukázali.« To se po třikrát řekne, a třikrát tři na zvon dané rány mají duchy pohnouti, aby přišli. Když přijdou, má jim místa k sezení ukázati a každého jménem jmenovati a říci: »Já N. žádám od Tebe, duchu N., abys mi pověděl a předznamenal, jakož v tvé moci jest, a ty můžeš vše jmenovati, co chceš. To žádám skrze svatá jména Boží: Tetragrammaton, Adonai, Ježíš.« Když pak jim ten zvláště připravený ingoust, nové péro a papír podáme, zaznamenají všecko, co žádáme. Pak se mají jména duchů mlékem smazati a říci: »Odejděte vy, dobří duchové, ve jménu Stvořitele a když vás ve jménu jeho skrze tento skutek povolám, stůjte mi na každý krok a buďte mne poslušní ve jménu Svaté Trojice. Amen.«

Aratron má prý se jmenovati duch Hladoleta, Phalog Smrtonoše, Och slunce, Hajith Krasopaní, Oplyel Dobropána, Phuel měsíce. Dnové, v nichžto se povolati mohou, jest čtvrtek a neděle, také středa, když měsíce přibývá. Tito duchové planet mají prý mezi jinými nejmocnější býti. Jsou-li nám přízniví, nepotřebujeme jiných duchů. Skrze ně můžeme také zvěděti, jak, kdy a kde i samé anděly citovati můžeme. Když duchů příliš dlouho nezdržujeme a jim obtížní nejsme, přijdou opět v každém čase. Ale kdo bude tomu věřiti ? Kdo nenahlíží pošetilosti toho švastání ? Kdo z takového počínání věštícího blázna nepozná?

Zaklínač duchů vede společnost do světnice, která černě potažena jest, uprostřed jest černě zastřený oltář, na němž dvě světla hoří, umrlčí hlavy a hnáty semotam leží. Těmi neočekávanými přípravami diváci hned s počátku strach a hrůzu pociťují. Potom udělá okolo oltáře kolo a žádá přítomných, aby nemluvili, aniž do kola vešli, sic by jim duch krk zakroutil. Na to počne nesrozumitedmá slova říkati, což prý zaklínání jest, a kadí kořením vonným. Najednou zhasnou světla, povstane hřmot, a vznášející se duch ukáže se nad oltářem. Zaklínač sekne mečem svým prostředkem ducha, ale neporaní ho, on však přehrozně úpěje. Zaklínač předkládá duchu rozličné otázky, na které dutým a strašným hlasem odpovídá. Najednou povstane nový hřmot a duch zmizí. Všecka příprava jest chytře ukryta, takže ani ten nejostrovtipnější tajemství toho odkrýti nemůže a ten nejsmělejší se zarazí. Kouzelná lucerna, kteréž k dílu svému potřebuje, proto se tak nazývá a.jest tatáž, níž se vidění na stěně provozují. Poněvadž světnice černě vyložena jest, nemůže se kouře z lucerny vystupujícího pozorovati. Zhasnutí světla a hřmot působí skryté pomocné osoby, by ze všeho nic na jevo nepřišlo, a diváci nesmějí kolo překročiti.

Možné to zůstává vždy, že někdy, kdo ví, z jakých příčin peníze do země zakopány byly; možné, že je lidé našli a zbohatli. Že ale zhola tomu neb onomu souzeny jsou a že jen od jistých osob, kteréž to umění mají, s říkáním jistých formulí, přinesením darů duchu nebo ďáblu a šetřením kejklířství dobyté býti mohou, tomu nevěříme. Veděl-li by kdo, kde v zemi poklady leží, běžel by pro ně, aby v bohatství a slávě dny života stráviti mohl a nedával by se do tak nebezpečné práce, kterou stojí dobývání pokladů. Kolikráte byl již lehkověřící podveden! Kolikrát ještě sprosták o peníze ošálen bude! Jak obyčejné dobývání pokladů směšné a rozumu odporné jest, tak lehce dají se lidé omámiti. Slaninou a plátnem má duch upokojen býti, musejí mu kohouta, kozla, nebo co jiného obětovati a dobývače napřed zaplatiti. Nesmí se žádný ohlížeti, aby podvodu umluveného neznamenal. Nesmí, aby o život nepřišel, ani slova promluviti — čímž by se sousedé přivolali a kejklíři překážku učinili. Duchové prý poklad pod zemí pošupují, neb v uhlí promění, když komu o něm povíme, nebo se svěříme, že poklad dobývati chceme. Kdo však neznamená, že to zchytralá lest jest, a proto vymyšlena, aby věc před časem vyzrazena a překažena nebyla. Černý kozel, jímž jedině peníze zdviženy býti mohou, nesmí ani jediného bílého chlupu míti; ďábel pak snadně krk zakroutí; tu vidíme, že těmi strašáky jen strachu nahnati a očekávání vzbuditi hledí, aby se nikdo neopovážil něco učiniti, co by dobývači dobrý konec zkazilo.

Pověreční katolíci pak vyvolili si svatého Krištofa za patrona a pomocí jeho chtěla jedna společnost v starém klenutí pokladu dobýti.

0 půlnoci dolů sstoupili. Udělali kolo, pokropili stěny svěcenou vodou, modlili se Zdrávas a ještě takto: >Svatý, ctihodný mučedlníku Krištofe, kníže nebeský, k tobě voláme, kterýž Jsi nejvyššího krále hledal, a nejprve krále pohanského, pak ďábla a konečně Pána Ježíše nalezl. Když jsi lidi skrz Jordán přenesl a pak v jeskyni poustevnické spal, volal Ježíš jako pachole: Offery, Offery! Když jsi jednou a podruhé povstal, nebylo tu žádného. Po třetí volalo pachole: Offery, Offery, vezmi bidlo své a nes mne přes Jordán. Ty jej vzav na ramena svá, šel s ním skrz vodu. Chlapeček ale byl tak veliký, že Jsi v nebezpečenství života přišel a pacholeti řekl: Tys tak těžký, jako bych nesl nebe i zemi. Pachole odpovědělo: Ty neseš vskutku toho, který nebe a zemi učinil. Tu pohřížilo Tebe pachole do vody a pokřtilo Tě ve jménu f Otce, i f Syna, i f Ducha svatého, a doložilo: Ty nebudeš již Offery, nýbrž Krištof slouti, činím Tebe pokladníkem a dávám Ti moc nade všemi v zemi skrytými poklady, abys je mezi ty, kteříž k Tobě ve jménu mém volati budou, rozdával. Dávám Ti také moc nade všemi zlými duchy. Tedy voláme k Tobě, ó nejsvětější a uctění nejhodnější svatý mučedlníku a přímluvce Krištofe, abys se nad námi smiloval a nás s Bohem a s Marií vyslyšel, a nám k prospěchu práce naší této noci 100.000 zlatých dobrých peněz udělil. Voláme k Tobě jednou, po druhé a po třetí, a zapřísaháme Tebe ve jménu f Otce, i f Syna, i Ducha f svatého a svatá Maria učiň svou přímluvou, abychom bohati byli a vší blaženosti požívali. Jak v pravdě Kristu Jsi sloužil a od něho pokřtěn byl a pohanského krále a nesčíslné jiné na víru křesťanskou obrátil, a Bůh tělo a duši Tobě dal: pomoz a přines dobré ryzí zlato, berné peníze, skrze Boha f Otce, Syna f a Ducha f svatého. Amen.« Po skončené modlitbě pokropil jeden ještě jednou čtyry zdi, poručil čtyřem osobám kladivy křížem znamenanými třikrát na 4 zdi uhoditi a po druhé a po třetí opakovati. Najednou rozsula se jedna zeď. Ouzkost je napadla, všickni tam odtud utekli. Z lásky k zlatu zůstali státi, zpamatovali se, obrátivše se hledali a nic nenalezli. — Nejlepší dobývání peněz jest šetrnost a pilnost, opatrování svých věcí a svědomité plnění stavu povinností. —

Oučinek tíže těl spatřujeme na virguli, o kterém si někteří lidé nevím co myslí. Virgule nebo kouzedlný prut jest větvička s dvěma od sebe stojícími ratolestmi, kterýž se od pověrečných lidí v jistý Čas a hodinu s breptáním jistých slov s lísky uřízne a který prý, když se ním o zemi udeří, všecky skryté věci vyjeví, zvláště zakopané poklady. Má-li výstřelek aneb mládí lískové dvě ratolesti po straně, kterým na stromě vidličky říkáme, tedy se nad tím místem uřízne, kde ty ratolesti vyrůstají; a vyrostly-li ty vidličky k východu slunce, tím prospěšnější jest takový prut. Vidličky i z každého jiného k tomu se hodí; někteří dělají je z drátu, z papíru a z flšpanú. Pošetilí kopači pokladů jistí, že se v noci sv. Jana mezi 11. a 12. hodinou uříznouti musejí a při tom k větvičce ve jménu Nej-světější Trojice mluviti. Ten prut má tu moc, že na žádost takového kouzedlníka rudní doly vyjeví, zakopané poklady, vrahy a zloděje. Prut tluče tím jistěji, když se při tom první kapitolu sv. Jana: Na počátku bylo slovo atd. modlíme; nebo slova žalmu: Prut Tvůj a hůl Tvá, toť mne potěšuje, XXIII. 4.

Ačkoli ten prut ze všeho dříví dělati se dá, musí předce dřevo k kovu podle stejnosti přirozených dílů se voliti, u příkladu lísku k stříbru, dub k mědi, jedli k olovu, cejnu, železu, oceli a zlatu. Z vrb a lísek mají prý nejlepší býti a na všecky kovy ukazovati. Virgule z drátu a fišpanu dají se ohýbati, a jsou koží potažené a nití otočené. Udeřený tím prutem vyjeví také prameny vod, mezníky, poblouzený dobytek, neznámé cesty a stezky, a dá náležitou odpověď na otázku. Jeden pravil, že skrze virguli zví, zdali někdo živ neb mrtev, zdráv neb nemocný, je-li žena těhotná, nosí-li syna neb dceru, kdy kdo narozen, jak vysoko slunce od země, je-li řeč pravdivá, jsou-li na planetách lidé, je-li nepřítel blízko nebo daleko, a kde v moři potopené zboží leží. Jiný pravil, páry kovů prorážejí skrz kořeny lísky, spojují se s větvemi a listy. Poněvadž stažené páry těžké jsou a z země vystupující páry skrze přitahovací moc, kterou těla z jedné hmotnosti k sobě jeví a s nimi se spojují: tedy virgule jsou těžší a musejí se skloniti. Třetí přirovnává udeření virguli k pohybování jehly magnetové. Tak jako se tato točí, když k ní železo přidržíme: tak má líska moc přirozenou k kovům se kloniti a bitím svým na jevo dávati, kde kov v zemi leží. Čtvrtý praví: prut bije, že má moc něco oznámiti, a to jest tolik, jako bychom’ nic neřekli. Neb tím se napovídá, že by něco dokázáno bylo, co dokázáno není. Ani jeden pravdyhodný příběh ukázati se nemůže, že by virgulemi skrytý poklad byl nalezen a všecky historie, které se o tom vypravují, jsou podvod a lež. Žádny rozumný horník nezabývá se nimi a drží je za šálení a podvod.

Dále praví: virgule nejen tam bijí, kde kovy leží, nýbrž na každém jiným místě. Příčina toho záleží v mrštnosti a tíži. Dle pravidla máme, když prut bíti má, ramena pevně k prsům držeti, ruce od těla odtáhnouti a prut tak držeti, aby se ho palce na obou koncích dotýkaly. Tuť dle moci své počne oučinkovati a pohybuje se k zemi. Držíme-li jej nad pytlíkem s penězy, bije; bude ale také bíti, když jej nad kusem dřeva držíme. Zkrátka bije vždy, nechť jej držíme, nad čím chceme. Kdo toho zkoušku činí a pověr prázden jest, snadně se o tom přesvědčí.

Masité částky rukou našich a ramen nemohou silného tlačení dlouho vydržeti, pročež v své oučinnosti uleví, že toho ani nepozorujeme; proto se prut v rukách našich točí, bití pak pochází od mrštnosti prutu a fišpanu, tíže těl a podivného způsobu, jak jej držíme.

Den narození, povahy a hvězdy mají při bití prutu spoluoučinkovati. Duben, červen, červenec, srpen až do 12. září, mají nejlepší měsícové, nejlepší ale hodiny v neděli ráno v 4 a 5, v poledne okolo 11 a 12 hodiny býti. Děti v neděli narozené, lidé krevnaté a váhavé povahy jsou prý při virgulích nejšťastnějšími.

Takovým běhounům a tulákům nevěřte, kteří praví, že pomocí kouzelného prutu k pokladu vám dopomohou . . . Jen si předložte, že na větším díle otrháni jsou, a že by nikdy vašich peněz nežádali, kdyby to v pravdě uměli, nýbrž sami sobě by nejradši k pokladům pomohli.

