Fonograf ve službě národopisu (aneb Úvaha dlouhá nad počátky hlasového záznamu)

Převzato z Národopisného Věstníku Českoslovanského (1906).
Díky Národnímu ústavu lidové kultury za zpřístupnění pramenů.

Fonograf ve službě národopisu.
J. Polívka.

V kruzích národopisců jakožto také dialektologu byla často již přetřásána otázka, že by bylo žádoucno zachovati potomstvu zvláště dnešní lidové písně, též vypravování lidové a vůbec nynější zvláštnosti dialektické. Neboť o tom nemůže býti pochybnosti, že písmem svým, třebas pomocí nejrůznějších znáčků i sebe důkladnějším popisem nelze zcela vystihovati různých hláskoslovných zvláštností — vzpomeňme si na př. na vokalismus hanáckých různořečí — a ještě méně lze notovým písmem dokonale zaznamenávati nápěv lidových písní. I sebe dokonalejší sběratel a zapisovatel bude tu vždy do větší menší míry subjektivním. A třebas by byl zápis sebe dokonalejší, přece zbude ještě velmi mnoho, co u lidového vypravovatele neb pěvce nikterak nelze vystihovati písmem, sebe bohatšími znáčky, sebe podrobnějším popisem. Nejobjektivněji zajisté by vše to zaznamenal dokonalý stroj, ne člověk vždycky přece podléhající subjektivismu.

Nebude tedy zajisté od místa, ohlédneme-li se, jakých zkušeností nabyli jinde, a seznámíme-li se, pokud byly naděje v geniální nález Edisonův oprávněny. Věc ovšem jest ještě sama sebou velmi mladá, začala se, pokud vím, ve vědeckých, akademických kruzích ventilovati teprve na samém sklonku XIX. století, a definitivní soud o příhodnosti fonografu pro účely studií etnografických sotva lze dosud pronésti. V našich vědeckých kruzích, poněkud méně hybných, nevládnoucích ani značnějšími prostředky, nemohli se odvážiti na experimenty do jisté míry smělé a pochybné. A proto jest pro nás dvojnásob potřebno učiti se ze zkušeností, jichž nabyli jinde.

Cest počinu v této věci aspoň v naší říši přináleží, pokud vím, cis. Akademii věd ve Vídni. Členové její třídy filosoficko-historické, filologové slavista Jagié, germanista Heinzel a klassik Härtel smluvili se s třemi členy matem.-přírodovědecké třídy její Fr. Exnerem, Sigm. Exnerem a Langem, a podali ve schůzi akademie v dubnu r. 1899 zvláštní návrh, aby byl založen od akademie zvláštní fonografický archiv, 1) t. j. aby se systematicky upravovaly, sbíraly a uschovávaly fonografické válce.

Jmenovaní vyhlášení učení filologové měli na zřeteli především potřeby svých vlastních disciplin vědeckých, potřeby jazykovědecké. Toužili po tom, aby pomocí fonografu byly zachyceny a příštím věkům uschovány všecky řeči evropské v tom stavu, ve kterém se nalézaly na sklonku XIX. století; a sice v první řadě spisovné jazyky, tím způsobem, že by lidé správně a typicky mluvící, divadelní herci a j. říkali známé věty, básně a p. do fonografu, při čemž by se mohlo zachytiti právě to, co se při našich dosavadních prostředcích řádně zachycovati nedá, rhythmus a přízvuk. Dále se měly fonografický zachycovati všecky evropské dialekty a dalším průběhem všeckyi jazyky a řeči, které se vůbec ve všech dílech světa ozývají. Slibovali s
akademikové z toho nového způsobu zaznamenávání všech možných jazyků velký prospěch pro srovnávací jazykozpyt.

Zástupcové filologie ve vídeňské akademii nezastavili se však u otázky, jaký zisk by mohla míti filologie z fonografu. Dotkli se též dalších úkolů, jmenovitě že by navrhovaný jimi archiv fonografický měl zachycovati nej-prchavější výtvory umělecké, hudební, že by se mohla potomstvu uschovati umění vynikajících reproduktivních hudebníků, virtuosů a orchestrů. Pro srovnávací vědu hudební byla by nanejvýše důležitá sbírka hudebních produkcí národů divokých, neboť jich popisy, které nám podávají cestovatelé, jsou velmi nedokonalé a znemožňují takřka, abychom si mohli tvořiti představu o jich smysle pro harmonii, takt atd.

