Král železnic a Rokycansko
Král železnic a Rokycansko
(seminární práce)
Předmět: České dějiny 19. století – seminář
Jméno: Petr Cimala
Vyučující: uni. prof. PhDr. Jiří Malíř, Csc.
(http://www.mravenec.cz/henry/File-hist/KralZeleznic.RTF)
Úvod
Dnešní obchod se již dávno stal světovým, ale není zase tomu tak dávno, co ho začaly ovládat mamutí nadnárodní společnosti, v jejichž vedení je mnohdy početná skupina silných finančníků. Jedná se o lidi, jež vlastní luxusní nemovitosti, jezdí v drahých “klenotech”, dopřávají si nejlepší jídla a nápoje a svá konta mají v “daňových rájích”. Spekulace, fůze, kapitál, akcie a jiná slovíčka v nás pak evokují představy velkých obchodů, kde “tečou” velké peníze. Svět elity, svět pro horních deset tisíc, ale i svět bezohlednosti, zištnosti a křivosti, kdy “hráči” často balancují na hraně zákona. Jde o svět, kde lze hodně získat i hodně tratit. A přesto by každý rád okusil, jaké to je mít starosti s investováním svého kapitálu.
Já se ale zaměřím na trochu jiné období. Budu se snažit přiblížit jednu osobu z “romantického” století, kdy žily takoví velikáni jako John D. Rockefeller nebo Mayer A. Rothschild. Úvodní odstavec měl napovědět, z jaké vrstvy lidí ona osoba pochází. Tou osobou je baron Strousberg, finančník a železniční a průmyslový velkopodnikatel, který na přelomu 60. a 70 let, v době konjuktůry a zakladatelství, podnikal na Rokycansku. Lze ho označit za muže, který by směle mohl dělat reklamu tzv. americkému snu. Měl velké plány, měl peníze, ale štěstí mu nepřálo donekonečna.
Když jsem se snažil shromáždit podrobnější informace o této velmi zajímavé osobě, zjistil jsem, že o ní existují skromné zmínky až střípky. Důvodem by mohlo být, že se jedná o Prusa, který na našem území mnoho let nepobyl. Přesto se můžeme dozvědět, že již dr. Alois Rašín o něm uvažoval napsat román, bohužel z plánu sešlo díky atentátu. Dalším, koho Strousberg zaujmul, byl Adolf Branald, který o něm napsal román Král železnic. Vzhledem k tomu, že jde o beletrii, nelze s tímto materiálem relevantně pracovat, a proto se pokusím zde předložit alespoň to málo, co nám o Strousbergovi zanechal čas.
1. Odkud k nám zavítal
Dr. Bethel Henry baron von Strousberg se narodil roku 1823 v Neidenburgu ve východním Prusku, v chudé židovské rodině obchodníka. Jeho jméno je ale zavádějící, neboť původně se jmenoval Barthel Heindrich či Baruch Hirsh Strausberg. Dětství neměl zrovna hezké, osiřel ve 12ti letech. Naštěstí se ho ujal strýc, který žil v Londýně, kde malého Barucha vychovával. Později mu strýc svěřuje prodej uhlí, kterým si Baruch vydělával. Za uspořené peníze si kupoval knihy k dalšímu sebevzdělávání.
Naučil se několika cizím jazykům, redigoval London Magazine a stal se referentem časopisu Times, jež byl jedním z mnoha periodik, do kterých mladý Baruch přispíval. V této době si poangličťuje jméno z Baruch Strausberg na Bethel Henry Strousberg. Zanedlouho se i oženil. Vedle činnosti žurnalistické pracoval také jako pojišťovací agent. To bylo ale málo, toužil po lepším postavení. Odebral se tedy do Ameriky, ale zde se mu zpočátku valně nevedlo. Až koupí střižného zboží z porouchané lodi mu vyneslo nějaký kapitál. Touha ho hnala stále vpřed, chtěl se stát advokátem. Díky své píli a urputnosti zvládl studia a roku 1850 získává doktorát práv. Ovšem obchody mu nešly, tedy rozhodl se navrátit zpět do Anglie, kde se zabýval prodejem obrazů a později se opět věnoval žurnalistice.