O zaklínání ohně. Oheň jest veliké dobrodiní světu a lidu. Obživuje všecko. Bůh potřebuje ho také ku potrestám. Již z veliké moci ohně vidíme, že to pošetilost, zaklínati jej. Židé, cikáni, uhlíři a popeláři jsou ti hrdinové, kteří se tím uměním honosí. Židé dělají to na dvojí způsob:

Zaklínač mluví k ohni na povýšeném místě, odkud všecko, co s plamenem stojí, přehlédnouti může. Dá si kotlík s žavým uhlím a konev s vodou přinésti, hledí upřeným zrakem na oheň, mumlá hebrejská slova z 4. Mojž. II. 2: A když volal lid k Mojžíšovi, modlil se Mojžíš k Hospodinu a udušen jest oheň. To říká po slabikách a při vyslovení každé slabiky trochu vody na uhlí lije a pak věří, že se oheň udusiti musí — ovšem v kotlíku, a nestane-li se to, jako obyčejně, má za to, že se snadno udusiti dá.

v jejichžto šesti hranách, jakož i uprostřed slovo Agla hebrejskými písmeny napsáno jest. To slovo samo sebou neznamená nic, nýbrž obsahuje počáteční písmeny 4 hebrejských slov: Attah, Gibbohr, Leolam, Adonai, to jest: Ty jsi silný na věky, Pane. Sedmkrát stojí to slovo v těch tříhrancích, neb sedm jest u židů svaté. Hoří-li již dům, napíše zaklínač slova z 4. Mojž. na kůrku chleba, papír neb talíř, jde, může-li, třikrát okolo ohně a popsané do ohně hodí. To má podobně ten oučinek míti, že oheň pomine.

Židé na to velmi mnoho drží, že jistá a znamenitá slova Starého zákona tajnou moc mají, i věří posud, ač dosti přesvědčeni jsou, že tomu tak není. Užívají-li křesťané těch slov k udušení ohně, tím pošetileji jednají a židů v bludu podpírají. Těm biblickým slovům není nikde moc zaslíbena, že by oheň hasila; jeť to zlehčování jména Božího, když je na papír anebo na chléb píšeme, abychom tím pověrám sloužili.

Křesťané a cikáni, kteříž na to bludné důmění věří, říkají požehnání nad ohněm, mluví k ohni ve jménu Ježíše a vůbec jméno Boží zlehčují: »Ohni, pro Boha, nejdi s místa, stůj pak, pro Ježíše Krista, stůj, plamenem svým nechoď dál, jako Kristus v své růžové krvi stál. Přikazuji Tobě ve jménu Boha živého, bys nezajímal domu druhého, ale zde svůj strávil plamen. Amen, Amen, Amen. Ohni, horký plamene, tobě přikazuje Ježíš Kristus, muž největší, abys stál a dál nešel, ve jménu Boha Otce, i Syna i Ducha svatého. Amen.« Potom má oheň třikrát obejíti, pokaždé řádek zdlouha říkati a pak do rybníka se hnáti, poněvadž oheň ze všech míst vychází a za ním plápolá, a kdyby ho dostihl, usmrtil a strávil by jej.

Zkušenost však praví, že ti prostředkové k žádné platnosti nejsou. Umějí-li ale židé oheň zaklínati, proč umění svého neproukáží, když jejich vlastní domové s plamenem stojí a, jak se stává, v plamen lehnou? Praví sice, že to zatracený oheň býti musil; na ten způsob ale musil by každý oheň zatracený býti, poněvadž zaklínač při každém špatně pochodí. Jeť tedy umění jejich pověrečné a mámení fantazí.

Někteří křesťané užívají při zaklínání ohně dřevěného kotouče neb talíře, na kterém blíž kraje v pravo tři kola as půl coule od sebe svrchu dolů, též tak v levo udělána jsou, uprostřed vejš jest menší a doleji větší srdce, skrz které prostředkem čára jde nahoře zahnutá jako křídlo střely. V menším srdci stojí v pravo A, v levo G, v větším srdci v pravo L, v levo A, to jest Agla. Dole pod srdcem a dolejšími srdci stojí: Consumatum est (Dokonáno jest) … a pod těmi slovy jsou podle sebe tři křížky. Tou figurou a těmi slovy má ten talíř v pátek, když měsíce ubývá, mezi 11. a 12. hodinou čerstvým ingoustem a novým pérem pomalován býti, při zniklém ohni ve jménu Božím do plamenu se hoditi a když oheň neuhasne, má se to ještě dvakrát opakovati. Než kdoby tomu věřil, aneb k vyvrácení té titěrky důvodu hledal?

Zaklínání ohně má se jen v úplňku měsíce, v pátek mezi 11. a 12 hodinou v noci při třech hořících svících tak učiti, aby učitel i žák před tím a potom pokaždé třemi kříži na prsech se znamenali a při učení požehnání levou ruku na hlavu položili. Lid obecný myslí, že každé kníže oheň zaklínati může, protože v jeho přítomnosti po chvíli oheň padati počíná. Toho ale lid sprostý nepozoruje, že proto oheň padá protože moudré kníže nahlíží, z které strany by se ohni v cestu vkročiti mělo, dle toho moudré přípravy činí a všecky svým rozšafným příkladem předchází. Tak se oheň bez zaklínám zkrotí, čímž se žádné kníže zabývati nebude. Jsou-li pak domové tak sestaveni, aby kníže okolo nich jezditi a tam, kde třeba, stříkačky zašikovati mohl, tut se ovšem oheň brzy udusí.

Bůh postavil nejprudšímu řádění ohně jiný živel, totiž vodu, na odpor. Jdou-li všickni nešťastným ku pomoci, jakož láska bližního přikazuje, a pilně ustanovení poručníků následují, zavře oheň brzy ústa bez pověrečných a Boha zlehčujících prostředků . . . Jistý prostředek proti prudkému rozmáhání ohně jest tento: Vezmou se tři díly jílu a jeden díl moučného mazu, tím se pomaží krovy, kteréž se dříve draslavé učinily, Když oschnou, potáhnou se tím mazem štěrbiny, za kterou příčinou dřevo tak brzy se nezejme. Toho se také tím dosáhnouti dá, když se otesané dříví začasté ledkovou vodou potře.

Kolikráte byl již zaklínač ohně příčinou, že lidé, kteříž ku pomoci přišli, od práce přestali, oheň pak větší vzteklostí vyrazil a tím větší neštěstí způsobil.

Když psové vyjí, praví pověrečníci, bude hořeti. Ovšem, když pes oheň čije. Kolikrát ale vyli psové a nehořelo ? — Když se zvoní a hodiny spolu bijí, znamená to oheň. I to se v městech přečasto stává a nehoří. Hoří-li, jest ohně zajisté jiná příčina. Hořívá také tam, kde ani zvonů, ani hodin nemají. — Pověsí-li se roj včel na dům, znamení jest ohně. Pobloudí-li roj do města, nač jiného má se pověsiti než na dům, a stane-li se to, proto nebude hořeti, neb včely s ohněm nezacházejí. — O roháči panuje to důmění, že mezi rohy uhlí bére, že do stodol, na seníky atd. nosí a pády ohně působí, proto jej Němci nosičem ohně nazývají. Jakožto červ žere roháč šest let v dubu doutninu, pak se z něho udělá vajíčko, a když z něho vyleze, jest kůže jeho měkká, a na hlavě jeho zůstane obyčejně trocha pilin, až hlava na povětří stvrdne. To shnilé dřevo svítí ve tmách, a z toho pošla ta pohádka. Někteří se tím vymlouvali, aby podezření od sebe odvrátili, když oheň z jejich příbytku vyšel. Začasté zůstane příčina ohně tajná a roháč musí trpěti.

Někdy jest viděti na zemi oheň, 3 nebo 4 střevíce v okresu, a pověrečný nazývá to hořením peněz. Aby se pokladu zmocnil, hodí, co při sobě má, do ohně, buď střevíc z pravé nohy, nebo drobty, katolíci ale růženec, aby tudy duchům moc odňali, by peníze do země hloub ne-postrčili. To, co mu hořením peněz jest, jest hořící neb svítící bažinaté povětří, kteréž se na takových místech ukazuje a od země ještě se nevzneslo. Jeť to proti přirozenosti peněz a všech kovů, že by hořeti mohly; jinak by se musil zázrak státi.

1. Hádání přináší jistý vej délek. Máme příklady, že lidé od toho řemesla zbohatli. Každý pověrečný (a jak mnoho jich!) donáší jim. Ať jest proroctví pravdě nepodobnější a rozumu odpornější, dost na tom, nalézá víru. Neb podvodníci umějí se těch, kteříž něco zvěděti chtějí, vyptávati, čehož si nepovšimnou; pak seberou všecky okolostojičnosti a hádají až s podivem; srovnává-li se žvaní jejich s nadějí toho, jenž si hádati dal, tím pevněji věří a věcí nepodobných očekává. Tak se víra dle žádosti řídí; vzbudí-li ji jednou podvodník, následuje víra bezpečná, kteráž proroku vážnost zachovává . . .

V jaké vážnosti nestojí cikáni u neumělých? Ti nejnepořádnější a nejdaremnější lidé lhou, a lidé věří, že by hádati uměli. Dávají jim maso, slaniny a co jen žádají; ochotné ruku jim podávají, aby budoucí osud zvěděli. Mezi jiným praví ti podvodníci, že mají kořen ohně, který tu moc míti má, že zabrání, by se nic neznalo. Dle jejich vychloubání dostávají toho kořenu každoročně z Egypta, kde prý na vysokém kopci roste. Cikáni, jejichžto život z samého podvodu pozůstává, přebývají nejvíce v stodolách, když ve vsi noclehují, a musejí často oheň dělati, by se buď ohřáli nebo pokrm připravili. Sedlák by jim toho nepovolil, kdyby mu nenamluvili, že na jejich vůli ani stodola, ani co jiného zejmout se nemůže. Nestane-li se to, není toho příčina onen kořen, nebo snědá koule, kterou do hlavního trámu zaklínují, nýbrž jejich opatrnost a veliká péče, kterou oheň opatrují.

2. Hádání z hvězd. Jménem astrologie, to jest planetářství, pranostiky, která před časy veliké hluky dělala, rozumíme umění, z roz-ličného sestavení hvězd a běhu jejich, budoucí události, změny, povětrnosti, ourodnost země, osudy celých království a pojediných lidí, též i skončení předsevzetí jejich předpověděti . . . Pověra zplodila to důmění, že při narození člověka nová hvězda na nebi se ukáže, a jak hvězda svítí, takový že jest osud člověka, dobrý nebo zlý. Svítí-li jasně, bude bohatý; svítí-li temně, bude chudý; umře, padne-li jeho hvězda s nebe. Spojení Kralomoce nebo Krasopaní s měsícem znamená štěstí při narození dítěte; spojení Hladolela a Smrtonoše znamená neštěstí. — Avšak hvězdy vždy stejný běh zachovávají, kterak tedy mohou nově narozenému dítěti štěstí neb neštěstí zvěstovati, aneb příhody světa a lidí oznámiti ? Právě tak málo mohou oučinkovati na povahu člověka. (Pokračování.)
—————————————————————————————
Pokusy o přirozený výklad pověr československých na sklonku XVIII. a na začátku XIX. věku.
Podává Dr. Čeněk Zíbrt.
(Pokračování.)

Třetí díl knihy J. Javornického má název: „Lucian, syn Fortunátův a obec SkalensM, aneb kniha o pověrách, v které se jedná o pověrách při bouřce, o hromovém hlínu, o hromovodu, ohnivém draku, koulích, sloupech, světýlkách, o padání hvězd; o půlnočních červánkách, duse, slunečném a měsíčném kolu, kometách; o zatmění slunce a měsíce, o oučinhování měsíce, pršení krve, síry, ohně, žab, ryb, kamenu, o žíznivých pramenech; o pijavkách, škvoru, cvrčku, hadech, ohnišilu, krokodýlu, rajském ptáku, samoletu, mořských pannách, draku, čápu, kozodoji; o kalendářích, snářích, planetářích, pouštění žilou, o zdraví a nemoci, setí a sázení, vojně a pokoji, posledně přednášejí se pravidla o pravděpodobné povětrnosti.“ Díl třetí, v Praze 1828, str. 127.

Kdo jest s to vypsati ouzkost a bázeň, která některé lidi obkličuje, když neobyčejnou záři, ohnivý sloup nebo kouli, poskakující světlo nebo kometu spatří? . . . Mor a krvavé války z těch nebeských znamení předpovídají. — Což se koli na nebi a na zemi ukazuje, jest div, ale div právě takový, jako květiny polní, ovoce na stromích a plné klasy na stéblích; z těch divů máme hojný užitek, jevíť nám lásku Boží; podobně ona znamení nebeská neškodná, ba raději užitečná jsou….

