Velikonoce (pomlázka) | Vlašťovka.org

Velikonoce (pomlázka)

Zpět na stránku Historie

převzato z časopisu Český lid, ročník XXX, léta páně 1930
Národní ústav lidové kultury

Zdena Hochová-Brožíková:
„Pomni hody na provody, žeť jsú svaté dni“

Opět velikonoční pomlázka! Co je pomlázka? Od starodávna nazývá tak lid český jarní jívové, vrbové a lískové pruty spletené a vyzdobené červenými, bílými a modrými stužkami, na konci s pestrými třapci, jimiž hoši v pondělí velikonoční »vyhánějí lenost« ještě nevyspalým děvčatům, žebroníce za výkupné, za malovaná vajíčka, kraslice, kterým také říkají, jako vůbec velikonočnímu dárku, »pomlázka«. Pomlázkou nazývají rovněž vymrskání, šlehání toto a poněvadž se děje na pondělí velikonoční, jmenuje se i tento den pomlázkou, jinak také »červené pondělí« prý od červených, malovaných kraslic, nebo také »mrskaný pondělek«, jak říkají na Novobydžovsku.

Dnes na venkově i v městech jsou to žertovné zábavy mládeže, kdy hoši čekají na děvčata, aby je žertem, mírně neb i doopravdy vyšlehali. Zajděte si v Praze o Emauské pouti na Karlovo náměstí a možná, že tam utržíte mrskačkou nevinný, čtveračivý, ale přece jen citelný velikonoční výprask. Pražan z doby Rudolfa II. podivil by se setrvačnosti tohoto velikonočního obyčeje. Ze zkušenosti by věděl, jak na začátku 17. století po staropražských ulicích a ryncích živě pobíhali pokřikující prodavači spletených prutů, okrášlených pestrými stužkami, dnešních pomlázek, jak je například prodávají před pražskými kostely i po ulicích Slovenky v malebném svém kroji. Každý prý si koupil metlu, jak vypravuje lékař Vlach Guarinoni roku 1610 v mravokárném obrazu staropražského života. Uvádí, jak mládenci, měšťané i šlechtici vyšlehávají panny, jež se jim namanou do cesty, loudíce na nich vajíčka pestře malovaná. To v pondělí velikonoční. V úterý oplácely bití děvčata mládencům, prý s bujností, která se nevrlému mravokárci nelíbila. Potom rozproudil se tanec a zábava v pražských krčmách. Guarinoni rozhorlen žaluje, že i měští a zemští úředníci neváhají se účastniti těchto rozpustilých velikonočních radovánek. (Srv. Zíbrt, Staročeské výr. obyčeje 1889, str. 80.)

Místo mrskati říkávali stáři Čechové pomlazovati, naznačujíce tím vzpomínku na velikonoční pomlázku. Známý jesuita Ant. Koniáš ve sbírce písní Cytara, 1734, str. 562, rýmuje o trápení hříšníků a hříšnic v pekle horoucím. Čerti zle mučí pyšné panny, které místo líčidel umí sobě šlechtiti tváře a obličej smolou a sírou ohnivou. »Ten fraucimor rozmazaný, sírou, smůlou se líčí, k službám svým mají kálány, jež je poMzí biči.« (??? není zřejmý původní význam, ani jak opravit)

Vykladlatelé, jazykozpytci a znalci lidových obyčejů, snažili se objasniti původ od názvu pomlazovati, pomlázka. U nás dokazuje Primus Sobotka (Rostlinstvo, str. 134; Výklady prostonárodní z oboru jazykozpytu, bájesloví, str. 97), že pomlázka týká se omlazení jarního v přírodě. Proutky jsou názorným obrazem, vhodným symbolem omládlé jarní přírody, která bují ve vrbovém atd. mlází. Jako procitlá, znovuzrozená a vzkříšená projevuje svěží novou sílu, občerstvující, plodivou. Přenášení této oživlé bujné síly jarní z omlazené vrby na bytosti živé naznačuje se v lidovém podání šleháním, mrskáním. Velikonoční zvyk tento není výroční zvláštností jen československou, polskou a vůbec slovanskou, není dále jen zvláštností německého lidového podání a podání lidu francouzského a jihoevropského. Všude, třeba v podobách otřelých, udržuje se houževnatě o svátcích velikonočních, kdy příroda vedle náboženské památky Kristova vzkříšení slaví zázrakem jarního slunce, vítěze nad krutou mocí mrazivé, ničivé zimy, svoje rozjásané aleluja, šíří jas, teplo, vzpruhu, radost v těle i duši lidské.

Středověcí theologové vysvětlovali jinak původ pomlázky.