Roku 1856 odchází do Berlína, kde nastupuje na post zástupce anglické pojišťovací společnosti Waterloo. Tato práce mu dala šanci seznámit se s kapitalisty, kteří mu svěřily provedení stavby železnic (tylžsko-instručská, východopruská jižní dráha, později berlínsko-zhořelická, marko-poznaňská, Halle-Žarov-grubenská, hannoversko-altenbekenská a další). Od té doby se Strousberg věnoval výhradně železnicím a jejich budování po Evropě. To mu umožnilo vydělat v Rumunsku 40 milionů franků. I poté stavěl další dráhy, kterých bylo velké množství. Začíná se mu proto přezdívat “král železnic”. Šlo vskutku o vyjímečného muže, který je řazen mezi nejúspěšnější podnikatele tzv. gründerského období kapitalismu. Stal se nositelem řady pruských a rakouských vyznamenání a dokonce i poslancem říšského sněmu ve Vídni a osobním přítelem kancléře Bismarcka.
Stavby železnic jej ale donutily, aby si zařídil vlastní železárny. Koupil tedy několik továren a řadu statků v Německu i Polsku. Vlastnil mnoho železničních drah v celé Evropě i významné továrny jako např. lokomotivku v Eggersdorfu, válcovnu v Dortmundu či hutě v Neustadtu. Díky tomuto se proměnil v opravdu “pohádkově” bohatého barona. Mimo jiné si v Berlíně vystavěl svůj sídelní palác, který se řadí k předním ozdobám města.
Roku 1868 kupuje panství Zbiroh a snaží se zde vytvořit průmyslové centrum, které by představovalo nejmocnější železárnu nejen v Čechách, ale i v Rakousku.. Díky tomuto plánu nastává rozvoj kraje, ve kterém Strousberg buduje hutě, válcovny, vysoké pece, lokomotivky, vagónky, mostárny a kolonie pro zaměstnance. Dále se zde měl nacházet mezinárodní hotel (Hotel Borek) s prádelnou a lázněmi, nemocnice, škola a snad i divadlo. Dle plánu měl do tří let vzniknout moderní komplex (tzv. český Manchester) s centrem ve Františkově, který by dodával 100 tis. tun železa a 3500 vagónů ročně. Palivo pro továrny měla zajišťovat koksovna v Mirošově a do výroby chtěl dokonce zapojit i modernizované hamry. Rozjetí takového podniku si žádalo nemalé investice. Zmíním-li pak ještě, že během pár let se dostal do finanční tísně, je jasné, jakým směrem se vše odvíjelo.
Přestože měl potíže, započal stavět roku 1875 ocelárnu a válcovnu v Kařeze, do které vkládal své naděje. Závod měl vyrábět železniční koleje z bessemerované oceli, které měl využít ve Francii na převzaté stavbě dráhy z Paříže do Narbonne. Zakázka tato mu mohla zajistit zaměstnání pro dělníky a zisk 60 milionů franků. Osud ovšem chtěl jinak. Aby získal aspoň nějaké prostředky, začal rabovat místní lesy, ovšem peněz bylo stále málo. Rozhodl se tedy, že vydá emisi akcií v hodnotě 8 milionů zlatých, ale do oběhu pustil jejich osminásobek. Subdodavatelům platil výhradně akciemi a zbývajících akcií se zbavoval prodejem pod jejich nominální hodnotou. Narůstající pohledávky ho nutili ke korupci na nejvyšších místech. Zakládal fingované společnosti, na než převáděl finanční a výrobní prostředky dle potřeby. Nutno poznamenat, že se nejednalo o nic neobvyklého, neboť podobným způsobem se chovala řada evropských podnikatelů.
