Svatý Mikuláš vládne vodami (zadumání nad svatým(i))

Zpět na stránku Historie

převzato z Českého lidu, ročník XVII., léta páně 1008
díky Národnímu ústavu lidové kultury za zpřístupnění pramenů.

Cyrill Straka
Svatý Mikuláš vládne vodami.

Častokráte bylo ukázáno, jak církev zastřela důmyslně slavnosti pohanské rouchem svátků křesťanských, a podobně si vedla i s báječnými bytostmi pohanskými, které byly nahrazeny někdy patrony, I. j. ochránci jednotlivcův i celých stavů, živností a řemesel, nebo pomocníky v rozmanitých pohromách živelních, nehodách, úrazech a chorobách -s dle původního zaměstnání svého, nebo dle způsobu mučení a smrti, též dle zázrakův a legend; někteří národové měnili a rozšiřovali působnost toho či onoho světce, rozhodovalo tu i plané etymologisování. Zvláště mravokárci středověcí i pozdější horlí proti patronátům takovým, jimiž památka světic a svatých byla znesvěcována, jsouc jen podnětem četných pověr.

Podobně stalo se i s památkou sv. Mikuláše, kterému přiřkli vládu nad vodami. Legenda vypravuje, že biskup Mikuláš, pluje do Jerusalema na pout, zastižen byl hroznou bouří mořskou. Ustrašení lodníci prosili ho na kolenou, aby ji utišil mocnou modlitbou; vyhověl jim a modlitba jeho pomohla. Jindy pak plavci již tonoucí vzývali ho o pomoc. Náhlé zjevil se jim a tázal se, čeho si .přejí. Vlnobití přestalo ihned. Když přistáli ku břehu Asie a vešli do chrámu v městě Mýře, uzřeli a poznali tam vysvoboditele, biskupa Mikuláše.1)

Plavci a rybáři zvolili si pak biskupa Mikuláše patronem zajisté jen z pevné víry v legendární moc jeho nad vodami. Táž pohnutka pracovala tudíž stejně k témuž výsledku všude po křesťanském světě evropském i jinde. Poněvadž pak všichni národové pohanští věřili, že celá příroda, tedy i každá voda jest oživena a ovládána mocnými bytostmi vyššími i nižšími, a poněvadž ani křesťanství nestačilo k vyhlazení památky jejich z paměti lidu již pokřtěného, vypravování legend bylo vhod církvi, jež učinila sv. Mikuláše vládcem vod a zakryla tak blednoucí, ale znatelné představy vybájenó stkvělou i ozářenou postavou jeho. Moc sv. Mikuláše nad vodami byla by však vznikla zcela přirozeně z legend, kdyby ani nebývalo potuchy o báječných bytostech vodních, byla by povstala v prostinké logice lidu: když biskup Mikuláš pomáhal lidem v nebezpečenství na vodách, dokud žil na zemi i jsa již na nebesích, proč by nemohl pomáhati pravověřícím křesťanům v týchž nesnázích i nyní.

V tom tedy spočívá bájeslovný význam památky sv. Mikuláše; není to však názor jen národů slovanských, jak soudil Áfanasjev, 2) nebot i národové germánští a románští věří pevně v moc jeho nad vodami.3) Proto také zakládány byly četné svatyně ke cti jeho u všech těch národů, zvláště v končinách přímořských, nedaleko jezer, při řekách a potocích a v údolích, ohrožovaných častými povodněmi.

Když svatí se dělili o statky světa, Bůh dostal výšiny nebeské, sv. Eliáš hromy a blesky, sv. Jiří stal se hajitelem jara a mládeže, sv. Mikuláš správcem moře, vod a brodův a podobně i jiným svatým uděleny různé úkoly vladařské, jak písně jihoslovanské vypravují. *)

Sv. Mikuláš vládl vodami též dle představ našich předkův a dosud jediný doklad toho uveden byl C. Zíbrtem z Poličanského; pro úplnost pojali jsme jej také do tohoto článku. Podařilo se nám však shledati zajímavá svědectví, z nichž nejstarší spadá možná do první čtvrti století XVI., ne-li již do druhé polovice věku XV., jak lze se domnívati právem. Ve znaku městečka Husince spatřujeme totiž sv. Mikuláše v modrém štítě, an jeda v loďce převozníkovo po rozbouřeném moři, utišuje vlny. Zobrazení ono jako každý znak jiný má svůj význam a obráží se v něm nejen známost legend svatomikulášských, ale i víra v ně.4)