V lidových výročních obyčejích, slavnostech, pověrách spatřovali jen hříšné přežitky předkřesťanských nepravostí, jež potírali, vyhlazovali a přísným pokáním pokutovali. Nejčastěji snažili se vyložiti tyto obyčeje smyslem křesťanským. Beleih, (roku 1162) a Durant (r. 1296), po nich Hospinian (ve století 16.), ve smyslu náboženském, mravokárném, objasňují původ pomlázky souvěké, tedy již ve století 12. a 13.: V mnohých krajích ženy druhý svátek velikonoční (pondělí) šlehají své muže a třetí svátek (v úterý) mrskají muži svoje manželky. Vzájemně se kárají a sobě připomínají, aby od Hodu božího velikonočního do Provodní neděle (první, Bílá po velikonocích) šli ke zpovědi a přijímání a podle řádu církevního tři dni před tím a tři, pět až sedm dní potom, aby se zdrželi hřešení. (Latinské texty, Zíbrt, 1. c, str. 79).

Středověké tyto výklady pomlázky zdomácněly ve století 14. také u nás. Známý předchůdce Husův, kazatel Němec, Konrád Waldhauser (zemřel r. 1369) v latinské »Postille pražských studentů« káže na velikonoce, že svobodný, ženatý, každý na velikonoce má zachovati mravnost, cudnost. Proto prý v pondělí a úterý velikonoční manželé si připomínají tuto povinnost, předepsanou od církve, šlehajíce se proutky, metlami. Přivstanou si časně ráno a šlehají se hned na lůžku. Tento obyčej nazývá Němec Waldhauser svou rodnou řečí »S m e c k o s t e r n«, tedy po německu tak, jako podnes lid německý nazýva pomlázku, »Schmeckostern«, v počeštěné úprave lidu československého »šmerkust«, »šmekůstr«, »šmerkouz«, »šmigrust«, »mrzkouz« a pod. (Doklady tamtéž, 78). Waldhauser dodal v latinském skladaní říkadlo, kterým muži i ženy provázejí šlehačku, ve volném českém překladě: »Pamatuj, že je posvátný čas velikonoční a nehřeš!« O tom rozhovořil se Waldhauiser obšírněji.

Tím jsme dospěli k počátku dnešních československých řikadel, pomlázek velikonočních: Hody, hody, do provody, dejte červený vejce; Hody, hody, do sprovody; Hody, hody, o provody. Překvapující objev uveřejnil v Pekařově českém Časopise Historickém, XXIX., str. 174, dr. V. Flajšhans. Otiskuje tam z Husova velikonočního kázání (podle rukopisu Národního musea, signatura XIII D 1) Husův výklad, proč se muži a ženy o velikonoční pondělí a úterý šlehají. Hus čerpal doslova z Waldhauserovy postilly, až na to (upozorňuje dr. Flajšhans), že Waldhauser má německý název pomlázky »Schmeckostern« a Hus počeštil si latinský text staročeskou pomlázkou »Pomni hody«, s latinským, již uvedeným výkladem o účelu této šlehačky velikonoční. Jinde zrovna tak toto německé Waldhauserovo »Schmeckostern« přeložil českým (celým, souvislým) popěvkem (pomlázkovým) »Pomni hody na provody, žeť sú svaté dni« (J. Jireček, Čas. Č. Mus. 1861, 271; 1879, 53). Srv. Český Lid XXVI, str. 286. Podobně začínají říkadla a písně, při kterých šlehají, »dynují« o pomlázce v Podkrkonoší, »dynují« hoši a »litují« ďoučata u Čechů kladských, mrskají a »hodují« v západní Moravě, »kyčkují« ve Slezsku, »mládenkují« mládenci na Slovensku.

Lidové podání české odmítlo z náboženského výkladu o šlehačce velikonoční církevní důvod, připomínající zdrželivost od hřešení, a navázal hned souvislost s dárkem vypomlázkovaným, se symbolem, plodistvé síly jarní se zárodkem života příštího, s vejcem, s kraslicemi. Srv. Jos. Soukup O kraslicích, Český Lid V, 67 ad. Začátek Husovy pomlázky »Pomni hody na pro-vody« ze 14. století ku podivu houževnatě se udržuje v lidových pomlázkách československých podnes, Ovšem pomlázka Husova byla ještě přizpůsobena církevní tendenci středověké o zdrželivosti, že jsou velikonoce svaté dni.

A tak tedy až letos zase zanotují v předsíni děti i laškovní dospělí v pondělí velikonoční písně, šlehajíce proutky domácí, děti a čeleď, vzpomínejte, že po sedm set let (ne-li více) zaznívají tyto lidové pomlázky po domácnostech československých v úpravě dnešní již zkomolené, např.: Pomni hody na provody, dejte červený vejce, nedáte-li červený, dejte aspoň bílý, slepička vám snese jiný, za kamny v koutku, na zeleném proutku, slepička se popelí, vajíčko se kotalí; slepička kdáče, pajmámo, poneste koláče!

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 8.0/10 (5 votes cast)
VN:F [1.9.22_1171]
Rating: +3 (from 5 votes)
Velikonoce (pomlázka), 8.0 out of 10 based on 5 ratings
2 689 views
;return;?>