Když se roku 1873 zhroutila vídeňská burza, zaniklo mnoho drobných a středních podniků. Strousbergův obchod na budování rumunské sítě padl, protože se ukázalo, že šlo o velmi technicky náročný projekt, který měl vytvořit trať v Karpatech. Navíc nedostatek kvalifikované pracovní síly a odpor feudálů vykonaly své. Strousberg řešení své situace viděl ve spojení se zahraničním kapitálem. Neuspěl na britských ostrovech, hledal proto v Rusku. Zde prostřednictvím další fingované společnosti vydal novou sérii akcií s téměř nulovým krytím. Tyto akcie pak uložil v Moskevské komerční bance, odkud na ně s pomocí úplatků vybíral milionové zálohy
Roku 1875 vyhlásil v Prusku a Rakousku úpadek svých závodů, ovšem Moskevská komerční banka naléhala na zaplacení dluhů, a proto se Strousberg vydal do Moskvy, odtud do Petrohradu, kde byl 24.10. jako dlužník zatčen a odvezen zpět do Moskvy. V Moskvě byl umístěn do vězení pro dlužníky kvůli nezaplaceným směnkám na vysoké částky. Obviněno bylo i vedení Moskevské komerční banky, neboť existovalo důvodné podezření, že Strousberg ovlivňoval a přesvědčoval ředitele banky ke krokům za hranicí zákona. Vedení bylo odsouzeno k několikaletému žaláři a Strousberg byl vypovězen a vyvezen ze země. Zpráva o zatčení Strousberga se rychle rozlétla po kraji a nastalo bědování, neboť téměř každý byl v té době více či méně spojen s jeho podniky. Zbiroh byl velmi postižen, neboť víra v prosperitu podniků vedla i zdejší prosté lidi k ukládání svých financí do akcií strousbergových závodů. V říjnu 1875 byl krajským soudem v Plzni a okresním soudem ve Zbiroze uvalen na majetek dr. Strousberga konkurz a na majetku zajištěn dluh 95-96 milionů marek, ze kterého byla věřitelům splacena jen nepatrná část. Tento krok znamenal definitivní konec strousbergových podniků. Celkový dluh pak činil 90 milionů zlatých.
Po krachu svých podniků sepisuje své memoáry nazvané Doctor Strousberg und sein Wirken, von ihm selbst geschildert (Doktor Strousberg a jeho působnost jím samotným vylíčená – z roku 1876), jež sestavoval ve vyšetřovací vazbě. Mimo jiné také vydal Fragen der Zeit, Vol. I.: Ueber den parlamentarismus (Berlín, 1877) a memorandum Ueber den Bau eines Nordostseekanals (Berlín, 1878). Od roku 1877 žil v Berlíně ve velmi stísněných podmínkách, ve městě, ve kterém také roku 1884 umírá.
2. Proč Strousberg koupil Zbiroh a jiná panství
Rokycany a Rokycansko patřilo mezi tradiční železářské oblasti, kde se železo vyrábělo už od 14. století. Ve století 19. pak nastává rozvoj železářství, který je umožněn díky hlavní železniční trati z Prahy do Plzně. Důvodem k tomuto rozvoji byly poměrně velmi bohatá ložiska železné rudy i uhlí. Toho si byl vědom i dr. Strousberg.
Ke konci 60. let se mění názor státu na vlastnictví státních podniků. Je rozhodnuto, že tento majetek nejlépe prospívá v soukromích rukou, a proto František Josef I. prodává svá panství, mezi nimiž se nachází i korunní statek Zbiroh. Říšská rada prodej Zbiroha schválila 20. června 1868 a vlastníkem se mělo stát město Praha. Místo toho bylo ale panství prodáno Samuelovi Simundtovi, c. rus. kom. radovi, a Vincenci Kirchmayerovi, bankéři ve Vídni. V rukou těchto pánů se však majetek dlouho neohřál, prodali jej smlouvou z posledního prosince téhož roku spolu s ostatními statky dr. Strousbergovi za cenu 9,4 milionů zlatých. Strousberg tím pádem vlastnil panství Zbiroh, Mirošov a Osek.
V této oblasti se nacházely velké zásoby železné rudy, kterou Strousberg potřeboval k výrobě hřebů, kolejnic, vagónů a lokomotiv, jež měl dodat pro zakázku rumunského knížete Karla, který nabídl Prusku přednostní účast na výstavě železniční sítě v Rumunsku. V konkurzním řízení uspěl Strousberg, neboť byl finančně nezávislí. Otázkou pro něj zůstávalo, kde vzít železo. To získal ve Zbiroze, ovšem obsahovalo velké množství fosforu, a proto zaměstnával německé vědce, aby tento problém vyřešili. To vše si žádalo velké částky. Navíc od konce roku 1871 měly nové provozy produkovat kvalitní železo, což se nedařilo. Další hledání řešení problému s fosforem spolklo další finance. Proběhly desítky experimentů, ale bez úspěchu. V té době Strousberg začal uvažovat o tom, že bude dovážet rudu ze Štýrska a Skandinávie. I přes tyto problémy dále rozšiřoval výrobu, aby si zachoval kredit a důvěru.