Po bouřce žádali poustevníka, aby s nimi k roztříštěnému dubu (od blesku) stoupil. Pověděli mu také příčinu, totiž, aby spatřili díru, kterou hromový klín vyrazil a některou tříšťku sebou vzali, protože prý dobrá pro bolení zubů. Poustevník . . . mluviti počal: Náramná moc, kterou hromová střela tlusté*stromy roztříští, zdi a věže rozmetá, podala ? tomu příčinu, že si lidé klín usmyslili, který hrom do zdí, věží a stromů vráží; ano vyskytli se také pověrečníci, kteří jistili, an takoví klínové v schránkách znamenitých věcí přirozených se chovají. Jsou prý malí i velicí, barvy dílem černé, dílem šedivé, mající v hlavě díru, do které se topůrko nasaditi může Z té příčiny pokládají se za zbraň starých předků, kterých co palcátů nebo seker užívajíce, hlavy nimi sráželi aneb co nožů při obětech potřebovali, ješ to někteří jsou ploscí bez probití, velmi ostří, a dají se pohodlně v ruce držeti, odkudž ono mínění pošlo. Praví se, kdo má v domě hromový klín aneb při sobě jej nosí, jest bezpečen před hromem ; a když ním kravské vemeno potíráme, navrátí se jim mléko, kteréž kouzly a čarami potratily. Ti klínové potí se, když jiná povětrnost nastává, a leží-li venku na kamení, pohybují se při bouřce. Nit, která ztuha okolo takového klínu otočena byla, neshoří, a tře-li se o jiný kámen, voní sírou.

Každý ploský kámen potí se, když se povětrnost mění, obzvláštně ten, který vlhké přirozenosti jest a když bouřka nastává. Vlhké částečky deštivé povětrnosti oučinkují na takový kámen, rozvinujíce také v něm částečky vlhké. 0 takový kámen otočená nit neshoří také, poněvadž ji oheň zejmouti nemůže. Každý škřemen neb oblátek nepevné uložený pohybuje se v třesulém povětří, kterýž při bouřce tím větší chvění působí, čím prudší vítr se žene, a každý oblátek voní sírou, když se o jiný kámen tře. Kdybychom některý (hromový klín) před sebou měli a ho vyšetřovali, tedy bychom shledali, že lidskou rukou v tu formu a způsobu zhotoveny byly. A byť některý kámen od přirození formu klínu měl, nenásleduje z toho, že by to byl klín hromový. Kdo neví, jak veliká mistrně příroda jest, ať zajde do Adersbachu za Trutnovem jako na podžebří Krkonošském ležícího, kde divy své uzří … Ač někteří ostré klíny z škřemene ukazují a za klíny, jenž by s hromem byly spadly, vydávají: předce lidé rozumní nahlížejí, že se to protiví pravidlům tíže, ješto kamení v povětří udržeti se nemůže, aniž tak dlouho v oblacích vznášeti se jemu nelze, až by v tu velikost vzrostl a té formy dosáhl . . . Proto ale nepopírám, že by hromová střela kámen na zemi tak okroužiti nemohla, aby tu neb onu podobu měl; neníť to ale hromový klín a stane-li se to, neubrousí hrom kamene v tu podobu a tvrdost, jakož má domnělý klín hromový.

Dřevo, po kterém hromová střela jela, má tak malou moc a vlastnost, bolení zubů hojiti, jako jiné dřevo. Tomu neodpírám, že by se to přihoditi mohlo, an by bolení zubů přestalo, když od stavené krve bolení pochází, když totiž něčím ostrým v zubech dloubáme a krev vypustíme. Tu moc ale má každá jiná tříska.
————————————————————————————————
Když jest bouřka, dělají lidé rozdíl mezi studenou ranou a jinou, která pálí. Studená rána jest prý ta, jejížto oheň zapáliti nemůže. Což jest oheň také studeny ? V pravdě, jako říci nemůžeme : Tote dřevěné železo, tak také nemůžeme říci’: Totě studená rána při bouřce. Při všech bouřkách jest oheu; toť vidíme ?? blesku, který zapaluje páry. Časem udeří hrom dvakrát po sobě, první rána zapálí a druhá uhasne, co se zejmulo. Kterak se to děje? Takto: druhá rána odejme svou přílišnou prudkostí všecko povětří ohni, tak, jako když my prudce do ohně foukáme, také plamen udusíme ; tuť se povětří okamžením z ohně vyrazí a jest po ohni. Neníť to tedy studenou ranou . . . Druhá hromová rána vyrazí z ohně povětří, jejž prraí zanítila, neb bez povětří nemůž žádný oheň hořeti. Potom nejsou všecky pálivé věci tak spořádané, aby se ohněm hromového blesku, kterýž nad střelu. prudoejší jest, zejmuly, když podle nich letí. . . Sletí-li hrom prudce podle některé věci a nenalézá-li odporu, tedy zapálí; pakli ale při odporu nezapálí, není proto oheň jeho studený.

Je-li mezi dřívím, kterým pekař pec vypaluje, některá štěpina z kmene, jehož se hrom dotkl, ukáže se modrý plamen, kterému Němci vlk říkají. Jeť to plamen, který časem z pekařské pece vyráží, velikou škodu působí, všecko rozhodí, spálí a silným bouchnutím v jiskrách neb ohnivém dešti se rozplyne. Tohoť ale jest jiná příčina, a sice ta. V“ pekárně nemůže se oheň náležitě rozložiti; tu tedy, zvláště když v hranici smolné neb, ať’ tak dím, mastné dříví jest, v kterém se oheň zaráží, nemůže oheň vyraziti; vyrazí-li, dělá neobyčejně prudký oučinek, což však hromová přísada nepůsobí.

Smí-li se ale hrom domu dotknouti, v kterém svíce rozžatá aneb oheň hoří? Zkušenost vyučuje nás, že hrom v takovém domě zapálil. Ta rada není vlastně ? zavržení, abychom při bouřce svíci rozžali,. bychom rezavého blesku neviděli, který zraku našemu škodí. Slouží to také ? opatrnosti, abychom přihotoveni byli a co bychom dělati měli, věděli, kdyby oheň zniknouti měl . . . Svíce ale na stole aneb ohníček na ohništi neodjímají hromu přirozené moci, aby do toho domu neudeřil aneb jinam, kam v pořádku věcí přirozených veden jest. Oheň na ohništi jest spíše nebezpečný, neb rozděluje v komíně husté povětří, pak hrom snaž udeří, ježto komíny, jakožto nejvyšší dílové domu, hromovému blesku nejvíc se podávají. Z té přirozené opatrnosti rozsvěcují katolíci při bouřce hrom-ničné svíce, přidávajíce ? tomu vroucnou prosbu k Bohu, aby milý Bůh všeliké neštěstí od nás odvrátil .’. . Taková znamení a takoví úmyslovó nemají při sobě nic pověrečného a mohou se s Pánem Bohem užívati.

Někteří mají za to, že oheň od hromu pošlý jen mlékem uhasiti se dá. Proto lekají se ohně od hromu pošlého víc než jiného ohně, poněvadž, jak za to mají, vodou uhasiti se nedá. Ovšem hodí se lipkavé a těžké mléko líp k hašení ohně, než voda, tu ale nevládne žádná antipatie, že by se mléko s ohněm vystáti nemohlo. Jen kdyby se tam, kde hrom zapálil, důstatek vody nalilo, jistě by uhasila oheň ; poněvadž ale oheň hromového blesku velmi prudký jest a na kolika místech najednou
———————————————————————————————–
chytá, tedy byvá cely dům již v plamenu, prv než kdo na hasení pomyslí a pak se ovšem vodoü, která se pozdě přiváží, uhasiti nedá.

V létě vídáme časem buď při jasné obloze neb nad lehkými mra-čínky blesku velmi nápodobnou jasnost, toliko že má mdlejší blesk, čemuž říkáme, že se nebe chladí, neb že se na časy blýská. Pro veliké prostranství a vzdálené otřesení povětří není při té světlosti rány slyšeti; neboť jest skutečná bouřka u veliké vzdálenosti, my však toliko odrážení blesku spatřujeme, hromobití ale neslyšíme ; neb oheň ukáže se u nás mnohem čerstvěji, než se rozlehne rána; ano ohně lze dál viděti, nežli rány slyšeti,

Ještě praví lidé: Bouřka, která nepřejde, přijde opět po třech dnech. Může býti, že po třech dnech jiná bouřka neb jiný mrak přijde, ale minulá, od blesku strávená bouřka víc se nenavrátí.

Blesk není předchůdce ani předoznámení budoucích věcí. Byť bouřka jakkoli řádila, jest vždy zemi a tvorům na ní přebývajícím užitečná. Vypravují ale lidé, že bouřka až do sedmého dne nad některým místem stála, až pak hlas s nebe slyšán byl: Zapalte vlaský přímělník, čili kardo-benedikt, abych odjíti mohla. Sami souditi budete, že to pošetilá pohádka jest.

?? bouřce mají se ? pivu kopřivy položiti, an těm, kterých k tomu potřebují, říkají hromové žehavky. Syrné a kyselé páry, které s bouřkou spojeny jsou, mohly by sice mladé pivo pokaziti, a snad žehavky ty páry ? sobě přitahují; že by ale žehavky jen po kraji nádoby rozloženy býti musely a jinač položené již té moci do sebe by neměly, aneb že by se bouřka kopřiv bála, směšná báchora jest.

Ve vůkolí pohřbeného sebevraha škodí prý bouřka Zkušenost však to vyvrací a mnohý přede tak pevně na to věří, že by se raději políčkovati dal, než by od té pošetilosti ustoupil.

Někteří jsou toho hříšného důmění, že ďábel bouřku strhnouti může a skutečně tak činí. Kdyby i ďábel tu moc měl, tak by to jistě nečinil, protože bouřka ve všem vzhledu užitečná jest a ďábel by nerad lidem v dobrém přispěl.

Ohnivý drak, kterého za vtěleného ďábla držíte, jest chumáč pálivého povětří v mazlavé materii, kteréž se v nízkém parnatém oboru zdržuje a pro vlhkosf, kteráž jemu přimísena jest, ihned uhasnouti nemůže, nýbrž v povětří se nese. Drak povstane, když kolikeré páry v povětří se srážejí, kterých pálivé povětří mocí elektriky a tření hoří a svítí. Pohybuje se jako had doleji a výše, a každý oheň, jímž povětří pohybuje, tu podobu na se bére. Drak letí tak dlouho, dokud pálivé částky jeho neshořejí, pak zmizí. Že se začasté ? komínům táhne, má své dobré přirozené důvody; neb poněvadž sám z ohně pozůstává, tedyť také ? té materii se táhne. PřiletHi drak nedaleko komína, stočí se s větrem a s ním do komína vletí. Když pak na ohništi hoří, zředne v komíně povětrnost, pročež musí drak zhasnouti, když do komína vletí. Drak nenosí máslo, jitrnice, vejce a peníze — ale pěkný to večerní úkaz v přírodě.

———————————————————————————-
Tak to máte také s ohnivými koulemi, které v povětří lítati vídáme, jet to chumáč mazlavé a vodnaté materie, v nichžto hořavé povětří třením a povětrnou elektrikou se zapálí a svítí. Některá zmizí v tichosti, jiná rozbouchne se třeskem a spadne v čerstvosti na zem, při čemž mnohé rozskočené hvězdičky viděti se dají. Jdem-li pak na to místo, kam spadly, nalézáme mazlavou hušpeninovatou vlhkost. Záleží na tom, jak se povětří pohybuje, že se z ohnivé koule drak udělá; neb nepadne-li koule hned na zem, nýbrž v povětří dál nesena bývá, táhne za sebou jako jiný oheň ohnivý ocas, čemuž pak drak říkají.

Kdo tomu věří, že takový úkaz něco znamená, vida na nebi draky, koule, koně a jiná ohnivá znamení, tenť si ovšem blízkou vojnu představuje . . . Množství par, které netoliko z země, ale i z jezer, kalužin, shnilých zvířat a rostlin vystupují a v povětří s částečkami sirnými, olejnými, salitrovými. a solnými se smísejí, čímž v parnatém oboru rozličné způsoby nadělají, jako jsou draci, koule a očištění hvězd atd., to jsou ty divy, kterých se pověrečníci lekají.

Co jest to: spadla hvězda? Zapálené pálivé povětří v mazlavé hmotnosti, která na zem padne a dle světla hvězdě se podobá. Letí a padá šikou, protože lehká hořavá hmotnost oporu nenalézá. Pro zředlé hořejší povětří nemůže vzhůru a pro dolejší husté povětří nemůže zrovna dolů padati; aneb snad následuje lehce hořící páry v povětří a spadne tíží ;. svou na zem, když páry stráveny jsou. Na místě, kde hvězda padla, nalézáme mazlavou, hušpeninovatou materii. Že by ve vůkolí, kam očištění hvězdy padlo, někdo nepokojně spáti aneb dítě umříti mohlo, rád připouštím, ale zajisto ne z oučinkování té mazlavé hmotnosti. Směšná ale věc jest, domnívati se, že by to očištění hvězdy den soudný bylo vidělo, který samým andělům nepovědomý jest. Částka pak některé hvězdy nemůže to proto býti, poněvadž hvězdy tak daleko od nás vzdáleny jsou a my bychom je dýl museli vidět letěti, než by na zem padly ….