Konečně dotkli se jmenovaní učenci ve svém návrhu ještě důležitosti, jakou by mělo uschování výroků, řečí slavných mužů, že by budoucnost mohla tím znamenitě doplniti ještě svou představu o nich, jakou podávají jich podobizny.

Ovšem položili akademikové, a tu přihlásili se patrně členové mathemat.-přírodovědecké třídy, otázku, pokud jest fonograf schopen zadost učiniti těmto požadavkům, plniti požadované od něho úlohy vědecké, jmenovitě, dají-li se fonografické válce přesně kopirovati a neporušeně uschovávati. Vyslovili dokonce i pochybnosti o tom na základě prostředků, kteréž tehdy byly po ruce. Akademie vídeňská pracovala tedy především na zdokonalení fonografu, aby se umožňovalo rozmnožování fonogramu, a tu bylo, zdá se, docíleno positivních výsledků. 2)

Pomocí akademického fonografu byly učiněny některé pokusy a chceme tu referovati, s jakými výsledky se setkaly. Všecky tyto pokusy dály se celkem tutéž dobu r. 1901.

Dru Mil. Rešetarovi, kterému bylo uloženo od tř. balkánské komise akademie vídeňské zkoumati dialektické hranice v Chrvatsku a v Slavonii, byl dán fonografický aparát, aby jím zachytil ukázky dialektů místních. Ve své zprávě 3) vyznal Rešetar hned předem, že naděje, kladené ve fonograf, se nesplnily úplně. Především ztěžoval si, že jest nástroj příliš velký a těžký pro takovou cestu, kde nestačí železnice a hlavní silnice, než třeba po cestách chatrných, neschůdných vyhledávati zastrčené vísky: byly to dvě velké bedny těžké asi 120 kg, a tak bylo začasté vůbec nemožno brati je s sebou na vozících malých a chatrných, jak jsou obvyklé v Chrvatsku a Slavonii a jaké jsou jen možné při tamnějších polních cestách.
Nebylo tedy možno brati s sebou fonograf do vísek odlehlých, do chat selských, a tím ovšem bylo znemožněno dokonalejší využívání toho nástroje, Právem poznamenal Rešetar, že fonograf není fotografický aparat, kterým možno překvapovati prostého člověka a opatřovati si snímky bez jeho vědomí, proti jeho vůli. Naopak tu musíme jasně tomu člověku vyložiti, co na něm požadujeme. Lze snadně pochopiti, že přemnozí jsou jati jistým podezřením vůči cizímu »panovi«, který chce »chytiti« jich hlas.
Bezpečnějšími cítí se ti lidé ještě ve své vísce a ve svém domě, neboť cizinec byl tu sám, oni však ve svém obvyklém okolí. Ale mimo vísku v jiné větší obci, kám přišli na trh aneb v jiných záležitostech, bylo velmi těžko, ba obyčejně nemožno pohnouti sedláka aneb selku, aby šli s cizincem do jeho hostince, neboť tu cítili se osamělými v okolí nezvyklém, cizím. Tyto obtíže plynoucí z přílišného objemu a z přílišné tíže nástroje nebyly jediné. Bylo vůbec těžko najiti lidi schopné a příhodné.
Pro poznání vlastního dialektu bylo nutno vyloučiti zpravidla mladší lidi, kteří odbyli školu, vysloužili vojnu, pobyli delší dobu v jiných krajích. A mezi starší generací bylo ovšem těžko najiti vhodné individuum: buď neměli předních zubů aneb mluvili nejasně, nezřetelně, aneb byli nahluchlí, aneb působil na ně podivný nástroj, buď vypukli v hlučný smích, jakmile se přiblížili fonografu, aneb oněměli, a mluvili-li vůbec, to nesouvisle, ač před tím volně vypravovali. Zpozoroval tu Rešetar vůbec, že bylo velmi těžko najiti někoho, kdo by byl uměl něco souvislého vypravovati několik minut. Podivil se nemálo, jak vzácný jest člověk, který by uměl vypravovati povídku. Maje pouze zájem dialektologický, vyloučil úplně písně lidové, které mají pro jazykovědu mnohem menší cenu než ukázky v řeči nevázané. Ale poznamenal při tom, že právě zpěv mnohem lépe zachycuje fonograf, i v tom svém ještě nedokonalém ustrojení.
Může-li se fonografických záznamů všeobecně užívati к účelům jazykovědeckým, může-li jich užívati, kdo dotyčný dialekt poprvé slyší v reprodukci fonografu, o tom Rešetar má jisté pochybnosti, nicméně troufá si říci, že fonograf má velikou budoucnost pro studie linguistické, neboť jen jím možno na všecky časy zachovati dialekty a jazyky neustále se měnící v jisté fasi, možno zachovati jazyky, dialekty již vymírající, a to nemůže sebe podrobnější popis, jelikož čtenář vždy bude míti jen svou představu, bude slyšeti jen onen zvuk, který sám připíše mrtvému znaku písemnému. Prese všecky obtíže, které měl srbsko-chrvatský dialektolog, přece mohl zachytiti některé dobré ukázky dialektické.