Koupí Zbiroha získal panství, ze kterého chtěl učinit středisko železářského průmyslu. Roku 1869 přijíždí do Zbiroha a je bouřlivě vítán. Lidé z celého kraje vstupovali k němu do zaměstnání, neboť práce u Strousberga slibovala vyšší plat než průměrný výdělek. Strousberg se prý i nechal slyšet, že jeho dělník bude mít toliko peněz, aby si k obědu mohl dopřát kuře.
Spolu s panstvím získal Strousberg i 376 milionů centů železných rud a 115 milionů centů černého uhlí. To vše mělo sloužit jako jeden z hlavních zdrojů surovin pro strousbergovy podniky. Pro dobré spojení vybudoval Strousberg mezi nově koupenými panstvími a závody spojovací dráhy ze Strašic do Sv. Dobrotivé a na Zbiroh. Byly postaveny doly na dobývání uhlí a železné rudy, koksárny (8 v Mirošově), vysoké pece (7), válcovny, pily, vagónky úřednické a dělnické kolonie a dráhy. V Kařeze se měla nacházet válcovna a pudlárna. Zbudováno zde bylo 360 domků pro dělníky a úředníky a také kanceláře. Postaven zde byl i hotel, zřejmě aby bylo kde vydělané peníze utratit.
Plány se mu zprvu dařily, neboť místní bohaté lesy mu poskytovaly štědrý zdroj financí. Těžba totiž mohla být uskutečněna díky nepříznivému počasí roku 1866, kdy došlo k značným polomům a vývratům, což umocnila další katastrofa ke konci října 1870, protože předchozí spoušť nebyla ještě zpracována. Vichřice a následný rozmach napadení stromů škůdci si těžbu přímo vyžadoval. Lesy tedy přinesly Strousbergovi mnoho peněz, ovšem ne tolik, aby ufinancoval své ohromné a nerozumné plány. Roku 1874 se dostává do finančních obtíží a odprodává: železo, rudy, litinu i dříví připravené k pálení. Dělnictvu a úřednictvu více jak tři měsíce neplatí mzdu a je nucen jim vydávat poukázky na odběr zboží ze skladů. Uchyluje se proto k štěpení podniku, kdy vytváří zdravé nezadlužené podniky, na které poté inkasuje další úvěry od věřitelů.
Obecně se jeho pád připisuje železné rudě, kterou nedokázal zpracovat, a z toho vyplývajícímu neúměrnému podnikatelskému hazardu. 3 roky po krachu jeho podniků byla v Anglii patentována metoda neutralizace fosforu, úspěšně použitá v kladenských hutích.
3. Strousbergova panství
Na Františkově u Zbiroha fungovala od sklonku 18. století vysoká pec (pojmenována po císaři Františkovi a od jména pece pojmenována osada). Užíváno zde nejmodernějších postupů, díky čemuž byla pec považována za vrchol, kterého bylo tehdejší české železářství schopno. Strousberg zde měl tři vysoké pece a navázal zde na letitou tradici místního průmyslu. Po jeho bankrotu jsou pece zavřeny. Během rozkvětu zbirožského panství zde dochází k budování komunikací, závodů, železnic, kolonií apod., na němž se podílelo přes 3000 dělníků. Za prací sem cestovalo i několik set cizinců, zejména Němců a Italů..
Starý zbirožský hrad nechal z velké části strhnout a zbudoval na jeho místě urychleně honosný novorenesanční zámek, své přepychově zařízené sídlo. Tuto přestavbu zřejmě podnikl, aby získal úvěr pro své velkolepé plány. Úprava zámek architektonicky zcelila a vdechla mu novou tvář. Okolí zámku ztratilo charakter hradu a nabylo vzhledu anglického parku. Úpravy navrhl projektant a berlínský architekt August Orth. Architekt Kaiser poté vedl samotné práce. Ve dne v noci za jakéhokoli počasí při hořících pochodních tu pracovalo na 1500 dělníků po dobu jednoho roku, což si vyžádalo ohromné investice. Na tomto zámku ve velkém strousbergovském sále, osvětleném tehdy skleněnou střechou, vytvářel v letech 1912-1928 Alfons Mucha se svým pomocníkem cyklus 20 rozměrných pláten Slovanská epopej.