Neviděli-H jste ještě světýlek (bludiček)? Ten hopkavý plamínek . jest něco přirozeného. Dobře praví někteří, že to jsou tučnosti země ; jeť to podstata, parou ze země se vykuřující, nezjímající se, nýbrž v temnosti svítící. Vždyť snad jste již viděli svatojanské mušky aneb doutlivku, které v noci svítí? Bez pochyby jest tu tučné místo neb mrchoviště.. . Vzdálí má bludička podobu plamínka, vy to máte za skutečné s.větlo a mnozí následují je v té naději, že ? vesnici neb ? hospodě přijdou. Co tedy divu, že po tom světle jdoucí před sebe nehledí, brká, do jámy upadne aneb v místě bahnitém se ocítí, odkud mnohé páry vystupují a světýlka se ukazují… Světýlkem pohne každé lehké povětří; odtud pochází, že brzy tu, brzy pohromadě, brzy po různu poskakují. I ten nejmenší vě-tříček žene je a kam táhne, po něm hopkují. Proto ? rychlému vozu se přibližují, ? jezdci, a ostrým krokem kráčícího stíhají, poněvadž povětřím pohybují, je před sebou ženou a za sebou jako rozhrnují, do kteréžto prázdnosti světýlka ihned vbíhají. .. Kdo před nimi utíká, toho právě stíhají a čím více běží, tím blíž je za sebou vábí. Jestli se koně splaší, nenásleduje z toho, že by to strašidla byla; koně můžeme mnohými lu-
—————————————————————————————
cernami v noci také poplašiti… Kdo má srdce, poď s sebou, spusťme se na ty duchy a podívejme se jim do oči … Tak málo by se vám stalo, jako mně a pěti jiným, kteří jsme světýlka obstoupili, je schytali a shledali, že to mazlavá, semotam černá, žabím vajíčkam nápodobná materie byla . . .

Z krásných barev a rozmanitých paprslků půlnočních červánků (záře) dělá pověrečník potoky krve, popleněné osení a zahrady, kopí a meče nepřátelského vojska představuje si porážky zhoubné. Když pa-prslkové červánků, kteříž brzy bílí, brzy brunátní vypadají, se pohybují a proti sobě padají a co nějací mečové vespolek se potýkají, volá poděšený pověrečník: Pán Bůh s námi, co to bude znamenati!. .. Ale jak často ukazují se červánky, jak často musila by vojna, hlad a mor nastati, jak dávno bylo by již po tomto světě? Netoliko na půlnoc vídáme sloupy, nýbrž i dál ? východní a západní straně, tedyť by mocnosti v ustavičné válce zapleteny býti musily… Již proto nemohou červánky nic znamenati, poněvadž z přirozených a povědomých příčin pocházejí a tolikrát již bez toho domnělého oučinku byly.

D u h a… Jeť to stkvostný úkaz v přírodě. Časem ukazují se dvě duby, jedna s barvami v obráceném pořádku. Tato má znik v dvojnásobném zlomem slunečných paprslků a tolikerém obražení jejich. Bůh ustanovil duhu na znamení své milosti, jak první kniha Mojžíšova dosvědčuje. Pověrečník ale myslí, že Bůh, který se před chvílí hněval, se udobřil, a že nad tou krajinou andělé plesají. Věří také, že chycená dešťová voda v čas duhy všecky nemoci hojí.

Duhové zlaté místky jsou jako penízky veliké. Spatřují se na nich lístky, hlavy, hvězdy s čtyřmi paprslky, hadi s korunkami, ptáci, kroužky atd. Pověrečníci mají za to, že se v duze zformují a dolů padají, mají je u veliké vážnosti, mnoho na ně drží a ubezpečují, že v tom příbytku, v kterém některou mají, štěstí vládne, kdo by ji však prodal, štěstí od něho odstupuje. Hojí také nejtěžší nemoci, jako padoucí nemoc, neodbytné zimnice, když se nemocnému do nápoje vhodí; ano oučinkují také na povahu člověka, činí na př. z nevlídníka dobrého společníka, když ji při sobě nosí, přivodí lásku, přízeň, čest, a tu moc mají ty místky od duhy.

Ale duha jest pouhý úkaz v povětří, není samostatná a jen tak dlouho trvá, jak dlouho paprslkové v vodnatých parách se lámají. Horko sluneční nemůže zlato v povětří dělati, tím méně místky formovati a je rozličnými figurami znamenati. Lidé vynášejí zlato z lůna země a v dílnách svých ty podoby jim dávají. To všechno vymyslila pověra a přiložila jim zázračnou moc. Kdyby z každé duhy jen jedna místka spadla, bylo by jich dost mezi lidmi. Žádný se jimi nehonosí…

Časem pozorujeme okolo slunce neb měsíce veliké kolo, které barvami duhovými pohrává… Pověrečník se toho leká a táže se tesklivě: Go to bude znamenati? Jeť to však věc přirozená, třebať k tomu jen napolo zmrzlých par, v nichž se slunce jako v zrcadle zhlíží. Viděti také odsluní, odměsící neb mimoslunce a mimoměsíc, což
——————————————————————————-
také v našem parnatém oboru původ má, a nestojí podle samého slunce nebo měsíce. K zniku jejich jest potřebí ledových lístků, kteříž způsobí zrcadlo, v němž se slunci neb měsíci podobný obraz, od pravého slunce neb měsíce odražený, ukazuje.

Komety, ohonice neb vlasatice… Jsout to světla nebeská, těla stálá, pročež oběh jejich dá se napřed ustanoviti, dráha jejich změřiti a oběh, kdy přijíti mají, určiti… Člověk nezná té moci, která na kometu působí. Světlý ocas, který na tisíce mil v prostranství světa dosahuje, jest hluboké tajemství. Proto ale nejsou komety poslové Boží. Neoznamují vojnu, hlad, mor a jiné trápení lidu, aniž den soudný… Poněvadž ale ty hvězdy neobyčejný běh mají, nějaký čas se ukazují, zmizí a po sto letech lidskému pokolení opět se ukazují: proto vzbuzují pozornost lidu, že o nich všelicos vymejšlejí, báti ale nemusíme se jich.

Co by zatmění slunce neb měsíce jiného mohlo znamenati, nežli věc přirozenou; než to, že svět ve všech dílech svých nepohnutý jest v uloženém pořádku od stvoření světa, že slunce, země, měsíc a jiné hvězdy, jako před tisíci léty, tak i nyní ve své dráze se otáčejí a pohybují? Ještě nikdy drahota, hlad, mor, prolévání krve atd nenásledovaly na zatmění slunce neb měsíce, a stalo-li se to trápení lidu, nebylo toho zatmění příčinou a bylo by se bez zatmění stalo. Není roku, v kterémž by zatmění nebylo, tak bychom následovně ustavičně nešfastni býti musili, kdyby neštěstí za zatměním v patách jíti musilo. Po francouzské vojně panuje v našich zemích svatý pokoj, ani hlad ani mor nesužují nás a kolikrát slunce a měsíc zatměni byli…

Tmavé poskvrny, které na měsíci vidíme, mají Němci za člověka, který prý, že otep dříví ukradl, s ní na potrestání v měsíci státi musí. Čechové ale praví, že sv. David, který na harfu hraje… Byl by to hodný chlap a nesmírná otýpka, které by celé království na zimu dost mělo; ješto podoba, kterou lidé za člověka s otepí drží, jest téměř přes celý měsíc. Bylť by to obr na 400 mil dlouhý… Poskvrny na měsíci, které pouhým okem vidíme, a z čehož obraznost lidská člověka s otepí utvořila, jsou hory, údolí a vody .. . Pověreční lidé, kteříž té (přirozené) příčiny neznají, odkud temné poskvrny a jasná místa v měsíci pocházejí, vzkládali do toho jakési tajemství a přičítají měsíci oučinky, kterých ona podoba neb tvářnost působiti nemůže. Kdo prý nemáš peněz, chraň se, aby ti měsíc, když na novu jest, do pytlíka nesvítil, sic peněz míti nebudeš, dokud ten měsíc trvati bude. Toté ale pošetilost proti rozumu a zkušenosti.

Co se oučinkování měsíce na věci přirozené tkne, jest mínění lidu rozdělené. Někteří připouštějí jakési oučinkování, jiní popírají. Kteříž ale oučinkování měsíce zpytovali* ač důvodů nemají, přede ze zkušenosti jistí, že jakés působení měsíce jest, kteréž se dokonce zavrci nedá. Pročež potřebí jest, aby zpytaielé pilnější byli a pozorování své důvod-ností potvrdili. Plný měsíc, dělá prý plnější šneky a raky i jiné oby-vately v skořepinách; v ouplňku přesazené květiny jsou plnější; dříví jest vlhčejší, když měsíce přibývá, než když schází; v úplňku zbitý dobytek jest tučnější a chutnější, než na schodu měsíce; z telat, v ouplňku
———————————————————————————–
odstavených bývají lepší krávy, než ona, kteráž se v jiném čase odstavují-nechceme-li, aby mrkev do nati hnala, musíme ji na schodu měsíce síti-hrách má se rozsívati v přibývání měsíce neb v ouplňku; z vajec, na která se husa na novu nasazuje, vylíhnou se slepá housátka.

Nedá se sice zapříti, že by měsíc na náš parnatý obor oučinkoval, a že dle jeho rozličného položení také rozliční oučinkové jsou, a když na novu, mohou se oučinkové jeho skrze působení slunce rozmáhati. Ten však oučinek na obor parnatý, který zemi naši obnáší, nepatrný jest a té vlastnosti nemá, aby se to způsobilo, co jsme-vejš uvedli.

V novém měsíci jest prý škodlivé rozsívání, a někteří hospodáři přičítají to oučinkování, které má měsíc na rostliny. Proč by ale, navrhují ti, kteříž oučinkování popírají, nový měsíc na rozsívání obilí odporný oučinek měl? Zkoušky učiněné nechtěly toho potvrditi. A proto volají: Nedejte se při zdolávání rolí a setí měsícem mejliti, ale raději na to hleďte, abyste símě jak v jaře, tak i na podzim po dobré vorbě a při nejlepší povětrnosti rozsívali.

Někteří také věří, že pšenice nebude snětivá, když se seje na den sv. Míchala, 29. září. Papež Felix ustanovil ten svátek (480) na památku sv. Míchala Archanjela, však ne v tom ohledu, aby měl pšenici na paměti aneb aby ten den jakousi obzvláštní moc přijal. I tomu odpírá zkušenost. Ten den jest jako jiný den, pročež to, co se v něm koná, obzvláštní moci míti nemůže. Podobně nedůvodné jest, když věříme, že se do pšenice červi nedají, která se vyšívá, když měsíc pod zemí jest… Druhá ale strana hájí a zastává oučinkování měsíce jak na rostliny, tak i na zvířata.

Pozorujeme časem na listí stromovém, staveních i na drahých šatech červené krůpě, jako krev vyhlížející. Příčina toho jsou motejli, kteříž se jako housenky zapředou, udělají se z nich vajíčka, pak z nich vylezou a odletí. Vylézajíce z vajíček, vypouštějí červenou šťávu ze sebe v kapičkách, a to se stává obyčejně na konec června neb s počátku července. Pověrečník má to za krvavý déšť, který prý veliké neštěstí znamená, leká a hrozí se toho. Poněvadž však déšť jen tenkráte povstává, když v povětří zdržující se vodnaté páry se srážejí, tedyť nemůže jiného nic než voda pršeti. Krev nachází se jen v živých stvořeních, nikoli pak v povětří. Ani z bojiště, ani z jezera plného krve nevystupovala by krvavá pára, ta pára byla by vždy vodobarevná, protože těžké částky dole zůstávají, ä jen .lehké, totiž vodnaté vystupují. Krev pršeti neviděl ještě žádný, a přede nadělali lidé, že krvavý déšť vojnu a hrozné prolívání krve znamená.

Jsou také květiny, které červený prášek mají, kterýž déšť s květu splákne, a po němž voda zčervená. Takový prášek mají také stromové, křoví, byliny a trávy. Jistě tu červenou barvu vydávají buď červíčkové a červení broučkové, kterých na rybnících a stojatých vodách v červnu až do s v. Bartoloměje plno, aneb vodní byliny, po kterých voda zčervená, když na ty červíčky slunce svítí.

Po dešti vídáme na vodě požloutlý prášek, nápodobný síře, který celou hladinu vody nepotahuje, ale obyčejně jen při kraji na vodě leží. Po-
———————————————————————————-
věrečný nazývá to sírnym deštěm, leká se vojny, protože do prachu také síru dávají; moru, protože dle jeho důmění povětří již napolo nakaženo jest; zemětřesení, protože síra v zemi brzyčko se zapálí. Než ten prášek není nic jiného, než prach s stromů v máji kvetoucích, smrků a mnohých jiných, který vítr daleko zanáší. Síra nemůže ten prášek z té příčiny býti, protože sírou nevoní, a když jej sebereme a usušíme, shoří brzy. Také by dle přirozenosti síry na vodě neplynul; neb síra, která o jednou těžší jest, než voda, utone, když se smočí, byť i na moučku umletá byla. Ten prášek ale můžeme míchati a ke dnu potápěti, přede se zas zvedne a na vodě plyne. Mezi tolika parami, které denně z země vystupují, jsou ovšem také sírné částky, jest jich ale tak málo, že jich ani nepozorujeme, když s deštěm padají. Lidé neumělí použili těch prášků, aby bližním svým strachu nahnali a všelikých úmyslů dosáhli.