Současně s prof. Rešetarem byl též od vídeňské akademie fonografem opatřen a od »balkánské komise« vyslán na ostrov Lesbos za studiemi rovněž linguistickými prof. P. Kretschmer. Ve své zprávě přiznává tento učenec,4) že fonografem, který dostal od akademie, možno učiniti trvalé záznamy daleko lépe než obyčejným aparatem Edisonovým a že možno nyní již tvrditi, že tímto nástrojem lze dosáhnouti obmýšleného účelu, zachovati na všecky časy ukázky jazyka, podrobeného stálé změně, ba namnoze záhubě, aby se staly přístupnými lidem, kteří nemohli dotyčné nářečí slyšeti na samém místě. Ale odkazuje stejně jako Rešetar na značné obtíže při dopravě velkého, těžkého a zároveň jemného a citlivého aparatu. V krajinách, kde není ani železnic ani hostinců, v hornatých krajinách nescestných jak na jmenovaném ostrově, nelze ho vůbec dopravovati. Kretschmer měl i ostatní obtíže stejné jako Rešetar; lidé měli jakýsi strach před kouzelnickým přístroj em, dokonce žáci řeckého gymnasia v Mitilini prosili svého učitele, aby je nenutil mluviti do fonografu.
Stejně jako srbsko-chrvatský dialektolog vyslovil se i řecký dialektolog, že by se lidé měli zrovna učiti, jak mluviti do fonografu, neboť aby se docílil dobrý fonogram, jest zapotřebí silného hlasu a neobyčejně zřetelné artikulace. Ale při tom školování hrozí jiné nebezpečí, že se ztratí přirozený spád řeči.
Snadněji jest zaznamenávati písně lidové, a tu se osvědčí fonograf nejlépe. Stává se neocenitelnou pomůckou, jelikož jest na mnoze nemožno zapisovati nápisy notovým písmem. Ale přitom učinil opět jistou restrinkci. Upozornil, že při snímání zpívaných písní dělá obtíže síla hlasu ve zpěvu stále se měnící. Jemně zpívané tony stanou se při reprodukci snadně nejasnými, silně vyražené tony mohou ale plotnu tou měrou pokaziti, že při jich repropukci se ozve hlasitý skřek; zameziti dalo by se asi tím, že by zpěvák, měně sílu hlasu svého, brzy přibližoval ústa к přístroji, brzy je vzdaloval.

Konečně vzal ještě s sebou prof. Rieh. v. Wettstein fonograf na svou vědeckou výpravu do jižní Brasilie, nastoupenou na jaře r. 1901. Účel této výpravy byl sice jiný než filologický, totiž přírodovědecký, botanický, ale nicméně byly pozorovány dialekty indiánské a pořízeny některé snímky. Také vůdce této expedice poukázal především na přílišný objem a přílišnou váhu beden s nástrojem a sbírkou válců, tak že se nedaly ani na mezcích dopravovali a nezbylo než sebrati lidi, jichž mluvu měl fonograf zvěčniti, na určité místo, kde byl zanechán.