Dokladu jiného dočetli jsme se v I. dílu Biblí králické z r. 1579 a uvádíme jej úplný, ježto ho dosud nebylo užito v literatuře odborné. Tak »mnozí křesťané oslepení straší se a ctí: Agatu, aby na ně ohně nedopouštěla, Mikuláš, povodně, Urban, nedostatku vína, Valentin, padoucí nemoci, Anastazyns, bolesti hlavy, Apollonya, bolesti zubův, Ottylia, očí, Vandelínus, aby neškodil ovcím, Eulogius, koňům, Pelagius, kravám, Antoninus, sviním«.5)

Zámrský zachoval nám podobnou narážku ve výtce z konce věku XVI.: »Moc vlny, bouřky, moře upokojovati připisovali staří pohané Neptunovi; nyničko pověreční připisují touž moc sv. Mikulášovi a Krištofovi.«6)

Také Poličanský počátkem stol. XVIF. rozhorlil se, že »křesťané poctu Boží pronášejí ke všelijakým posuňkům, poboňkuni a pověrám, říkajíce : Tento vládne válkou a to o sv. Jiří,….. sv. Mikuláš vodou« atd.‘)

Kazatel Jan Kaúpilius tepe tyto a podobné patronáty slovy břitkými r. 1622: ». . . Papeženci jako pohané Boha všemohoucího z jeho et i a lásky loupí, nebo oni mu k správě světa svaté neb světice vystavují a je jakožto mladé bůžky vzývají, mezi ně krajiny a země dělí. An za Patrona vystavili svatého Martina nad zemí německou, Jakoba nad zemí Hyšpanskou, Míchala nad Francouzskou, Petra a Pavla na Vlaskou. Mikoláše, nad mořem a plavci, tomuto z svatých neb světic poroučejí obilí, jinému vinice, jinému koně, jinému slepice, Šebestiána a Rocha, proti mora, Petrolinu proti zimnici, Apolenu proti zubům, Liboryba (místo Li-boria!) proti průtrži a kamenu atd.« Podali jsme slova Kaupiliova nezkráceně, jednak, že zůstala dosud neznáma a také pro vzácnost spisu, z něljož jsou vzata.8)

Konečně 125 kostelů, zasvěcených sv. Mikuláši v Cechách, jest oporou neméně významnou tvrzení našeho, na Moravo jest jich 56 a na Těšínsku 7.*) Že značná část jich obdržela toto zasvěcení na ochranu od blízkých vod, hrozících často, jest nepochybno. Počet onen zvětšil by se ještě pátráním do minulosti, neboť zařadili bychom tam svatyně zaniklé v bouřích válečných, jiné později zrušené a takové, jež změnily zasvěcení. Tak na př. románský farní chrám v Rakovníku, připomenutý již r. lili), byl zasvěcen původně sv. Mikuláši nepochybně proto, že údolí rakovnické trpělo vždy přívaly vod.0)

Připomenouti lze i farní kostel sv. Mikuláše na Kurném trhu Starého města pražského, zbudovaný snad za Přemysla L; kronikáři zapsali nejednou, že voda o povodni sáhala až ke stupňům jeho. Zajisté měl býti hrází proti rozpínavým vlnám.10) Praha měla ještě dva kostely zasvěcené sv. Mikuláši: pod hradem Pražským z r. 1282, již zrušený11) a farní starodávný v hlavní ulici Podskalské, postižený týmž osudem, nyní č. p. 34 n.; nějaký čas bývala v něm radnice.12) Socha sv. Mikuláše v průčelním štítě je sice pozdější, ale původní zasvěcení jeho, poloha na břehu vltavském i chronogram z r. 1845, připomínající, že voda sáhala až do budovy, dokazují, proč tam byl kostel ke cti sv. Mikuláše. Mimo to byly při kostelích pražských i kaple a v kostelích i četné oltáře téhož světce.13) Na témž základě vznikly asi kostely sv. Mikuláše v Komárově, Poduíšanech a Velináeh na rovinatém Pardubicku.*)

Také některé osady v korunních zemích českých mají jména tohoto světce, patrně z pevné víry lidu, že ochrání majetku jejich od přívalů vodních v polohách často ohrožovaných; dosvědčují to i svatyně témuž světci zasvěcené v těch místech. Tak na př. v Čechách jsou 3 vsi, zvané .sv. Mikuláš; .1. u Kutné Hory má kapli sv. Mikuláše, 2. (víska) na Chrudimsku jest s kostelem sv. M. a 3. na Vysokomýtsku s poutním chrámem sv. M. Mikulášov jest ves v hejtm. Německobrodském. Městečko české Mikulov má kostel sv. Mikuláše a týž světec jest i v erbu městském. Také na Moravě jest město Mikulov. Ves Mikulovice (okres Kadaň) s kostelem sv. Mikuláše, ves Mikulovice na Pardubicku, městys stejnojmenný na Znojemsku, Mikulovice v okresu Boskovickém a Třebíčském a ve Slezsku s kostelem sv. M. doplňují řadu sídlišť, jež asi všechna byla tak nazvána z důvodu již uvedeného.14)