Majetek z konkurzu si rozebrali věřitelé. V té době je prodáno i skvostné zařízení zámku. Ztenčené zbirožské panství nakonec koupil roku 1879 kníže Josef Colloredo-Mansfeld, jemuž patřil až do druhé světové války, roku 1945 se stává státním majetkem. Zajímavé je, že Colloredo-Mansfeldové zámek pronajímali, protože na zámku mnoho času nepobývali.
Zámek Osek patřil od roku 1774 dvorské komoře, která jej v letech 1868 prodala Strousbergovi. V roce 1875 jej získávají zbirožští Colloredo-Mansfeldové, kteří jej měli v držení až do roku 1945. Poté se stal zámek prostorem pro byty zaměstnanců státního statku.
Mirošov vlastnila vídeňská dvorská komora (koupila jej za 226 tis. zlatých). 1868 ho koupil Samuel Siemundt a Vincens Kirchmayer a záhy Strousberg. Po 1875 patřil Mirošovské těžařské společnosti, která zde naplno rozvinula těžbu kamenného uhlí. 1879 panství koupil Josef Colloredo-Mansfeld. Když počátkem 20. století zatopila voda doly, koupil mirošovský velkostatek bývalý ředitel společnosti Jan Fitz. V letech 1904-1941 mělo panství několik majitelů. Zámek postihlo to samé jako zámek v Oseku a stal se nakonec bytovým prostorem pro státní zaměstnance. V roce 1869 zde byla zbudována uhelná dráha Rokycany-Mirošov a také nejspíše první koksová pec v Čechách díky ředitelovi Ringlovi. Probíhala zde těžba kvalitního koksovatelného uhlí, které se zde těžilo od roku 1836 v lese sv. Floriána. V letech 1848-1852 zde doloval uhlí císařský horní úřad, po něm roku 1853 hrabě Valdštejn. Mirošov se měl stát součástí velké podbrdské železářské oblasti a těžbu spravovalo Mirošovské kamenouhelné těžařstvo, založené brněnskými a vídeňskými podnikateli. V době rozkvětu zde pracovalo až 1500 horníků. Roku 1882 se stává mirošovské uhlí nejkvalitnějším koksovatelným uhlím v Čechách. Ovšem roku 1904 těžba končí pro vyčerpání ložisek a s ní zaniká i koksová pec. Díky rozšíření dolování v roce 1868 je Mirošov roku 1871 povýšen na městečko. V období let 1868-1880 narůstá výstavba domů a počet obyvatel v té době vrcholí (maximální počet 2102 obyvatel). V 90. letech nastává útlum, počet obyvatel se snižuje a to až o 400 obyvatel. Zanikají i domy, kdy mizí dělnické kolonie.
Tato doba přinesla proměny města, kdy se z návsi stává náměstí, jsou postaveny školy. Směrem na Skořice vzniká na přelomu let 1882 a 1883 železniční trať v místě, kde se poblíž nacházela i dělnická kolonie. Směrem na sever na Hrádek byl zřízen tzv. Hlavní důl, resp. Hlavní Jáma.
4. Kdo skoupil strousbergovy podniky
Exekuční dražbou roku 1877 získala víděňská Hypotéční banka závody v Kařeze (na Borku), v Holoubkově, ve Františkově u Zbiroha, v Dobřívě a ve Strašicích, jakož i příslušné železné doly. Panství zbirožské koupil kníže na Dobříši a Opočně Josef Colloredo-Mansfeld smlouvou ze dne 29. Března 1879 za cenu 3 350 100 milionů zlatých. Vysokou pec ve Františkově odkoupila firma Novák, který ji přeměňuje v octárnu. Podnik se zanedlouho změnil v chemickou továrnu a dr. Horákem zde nakonec byla zřízena přádelna.