Předseda akademické komise fonografické ve svém podání v červenci r. 1902 předloženém akademii konstatoval, že i jinde, zvláště v Paříži zápasili s podobnými obtížemi, jako Rešetar a Kretschmer, zvláště když chtěli zachycovati mluvu individuí nižších národů, kteří byli přišli na pařížskou výstavu světovou. Také ve Vídni bylo pořízeno několik fonotypů jednak některých ukázek dialektických, jednak přednášek a deklamací některých vynikajících jednotlivců. Snímky pořízené dle záznamů opatřených na expedici Rešetarově zdařily se do té míry, že Rešetar i Jagič prohlásili, že podávají všecko podstatné původních ploten a že výsledky tedy dostačují. Ovšem dodává Sigm. Exner poznámku, že se sám nikdy neoddával naději, že by fonografické snímky třebas i akademickým, zdokonaleným aparatem pořízené, mohly míti valný význam pro studia linguistická, zvláště kde se jedná o tvoření a o rozeznání souhlásek sobě blízkých. К tomu jsou dosavadní přístroje ještě příliš nedokonalé.

Konečně byly fonografem ještě zachyceny písně od nějakého muže z arabského ostrova Soqotry, kterého byl Dr. W. Hein přivezl s sebou do Vídně. 5) Posledně byl tímto akademickým fonografem ještě opatřen Dr. Rudolf Pöch na výzkumnou cestu do německé Nové Guinee.6)

Současně uchopili se této věci ve Francii, anthropologická společnost v Paříži určila podporu na sbírání tradic lidových pomocí fonografu, a o poslední světové výstavě v Paříži zachytil Dr. Azoulay velký počet písní jmenovitě z úst příslušníků různých mimoevropských národů, kteří byli také do jisté míry výstavním objektem. Na mezinárodním sjezde »tradicionistu«, který v září r. 1900 zasedal v Paříži, reprodukoval Dr. Azoulay písně na svém fonografu a v debatě, která se potom rozvinula mezi přítomnými odborníky, uznáno bylo všestranně, jak velký prospěch z toho nového způsobu zaznamenávání lidových tradic by mohla míti věda. Přítomný redaktor »Revue de Linguistique« uznal jeho důležitost pro fonetiku; redaktor »Revue des traditions populaires« Paul Sebillot uznal jeho praktický význam pro sbírání písní, ale pochyboval o jeho prospěšnosti pro sbírání povídek lidových; rozebral zároveň pamětní spis p. Bely Vikara »Recueil phonographique des chants populaires de la Hongrie«, který dostav podporu od uherského ministerstva vyučování spolu s jinými ještě zachytil velký počet písní. 7) Národopisné oddělení uherského národního musea mohlo se na tomto sjezde
pochlubiti, že když se tento radil o sbírání lidovědných materiálů pomocí fonografu, bylo pořídilo již velkou sbírku půldruhého tisíce písní asi na 500 cylindrech.8)

Pro linguistiku nejsou tedy tyto pokusy vídeňské akademie věd valně uspokojivé. Než nám jedná se, jaký význam by mohl míti fonograf pro národopis. Ohlédněme se, jakých výsledků dodělali se v tomto ohledu jinde.