Pro úplnost vkládáme ještě pověst zapsanou V. Krolmusem: Když se na moři krutá bouře stala, mezi 300 mnichy, mezi kterými sv. Mikoláš hodoval na korábu a usnul, tedy 300 naň mnichů volalo, aby sv. Mikoláš se probudil, který jen takořka na oko dělal, jakoby spal; když ho probudili, vstal a ukrotil bouři a mnichové dále hodovali, jedli a pili, dí obecní lid český.15)

Všecka svědectví tato postačí úplně, abychom věřili, že staří Čechové, uctívajíce sv. Mikuláše, uznávali neobmezenou moc a vládu jeho na všech vodách.

——————————————————————-
1) Dvorecký Jan Michal: ,0 sv. Mikuláši v legendě a lidových pověstech
.i zvycích. V Praze 19Q1, str. 32—33
2) Zibrt C. Dr.: Staročeské výroční obyčeje atd., str. 237.
3) Jako poznm. 1., str. 32-38.
*) Máchal H. Dr : Nákres slovanského bájesloví. Praha 1891, str. 12, 25. Bohužel nedostala se mi do rukou práce Veselovského: ????? ????? 1886. č. 248, str. 251—284, v níž jest též o významu sv. Mikuláše, patrora vod. Český Lid VI. 518, č. 140. Dr. C. Zíbrt: Literárně-bistorické a lidovědné srovnávací studie Aleksandra Mkolajeviče Veselovského.
4) Z Kroniky Hájkovy (II. vyd., list CCGLXI. a) dovídáme se, že Jan Hus byl rodem z jedné vsi, kteráž siove Husinec. Vzadu však uvádí Husinec mezi městečky své doby.
6) Knihy Mojžíšovy páté str. 320a, poznm. u); pozměnili jsme jen interpunkci srozumitelněji. Viz též Časopis Musea král. Ces. 1878, Šmaha Jos.: Králická bible, vliv a důležitost její v literatuře české. Str. 369.
6) Sborník historický, II. (1884) str. 155, Zíbrt C: O české posti Ile kněze Martina Philadelpha Zámrského. Zíbrt nalezl svědectví toto, ale zapomněl později vložiti je do Staročes. výroč. obyčejů, str. 237. — Srovnej se slovy Zámrského tato: Nicolaus, quasi alter Neptunus, maris curam gerit. Idem a periclitantibus iis vo-cibus excitatur: ,0 sancte Nicolae, nos ad portům maris traíie‘. Eidem sacella in littoribus consecrantur. Huius collega est gigas Christoph. J. Lasicii De diis Sa-magitarum (1615). Přejata ze Zíbrtových Staročes. výroč. obyčejů, str. 242. poznm. 3.
7) Doklad z Poličanského (Pokuty a trest, 1613, 1. 15.) jest jediný, jímž Zíbrt podepřel domněnku Afanasjevovu. (Staročeské výroční obyčeje, str. 237.)‘
8) Kaúpilius Jan: Modla Světa, str. 112—113. Přepis díla toho z r. 1805 jest v mé knihovně.
*) Reinsberg-Dfiringsfetd: Fest-Kalender aus Böhmen, str. 529 a Dvorecký str. 135.
9) Levý F.: Dějiny král. města Rakovníka. V Rakovníku 1896 str. 43—44. Teprve asi počátkem druhé polovice věku XIV. byl zasvěcen sv. Bartoloměji.
10) Tomek V. V. : Dějepis města Prahy. Dílu I. vydání 2., str. 229.
11) Tamže str. 237.
12) Tamže, dílu II. vydání 2., str. 241.
13) Tamže II. 117 u sv. Tomáše.
*) Sborník historický 1.274—280. Dvorský F.: Příspěvky k dějinám církevním v Cechách.
14) Ottův Slovník naučný XVII. 313-321.
15) Český Lid XIII. 410. Dr. C. Zíbrt: V. Krolmusa Slovník obyčejů, pověstí, pověr, zábav a slavností lidu českého.

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 0.0/10 (0 votes cast)
VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 0 (from 0 votes)
887 views
;return;?>