V Holoubkově roku 1876 vzniká krátce továrna na vozy, jež se v té době podílí na vývozu 1500 vagónů do Ruska. Poté si železárny ve Strašicích, Holoubkově a Dobřívě pronajalo roku 1880 družstvo Morores a Max Hopfengärtner. Později je skupuje sám Hopfengärtner, kterého před krachem povolal Strousberg z Německa, coby odborníka na válcování. Stal se mistrem ve válcovně v Dobřívě, než byly zbudovány velkozávody a válcovny v Kařeze. Po Strousbergovi Hopfengäartner prozíravě a úspěšně udržoval ze zásob rud a dřevěného uhlí vysokou pec ve Strašicích, přičemž vysokou pec v Holoubkově zrušil a zařídil zde rozlehlou slévárnu na základě kopulových pecí. Později zde postavil strojírnu na výrobu obráběcích strojů, přikoupil roku 1912 objekt vysoké pece zkrachovalé Bedřichovi huti v Rokycanech a vystavěl zde válcovnu a novou továrnu na stroje obrábějící dřevo. V Dobřívě pak probíhalo pudlování kujného železa, ale i jeho svařování coby starého a odpadkového (tzv. regenerace železa paketováním). Svým podnikům dal název Zbirožské železárny – Max Hopfengärtner v Holoubkově, Dobřívě a ve Strašicích. Výroba se úspěšně rozvíjela a již roku 1903 mají zbirožské železárny 1120 dělníků a 43 úředníků. V roce 1912 se společnost mění na akciovou, s čímž souvisí i celková modernizace závodů.
Borek pak najali finančníci Mančík a Schleisinger. Borek později přechází do rukou Brandeise a po převratu v majetek Anglobanky, a.s.
Nedostavěné domky byly zčásti rozbourány a pozemky rozorány. Skončil tak jeden velký projekt a věřitelé od té doby čekají na splátky. První byla splacena, ostatní se ani po několika letech nekonaly.
5. Vývoj technologických postupů zpracování železa v Čechách
Zprvu se železo zušlechťovalo v otevřených zkujňovacích pecích. Tento proces, nazývaný pudlování, se u nás začal užívat v 1. polovině 19. Století, ačkoli v Anglii byl už znám od roku 1780. V druhé polovině u nás dominují Vítkovické železárny a kladenský závod Pražské železářské společnosti. Tyto dvě společnosti zpracovávaly dvě třetiny celkového objemu surového železa. Mezi další hutě využívající tento proces patřil např. Zbiroh, Holoubkov, Klabava, Strašice či Komárov. Ještě v roce 1870 existovaly pouze čtyři koksové pece oproti 36 dřevouhelným. Nad pudlovnami a válcovnami převažovaly zkujňovací pece a hamry. Pudlovny se ovšem staly v 60. letech už zastaralé.
Roku 1866 Vítkovice jako první využívají technologii bessemerování. Tuto technologii představil Angličan Henri Bessemer už v roce 1856. Jde o zkujňující proces, který okysličuje roztopenou litinu, do níž se vháněl horký vzduch vysokým tlakem od spodu. To zapříčiňuje spalování manganu, síry, uhlíku a litina se mění v kujné železo nebo ocel podle množství okysličeného, resp. spáleného uhlíku. Celý proces se provádí v konvertorech hruškovitého tvaru o obsahu až 280 q. Vnitřek konvertoru je vyzděn šamotovým zdivem, kdežto vnějšek je ze silného kotlového plechu. Dno konvertoru je dvojité, opatřené otvory, kudy se vhání vzduch stlačený na dvě atmosféry se spotřebou asi 700 m3. Bohužel se proces u nás neujal kvůli vysokému obsahu fosforu v českých železných rudách, dolovaných v okolí Nučic a Zdic, protože se jedná o tzv. kyselý pochod, kdy nedochází k vyhoření fosforu. Přesto ale zaveden ve zmíněných Vítkovicích, dále v Třinci a také ve Zbiroze (1874).
V letech 1873-1877 dochází k poklesu odbytu železa, kdy jsou postiženy zejména malé podniky a kdy vzniká silná konkurence. V těchto letech se i u nás v Čechách pokouší problém vyřešit profesor české pražské techniky K.V.Zengr, který prováděl své pokusy v bessemerovské huti na Zbiroze. Ovšem jím navržený proces nebyl realizován.