Důležité jsou tu dvě větší sbírky ruských písní, které byly pořízeny právě pomocí fonografu. Sběratelka a vydavatelka první sbírky, E. Lineva9) poukazuje v předmluvě na velké obtíže, ba takřka nemožnost zapisovati přesně jen pouhý text zpívaných písní, i když si dá sběratel text odříkávati. V paměti pěvce lidového jest nápěv tak těsně spojen s textem, že nechápavě a roztroušeně se dívá na toho, jenž na něm žádá, aby píseň nezpíval, než odříkával. Když se stane pokus mu podříkávati, začne hádka, a zpěvák naprosto poplete píseň. Text jest proň nemyslitelný bez nápěvu, jakož i nápěv bez textu. Toto pravidlo mělo by platiti též pro sběratele. Odstoupí-li od něho, nemůže jeho záznam býti spolehlivý ani co do literární ani co do hudební stránky. Tento nedostatek bohužel vyskytuje se u přemnohých sběratelů a prosti jsou ho pouze ti, kteří zapsali písně podle zpěvu lidového.
E. Lineva probírá starší i novější sbírky ruských písní a ukazuje, jaké právě nedostatky v těchto zápisech vznikly z toho, že nebylo náležitě šetřeno pravidla od ní vytknutého. Aby si opatřila, pokud možno, přesné zápisy lidových písní, uchýlila se o pomoc к fonografu, a řadu let sbírala pomocí fonografu písně po různých krajích Ruska. Ohlášená tu sbírka, nevelký to výběr z velkého počtu písní, podává první pokus sbírky polyfoni-ckých písní pomocí fonografu pořízené, celou řadu různorodých písní se všemi rázovitými zvláštnostmi, se vší přesností bez všelikých změn a příkras, tak jak je zpívá lid. E. Lineva jest přesvědčena, že právě fonograf umožňuje přesný záznam schematu písně, podává tempo i charakter provedení, určuje nechybně rhythmus.
Fonogram srovnává s fotografií. Fonografem možno zachytiti píseň se všemi podrobnostmi, celý její stil. Připouští ovšem, že mohou i při zápisu nápěvu sňatého s fonografu písmem notovým vkrádati se subjektivní omyly, a tu doporučuje, aby sběratel dal pověřovati zápisy lidmi s jemným sluchem a sice zvláště opět lidovými pěvci. E. Lineva velice podrobně vypisuje, jak si vedla právě při zapisování písní podle fonogramu a tyto její poznámky buďtež našim sběratelům doporučovány к bedlivé úvaze. Sběratelka připouští různé obtíže, které fonograf v dosavadním svém stavu poskytuje. Činí celkem podobné poznámky, které učinil Kretschmer, a budiž tu poznamenáno, že pokusy ruské sběratelky sahají počátky svými do starší doby, než pokusy učenců vyslaných od vídeňské akademie věd.
Patrně neměla ani tak zdokonalený přístroj, jakým mohli disponovati Rešetar, Kretschmer a Wettstein. Neučinila ani všeobecnějších poznámek, jak se lid choval к nevídanému přístroji, a jak fonograf přijímal různé písně. Pouze z jejích poznámek o různých písních jí vydaných a jejích pěvcích, po případě pěvkyních, můžeme vyloviti kritická zrnka, která význam fonografu, v nynějším sestrojení jeho ovšem, nemalou měrou zmenšují.

Tak ku př. zaznamenala o jedné své pěvkyni, mladé a neobyčejně veselé to ženě, že zpívajíc píseň, která se v jejích představách stotožňovala s tancem, nakazila celý, z osmi osob sestávající, sbor svým veselím, a to se odrazilo i na fonografu: nálada znamenitě byla podána, ale technická strana utrpěla, neboť zapadaly do fonografu i zvuky dosti divoké. Nepříjemně ohlásilo se ve fonografu, když píseň v malé komnatě příliš hlučně se zpívala. V jiné písni, zpívané od pěti žen, bylo slyšeti pouze dva jasné hlasy, v jiné písni, zpívané od 8 mužů, zbylo ve fonografu pouze 6 hlasů. Vydavatelka připojila na konci svých vývodů řadu výroků lidových o fonografu. Z těch možno souditi, že lid nebyl celkem jat jakousi pověrečnou bázní před nevídanou mašinou, ani obzvláštním úžasem. Někdy ještě poučoval lid pěvkyně, aby do »trouby« strčily »huby«, ne-odvracely jich na stranu a p. Sám pak lid nasvědčoval, že fonograf věrně podává jeho písně: »Sotva pochybíš, už to vytkne,« »Jak se mašinka rychle naučila,* »Jděte poslechnout svou píseň,« »Lidičky! z trouby zpívá lid!«, »A kde to sedí?«, »Zrovna šest lidí v troubě zpívá,* tak a podobně vyslovoval se dobrodušně lid.