Lidé ve fantazí viděli při hromobití oheň pršeti, t. j. že mezi deštěm také ohnivé kapky padaly. Ale byť to i kdo viděl, nic jiného to není, než elektrická materie, která se v dešťových kapkách spouští, z čehož se jasný blesk vyvodí, což se zvlášť, když při tmě jest, pozorovati dá.

I také na cestách podle rybníků vídáme tolik žabiček, jakoby byly odněkud spadly. Neumělí lidé praví, že napršely, by na zahradách a polích škody dělaly… V těch místech, o kterých myslíme, že žáby s deštěm spadly, jest buď rybník neb louže neb močidlo. Když silný déšť přijde, voda všemi průchody ? nim běží, a poněvadž dešťová voda vždy teplejší, než v rybníce, tedy žáby po tom teple se táhnou, s dešťovou vodou odcházejí a když se tato rozlije a k kraji vystupuje, vystupují žabky s ní a pak jich ovšem plno vidíme. Aneb když teplý deštíček spadne, tuť obzvláštně hnědé žabky, které v prutinách se zdržují, z chladných míst vyskakují, komáry, mouchy a jiný hmyz, jenž se před deštěm v trávě skrývá, lapají a žerou. Tyto žabky nedělají na zahradách a v polích žádné škody, ba ani lístečku se netknou. Nemůže-li ale slunce žabince do povětří vytáhnouti, tím méně mnohem těžší kameny; a jestliže vichřice někdy tak učiní, kámen, žito, seno, len atd. od země zdvihne a jinam hodí, nebudeme proto tak pošetilí, abychom věřili, že ty věci u povětří rostou, než že jich Bůh tím kromobyčejným způsobem lidem sesílá.

Nové prameny mají se dle fantazí některých lidí vyvářeti, jichžto voda všecky nemoce hojí. Pilně vodu z nich nosí a pijí, domnívajíce se, že bez líku ? předešlému zdraví přijdou. Nevěřme však takovým pramenům, dokud lékař jich nevyšetril a za dobré neuznal. Máme příklady, že churaví, kteříž tu vodu pili, umřeli; zdraví pak lidé hryzení v břiše a jiné neduhy dostali. V každé téměř krajině jsou jacísi pramenové, kteří zřídka vodu vydávají. Tekou-li, jest znamení, že hojně pršelo, a v zemi mnoho vody jest.

Příliš mokrá povětrnost škodí téměř všem požitkům polním, proto pravíme: jdou žízniví neb raději hladoví pramenové. Tomuť ale snad víru nepřiložíte, že by ti samí pramenové příčinou následující drahoty byli. Proto na druhé straně jiní věřili, že Bůh těmi prameny v drahých letech divy činí, aby lidem nadobyčejným způsobem chleba poskytl. Tuť vy-
————————————————————————————
nalezli měsíčné mléko, které v jeskyních, rozsedlinách a skulinách jest, a nic jiného není, než bělovitá vápená. země, pozůstávající z kyprých a velmi lehkých částeček. Chudí a neumělí lidé nazývají to horní neb nebeskou moukou a na újmu zdraví svého pokrmy z ní vaří a požívají jich. Pamatuji se, že lidé v drahotě 1804 lebedu a jinou mizernou trávu požívali, a kdyby byli na tu moučku v rozsedlinách přišli, byli by ji zajisté za kromobyčejný dar nebeský přijali. Nouze a hlad všeliké věci vymejšlí.

Pokolení hlíštů, kteříž za chladných nocí po dešti, když země zvlhne a se nakypří, z země se vrtají a vylézají, spadají prý s deštěm z povětří. Že tomu ale tak není, jsme slyšeli.

Pijavka, která krev živočichů, zvířat a lidí ssá, protože její nejlepší a nejmilejší pokrm jest, činí prý to dle důmění pověrečníků proto, že u člověka jed čije… Pijavka čije krev dle přirozeného puzení, nikoli ale jed.

Škvora nazývají (Němci) ušním červem, že lidem do uší leze a dle ustanovení lézti musí. Tote ale pouhá pohádka. Škvor leze do každé dírky, všudy potravy hledaje … Proto ale k tomu odsouzen není, aby lidem do uší lezl… Vleze-li tedy do ucha, jeť to jistě pouhá náhoda.

Lidé… myslili, že (mušky) s rosou z povětří spadly, a až posavad pokládají je za rez nebo manu. Křídlaté mušky přilétají časem do mnoha tisíců do zahrad, když je vítr zdvihne a žene.

Cvrčky obyčejně v kuchyních, pálenkách, pekárnách a jiných teplých místech cvrkají, to jest, samečkové svrchníma křidýlkama klepají. Sprosťáci mají za to, že v domě neštěstí nastane, neb někdo umře, když cvrčkové zdlouha a tesklivě cvrkají. Jen tolik jest na tom pravdy, že brzy prší, když ostře cvrkají. Jiní věří, že žádného cvrčka zabiti nemáme, leč chceme-li neštěstí na svůj příbytek strhnouti, pak že šaty a střevíce tomu rozžvejkají, kdo by jednoho cvrčka zabil.

Štrusné mouchy (masařky) kladou vajíčka do masa mrtvých těl aneb vůbec do masa. Ta ožijí ještě toho dne, nalízají a nažerou se v 9 dnech do tloušťky, zavinou se a po 9 neb 10 dnech na to již jako strusné mouchy odletí. Není pravda, čemuž mnozí až dosavad věří, že v samém mase již počátek neb zároda těch much leží. Toť vidíme patrně, když nádobu s masem tenkým plátnem přikrejeme, aby tam ani červ ani moucha nemohly, tuf zůstane maso čisté, které se v čistotě přikrylo, pak shnije a žádných much v něm není.

Právě tak nemotorné jest mínění, že komáři z vody pocházejí, protože se při tichých a porostlých vodách zdržují. Oni kladou vejce do tichých a stojatých vod a močidel, rybníků, struh a příkopů, sedajíce na plynoucí lupení, trávník neb proutky a vajíčka pomalu do vody pouštějí. Z nich zlíhnou se červi, kteří se vodními blechami a parou živí; pak se zavinou a jako komáři vylétají. Lidé pak hloupí věří, že z vody pocházejí.

Když po někom pavouk leze, ten prý jed při sobě má, který pavouk čije, čímž se někteří tak pobláznějí, že hned ? počištění berou, aby z nich jed vyšel. Náhodať to, když po někom pavouk leze a že při něm jedu
——————————————————————————————
nečije, jest z toho již patrno, že pavouci u nás jedovatí nejsou. Jiní mají za to, že člověk ten šťastný, komu pavouk z rána po kabátu nebo po sukni běží. Kdo pavouka zabil, zle učinil a neštěstí na svou hlavu uvalil. Jiní opět věří, že pavouk jed z povětří do sebe táhne, proto jej lidé rádi ve světnici mají a domnívají se, že tam zdravé povětří, kde mnoho pavouků. I totě blud; neb jakož pavouci sami jedovatí nejsou, tak také jed z povětří netáhnou, pročež není to dostatečná příčina,, abychom je ve světnici trpěli.

Raci mají v sobě malé kamínky, kterých lékárníci potřebují, nepravě ale nazývají se račí oko.

Slepejš neb slepák nazývá se proto tak, že má velmi malé oči; mnozí myslí, že dokonce žádných očí nemá. Hadi s dvěma vejstupky na hlavě jsou v Egyptě, hadi ale s dvěma hlavami nejsou nikde, a to, čemu draci říkají, j sou ještěrky, kteréž z kožek křidýlka mají, kteréž jako mázdry na způsob netopýrů rozpínají, s stromu na strom lítají.

Bazilišek… Prvé věřili lidé, že kohout každý sedmý rok vejce snese, z kterého se bazilišek vylíhne, když je jedovatá žába vysedí; ten bazilišek pak každé zvíře i také člověka, který na něj pohlédne, jedem svým na místě usmrcuje. Naproti tomu ale usmrtí se bazilišek, když se někdo všecek do slámy svázati dá a před ním zrcadlo drží. Když pak se bazilišek v zrcadle spatří, rozsápe se na sebe jakožto na zvíře, kteréhož nezná, soptí jed ze vší síly po něm, aby je zahladil: zatím jed od zrcadla na něj se odráží a jej samého usmrcuje. Vyhlíží prý jako indián s velikým, modrým nosem a ohnivýma očima. Nyní ale žádný rozumný člověk tomu víc nevěří, protože nemotornost té myšlénky odkryta jest.

Salamandr, ohnižil, jest ona ještěrka, o které se staří domnívali, že v ohni neshoří, ba ani se nespálí, byť v něm sebe dýl ležela. Ona jest na píď dlouhá a s prstu tlustá, po hřbetě leskne se jako aksamit, po břiše jest požloutlá a po zádech má dvě prouhy bradavic, z nichž bílá materie vychází, když ji na oheň vhodíme. Proto oheň kolem sebe dusí, odběhne a jako prvé mouchy chytá. Hodíme-li ji ale do velikého ohně, kteréhož vlhkostí svou udusiti nemůže, shoří v něm jako jiná věc.

Někteří, věří bláznovským způsobem, že jsou zaklínači hadů, t. j. takoví divotvorci, kteříž jistými zvuky na obzvláštní píšťale hady přivolati a přinutiti umějí, aby se shromáždili, kam chce.

Že kachna brzy stráví, a hned po sobě nechává, nadělali o ní, že jen jedno střevo má. Tomu věřily i kuchařky, kteréž přede dost často kachny kuchaly. Také těch klevet o ní nadělaly, že z kachny, která se živá v hrnci do země zakopá, samé jedovaté kachny se zlíhnou. Jakáť to neumělost přirozených věcí!

Čáp … Někteří nedají mu ani ublížiti, majíce za to, že by na příbytek, na kterém hnízdí, neštěstí svedl, kdyby mu kdo ublížil. Takoví lidé sami jemu hnízdo dělají a pilně o to pečují, aby ? porouchání nepřišlo, by totiž v příštím roce v něm zase přebývati mohl. Tak pošetilý není žádný víc, an by věřil, že hrom do toho domu neudeří, na kterém čáp bydlí, aneb že z toho domu oheň vyjíti nemůže; pakli by ale vyšel,

———————————————————————————–
že ho čáp udusí. Neb mnohokráte již jest to dokázáno, že tomu tak není Již kolikrát hrom do domu uderil, na kterém čapí hnízdo bylo. Když v takovém domě oheĎ vyjde, odletí čáp a dá i svému hnízdu shořeti.

Vlaštovkám nedá žádný ublížiti a mnozí pokládají to za hřích, kdyby jednu byl zabil. Ovšemť to hřích, kdo svévolně zvířátka užitečná mučí. Kde prý vlaštovice hnízdějí, tamtě štěstí, kde ale vrabci, tam neštěstí panuje, pročež chasa i děti hnízda jim vyšfouchávají a rozmetávají. Vlaštovky jsou užitečné, neb veliké množství much a žížal polapají, ani hospodáři ani dobytku neubližují — a totě to štěstí. Vrabci ale ubližují tichým a užitečným vlaštovkám, jedí s hospodářem ze stodoly a z sejpky, s drůbeří na dvoře, ani homolek na pokoji nenechávajíce. Proto nadávají jim škůdníků. Housenky jen z velikého hladu po stromích sbírají a tak škoda, kterou dělají, jest to neštěstí.

Jsou také vlaštovky, které při soumraku lítají, komáry a můry lapajíce. Pověrečníci namluvili o nich, že do chlévu lítají a kozám mléko ssají, pročež nazvali je kozodoje. Stane-li se, když za svou příčinou lítají, že okolo stodol lítají a do chlévů také vlítnou, kde se v teple a při dobytku mnoho žížalek zdržuje, tedyť jdou po můrách atd. a nikoli po mléku, aby je dojily; vždyť pak tělo jejich tak zřízené jest, že ani ssáti ani dojiti nemohou.

Noční sůva, plahočil, má býti pták, který se silným, jednozvučným hlasem v noci slyšeti dává. Někteří se o něm domejšlejí, že se ďábel sám v způsobe noční sovy zjevuje a tomu krk i hnáty poláme, kdo by se opovážil po něm křičeti; pročež hloupí lidé toho hlasu velice se bojí. — Totě však bukač, který tu smutnou píseň zpívá. I také ptáci, kozáci nazvaní, takový hlas vydávají. Oni se zdržují v bahnitých místech a samec děsí mečícím hlasem pověrečníka, který se domnívá, an kozla slyší a ten kozel že čert jest. I jistí a tvrdí, že se na tom místě duchové a strašidla zdržují.

