Ukázka z nářečí okolí zbirovského.
převzato z časopisu Český lid, ročník XI, léta páně 1903
Národní ústav lidové kultury
Sebral Ant. Helebrant.
Ten je tam platný jako páté kolo u vozu, jako pes v kostele, husa v nebi. Říká se tak o zbytečném darmojedu, který celý den Pánu Bohu kouká do oken a čeká na toho pečeného holuba. Takový božínešť; když prý jej Pánbůh stvořil, řekl prý: Budiž .k ničemu!
Hloupý jako dudy, kovářovo boty. Přisvojovaeí adjektivum jmenné končí ve všech rodech i pádech na zanedbané-o v o, kovářovo žena, kovářovo botám. Rodová koncovka -ovic se stahuje. Správné Novákovic statek na Hořovicku stahují Nováko(v)ic, Novákojic statek a na Zbirovsku docela Novák oje statek. Říká se také u Nováků, u Tomšů.
Kouká jako sova z nudlí, čtyrák skrz dírku, sova z houští, zajíc na nový sníh, tele na nová vrata, sysel z díry, myš z komisárku.
Mluví jako koza před smrtí, marně, jako žába před večerem. Mnoho zbytečných řečí, nemá to ani hlavy ani paty, páté přes deváté, jak mu slina na jazyk přinese.
Staví se jako zmrzlá košile, prkenný paňák, škrobený na-foukanec. Hale, teta, jak se ten vohanka naparuje! Místo hle říká se u nás hale, hleď rr halejď, hleďte =: halejďte, helejte, viď ~ vit, viďte? := vité. A každý je tetou nebo strejčkem. Musí býti zticha jako kapr v žitě, ani nepinkne — nedutá, nepípne.
Zpívá jako moucha v konvi, všichni hnedle jsou ve slepej vsi, t. j. Není ho téměř slyšeti, tak že všichni brzo spí. Je stálý jako voda v koši, tajný jako sídlo v pytli. Skáče jako žába v plívách, mele se jako pes v pytli.
Škrabe se, pomalu a zdlouha leze jako kotě mákem, točí se jako na másle, jako přišitá čamrda, sochor vpytli.
Nosí to jako kočka koťata, z jednoho místa na druhé a nikde nemůže bezpečného úkrytu nalézti.
Ten je mu milý jako sůl v oku, hříbě valachu, trn v patě, roh na čele, voda v botě, koza v zelí. Obyčejné předsouvání v před počátečním o i zde je obyklé. K ostatním samohláskám přisouvá se někdy aspirační h, na př. Hanka, Heva, Hivina, halmara, huzel, houročky. A zase naopak h někdy se odsouvá (h)rozinka, (h)rožeň, (h)loch, (h)ouvězí. Má z toho radost jako židzprašiviny, pes z měsíčku.
Neodbytný jako čtvrtodenní zimice. Na paty se věsí, kam se hneš, a není k zbavení. Jakopijavice, klíště. Jde jako krmná kachna; pro tlouštku kolíbá se na obě strany. Vidím do něj jak do hubený kozy, vidím mu do žaludku. Tam je o peníze jak mlynářovo slepici vo pšenice, žádná nouze. To je pro něj jako malina pro vola, kapka do moře, moucha do pekla.
Bere jako velká voda, jako straka. Přes nic neupadne, všechno se mu hodí. Co mu sluníčko nkázalo, měsíček mu dal, t. j. co si ve dne vyhlédl, v noci zůstalo mu za nehtem. Vrčí jeden na druhého jako pes na kočku. Bylo jich jako vok na oukropu, jako much v krajáči, žab, hub po dešti, plev kolem zrní.
Huboval jako sedláci za stodolou. Upomínka ještě na dobu roboty, kdy sedláci často vyčinili vrchnímu, ale když je neviděl — za stodolou. Zatínali pěstě v kapse. Tam se vyzkouší jako řemen v ohni, t. j. popraská, zkazí se. Plove jako zednická^ tříska. Jako kámen padne ke dnu a více se nehne. Vzpouzí se jako koza na ledě, která opatrně sune nohu jednu za druhou, aby neklouzla. Říká se tak o upejpavém, nesmělém člověku. Hází sebou jako ryba na blátě. Ten je váženy jako hrachu cesty, kdo přijde, škubne. Má se jako nahý v trní, jako hruška u silnice. Kdo jde kolem, kamenem do ní hodí.
Stojí chudák jako suchá švestka u cesty, opuštěná a zanedbaná. Sedí jako ptáčník u studánky. V podbrdských lesích čižba za starých dob byla v rozkvětu, odtud také název četných lesů čihadlo a vlastní j měno Čihák.
Tlačí se jako slepý kůň k voji. Dlouhý jako chmelová tyčka, jako závora, zastrkovadlo od pekla. Tenký jako prst, lupínek, niť, brčko, kmíne k. Tlustý jako jezovec na jaře, krmený šindel. Hubený jako brčko, bezováduše, ženatý brabec, stehlík na bodláku. Žebra by mu spočítal, jak je vyzáblý, učiněná lucerna, jen mu dát do žaludku svíčku. Zmořený jako koza, sláma, věchet, kotár. Kotár se říká o hubeném dobytku, když sotva nohy vláčí.
Ukázka z nářečí okolí zbirovského.,