Fonografu užil ještě novější jeden sběratel A. D. Grigorjev10) na své třetí cestě do Archangelské gub. r. 1901. Nenaříkal sice na objem a tíhu jak vídeňští sběratelé, naopak liboval si, že si opatřil lehký a dosti přesný fonograf (přesněji řečeno grafofon), který vážil i s bedničkou jen 10 liber (ruských) a mohl se tedy po případě i v ruce nositi, než přece měl značné obtíže. Měl křehké voskové válce a Grigorjev moc musel dbáti, aby je tak opatřoval, by se nezaprašovaly ani nepolámaly. I v železnici byl nucen bedlivý dávati pozor, aby nikdo do nich nevrazil, pod lavicí do nich neuhodil nohou, aneb neshazoval dolů atd., předati je jako zavazadlo teprve bylo nebezpečné. Ještě tíže bylo na vozíčkách bez per, po cestách pustými severoruskými kraji: tu je musel stále držeti v rukou. A přece se mu některé válce polámaly, když pečlivě zapakovanou bedničku, uschovanou do koše, předal železnici jako zavazadlo.

Pěvce své předem bedlivě poučoval, jak se mají chovati a jak mají zpívati, ani příliš hlučně ani příliš slabě; vybíral vůbec jen spolehlivé pěvce a smělejší. Vybíral také pečlivě písně epické, které chtěl zaznamenati, hleděl, aby měl nápěv pokud možno každé »byliny« a to ne z jednoho místa, ale z různých, tak aby bylo možno nabyti představy o nápěvu čili nápěvech každé byliny, o versích podle míst a osobností a o rozšířenosti toho kterého nápěvu. Na jednom válci bylo možno ovšem zaznamenati poměrně neveliký počet veršů, jelikož záznam celých bylin bylo by příliš drahé a nepraktické. A tak spokojoval se, zaznamenávaje obyčejně 5—10 veršů každé byliny, a někdy též několik posledních jejích veršů. Při přenášení písní s válců učinil Grigorjev poznámku, též do jisté míry obmezující význam fonografu. Jeho specialista hudební, který pro svou průpravu hudební a jemný sluch zvláště se hodil ke zpracování nápěvů fonografem zachycených, neboť znal také lidový ruský zpěv, vnášel přece aspoň do slovní části písní jisté »opravy* následkem svého vlastního jihovelkoruského dialektu, který se, jak známo, rázně odlišuje od severovelkoruského dialektu, a toto pochybení bylo usnadněno tím, že bylo některá místa z fonografu slyšeti ne právě jasně a výrazně. A tak byl vydavatel nucen aspoň text od hudebníka dle fonografu zapsaný znovu opraviti.

Jak viděti, uplatňuje se do jisté míry subjektivism vydavatele, když ne při původním zápise, tedy při spisování materiálu, nechťsi slovního, nechťsi
hudebního, dle fonogramu, podle reprodukce fonografické. A přesný záznam originálů fonografem závisí opětně na řadě okolností, co ovšem souvisí s nedostatečnou ještě dokonalostí samotného přístroje.

Sbírání písní pomocí fonografu zorganisovala etnografická sekce spolku pro přírodní vědy, antropologii a etnografii při moskevské universitě, tak zaznamenali písně pomocí fonografu A. L. Maslov v letě r. 1901 v gub. Archan-gelské, D. J. Arakčijev v Tiflisské gub. písně gruzinské, dále ještě v gub. Kutaisské a v oblasti Terské a j. v., reprodukovali je ve schůzích spolku i zvláštní jeho sekce hudebně-etnografické. -11)

Také maloruští etnografové v Haliči začali sbírati lidové písně pomocí fonografu, tak zvláště O. Rozdolśkyj a sice již v letě r. 1900 o své ujmě, demonstroval pak své záznamy v září t. r. ve schůzi národopisného odboru vědecké společnosti Ševčenkovy ve Lvově s takovým úspěchem, že býl fonograf ke sbírání písní lidových opatřen,12) a tímto fonografem sebral Rozdolśkyj během dvou let okolo 1500 nápěvů. Sbírka tato, která bude u Malorusů toho druhu první, dosud nevyšla tiskem. Po něm sbíral ještě Vlad. Šuchevyč13) fonografem ještě nápěvy lidové a vydal je potom ve svém velkém díle o Huculech. 14) Ale pokud vím, žádný z těchto pánů nesdělil dosud veřejnosti zkušenosti, jichž nabyl při tomto způsobu sbírání písní lidových.