V roce 1879 je objeveno thomasování (zavedl Thomas a jeho společník Gilchrist), které je o rok později úspěšně odzkoušeno na Kladně. Tento proces umožnil odstranit fosfor z železné rudy a zajistil kvalitní válcování železa. Jedná se o technologii, při které se železo zbavuje fosforu přímo v konvertoru, který je vyložen zásaditou vyzdívkou, za přísady páleného vápna, jež váže kysličník fosforečný vzniklý pálením fosforu (tzv. básický pochod). Struska pak obsahuje 18-20 % fosforečnanu vápenatého, jehož se hojně užívalo jako výborného fosforečného hnojiva. Na evropském kontinentě tento proces, jako první, zavedly roku 1879 Vítkovice, roku 1880 Kladno a 1884 Třinec.
Ve stejném roce, ve kterém se objevilo thomasování, bylo zavedeno i tzv. martinování (martinův pochod – vynalezl Martin). Jednalo se o zkujňující a regenerační proces, jež definitivně odstraňoval problémy s českou rudou. Technologii tuto zavedly u nás nejdříve Vítkovice (1879), poté Kladno (1880), Plzeň (1885) a Třinec (1887). V 80. letech pak thomasování a martinské pece navrátily české železářství na vysokou technologickou úroveň.
Pokud by thomasování a martinova pec byla objevena dříve, soudí se, že by Strousberg představoval pro Františka Ringhoffera (1844-1909), strojírenského podnikatele z Prahy-Smíchova vyrábějící vagóny, městské kolejové vozidla a lokomotivy, silnou konkurenci. Také by jistě nedošlo ke krachu strousbergových závodů. Ovšem to se již dnes nedovíme.
6. Dělníci a obyvatelstvo
Od 60.-70. let dochází k poklesu cen zemědělských výrobků a růstu denních mezd. Na malé platy si stěžovali rakouští státní úředníci spolu se zemědělci. V té době totiž docházelo k velké konkurenci rakouských zemědělců se zemědělci z USA, Kanady a Ruska. Zemědělství se stalo málo výnosné a lidé odcházejí do měst do průmyslových podniků nebo do ciziny. Jednalo se hlavně o lidi, kteří nevlastnili půdu. Nastal tak největší přesun obyvatelstva v českých zemích. Obecně po hospodářské krizi roku 1873 nastala deprese, která trvala asi do 90. let. Průmysl a obchod se potýkal s velkou mezinárodní konkurencí a finančníci omezovali své investice a někteří své peníze ukládali do spořitelen nebo do cenných papírů s pevným zůročením (státní půjčky, železniční obligace). Přesto se stavěla nová města, zaváděly nové vynálezy do výroby (plynový a benzínový motor, elektrické dynamo apod.), což se týkalo převážně českých zemí. Reálná denní mzda stoupala na dobře placených námezdních místech a odváděla tak lidi ze zemědělství. Rozrůstá se počet akciových společností, zejména v oblasti peněžnictví, úvěrnictví a pojišťovnictví. Nutno ale poznamenat, že úspory i lépe placených dělníků byly vzácné. Lidé začali hledat lepší životní podmínky. 2 až 3 občané z tisíce emigrují, přičemž se jedná hlavně o Čechy, neboť Němci žili v bohatém pohraničí. Zprvu se cílovou destinací stávaly ostatní země Rakousko-Uherska, hlavně Vídeň a Dolní Rakousy, ale později, díky lepším podmínkám cestování za oceán, také USA, Kanada i Brazílie. Od poloviny 90. let jsou velmi oblíbeny západoevropské uhelné revíry jako Vestfálsko či severní Francie.
Trochu jiná situace panovala na Rokycansku. Strousbergovými závody byla narušena tradiční domácí výroba cvočků, která dominovala v mnoha obcích. Začala prudce upadat a spolu s ním i drobná rolnická hospodářství, neboť cvočkaři a drobní rolníci vstupovali do služeb pana barona. Během největšího přílivu pracovních sil, kdy měly jeho závody až 3000 zaměstnanců, hlavně z Německa a Itálie, zde bylo drahé ubytování a říká se, že ubytování na jednu noc v chlévě stálo tolik, co ubytování v komfortnějším hotelovém pokoji v Praze. Také sociální poměry pracujících na Zbirožsku patřily k těm horším. Mezi dělníky a správou panství došlo k četným sporům. V dubnu 1870 stávkovali dělníci slévárny ve Františkově proti snižování mezd. Velké pobouření také vyvolalo ředitelské nařízení o zastavení veškerých prací na průmyslových objektech v roce 1873. Stávku také vyvolali dělníci stavějící vlečku k válcovně v Borku u Zbiroha a roku 1874 stávkovalo ve Zbiroze 150 dělníků tamější pily. Zadržování a následný krach strousbergových podniků pak zapříčinil zbídačení dělnictva. Po krachu přichází o práci několik tisíc dělníků a bída postihuje kolem 25 tis. obyvatel. Tato bída pak zapříčiňuje rozsáhlé vystěhovalectví do Ameriky, kde se, podle údajů americké vlády, nacházelo v roce 1880 a 1890 85 tis., resp. 118 tis. obyvatel narozených v Čechách.