Krtek má sice oči a uši, kteréž ale teničkou srstí tak zarostlé jsou, že jich sotva pozorovati lze. Když ryje, jde po čichu. Mnozí myslili, že nevidí a neslyší a protož všeho ucítí a ucítiti musí. Když z jara silně ryje, prorokuje pověrečník, že na sena dobrý rok bude. — Může býti, že krti k tomu přidati mohou; neb když se krtiny na dobrých lukách rozhrabají, omládne mechovitý drn a sladkou trávu vyvodí; kdo by ale proto krtky rýti nechával, ten by větší škody než užitku získal.

O kalendářích, snářích a planetářích. Naše země byly od dávných časů jak z astrologie chaldejské poděleny, tak pastýři naši na hlídkách nočních všeliké pověry usnovali; o vzdělání ducha hrubě se nepečovalo a knihy psaly a tlačily se, jen když proti náboženství a dobrým mravům nejednaly; téměř všechen svět byl pověrami naplněn a dal-li semotam někdo rozumu svému problýsknouti, měl co dělati, aby buď o život nepřišel, aneb věčnému žaláři se uhnul. Nyní ale, chvála Bohu, víme, co o tom všem držeti máme; rozum zvítězil nad tupostí, jasno tam, kdy panovaly temnosti; zbytečný strach a marná naděje, kteréž na každý den oznámeny byly, ustoupily dobrému povážení, náboženství a
——————————————————————
zkušení. Poněvadž se ty škváry ještě mezi lidmi nacházejí a také tiskem vydávají, jest zapotřebí rozumnym dopověděti, aby se na to neohlíželi, a nerozumným, aby štěstí a neštěstí své na to nezakládali.

Svítí-li slunce na den Narození Páně, znamená rok šťastný. Druhý den znamená drahotu, třetí nesvornost, čtvrtý hrozí dětem osýpkami a neštovicemi, pátý zdaření ovoce a ozimu, šestý hojnost všech polních požitků, sedmý dobrou pastvu pro dobytek, naproti tomu drahotu v žitě a vínu, osmý hojnost ryb a divokého ptactva, devátý kupcům šťastný obchod, desátý nebezpečné bouřky, jedenáctý veliké mlhy a nemoce, dvanáctý vojnu a krupobití. (Pokračování.)
———————————————————————-
Pokusy o přirozený výklad pověr československých na sklonku XVIII. a na začátku XIX. věku.
Podává Dr. Čeněk Zíbrt.
(Pokračování.)

Již v prvním dílu jednáno bylo o pověrách, kterými se svátky vánoční zlehčují. — Svítí-li slunce v těchto dvanácti dnech, znamená štěstí a neštěstí. O, nechejme ho jen svítiti, to dobročinné slunce, budiž nám pokaždé zavítáno, jak ve dnech vánočních, tak skrze celý rok; nelekejme se am neštěstí, nedoufejme ani nadobyčejného štěstí, neb by jedno i druhé sklamalo očekávám naše.

Pověrečný blázen zavírá z povětrnosti, která v ty dny panuje, na povětrnost celého roku. První den narození Páně má znamenati měsíc březen, druhý duben, třetí máj atd. A jak se v těch dnech povětrnost z rána, před polednem, po poledni a z večera ukazuje, tak má povětrnost

—————————————————————————-
vo dvanácti měsících spořádána byli. Myslíť lidé nerozumní, že se v těch dvanácti nocech kalendáře dělají, poněvadž prý hvězdy a planety obzvláštně sestaveny jsou, a z běhu jejich pozorovati se dá, jaká povětrnost přes cely rok panovati bude. Chyba lávky! Co si neumělí myslí, není pravda, neb kalendáře dávno před tím hotovy jsou.

Panujíť ještě jiné předsudky o těch dvanácti nocech. Jíme-li v ty dny hrách, čočku, bob a jiné luštité, roznemůžeme se; jíme-li maso, zhyne nejlepší kus dobytka v chlívě. Připouštím, že by se lid, obzvláštně vesnický, ve svátky rozstonati mohl, protože tučnou masitou potravu jí a mnoho nedělá. — Také má kydání hnoje v těch dvanácLi dnech na škodu býti. Rozumný ale hospodář nedá se tou pohádkou lenivé čeládky mejliti, a dělá, čeho třeba, a co se dle povětrnosti dělati dá. Čeládka, která ku konci roku ze služby jde, nerada v posledních dnech co dělá;-některý hospodář to promíjí, a buď čeládku na mlat žene, aby se v těch krátkých dnech něco omlátilo, aneb to nerad vidí, když se v tuhé zimě chlív dlouho otevřený nechává, což se při kydání hnoje státi musí. A totě ta příčina, pro kterou se někde v těch dvanácti dnech chlévy nečistějí.

Mají také pranostiku o hodu vánočním. Padne-li hod Páně na neděli, bude teplá zima, jaro teplé a mokré, léto parné, suché a pěkné, podzim vlhký a poněkud zimavý. Žito a víno urodí se, bude mnoho medu, ovoce ale málo. Osení ale a zeliny zdařejí se.

Padne-li na pondělí, nebude zima ani studená, ani teplá, jaro pohodlné, léto větrné: bude mnoho vína, ale málo medu, a mnoho včel pomře.

Padne-li na outerý, bude studená zima^a mnoho sněhu, jaro dobré a větrné, léto mokré, podzim suchý, žita a vína bude prostředně, prasata budou hynouti.

Padne-li na středu, bude tuhá zima, v jaře mnoho bouřek, léto a podzim dobrý, sena, žita a vína hojnost, ale velmi málo jabłek, a málo cibule.

Padne-li na čtvrtek, bude v zimě mnoho dešťů, jaro bude větrné, léto dobré, podzim mokrý, obilí bude dost, ale málo medu.

Padne-li na pátek, bude dlouhá zima, jaro bude výborné, léto ne-slálé, sena a žita hojnost, ovce a včely zhynou, ovoce urodí se.

Padne-li na sobotu, bude zima mlhavá, tuhá a sněživá, jaro větrné, léto dobré, podzim suchý, málo žita a jiného obilí, pastva dobrá, — včely budou umírati.

Ejhle, takby se nám milý Bůh vyzpovídal, co každého roku hodlati míní. Ten den to rozsoudí, a Bůh prozřetedlný, a modlitby dětí jeho nic neprospívají. Věříte-li tomu?

Hřímá-li v lednu, znamenať to veliké větry. Hřímání v únoru znamená nemoce, v březnu lijavce, v dubnu neourodnost, v máji málo požitků zemských, v červnu obyčejně nemoce, v červenci mnoho požitků, v srpnu nedostatek požitků, v září mnoho protivenství, v říjnu silné větry, v listopadu dobré požitky, v prosinci škodu na mladém dobytku.

Mnohý, kdož pověrám kalendáře navyklý jest, číhá dychtivě na hrom, a uslyšel-li ho, očekává veliké větry, nemoce, protivenství, škodu
———————————————————————————–
na mladém dobytku, a očekávání bázlivce — naplní se ovšem některá, jako ze žváslání cikánky, kteráž toho sílu narantí; ale proto se to dozajista nenaplní, že to kalendář předpověděl, a na ten způsob může každý mluvka prorokem býti.

O pouštění žilou. V kterých dnech skrz celý rok jest dobře pouštěti žilou? — První den jest zlý, nebo kdo si pustiti dá, ztratí karvu —. Druhý den zlý, nebo přivodí zimnici. — Třetí den zlý, působí nebezpečné nemoce. — Čtvrtý zlý, přivodí náhlou smrt. — Pátý zlý, krev zmizí. — Šestý dobrý, tu jde krev i voda. — Sedmý zlý, kazí chuť ? jídlu. — Osmý svírá a kazí žaludek. — Devátý zlý, dělá celé tělo svrabovité. — Desátý zlý, dělá vlhký obličej. — Jedenáctý dobrý, dělá chuť ? jídlu a pití. — Dvanáctý dobrý, dělá člověka způsobného na všech oudech. — 13. zlý, dělá nechuť ? jídlu a pití. — 14. zlý, působí nebezpečné nemoce. — 15. dobrý, dělá chuť ? jídlu a pití. — 16. zlý, a nejnebezpečnější. — 17. dobrý a nejlepší. — 18. dobrý a přináší zdraví. — 19. zlý, a dělá strach veliký. — 20. zlý, plodí všeliké nemoce. — 21. dobrý ke všem věcem. — 22. dobrý, odhání všeliké nemoce od člověka. — 23. velmi dobrý, brání všem nemocem ä sílí oudy těla. — 24. dobrý, odjímá záduchu, kašel a svírání srdce. — 25. dobrý pro ty, kteříž mají bolení hlavy, přidává také rozumu. (Totě to nejlepší!) —

26. dobrý, chrání celý rok před zimnicí, i před mrtvicí. — 27. zlý, náchylný ? náhlé smrti. — 28. výborný a předobrý. — 29. zlý. — 30. velmi zlý.

Tedyť máme v měsíci 14 zlých, jeden výborný a velmi dobrý, jeden nejlepší, jeden nejnebezpečnější, jeden ke všem věcem dobrý, jeden dělá veliký strach před pouštěním žilou. — Než kdo se bude na to ohlížeti, když toho potřeba káže, aneb lékař za dobré uznává, jestli v kalendáři dobrý nebo zlý stojí? Dej si v nečas od nerozumného žilou pustiti, brzy zlých následků zkusíš, byť to byl den 17. — Dej pouštěti, kdy třeba, a lékař za dobré uznává, dobře ti bude, byť to bylo šestnáctého, aneb planetář veliký strach z pouštění oznamoval.

0 setí a sázení. Dnové ? setí a sázení příhodní jsou prý následující: ? jarnímu: 7., 16., 20., 26. březen; 3., 8., 15., 18, 21., 24.,

27, 30. duben; 5, 8, 12, 15, 19, 21, 27. máj; 4, 9, 16, 25, 27. červen. ? ozimu: 3, 7, 10, 15, 19, 23, 25, 28. září; 2, 6, 8, 10, 14, 17, 20, 27, 29, 31. říjen; 3, 5, 9, 12. 14. listopad. — Tito však mudrci nejsou jednoho smyslu, jedni ustanovují ty, druzí jiné dny; a když jich o té věci víc srovnáváme, nalézáme, že všecky dny dílem za dobré, dílem za zlé drží. Tak pošetilí ale nejsou nyní polní hospodáři,’ aby se s těmi kalendáři radili, když se ? setí chystají, aneb v zahradě pracovati chtějí. Užívají totiž času, kterýž se jim nejlepší býti zdá, a když svou svědomitou práci vykonali, jsou o ostatní nepečliví, proto že vědí, an ? zrůstu osení a vysazení rostlin nic víc přidati nemohou, a požehnání a zdaření jediné od Boha očekávají. Ó, kolikráte oklamal se pověrečník, který ? takovým pracem domělé šťastné dny vyvolil; a kolikráte již ukázala zkušenost, že na těch dnech nic nezáleží.
———————————————————————————–
.0 letech postupných. Pověra vymyslila také léta, která cosi obzvláštního do sebe míti mají. Tak zvláštní rok v životě lidském jest sedmý a devátý. V těch letech udává se s člověkem něco neobyčejného. Od sedmičky postupují následující léta: 7, 14, 21, 28, 35, 42, 49, 56, 63, 70, 77, 84, 91, 98. Mezi těmi jest 49 obzvláštní, protože jest sedmkrát sedmý, a má se za velmi nebezpečný; v 56 umírají obyčejně nejslavnější mužové. Od devítky jsou následující postupní léta: 9, 18, 27, 36, 45, 54, 63, 72, 81, 89, 98. 63 jest obyčejně věk smrti, protože jak od 7. tak od 9. postupní rok jest.

? určení postupních let počne se od 7. neb 9. a tak se přidává po 7. a 9, až se určí rok, v němž se s člověkem něco neobyčejného přihoditi má. V 63. mají staří obyčejně umříti. Proč? protože sedmkrát devět 63 dělá. Toté těžká příčina. — 49. má obzvláštně nebezpečný býti, proč? protože sedmkrát sedm dělá 49. Kteří padesátníci jste, povězte mladým lidem, že se toho roku nic co báti nemají, že nevinný a dobrý jako jiný, léčby ho sami svévolnou rozpustilostí na sobě nešťastně znamenitým učiniti chtěli. — Proč ale není také 81 nebezpečný rok, protože od devětkrát devět pochází? Na to zapoměl pranostikář, pročež budu jemu já sám předpovídati, dočká-li se toho věku, sběhnou se na něj všickni obelhaní a oklamaní lidé, a vyplatí ho lískovkami po 81. Ó, by byl tak náchylný ? věření, a z strachu ran budoucně prorokování nechal!

Abeceda snáíů. Snářové odvolávajíce se na Aristotela, manželku Hektorovu, a Jozeffa Egyptského a tři mudrce od východu do té třídy kladouce, navrhují výklady snů na každý den celého roku.

Leden. Všickni snové od 3. až do 15. dobré věci zvěstují, ostatní neznamenají ani co dobrého, aniž co zlého.

Únor. Snové 5., 6., 9., 18. nemohou se ? dobrým výkladům užívati.

Březen. Snové 15., 16. obsahují do sebe něco zlého.

Duben. 12., 16. mohou něco dobrého s sebou nésti.