Konečně budiž zaznamenáno, že také slovenská musejní společnost r. 1901 opatřila fonograf, aby jeho pomocí se mohly přesněji zachycovati písně lidové, že jmenovitě P. Karel Medvecký fonografem zaznamenal valný počet písní lidových na Detvě a je reprodukoval na valné schůzi řečené společnosti 7. srpna r. 1901. 15)

Na slovanském jihu se podle mých vědomostí dosud takové pokusy nedály. Teprve nedávno vytknul Ludvík Kuba,16) že pouze fonograf by mohl za-chytiti guslarovu produkci »s věrohodností a věrností nepodmíněnou.«

‚U německých etnografů a cestovatelů stává se fonograf nutnou součástí jich vědecké výzbroje jako fotografický přístroj. Tak opatřili se Felix v. Luschan17) se svou chotí koncem r. 1901 na novou výpravu do Sendžirli v severní Syrii malým a levným fonografickým aparatem, který stál jen 10 tolarů a vážil málo přes 1 kg, ale přece jim konal platné služby. Ač nijak neuměli jím dříve zacházeti a ve své nezkušenosti dělali z počátku všeliké chyby, této pak práci mohli vedle svých prací archeologických málo jen času věnovati, přece zaznamenali řadu textů kurdických a na 20 písní tureckých. Zaznamenali všecek ten materiál, t. j. zachytili jej do fonografu a ustanovili fonografický zajištěné texty ještě rukopisně za necelých б hodin. F. v. Luschan jest přesvědčen, že význam fonografu pro linguistické, čistě dialektologické účely bude ještě stoupati, ale že jest nepostradatelný pro vědu hudební. Ze, díky fonografu, můžeme nyní se úplně emancipovati
od zápisů subjektivních, třebas hudebně vysoce nadaných cestovatelů, kteří přece silně podléhají evropským názorům a představám. Předvídá již novou srovnávací vědu hudební, která se stane jednou z nejdůležitějších a nejzajímavějších větví lidovědy. Přimlouvá se proto, aby berlínské museum lidovědné zařídilo zvláštní oddělení fonografické, jakýsi archiv, ve kterém by se po staletích ještě mohla studovati hudba kmenů, dávno do té doby zcela vymřelých. Vystavují se vedle předmětů národopisných dlouho již fotografie; v nejbližší době začne berlínské museum ukazovati obrázky stereoskopní, bude poskytovati obecenstvu kinematografická představení, a tu nesmí schá-zeti grammofon. Indická, čínská a arabská hudba jest zcela svérázná, a jest to přímo povinnosti národopisného musea podle F. v. Luschana, aby s ní seznamoval pomocí grammofonu všecky, kteří jinak nemohou o ní nabyti ani přibližných představ. Pomýšlí na spojení představení kinematografických a fonografických a doufá, že v nich se najde v krátké době znamenitý vzdělávací prostředek. Taková představení ostatně se také v Americe již odbývala, jak bylo sděleno v debatě po této přednášce. 18)