Závěr
Co říci závěrem? Dle mého soudu mohly strousbergovy podniky rokycanskému okresu velmi hospodářsky pomoci, ale z velkolepého plánu sešlo díky možná špatnému kalkulu pana barona, který mohl věnovat více času promýšlením svého podnikatelského záměru. Je nesporné, že závody se položily kvůli špatné rudě, kterou v té době neuměl nikdo zpracovat. Nastartovaný kolos pak už bylo nemožné zastavit a události se sunuly ke dni, kdy se vše zhroutí.
To, že zbankrotoval jeden podnik, ještě nemuselo nic znamenat. Problém ovšem představovala velikost okresu. Vzhledem k tomu, že se jednalo o okres malý a podnik představoval závod velmi velký, doplatila na něj většina obyvatel, kteří opouštěli své živnosti a přijímali pracovní místa v “perspektivní” firmě nebo investovali do akcií podniku. Nikdo ovšem nemohl tušit, ani by neuvěřil, že se vše do sedmi let zhroutí. Tedy závislost většiny lidí na jednom velkém podniku pak přinesla onu bídu do kraje.
Pokud bych měl osobu pana barona zhodnotit, musím konstatovat, že to je vzhledem k nedostatečným informacím o této osobě nemožné, a proto bude do budoucna dobré, když se někdo pokusí zpracovat archivní materiál, který by nám tohoto muže představil z té lidské stránky.
Literatura:
Bahlcke, J. – Eberhard, W. – Polívka, M.: Lexikon historických míst Čech, Moravy a Slezska. Argo, Praha, 813s., ISBN 80-7203-402-2.
Cironis P.: Lidé, osoby a osobnosti Rokycanska. Státní okresní archív Rokycany, Rokycany, 1995, 66s.
Cironis, P. a kol.: Zbiroh (1230-1980), vydáno k příležitosti 750 let od první písemné zprávy o Zbiroze a udělení státního vyznamenání Za vynikající práci. MNV Zbiroh, Zbiroh, 1980, 80s.
David, P. a Soukup, V.: 999 turistických zajímavostí ČR. Soukup & David a Kartografie Praha, Praha, 1999, 454s., ISBN 80-242-0183-6.
Dědina, V. a kol.: Československá vlastivěda, díl. IX – Technika. SFINX – Bohumil Janda, Praha, 1929, 687s.
Efmertová, M. C.: České země v letech 1848-1918. Libri, Praha, 1998, 464s., ISBN 80-85983-47-8.
Falc, J.: Minulostí Mirošovska. KC Solid, Rokycany, 1998, 126s.
Fiala, Z. a kol.: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku IV. – Západní Čechy. Svoboda, Praha, 1985, 527s.
kol. autorů: Masarykův slovník naučný, lidová encyklopedie všeobecných vědomostí, VI. díl. Československý kompas, Praha, 1932. 1136s.
Kuča, K.: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, III. díl, Kolín-Mi. Libri, Praha, 1998, 960s., ISBN 80-85983-12-5.
Maur, E. – Kučera, M. – Kučerová, L.: Dějiny obyvatelstva českých zemí. Mladá fronta, Praha, 1998, 400s., ISBN 80-204-0720-0.
Richter, J. a kol.: Kdo byl kdo – proslulí návštěvníci. Libri, Praha, 2001, 516s., ISBN 80-85983-87-7.
Stránský, V. a Kraft, V.: Vlastivědná knižnice Plzeňska, železářství na Rokycansku. Vlastivědné nakladatelství a knihkupectví M. Lábkové, Plzeň, 1934, 56s.
Wurzbach, C.: Wurzbachs biographilches lexikon, Vol. 40. Wien, 1880, 368s.