Máj. Významové snů toho měsíce mají býti příjemní a šťastní.

Červen. Sen 19. má býti nejnešťastnější v jakékoli hře.

Červenec. 4., 5., 7., 17. znamenají dobré věci.

Srpen. V obyčejném roku chýlí se ? dobrému člověku 17., 18. a 19., v přestupním roce může 19., 21. a 31. něco dobrého vyznamenávati.

Září. V tom měsíci má jeden každý za jasných dnů svého předsevzetí užívati. Ostatně má veskrz planetu dobrého působení.

Říjen. 1., 2,, 4. a 5. něco ? štěstí náchylného s sebou nese.

Listopad. Od počátku až ku konci mnoho dobrého v sobě neobsahuje; přece však 10. a 12. bývá mnohým lidem šťastný.

• Prosinec. Mnoho nešťastných dnů vykazuje; 10., 12. a 18. ale, když snové něco radostného vyznamenávají, ukazují ke vší hře dobrou cestu.

Nota bene: Tálo důmění jsou prý od starých hvězdářů vyznamenána, avšak od nejvyššího řiditele planet nepotvrzena. To jest. nejmoudřejší slovo snáře.

—————————————————————————————
Abeceda snáře jest zrcadlem štěstí neb neštěstí, a má základ ve snech nočních. Slyšte, veliké děti, budu vás té abecedě učiti, kteréž jste ješlě do té školy nechodily, abyste se od oněch, kteříž podlé ní dobře čísti umějí, oklamati nedaly. Když ráno vstanete, především vezměte modlicí knihu, a poručte se Bohu nábožnou modlitbou. Když modlitby otevřete, vezměte první písmeno, které na prvním řádku z kraje stojí, pak hledejte v následující abecedě, to písmeno ukáže, co vám toho dne nastává. Jestli to šťastné, dokládá snář, děkujte Bohu, a tím vroucněji ? němu se modlete; neb Bůh jest muž, který štěstí i neštěstí ? člověku nachýliti může.

a. Velikou čest a přátelství máš míti.

b. Nepřátelé na tě číhají, měj se na pozoru.

c. Dnešního dne něco ztratíš.

d. Štěstí ve všech věcech budeš dnešního dne míti.

e. U ženských budeš šťastný.

f. Dnes budeš míti vádu a různici.

g. Dnes budeš míti radost.

h. Dnes se vyprostíš z tvých starostí.

i. Věci tvé šťastného místa dojdou.

k. Dnes máš škodu míti.

1. Dnes máš podveden býti.

m. Soužení a trápení jest všudy při tobě.

n. Uslyšíš zlou pomluvu.

o. Dobré časy chystají se ? tobě.

p. Dobrou novinu budeš slyšeti.

q. Tvoji přátelé nepřejí tobě.

r. Dnes nebudeš dobrých novin slyšeti.

s. Tajné neštěstí chce tebe dnes potkati.

t. Chraň se bližního svého.

u. Dnes budeš štěstí a radost míti.

v. Dnes se tobě všecko dobře dařiti bude.

x. Dobrý užitek a zisk.

y. Tvá věc jest šťastná

z. Dnes máš ke všemu, co počneš, štěstí.

Uvažujte rozumem, co zlého tou nesmyslností ztropiti se může. Dnes mám se svého bližního chrániti, poněvadž mi, jak jsem modlitby otevřel, písmeno t. z kraje postavené do očí padlo. Bližní pozoruje nedůvěru mou, přestává mým přítelem býti, protože na nic zlého nepomyslil. To mi škodí v řemesle neb obchodu. — Dnes mám míti radost, štěstí atd., těším se na to, a shledávám ? nespokojenosti a zármutku, že oklamán jsem. — Mám vádu, ztrátu, neb škodu míti, nadarmo se toho lekám; pokazím neb promeškám práci, dobrý zisk, mohl jsem vesel a šťastný býti. — Dnes opominu něco učiniti, protože mně písmeno z toho zrazuje; druhého dne musím toho litovati; neb příležitost pominula, a víc se nenavrátí, kde jsem ? svému neb bližního dobrému něco vykonati mohl. — Písmeno
——————————————————————————————
poukazuje na užitek a prospěch, dám se do toho, a shledám, že podveden jsem, poněvadž k tomu čas nebyl. — Ale nastojte! jaké to zlehčování modliteb, v které s Bohem rozmlouváme, jemu se klaníme, vlastnosti jeho obdivujeme, jej chválíme, jemu děkujeme, s synovským odevzdáním do vůle jeho za spasení duše své prosíme!
O pravdě podobné povětrnosti.

Kdo navyklý jest, svému kalendáři věřiti a příštího dne takové povětrnosti očekávati, jak na př. nová čtvrt oznamuje, hněvá se, když tak není, jak kalendář kyne. Proměna povětrnosti musí svou příčinu míti, však ale nikoli v sestavení planet a hvězd, nýbrž v našem parnatéin oboru. Máme některá znamení, z kterých se na proměnu povětrnosti souditi dá.

Jestli z večera červené nebe, bývá příští ráno pěkné. Pozorujem-li na nebi červeno, jest znamení, že obor povětrný mnohými parami naplněn jest, a z toho můžeme na déšť, neb na změnu povětrnosti souditi. V noci tlačejí se páry v hromadu zimou, jsou těžší, a padají v kapkách na zem, proto se příštího dne jasného povětří nadíti můžeme, protože obor povětrný od par vyprázdněn jest. Tu tedy ta příčina, pro Kterou z večerních červánků pěknou povětrnost předpovídati můžeme.

Vidíme-li ranní zář, neb jitřní barvu, zřednou a rozeženou se parnem slunečním páry, což způsobí, že větší prostranství naplňují. Tudy zruší se stejná váha povětří, povstane vítr, který vodnaté páry sráží, že se v kapky slívají a v dešti padají. Začasté zahání vítr mračna z naší končiny, a neprší u nás, ač jsme se toho nadali. — Jiného času přicházejí k nám dešťové mraky z vzdálených krajin, tudy změní se povětrnost bez předcházejícího znamení.

Slunce táhne vodu, bude brzy pršeti. Tak praví lidé, když pošmourné požáry od země (oni myslí z moře) až ? slunci pořád užší stáli vidí. Na ten způsob netáhne slunce vody, jak si lidé představují, ješto prý moc má, zvláště z moře vodu ? sobě táhnouti, která pak s deštěm dolů padá. Té moci nemá slunce, zahříváť ale vodu, z které se bublinky nadělají, jako z vody, která v hrnci u ohně stojí, a poněvadž lehčejší jsou, než povětří, vystupují vzhůru, v oblak se shrnují, za jistými okoličnostmi se slijí, a pro svou tíž dolů padají. Obyčejně vidíme to táhnutí vody při západu slunce, což se následujícím způsobem stává. Když slunce za parami stojí, které od země vystupují, stávají se tudy viditedlné. Když v světnici kouř, neb mnoho prachu, jeť to viditedlnější, když slunce do světnice svítí. Poněvadž tedy povětří plné vodnatých par jest, jest také pravdě podobné, že brzy pršeti bude, pokudž jinak vítr těch par nerozžene.

Měsíc má kolo, oas se bude měniti. To vidění povstává, když povětří zmrzlými parami naplněno jest, které od větru mezi měsícem a našima očima držány, od něho osvíceny, a následovně viditedlné jsou.
————————————————————————————————
Tuť s důvodem proměna povětrnosti předpovídati můžeme, poněvadž se (o vždy domejšleli dá, když povětří parami naplněno jest.

Slunce pěkně zachází, bude pěkné povětří. I to pravíme, když měsíc čistý a jasný jest. Slunce a měsíc nemají vždy stojnou podobu, toť záleží na parách, v povětří se zdržujících. Vidíme-li slunce čisté a jasné, není povětří parami naplněno; vidíme-li je počervenalé, ohnivé, . tuť se mnohé páry v povětří vznášejí, a dát se na změnu povětrnosti hádati; jako věřiti můžeme, že jasná povětrnost potrvá, když čistě a jasně slunce zachází.

Suchý březen, mokrý duben, chladný máj, v stodolách ráj. Když povětrnost v těchto měsících tak spořádána jest, jest ouroda pravdě podobně ? očekávání. Neb když v březnu země suchá, dá se dobře vláčeti, a símě dobře zadělati; neb hospodářové praví: Na zimu zamaž, a na jaro zapráš. Vlhkosti dubna pomáhají zrnu, by klíčilo a sešlo; a při chladném máji nepřeroste obilí, kteréž se pak přižínati musí, což hospodářové jednou žní nazývají; při chladném máji nesypa se také tráva tak zhusta, až by obilí dusila. I seno může se dobře zdařiti, neb při velikém mokru žádná dobrá tráva neroste; počíná teprv růsli, když se země usadí, a při tom kyprá a vlhká jest. Jestli máj příliš teplý, vypaří se síla rostlin, a dobré trávy se neurodí.

? také nerozumná zvířata mohou, jistým znamením povětrnosti býti, protože smyslové jejich bystřejší a ciledlnější jsou než smyslové člověka. Hlasem svým dávají na. jevo příjemné, neb nepříjemné pocito-vání, a tudy ukazují následující změnu povětrnosti. Návěští o změně povětrnosti předcházejí na 24 hodin, jak to na barometru spatřujeme. Proto držíváme kokrhání kohoutů a hohtání sov za návěští, že se povětrnost změní. Poněvadž se ptactvo v jasnějším a řidším povětří zdržuje, kde změna povětrnosti počátek bére, než se to v dolejším oboru pozoruje: můžeť ptactvo pohybováním a křikem to oučinkování, které povětří na nich působí na jevo dáti, a tak změnu povětrnosti oznámiti.

Když dešťové žížaly u velikém množství z země vylézají, pavouci z tenat vycházejí, včely ‘z oulů nechtějí, neb jen na blízku poletují, když hovadnice, komáři, mouchy a blechy ? nevydržení píchají, kachny a vodní ptactvo se potápí, psi trávu kousají, rosnice neb skokani v sklenici chovaní na dno sedají a vodu kalí: to máme za znamení na-slávajícího deště. Když se kyselé mléko do hrnce vlije, na několik loket do ohně, neb na jiném teplém místě postaví, dá se též na něm změna povětrnosti seznati. Čím bělejší, a těžší sedlé mléko na vrchu státi zůstává, tím menší čáka na déšť. Málo neb hodně-li řídké po hrnci se rozlívá, to může barometrem deště, ale i také toho býti, jak mnoho pršeti bude. Jistě následuje déšť, počne-li padati, a řídké se zdvihá.

Když divoké husy lítají, blízko jest zima. Tyto husy znamenají příchod zimy, pročež zdvihnouce se letí z mělkých vod na hlubiny, které tak lehce nezamrznou. Též i jiné ptactvo stěhuje se od nás na zimu a letí do teplejších krajin.
——————————————————————————————————
Jak dlouho skřivánek před hromnicemi zpívá, tak dlouho mlčí po hromnicích. Je-li před hromnicemi pekné teplé povětří, pohne skřivánky k zpěvu; a velmi pravde podobné jest, že potom studené povětří nastane, kteréž působí, že skřivánci mlčí.

Víc takových znamení o nastávající povětrnosti neznám. Aniť uvedená neomylná nejsou, jsou ale mnohou zkušeností dotvrzena. Všecka povětrnost a ourodnost pochází od Toho, jenž stvořil svět, a jej až podnes v nejlepším pořádku zachovává. Pošetilost jest, povětrnost od lidí očekávati, aneb takovou moc v nich skládati, která jen Všemohoucímu náleží.

O jednom místě jde následující pověst. Sediaci měli svému novému faráři jakási práva ustoupiti, která poznenáhla od fary přišla. Po chvíli přišli sediaci k rozumu, žeby prohřátí a ustoupiti musili; pročež, aby to jako zdarma nebylo, uradili se vespolek, že farářovi za ustoupenou následující výminky předloží: aby jako jeho nebožtík předek, déšť neb sluneční světlo, ěehožby totiž potřebovali, skrze modlitbu jim opatřiti hleděl, a hned již dnešního dne začátek učinil. — Farář, chtěl věděti, jaká povětrnost by se všem líbila? — Sediaci ve věcech obecních vždy jednosvorni,- nemohli se v tomto porovnati, a byli kolikerého smyslu. Jeden chtěl déšť, druhý slunce, třetí větřík atd. Zkrátka, hádali se o to až do rána. Vida farář ty rozbroje, řekl sousedům: Moji milí, nelze mi povětrnosti vyprositi, dokud se na jednom neuradíte; na to se rozešli. Po osmi dnech byli opět pohromadě, však ale opět o jednu povětrnost umluviti se nemohli. — Do roka drželi hromady stran usnesení na jedno mínění, ale ? místu nepřišli. Vidouce konečně marnost počínání svého, žádali faráře, aby ty věci jen při starém pořádku nechal.

Ale však dost! — Tuto knihu zavírám, kteráž na rozum vám jasně svítí; a k vám všechněm tuto věrnou žádost mám, byste chtěli jednou do se jíti: pověrečnost směšnou odložili, v Boha jediné se důvěřili, zkušením se zpravovali, na radu pak rozum brali.