Turecké nápěvy od F. v. Luschana do fonografu zachycené, podrobili pak dva odborníci O. Abraham a E. v. Hornbostel velmi detailnímu rozboru 19) a dodali ještě úvahu »o významu fonografu pro srovnávací vědu hudební.« 20) Spisovatelé šíří se tu o důležitosti srovnávací vědy hudební pro linguistiku, pro národopis, vůbec pro kulturní historii, jakožto i o její souvislosti s těmito disciplinami při řešení základních problémů. Podávají přehled starších prací o hudební vědě, zvláště o hudbě neevropských národů, o zavádění exaktnějších nástrojů pro její studium, a jmenovitě vytýká velkou důležitost fonografu pro studium praktické hudby, jehož poprvé užil Američan Benjamin Ives Gilman při studiu hudby čínské a nápěvů jistého indiánského kmene r. 1892. Chovají též přesvědčení, že se dá záhy stvořiti archiv trvanlivých hudebních dokumentů exotické hudby a tím položití pevný základ novému odvětví lidovědnému. Připojili pak stručný návod к užívání fonografu pro cestovatele a missionáře.
Z toho všeho jest viděti, že fonograf se stal již nutnou, ba nezbytnou pomůckou národopisnou, a také při užších cílech, které si stavíme v mezích našeho národa, pro studium dialektů našich, lidové řeči a zvláště našich písní mohl by vykonati zajisté platné služby. Proto nelze dosti vřele do-poručovati našim etnografům, aby tímto moderním nástrojem se vyzbrojili při svých výzkumných cestách.

—————————————————
1) Anzeiger der kais Akademie der Wissenschaften. Mathem.-naturwiss, Classe. XXXVII. Příloha.
2) Srv. Anzeiger d. kais. Akad. der Wissenschaften naturw. Cl. XXXIX. (1902). Příloha II. Bericht über den Stand der Phonogramm Archivs-Commission Fritz Hauser, Über einige Verbesserungen am Archivphonographen. Sitzungsberichte. Mathem.-naturw. Cl. CXII. 2, a) str. 1397.
3) Vorläufige Berichte der Balkan-Commission IX., str. 52. Anzeiger der kais. Akad. d. Wissensch, phil.-hist. Cl. XXXVIII., 18./XII. 1901 math.-naturw. Cl. XXXIX. Příloha str. 23 phil. hist. Cl. XXIX. Příloha str. 23.
4) Anzeiger phil.-histor. Cl. XXXIX, 28. .
5) Anzeiger der kais. Akad. der Wissensch, phil. hist. Cl. XL., str. 18.
6) Mitteil. d. Anthropol. Gesellschaft in Wien XXXV., str. 232.
7) Revue des traditions popul. XV., 435.
8) Ethnologische Mitteilungen aus Ungarn IX., 51.
9) Великоруссюя пЬсни въ народной гармонизацп1. Вып I. Издание Импер. Акадешн Наукъ. С -Нотербургъ 1904. Srv. ještě její článek Деревенская пвсии н пт,внцы Этнограф. Обозр. kn. 56, str. 78—97.
10) Архангельская былины н нсторнчесшя п§сни собранный А. Д. Григорьевыми бъ 1899—1901. гг. I. Москва 1904. Издаше Импер. Академп] Наук str. XLIX sl.
11) Этнограф, Обозр-Ьше sv. 51, str. 182 sl.; sv. 55, str. 139 sl., sv. 59, str. 180 182, 183, sv. 67, str. 155.
12) Srv. Chronik der ukrainischen Ševčenko-Gesellschaft der Wissenschaften, č. 4, str. 11, 22; č. 7, str. 3, 6, 11; č. 9, str. 13; č. 10, str. 40.
13) Ib. č. 15, str. 30.
14) Гуцулыцина IV , str. 22 (Матер, до Укр.-руоько! откол. VII.) Huculszczyzna. III., 25 (Muzeum im. Dzieduszyckich).
15) Časopis slov. mus. spol. IV., 60, 88.
16) Slovanský Přehled VIII., 352.
17) Einige türkische Volkslieder aus Nordsyrien und die Bedeutung phonographischer Aufnahmen für die Völkerkunde. Zft. f. Ethnologie XXXVI., str. 177 sl.
18)Ib. str. 236.
19) Ib. sv. 36, str. 203-221.
20) Ib. 222—231.

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 10.0/10 (1 vote cast)
VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 0 (from 0 votes)
Fonograf ve službě národopisu (aneb Úvaha dlouhá nad počátky hlasového záznamu), 10.0 out of 10 based on 1 rating
690 views
;return;?>