Dobrého co naši staří dělali, žádám, abyste tím nezhrzeli; je v tom s předložením následovali, ostatně se mámit nedali. Neb v čem staří na rozpacích byli, i hned ? pověrám se uchýlili. Za našich pak jasných časů rozumu jen slyšme hlasu.

To, co lehkověrní staří zkazili, věru! neslušnými pověrami, hleďte, byste opět ponapravili, a v tom, ? hanbě neuvízli sami. Neb co plátno, dáti naučení, pokudž na potomcích zjevné není? Mějte také na paměti čeládku a vaše děti!

Moudrým Skalenským jen buďte podobni, kteříž pověrečnost vy-zouvají; chtíce hloupostí všech býti svobodni, ? čisté pravdě ochotně se znají. ¦— O jak vesele si poskočíme, až tu zprávu z krajů uslyšíme: Čechové hrob vykopali, pověry v něm pochovali.

„Poučné a kratochvilné historie o strašidlech. Ze spisů pod názvem Rozmanitosti vytažená, a znova do tisku daná od Jana Hýbla. S po-

———————————————————————————————-
volením cis. král. cenzury. V Jindřichově Hradci, 1820. 16″. Str. XV, 109.“ — Tak zní titul další knihy, jejíž účelem bylo přirozeně vykládati zjevy pověrečné a varovati před směšnostmi historií strašidelných.

V předmluvě dozvídáme se o vzniku knížky: »Když jsem příběhy o strašidlech do Rozmanitostí dávati začal, stalo se to více z toho ohledu, abych čtenářů svých takovými směšnými příhodami a jich ještě směšnějším vysvětlením povyrazil, než abych se byl domníval, že takových příkladů ? rozplašení ničemného strachu před strašidly u krajanu mých ještě zapotřebí jest. Nicméně doslal jsem brzy od mnohých duchovních pánů dopisy, v nichž mi za to písebně děkovali, že jim pomáhám pověry roz-plašovati. Ač mne tato uznalost mého vlasteneckého přičiňování z jedné strany těšila, zase mne z druhé strany to zarmoutilo, že jsem tudy toho smutného přesvě’dčení nabyl, že potud mezi mými krajany někteří se vy-nacházejí, jenž víru strašidlům přikládají. Tudy bylo mi požádání Jindřichohradeckého pana impressora velmi milé, abych jemu strašidla z Rozmanitostí vytáhnouti a zvláště tisknouti povolil, čemuž jsem hned s radostí přisvědčil, maje za to, že fak do více rukou se dostanou a mnohého bázlivce tím spíše z jeho směšného strachu před strašidly vyhojejí, což můj jediný ohled jesL. V Praze na den Filipa a Jakuba 1820.«

Již dedikace prozrazuje nepokrytě snahu spisovatelovu. Knížka jest věnovaná: »Všem na rozum uhozeným vysoce pověrčlivým babičkám po celém království Českém a markrabství Moravském obětuje tato strašidla vydavatel.«

Z obsahu zábavného spisu buďtež uvedeny aspoň ukázky, jež se týkají českých pověr:
Víra v divé ženy mívá často smutné následky.

Šestinedělkám to nejvíce prospívá, když se snů, živé obrazotvornosti a všech prudkých náruživostí vystříhati hledí; jakož jim naproti tomu nic není nebezpečnějšího, jako uchvacující strach a zarážející leknutí. Tak dlouho ale lidé vesměs, a sloužící zvláště hlavu ještě plnou pošetilé bázně pred strašidly mají, jest to skoro nemožné, by všecko takové nebezpečenství od šestinedělky vzdáleno býti mohlo. Neboť máme toho příklady, že i ty nejrozumější šeslinedělky jen skrze to v tak mnohé nebezpečenství upadly, protože lidi okolo sebe měly, nimiž ještě dětinská bázeň před strašidly vládla. Jak snadno nemůže na př. za noční tichosti v domě šestinedělky náhodou nenadálý prudký rachot povstati, a šestinedělku z libého snu vyděsiti: Ale kterak se musí nebezpečenství takového leknutí pak ještě zmnožiti, když ní ještě pověry vládnou, a ona snad v té tesklivé starostlivosti usnula: »Ach, Bože! jen kdyby této noci žádná divá žena nepřišla, a mně za mé milé dítě nezpůsobného trpaslíka nepodstrčila.«

Jak nerozumná a nesmyslná tato starostlivost mým nynějším čtenářkám zdáti se bude: tedy byl přece čas, že šestinedělky skoro vůbec

——————————————————————————————————
v tu pověru o divých ženách věřily. Tenkrát neodebrala se žádná šesti-nedělka na odpočinutí dřív než své děťátko, aby jí vyměněno býti nemohlo, notně nepokřižovala a některý šat muže svého jakožto mocnou ochranu blízko dítěte viditedlně nezavesila. To když jednou učiniti zapomenula, v trapném strachu se probudila, který však její mateřské laskavosti nepochybně více ke cti sloužil, než jejímu rozumu.

Bohužel! že tuto nechutnou pověru i za našich dnů ještě sem tam nalézáme. Místo mnohých příkladů tuto jen následující dva uvedu:

Asi před desíti lety slehla ve vsi P … chudá nádennice, která v své mladosti mnoho o divé ženě a o jejích lstivých podvodech byla slyšela a před ní velký strach měla. Její novorozenec byl zouplna zdráv a dobře zrostlý, což její pošetilou laskavou starostlivost o něho jen tím víc zmnožilo, i vždy na ni velká tesklivost přišla, když noc nastávala. Ona bděla zoumyslně mnohokrát až do půlnoci, a když mdlobou přemožená trošku sedřímla, často jako vytržená pojednou ze spaní vyskočila, aniž takovým snem byla pookřála.

Jednoho večera již pozdě, když se její mysl rovněž takovými tesklivými myšlénkami zase zanášela, zaklepalo nenadále něco na okno, pod nímž s dítětem v posteli ležela. Zarazivší se, domnívala se divou ženu slyšeti, i tesklivě se obávala, že jest již po jejím milém dítěti veta. Ovšem že se velice mýlila, neboť se hned okázalo, že to mladý člověk klepal, který byl jejímu muži na druhý den práci zamluvil; ale neštěstí již se bylo stalo. Z toho prudkého leknutí od toho klepání na okno dostala nemoc, v níž její živobytí v nebezpečenství přišlo. Ubohé nemluvňátko nakazilo se od ní i umřelo v několika dnech.

Komu jest nyní ta vražda ? připsání: divé ženě, neb více té proklaté pověře. a nekřesťanské bázni před věcmi, jichž se žádný rozšafný křesťan báti nemá?

Zcela jinak a mnohem rozuměji zachovala se jedna městka v L … v svých šestinedělích. Brzy po jejím slehnutí klepalo něco tak silně na dvéře, že se tím nelibě ze spaní vytrhla. »Co to bylo? Kdo to klepal?« tázala se rychle své hlídačky. Klepalo to zas; bázlivá pověrečná hlídačka se třásla, okazujíc tesklivě na dvéře, aniž slovíčka promluviti mohla. Šestinedělka nazvala ji pošetilou babou, a kázala jí dohlídnouti, kdo to klepá; kdežto se nepochybně přirozenou příčinu toho dozví, jak jen dvéře otevře. Ale hlídačka nebyla ani prosbami ani hanou ? pohnutí, aby dvéře otevřela a příčinu toho vyšetřovala; ano místo vyplnění rozkazu panina ještě jí pošetile předhazovala, že jistě na dítě tři kříže učinit a mužův šat nad ně zavěsit zapomenula, čímž že divé ženě srdce dodala, aby si svou zlost na dítěti vylila. Upřeným okem patřila stále na ty obávané dvéře, tesklivě si při tom vzdychajíc.

Rozumná šestinedělka zlobila se na tu pověrečnou hloupost své hlídačky, a že to zase na dvéře klepalo a ona dokonce vědět chtěla, kdo to jest, vstala prozřetedlně při vší své mdlobě z postele, dvéře otevřela,
.————————————————————————————–
a vida — její věrný pes vedl válku s svými ouhlavními nepřáteli, blechami, při čemž poškrabuje se zadní nohou na dvéře klepal, před nimiž strážil. Ovšem že to klepání za noční tichosti strašidelní hodiny a při rozpařeném mozku mnohem silněji zníli mohlo než ve dne: ale hlídačka přece nerozum svého jednání nahlídla, že dobrého pudlíka za strašlivou divou ženu měla, se styděla, a šestinedělce přislíbila, že budoucně nikdy víc tak neposlušná a dětinská nebude — přece však ze služby jít musila, zvláště když šestinedělka z té mrzutosti a nastuzení napotom přede škodlivé následky měla.

Zatím byłoby nepochybně její zdraví ještě víc trpělo, kdyby rovněž tak bázlivá a pověrečná jako její hlídačka byla bývala. Snadby se byly obě pak až do drahého rána zbytečně ustrašily; takéby nebyly pak pudla u dveří víc nalezly, následovně nevinnou příčinu hřmotu toho snad nikdy dozvěděly.

Zemřelý mlynář krade z moučnice mouku.

Blíž krajského města Čáslavi zemřel r. 1814 jistý mlynář náhlou smrtí, což některé sousedy, kteří ten mlejn od pozůstalé vdovy koupiti chtěli, pohnulo, aby tu pověst roztrousili, že zemřelý mlynář v čas noční chodí, a všeliké šašky s mlíčími hoslmi provozuje; neb se důvěřovali tím způsobem mlejn za levnější cenu dostati. Ta pověst brzy rozšířena a i ? nadjmenovanému městu donesena byla, v němž jeden chudý krupař s pěti dítkami bydlel, a v bídě a nouzi život svůj trávil, nyní ale této příležitosti použil, by nuzný svůj stav zlepšil.

Znaje víru tamního lidu sprostého na slrašidla, nočního času ? mlejnu, jejž od města malé půl hodiny vzdálen byl, s manželkou se odebral, a naučen jsa řemeslu mlynářskému, vodu brzo stavil, brzo zase spustil, a tak dílem hřmot a bouření působil, dílem postaviv se u vchodu do mlejnice, mlýčům prstem hrozil, a opět rychle se zmizel.

Opakuje to krupař po několik dní, nejen lidu sedlskému, ale i samým chasníkům mlynářským tak strašlivý se učinil, že již, jak desátá se blížila, všichni hrůzou pojati z mlejna se vyhostili, které příležitosti on užil, aby z namleté mouky si nabral a tak po vyšlém čase strašení s odměnou své hrůznosti ? domovu se ubíral. Tak ten hanebný čin asi po tři týhodny tropil.

Ovdovělá mlynářka, velkou škodu při tom trpíc, vedla navštěvujícím známým stížnost, ale žádný se nevynášel, jenž by tu případnost b.l vyšetřiti chtěl, až konečně pacholík jistý se osmělil a uvolil, ducha bloudícího na odpočinutí pokojné připraviti. Neodstrašily jej marné řeči chasy od předsevzetí jeho; nedal na slova již přestrašených sedláků; ale srdnatě sečkal hodinu jedenáctou, a při začatém bouření srdnatost neztratil, nýbrž neustrašeně své obilí mlel. Když pak kola mlýnská najednou státi zůstala, a opět s hřmotem převelkým se spustila, omrzelo to pacholíka nadřeče-ného a on, ne že by ho snad strach byl podmanil, ale že by zvěděl, zdaž toho příčinou přirozený běh vody není, z mlejna ? potoku odšel.
—————————————————————————————
Pozoruje to krupař, domníval se, že pacholíka, rovněž tak jako jiné, hrůza z mlejnice vypudila, a rychle se tam vkroutil, by dle obyčeje svého pytle moukou naplnil; což se mu však tenkrát nepodařilo. Neb pacholík vyšed před mlejn, v malém podálí v potoku ženskou osobu (bylať to manželka krupařova) spatřil, která jak jej přicházejícího zočila, se na outěk dala a tím úprkem pacholíkovi již strašení podezřelé učinila. Navrátil se tedy tiše do mlejna, by chasu spící zbudil a co viděl vypravil. Jak ale se podivil, když vkročiv do mlejnice, osobu poločernou zhlídl, jež mouku s truhlíka do pytle hrnula. Zmužile ? ní přiskočiv, živé strašidlo za krk popadl, ním na zem mrštil, a činiv pokřik, spící mlejna obyvatele zbudil. Jak užasnuli všickni, když v osobě strašidla krupaře známého viděli! — Zastyděli se a pacholíkovi poděkovali, že je od nevčasné bázně a pověry osvobodil. — Krupař, jsa právu dodán, vše dobrovolně vyznal a podle předpisu trestán byl.

Takového aneb aspoň podobného původu jsou pověrčivé oné nesčíslné povídačky o strašidlech. Ó, byť bylo možné, je všecky stejným způsobem vyložiti a škodlivou bázeň přeď strašidly vypuditi z srdcí lidských!

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 0.0/10 (0 votes cast)
VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 0 (from 0 votes)
2 573 views
;return;?>